V tomto konfliktu se jedná primárně (nikoli však výlučně) o plyn a ropu a její tranzit do Evropy. Zatímco Írán, Irák a Sýrie mají svoji vlastní představu o vybudování plynovodu z obřího íránského plynového pole „South Pars“ přes svoje území, Katar a Saúdská Arábie mají o této záležitosti jinou představu a plánují výstavbu konkurenčního plynovodu z plynového pole „North Dome“ do Turecka.
Problémem katarsko-saúdského projektu je, že jim v cestě ležely suverénní země Irák nebo Sýrie, přes jejichž území bylo nutno projít. Co se stalo? Objevil se takzvaný Islámský stát, který zablokoval cestu prvního projektu a dává možnost (pokud se udrží) realizovat projekt druhý. To je celé, nehledejme v tom čáry.
Jde o to, kdo bude stárnoucí a chudnoucí (avšak stále poměrně bohaté) Evropě dodávat energetické suroviny. Rusko jsme si dobrovolně zakázali, takže jižní cesty opět nabývají na aktuálnosti. Paradoxem je, že íránský „South Pars“ a katarský „North Dome“ jsou vlastně jedno obří plynové pole, které je rozděleno mezi obě země. Evropské státníky potom hlavně zajímá, zda se jejich plynoví giganti dokážou na stavbě, provozu a výhodném prodeji plynu spotřebitelům podílet.
Před několika lety jsem vždy pobaveně sledoval, jak homosexuální ministr zahraničních věcí sousední země vždy po návštěvě jiného homosexuála, katarského předsedy vlády šejcha Hamada bin Džásima al-Thání vyhlásil v souladu s všeobecným folklórem, že „Asad musí jít“. Chlapci z RWE a Ruhrgasu byli přitom vždycky poblíž. Tento základní problém uvozuje i strany konfliktu. Saúdskou Arábii, Katar a Turecko, které bojují prostřednictvím jimi sponzorovaných a podporovaných teroristických organizací za svoji představu o energetických trasách, a Írán, Irák a Sýrii, které mají svůj koncept. Spojené státy již několikrát v minulosti zasáhly proti potenciálním investorům íránsko-irácko-syrského projektu a od roku 2012 podporou různých teroristických skupin udržují jak Irák, tak Sýrii ve stavu chaosu, takže tím vlastně projekt znemožňují.
---------------------
Na Blízkém východě jsou procesy vždy velmi složité a musíte v nich počítat s mnoha pro Evropana zcela iracionálními faktory. Jedno vám však mohu říci zcela jistě – Spojené státy a Rusko se nakonec dohodnou na nějaké plichtě, Čína jako vždy bude u toho a jediný, kdo skončí v poli poražených, bude opět bezzubá Evropa, vedená netalentovanými a přihlouplými politiky. Velké evropské země se nakonec přiživí prostřednictvím svých energetických a strojírenských gigantů a občané Evropy účet zaplatí.