Je jisté, že bez Ruska se krize v Sýrii nevyřeší. A mluvit o konci Asada není na místě. Nicméně chápu, že západní politici si musí uchovat tvář, komentuje poslední výroky kolem Sýrie novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí obrací též pozornost k výrokům polského ministra, který varuje před stavem Ukrajiny. A upozorňuje též na další věc, o které se začíná mluvit v Polsku.
Máme zde novou zábavu. Dohady, zda Rusové prodlužují či neprodlužují válku v Sýrii. Zda bojují proti teroristům, nebo umírněné opozici, jak jste žertovala, ,,umírněným kanibalům“. Zda Asadovy útoky na Aleppo i jinde způsobí další uprchlickou vlnu či ne. Mezitím slyšíme, že dle USA i Turecka může Asad, který navštívil Moskvu, ještě chvíli vládnout. Takže... Co s tím vším, jak to rozsoudit? K jakému řešení se blížíme? K dohodě velmocí, nebo ke koupi křišťálové koule, protože bez dohody velmocí nám nic jiného nezbude, jak tvrdí Cyril Svoboda?
Zkusím to vzít popořadě. O prodloužení války, pokud jsem si všimla, informovala americká agentura Bloomberg s odvoláním na „nejmenované zdroje“ v Kremlu. Oficiální ruští politici až dosud mluvili o třech čtyřech měsících náletů, byť připouštěli, že ve finále budou mít rozhodující slovo generálové, a to podle potřeb na bojišti. Zkrátka, netuším, do jaké míry má Bloomberg pravdu, nebo jen vypouští dalšího mediálního strašáka, aby obyčejné Rusy vylekal, že je jejich „zbožňovaný“ Vladimir zatahuje do nekonečné války.
To s tou „umírněnou opozicí“ je už fakt na nějakou diagnózu. Putin přece už v New Yorku jasně řekl, že cílem je zlikvidovat všechny „teroristy“, což je jeho pojem pro kohokoli, kdo válčí proti Asadovi, ale západní politici a mainstreamová média dělají, že ho neslyšeli a už přes měsíc si stěžují, že nám likviduje i naše džihádistické loutky. Na vině bude nejspíš nedostatek konstruktivních nápadů, co bychom jinak – kromě brblání – mohli dělat.
Co se týče uprchlíků z provincie Aleppo, jsem trochu na rozpacích. Nejdřív s tím přišla BBC, která s odvoláním na jakéhosi „humanitárníka“ mluvila o 75 tisících lidech, které ruské nálety měly vyhnat ze svých domovů, druhý den pak další zdroj – tentokrát ono „one man šou, které si říká Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) a sídlí v patře nad secondhandem v britském Coventry – mluvil o 35 tisících a katarská Al-Džazíra si pak kupodivu nepřisadila, ale mluvila jen o „tisících“. Jinými slovy, netuším, kolik lidí ruské nálety vyhnaly – a určitě takoví existují – ale navýšení uprchlické vlny do Evropy bych se kvůli tomu nebála.
Asad „smí zůstat“. Další diagnóza. Turecko říká, že Asad může zůstat půl roku, Francie, stejně jako Saúdové, požaduje jeho okamžitý pád, Německo by s tím tolik nespěchalo a USA najednou už taky ne. Mám to všechno jen za bizarní hru na prázdná slova bez většího významu – všechny výše zmíněné země se tváří, jako že když Asad odejde, tak Daeš, Al-Káida a další „naši“ i „nenaši“ teroristé půjdou do sebe, na povel si navléknou pásy s výbušninami a odejdou se odpálit někam daleko do pouště, protože už svého cíle přece dosáhli, nemají pro co dál žít. Samozřejmě uznávám právo všech politiků uchovat si tvář a tvářit se zásadově/zásaditě, ale v době, kdy už ani nemají hlavní slovo při určování dalšího vývoje v Sýrii, jejich bazírování na Asadově osobě coby klíčovém momentu všeho, považuji hlavně za důkaz prohry. Politické, vojenské i morální.
A ano, Bašár Asad se „zničehonic“ zjevil v Moskvě, aby „poděkoval“ za ruskou vojenskou pomoc, ale zcela jistě byla řeč spíše o variantách, co bude dál. V pondělí by mělo Rusko o Sýrii jednat s USA, Tureckem a Saúdy, ale Putin – na rozdíl od Západu – už celou věc konzultoval také s Egyptem a Jordánskem. Chci říct, že v tom vidím hlavní rozdíl v politice Ruska a Západu – západní politici vypadají, že se jednou ráno probudí s rozhodnutím, že třeba Asad musí padnout, a pokud ne, bude válka, a k tomu nám pod nátlakem pomohou země regionu. Rusko s regionem jedná dopředu, mnohem „rovněji“ a vytváří si koalice, nebo klaky, chcete-li, na principu vzájemné výhodnosti. V Moskvě totiž vědí, že právě takového přístupu si Blízký východ cení a bude si to dlouho pamatovat, zatímco pro Západ je to pořád jen postkoloniální oblast, kde si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Navíc Asadův přílet do Moskvy jasně dává najevo, že bez Ruska už žádné řešení syrské krize možné nebude. Nevím, co Putin s Asadem v Moskvě dojednali, ale mám pocit, že se to „měničům režimů“ líbit nebude, protože Kreml vzápětí telefonicky informoval Turky a jejich premiér Ahmet Davutoglu okamžitě poněkud vztekle reagoval, že měl „Asad radši v Moskvě už zůstat“.
O dalším vývoji si netroufám spekulovat, nicméně mám za to, že pan Svoboda má obecně pravdu. K nějaké dohodě jednou bude muset dojít, ale nejsem si jistá, do jaké míry bude parametry té dohody určovat Západ.
Byl uveřejněn průzkum, podle kterého se většina uprchlíků ze Sýrie bojí nikoliv Daeše, ale Asada. A dokud bude v Sýrii vládnout Asad, nevrátí se tam. Jsou opět zmiňovány Asadovy barelové bomby a represivní policejní metody. Oproti tomu česká média přinesla svědectví z Damašku, podle kterého lidé utečou, až se zhroutí syrská měna. Prozatím, s prominutím, po nocích chlastají a čekají, co bude. Vy jste zvažovala, že do Damašku pojedete na dovolenou. Stále to zvažujete?
Ano jistě, takový průzkum se konal. Můj kamarád a spolupracovník Literárek Petr Schnur nicméně onehdy připomněl, že průzkum uspořádala organizace zvaná Adopt a Revolution, jíž ve funkci poradce asistovalo Vědecké centrum pro sociální výzkum Berlín, které ze tří čtvrtin patří spolkovému státu a zbytek platí Spolková země Berlín, jeho aktuální prezidentkou je Jutta Allmendingerová, kromě jiného od roku 2011 členka představenstva High Level Economic Policy Expert Group „Innovation for Growth (I4G)“ Evropské komise. V roce 2013 se usadila v kuratoriu Nadace německého průmyslu. Ocituji Petra Schnura: „Vzhledem k dosavadnímu postoji EUropy a Německa samotného k syrské krizi a „arabskému jaru“ jako takovému (v Bahrajnu šlo o stabilizaci výbušné situace, v Sýrii o brutální potlačení demokratické opozice) nebudí tento propletenec vazeb mezi vědou, průmyslem a klíčovou institucí EU zrovna dojem nepředpojatého pohledu na věc. Co se nadačního propojení politických a hospodářských zájmů týče, nelze nezmínit tzv. konferenci o budoucnosti Sýrie po Asadovi, kterou (evidentně poněkud ukvapeně) v roce 2012 za účasti syrských opozičníků uspořádala největší a nejvlivnější myšlenková fabrika SRN Nadace věda a politika (SWP) – ve spolupráci s americkým strategickým think-tankem United States Institute of Peace (USIP). SWP je hlásná trouba globálního neoliberalismu v Německu s úzkými vazbami na vládní instituce. Tolik k tzv. nevládním organizacím. Podíváme-li se na Adopt a Revolution (AaR) samotnou, pochopíme v plné míře politický význam zprostředkovaného „dojmu“ na spolkového občana. AaR již na začátku „syrského jara“ vstoupila na aktivistickou scénu jako organizace „na podporu občanské opozice v Sýrii, demokracie a pokojné změny“. Krátce nato zorganizovala tzv. petici za mír, kterou tehdy podpořili někteří němečtí politici, umělci a vědci. Již koncem roku 2012 ovšem mnozí z nich svoji podporu a podpis odvolali poté, co přední představitel AaR Farhad Ahmad vyzval k co nejrychlejším dodávkám účinných zbraní „rebelům“. Tož, samozřejmě si lze představit, že mnozí z dotázaných tušili, s kým mají tu čest a jaká odpověď je vzhledem k dané situaci a politické konstelaci ta „správná“.
Co se týče barelových bomb, podotknu jen, že jako první jimi začali zabíjet Američané ve Vietnamu; používají je i Saúdové v Jemenu, takže argumentovat jen Sýrií je slabé. A co se týče „policejních metod“, tak dokud bude Západ hájit středověkou a wahhábistickou Saúdskou Arábii, nemá smysl se o tom bavit. Blízký východ nikdy nežil v „rukavičkách“, ale dělat zrovna ze sekulárního Asada největšího tamního zloducha je trapné a pokrytecké.
Ano, dovolenou v Damašku, v Latákii, Hamá, Homsu – tím myslím opravdu cestu do Sýrie bez povinnosti každý den něco psát; a místo toho se snažit pozorovat, aspoň trochu pochopit a přitom si dávat dobrou kávu a nargilé – zvažuju stále. Jen mi aktuálně chybí peníze… (To není výzva k veřejné sbírce!)
Petr Markvart, který léta v Sýrii působil a zdejší situaci i nadále pozoruje, tvrdí, že za tamními boji je nutno hledat ambice jednotlivých regionálních hráčů na stavbu produktovodů To jste v minulosti naznačila i vy. Do jaké míry je to stále pravda a čím lze tyto „zákulisní“ vlivy aktualizovat?
Pan Markvart je jedním z mála lidí u nás, které má smysl v souvislosti se Sýrií poslouchat. Vy se ale ptáte na jím zmíněné produktovody – mám za to, že je to problém natolik „upozaděný“ válkou v Iráku a v Sýrii, že pochybuji, zda má smysl se jím teď zabývat. A co bude za rok dva pět, tak to se uvidí.
Vedle Sýrie nám tu stále „zbývá“ k řešení Ukrajina. Referovala jste, že premiér Jaceňuk nemusí truchlit nad de facto neexistujícími preferencemi své strany, protože jeho osobní majetek roste. Zároveň se dle vašeho tvrzení již dlouhodobě potvrzuje fakt, že separatisté jeví větší vůli k dohodě s Kyjevem než obráceně.
Čeho bychom si měli všímat na Ukrajině?
Je zábavné poslouchat názory různých zdejších „politologů“, podle nichž vojenským vstupem do Sýrie chce Rusko odpoutat pozornost od jakéhosi neúspěchu na Ukrajině. Je to vlastně stejný blábolivý mustr jako s těmi „umírněnými“ v Sýrii. Tak dlouho jsme v rámci ukrajinské krize tvrdili, že Putin chce Donbas – a potažmo celou Evropu, samozřejmě – že jsme zcela přehlíželi opakované ujišťování Kremlu o opaku. No a dnes je už zcela jisté, že Krym je sice fuč, ale Donbas, který jsme – my Západ – pomáhali „rozmydlit“, je dál součástí Ukrajiny, protože vlastně o ničem jiném nikdy, ani v rámci minských dohod, nebyla ve skutečnosti řeč. Zkrátka, ne, pozornost od Ukrajiny neodvádí Rusko, ale přijde to náramně vhod nám, neboť kleptokratická politická „elita“, která se k moci dostala pučem zvaným Majdan, už dosáhla svého vrcholu marnosti.
O tom, že premiér Jaceňuk oslavil první „vydělanou“ miliardu dolarů, jsem nedávno slyšela od jednoho českého obchodníka s vazbami na západní Ukrajinu. Nyní už o tom píší i ukrajinská média. Bude se ale Západ chlubit tím, že pučem – po oranžové revoluci už druhým – přivedl k moci zase jen další kleptokraty? A když se včera prezident Porošenko chlubil tím, že Ukrajina je jediný stát, který dal „Rusům do zubů“, tak se vše mění v trapnou frašku.
Přitom máte pravdu v tom, že Kreml má své „doněcké“ zmáknuté – na prosté „doporučení“ odsouvají volby a přestávají s dalšími „kapricy“ a postupují podle minských dohod, aby jim nikdo – kromě zaťatých propagandistů – nemohl nic vyčítat. Pokud nepropukne další válka – ale kdo by do ní šel? – tak jsme šachovou partii o Ukrajinu prohráli. Neustále jsme chtěli vrátit Donbas do Ukrajiny, ale jakmile se tak stane, skončí veškeré plány o začlenění Ukrajiny do NATO nebo EU, protože Donbas bude ve skutečnosti „ruský“ a bude hlasovat v ruském zájmu. Sám Porošenko teď přiznal, že vstup do NATO se odkládá o desítky let. Nevím, který koumes ve Washingtonu (a do Bruselu posléze posláno k „nahlédnutí“) kdysi Majdan plánoval, ale ve výsledku tu máme zbídačenou Ukrajinu mimo NATO, ovládanou bezuzdnou oligarchií, bez Krymu. Trapný výsledek, tím spíše od sil, které se tváří, že chtějí nadále ovládat planetu.
Řada čtenářů se dožaduje bližšího vysvětlení vašeho výroku z minulého týdne, že nás čeká migrační vlna z Ukrajiny. Ptají se: Kdy, kolik, proč, jak tomu lze zabránit a co s tím budeme dělat...?
Eurostat nově uvádí, že právě Ukrajinci loni dostali nejvíce oficiálních povolení k pobytu v EU, přičemž je řeč o 302 800 lidech. Podotýkám, že je to oficiální statistika, protože nedávné odhady ukrajinských úřadů mluví o tom, že ve Španělsku je 700 tisíc Ukrajinců, v Polsku 400 tisíc… A zrovna včera polský vicepremiér a ministr hospodářství Janusz Piechocinski konstatoval, že „rozpad společensko-ekonomického prostoru“ Ukrajiny do Polska přivede nejméně půl milionu dalších uprchlíků. Prý je situace na Ukrajině „mnohem horší, než se nám zdá“ a její důsledky mohou být pro Polsko „jednou z nejvážnějších hrozeb“.
Co s tím? Další stovky tisíc ukrajinských občanů podle všeho zamíří do Maďarska, na Slovensko, mnozí dojdou k nám. Už teď je ale jasné, že v pohybu jsou miliony Ukrajinců.
Jak se tomu bránit? Zeptejte se – zbytečně – svého poslance! Vždyť Západ chtěl na Ukrajině přece „jen budovat demokracii, bojovat proti korupci, postavit hráz vlivu Ruska…“ a ono se nám to všechno vrací jako bumerang. A to ani nemluvím o tom, že evropští daňoví poplatníci platí ze svého Rusku za plyn pro Ukrajinu a budou nejspíše muset zaplatit i obnovu Donbasu, který ukrajinská armáda rozstřílela v rámci očividného válečného zločinu – mimo jiné také ze zbraní dodaných Západem. Zkrátka, sklidíme zase jednou výsledky politiky našich „elit“, stejně jako v případě vlny uprchlíků ze třetího světa.
Mimochodem, ve vztazích mezi Polskem a Ukrajinou se objevuje nový potenciálně výbušný prvek. Od letošního dubna se totiž dávají dohromady potomci Poláků, kteří byli vyhnáni ze Lvova a dalších původně polských regionů, které byly paktem Ribbentrop-Molotov přičleněny k tehdejšímu Sovětskému svazu. A tito lidé nyní začínají předkládat restituční nároky, prý jich už šest set je připraveno k soudu, dalších asi 1200 se dokončuje. Netuším, jak vše skončí, ale ukrajinský stát je slabý a heslo „Lvov bude zase náš“ se stává běžnou součástí polského diskursu.
Skoro bychom si mohli otevřít podrubriku s názvem „zapomenutá bojiště“. A rovnou bychom mohli nominovat Jemen a Afghánistán. Nuže, co zapomenutá bojiště tento týden?
Je důležité si uvědomit, že tato bojiště jsou mediálně „zapomenutá“ hlavně proto, že se na nich Západu a jeho klientům nedaří. Po neuvěřitelné blamáži se zničením nemocnice Lékařů bez hranic v afghánském Kunduzu americká generalita vymýšlí už dva týdny různé důvody, proč že se to všechno stalo a kdo za to může. Už jsem napočítala sedm verzí. Trapné? Jistě. Ale uvědomme si, že vše je určeno pro západního čtenáře/diváka/voliče – lidé v Afghánistánu i v patnáctém roce americké okupace znají skutečnou realitu. Takže zatímco Západ pro svou veřejnost bombami „vyváží“ do Afghánistánu demokracii, mnozí Afghánci nás budou mít za obyčejné destruktivní barbary. To je zase jen Ukrajina nebo Sýrie v bleděmodrém. Mimochodem, aktuálně Tálibán v Afghánistánu ovládá nejvíce území od Bushova vpádu v roce 2001, takže to asi „děláme dobře“. Tedy z hlediska amerických zbrojařských koncernů, které mají zisk zaručený „do nevidím“. A je hezké, že Američanům s pokračující okupací bude nadále pomáhat i Česká republika, jejíž vlády vědí, kde je naše místo.
Co se týče Jemenu, situace je lehce jiná. Superbohatá Saúdská Arábie po půl roce kobercového bombardování Jemenu a tamních rebelů najednou poručila jemenské exilové vládě (u Saúdů v exilu) jednat o příměří. Bylo by to na dlouhé vysvětlování důvodů, ale v praxi to znamená další prohru „našich“ – ani s logistickou, špionážní a zbrojní podporou USA nedokázali porazit „zaťaté“ Jemence, jeden z nejchudších národů na světě. A co víc, místo vítězství sledují, jak se jim jemenští Húthiové volně pohybují na saúdském území a obsazují tu vojenské základny, tu vesnice, pak města…
Značný rozruch způsobila zpráva o, mírně řečeno, neefektivitě úderů amerických bezpilotních letounů v poslední době. Když vyhodnotíte historii používání tzv. dronů, naplňují proklamovaný cíl omezení civilních obětí oproti metodám klasické pozemní invaze? Jak bude dle vás jednou dějinami posuzováno užívání dronů od počátku tisíciletí až doteď?
Máte na mysli tzv. Drone Papers, balík dokumentů Pentagonu, které osvědčeným médiím předal jakýsi zatím neznámý nástupce Edwarda Snowdena. Ano, je to bizarní čtení, tedy pro všechny, kdo mají ještě nějaké iluze o „válce proti teroru“ nebo o západní demokracii obecně.
Třeba z analýzy pouhých pěti měsíců amerických náletů v roce 2013 vyplývá, že „bezmála 9 z 10 lidí, kteří při náletech zemřeli, nebyli americkými terči“, tedy že 90 procent obětí bezpilotníků jsou civilisté. Šílené je, že při výběru „cílů“ se třeba v Afghánistánu za „ozbrojence“ automaticky považují všichni vysocí muži, neboť se předpokládá, že čahouni mezi místními musejí být „Arabové“ nebo „zahraniční bojovníci“. V jednom případě tak americká armáda zaměřila a zabila obzvláště vysokého muže, než se ukázalo, že byl tak vysoký, protože kolem něj byly samé děti. Všichni byli zabiti. V Afghánistánu jsou přitom všechny takové oběti automaticky označeny za „nepřítele zabitého v boji“, a to až do doby, než je případně prokázán opak. O to se ale nikdo moc nesnaží. Zkrátka, vraždíme lidi po desítkách a stovkách a tisících, aniž bychom vůbec tušili, o koho jde. To na žádné hezké místo v budoucích učebnicích dějepisu nevypadá.
Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Zajímavé bude zcela určitě přelévání moci na Ukrajině při místních volbách; vývoj v Turecku, protože před volbami, naplánovanými na 1. listopadu, není vítěz zřejmý a hrozí, že se stát může propadnout do naprostého chaosu; jednání o Sýrii…