7. 8. 2015
Motto: Emigrant je bezdomovcem na druhou. Nemá domov, čili střechu nad hlavou, ale ani domovinu, neboli pocit spolupatřičnosti.
Upozorňuji každého čtenáře, že následující text je názorem člověka, který od dětství již víc jak tři čtvrtiny století pozoroval a přemýšlel o světě i svém okolí. Naučil se nedůvěřovat každému, kdo měl velké řečí, ale skrovné činy, kdo se oháněl abstraktními pojmy od lidskosti, přes křesťanské a evropské hodnoty po lidská práva, či dokonce mezinárodní právní řád.
Motto: Emigrant je bezdomovcem na druhou. Nemá domov, čili střechu nad hlavou, ale ani domovinu, neboli pocit spolupatřičnosti.
Upozorňuji každého čtenáře, že následující text je názorem člověka, který od dětství již víc jak tři čtvrtiny století pozoroval a přemýšlel o světě i svém okolí. Naučil se nedůvěřovat každému, kdo měl velké řečí, ale skrovné činy, kdo se oháněl abstraktními pojmy od lidskosti, přes křesťanské a evropské hodnoty po lidská práva, či dokonce mezinárodní právní řád.
V dalším pak také vysvětlím proč. Kritické myšlení mne přivedlo k vlastnímu smyslu pro poctivost, čestné chování a spravedlivost, zásadně odlišnou od jakési abstraktní spravedlnosti, dle práva.
Prolog
Podle zdrojů OSN je prý na planetě v pohybu na šedesát milionů lidí. Jak říká v poněkud jiné souvislosti Chomsky „neosob“. To číslo je na první pohled obrovské, ovšem „v globálu“ jde pouze o méně než jednu setinu obyvatel planety, takže hovořit o jakémsi novém stěhování národů není pouze přeháněním, ale v mých očích počátečním náznakem nějaké zrůdné, ale určitě vědomé manipulace s veřejným míněním, nebo alespoň s jeho částí. Toto tvrzení je mým prvním, osobním závěrem z doslovně větrné smršti textů o migrantech, ale i ze zatím chaotické změti velmi protikladných názorů a činů reagujících na současný pohyb obyvatel mezi Evropou a jejím okolí.
Na planetě je jen jedna civilizace.
Jestliže se již celá desetiletí utvrzujeme o existenci nového jevu, který je pojmenováván globalizací, pak jejím nejširším obsahem podle mne je skutečnost, že na planetě vznikla, nebo alespoň určitě vzniká jenom jedna, všelidská civilizace. Má sice několik kolébek, jako by od sebe izolovaných, ale pouze zdánlivě. Stále více archeologové objevují důkazy o tom, že i v období několika desetitisíců let se ony zdánlivě oddělené „civilizační“ enklávy, přece jenom více, či méně ovlivňovaly. Nejméně v poslední době poledové se na planetě definitivně vyvinulo nepřeberné množství konkrétních civilizačních forem, které ovšem chápu pouze jako samostatně se vyvíjející kultury. Tuto mnohočetnost kultur by si lidstvo, v zájmu svého přežití, mělo zachovat, což považuji za tu správnou formu multikulturnosti. V tom smyslu by globální, čtěme všelidská, civilizace měla být na Zeměkouli multikulturní. Jakákoliv snaha o dominanci jedné z nich by byla nejen nejvyšší možnou totalitou, čili tyranií, diktaturou, ale především přirozeným zdrojem úpadku lidstva, jako je prvním příznakem každého zániku ztráta druhové pestrosti.
Půl tisíciletí dominance Západu.
Jsem přesvědčen, že i ti nejhorlivější zastánci poněkud pokleslého mínění o nadřazenosti současné Západní kultury musí přiznat, že její převaha nad zbytkem světa je poměrně krátká. Začala před půl tisíciletím a podle mne vrcholila na počátku minulého století. Od poloviny dvacátého lze pak pozorovat zřetelný pokles její dominance. Zmíněný historický úkaz mne přivedl až k tomu, že tak zvaný kulturní okruh Západu jsem si pracovně již nejméně před čtvrt stoletím přejmenoval na „Abendland“, kde slůvko abend je nejen pouhým západem Slunce, ale především všeobecně pojímaným soumrakem, soumrakem kultury do které, bohužel patřím i já. V této příležitosti upozorňuji, že nejsem autorem uvedeného názvu. Převzal jsem jej z kratičkého textu fyzika a dnes prakticky naprosto neznámého disidenta Františka Vodáka, který ho vydal u nás v roce 1991.
Evropa, coby kolébka současného Abendlandu je podle mne nyní na počátku největšího úpadku z celého jmenovaného teritoria, do něhož patří USA, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko. Za jeden z projevů reálného úpadku Evropy považuji i vztah Evropanů k současné vlně migrace cizích obyvatel na její území. V žádném případě se nehodlám jakkoliv zúčastňovat emotivní, neskutečně obsáhlé a až nenávistné manipulace s vědomím obyvatel Evropy. Dovoluji si jen, přiznávám že poněkud drsně, dostat se pod onu převládající masku, a přimět alespoň své spoluobčany k zamyšlení nejen nad chováním svých předků, ale následně i tím svým.
Jeden z kořenů strachu Evropského Západu.
Strach, který mají obyvatelé Evropy z poněkud větší, než obvyklé, migrace cizinců na naše území, má mnoho rozměrů. Nemíním ho posuzovat, protože mi chybí alespoň přibližná čísla výzkumu o jeho početním rozšíření a specifikaci, čili důvodech, které motivují v Evropanech strach.
Dovoluji si však tvrdit, že především u intelektuálů a informovaných lidí, je podvědomý zdroj onoho strachu pochopitelný. Jde totiž o doslovnou hrůzu z toho, že ony „neosoby“ se k nám budou chovat tak, jak se po zmíněné půl tisíciletí Evropští předkové chovali k jejich prarodičům. Dějiny totiž neznají brutálnějšího konání, než jaké předváděli Evropané, na tomto místě zdůrazňuji, že Západní Evropané, při svých expanzích po celé planetě. Nikdy nepovažovali obyvatele cizích území za sobě rovné bytosti a mnohdy je dokonce kladli na roveň divoké zvěři.
Abendlanďané rozvrátili přirozená společenství obyvatel na mnoha místech jiných kontinentů, v nichž domácí dokázali žít po tisíciletí. Když k tomu připočteme, jak obrovské bohatství jim doslova ukradli, pak tedy má, opakuji že především Západní Evropa, co vracet. Ano, milí Zápaďané, půl tisíciletí byste měli nyní zase pro změnu vy živit minimálně všechny nemohoucí, slabé, bezbranné a potřebné, kteří se na vás obrátí ze zemí, jež vaši předkové okupovali. Pokud kupříkladu věříte, že „boží mlýny melou sice, pomalu, leč jistě“, pak laskavě považujte za princip vyšší spravedlivosti, že se na vás nyní o pomoc obracejí a zatím si ji nevynucují, jako jste si jejich služby ještě donedávna vynucovali vy.
Každý Evropan, z Východu, či Západu, neboť i ti na Východě se přece rovněž slušně přiživili na zmíněném zotročování světa kolonizátory z Abendlandu, by se měl vždycky, než začne halasit cosi o evropských hodnotách, především rozpomenout nad půl tisíciletím svých dějin. Možná, že je důkazem vyšší civilizovanosti odpouštět, ale určitě je nejvyšším morálním příkazem lidskosti, nezapomínat. Stejně tak pokorně by se měli zachovávat i dnešní křesťanšti věrozvěsti všeho druhu. Než začnou horlivě bránit jakési jimi raději nejmenované křesťanské hodnoty, měli by si povinně vzpomenout kupříkladu na to, že jejich dávní předkové se brodili v Jeruzalémě po kotníky v krvi „neosob“, jimž říkali nevěřící. A nejenže se v jejich krvi brodili, oni se tím ještě vychloubali. Takže džihád možná vymyslel islám, ale už dávno ho realizovala křesťanská Evropa.
Trocha obecných myšlenek o emigraci.
V mých očích je útěk z domoviny, vlasti, státu, či krajiny oprávněný tehdy a jen tehdy, když dotyčné osobě hrozí existenční nebezpečí, především pak smrt, proti němuž se nedokáže bránit. Což může být zaviněno vnější agresí, nebo represí ze strany domácí moci. Je-li domovina napadena agresí zvenčí, považuji útěk zdravých mužů a dneska i žen, za zbabělost nejvyššího stupně. Rovněž politická represe opozice je v mých očích důvodem k útěku jen tehdy, když konkrétní osobě hrozí smrt, nebo alespoň dlouhodobé věznění. Prostý nesouhlas s mocnými, či jen nenaplněné mocenské, ba i jiné ambice, zásadně nepovažuji za důvod k emigraci.
Uznávám, že každý člověk má právo na lepší, spokojenější a jinak pozitivnější život, než jaký mu poskytuje jeho domovina. Ovšem v takovém případě musí tam, kam se odebere, respektovat realitu a sám se pokusit o zajištění svého lepšího bytí a ne jenom natahovat žebráckou ruku. V té souvislosti i Deklaraci lidských práv hovořící v článku 13, že každý člověk má právo opustit i svou zem, jsem již v dětství považoval za poplatnou poválečné euforii, protože není nikdy reálným právem to, co nemohou udělat všichni. Všichni tehdy se nemohli vystěhovat do nejbohatší země – USA. Takže i migrace motivovaná právem na lepší život musí být regulována. Jsem pak přesvědčen, že právo na její regulaci má stát přijímající migranty a v žádném případě ne nějaká mezinárodní instituce.
Mezinárodní právo o migraci je obsáhlé a…především jako každé právo příliš ohebné, čti vyhovující především mocným tohoto světa a ne potřebným. Proto mne osobně jeho pravidla zajímají ze všeho nejméně.
A nyní konkrétně k současné migraci do Evropy.
Evropa, příjemce migrantů by si v prvé radě měla uvědomit, v jaké mezinárodní situaci se nachází. Buďto je ve válce, kterou spustil Bushovic synáček, nebo není. Pokud je, pak migranti ze zemí, s nimiž válčíme, jsou naši zajatci a je naší nejvyšší povinností zajistit, aby neprospívali nepříteli. O neschopné boje se pak minimálně existenčně postarat a schopné boje uzavřít do pracovních táborů, v nichž je využijme jako levné pracovní síly.
Pokud nejsme ve válce, pak to za prvé musíme jasně deklarovat celému světu a naprosto nezpochybnitelně. Přiznám se, že jsem neslyšel jediného politika EU ani zemí mimo Unii, že by vyhlásil konec války s terorismem. Hlavně se ale začněme konečně chovat, jako země, či soustátí, žijící s jinými v míru. Neposílejme příslušníky svých armád pod žádnou záminkou, nadtož falešnou značkou, jakou je třeba NATO, na a především nad cizí území. Zrušme vojenské základny neevropských armád v celé Evropě a nebo převezměme nad nimi velení tak zřejmé, že jejich vojáci bez něho neučiní ani ve vlastních kasárnách jediný krok. Jasně deklarujme svému „spojenci“, lépe řečeno vojenskému nadřízenému, především z USA, ale i z jeho páté kolony Velké Británie, že jejich vojska jsme ochotni trpět na našem území jen prozatím jako odstrašující sílu a že o jejich užití budeme rozhodovat jen a jenom my jako jediný suverén. Pak se teprve budeme cítit, že se o migranty máme adekvátně postarat.
Napsal jsem, že nejvyšší povinností každého bojeschopného člověka je bránit svou zem, je-li napadena. Jenže země, které dneska napadá USA-NATO, jsou obětí té nejhnusnější varianty války v dějinách, proti níž není fakticky reálné obrany a je tedy sprostým vyvražďováním lidí, převážně civilistů. Je proto dostatečně oprávněný jejich útěk jinam. A je jenom samozřejmé, že běženci směřují do zemí bohatých. Proti této realitě Evropané nemohou nic namítat, protože tak by se choval každý nesouměřitelně slabý při masivním vojenském napadení své krajiny.
K čemu vlastně máme politiky Evropy.
Jsem přesvědčen, že celou hordu prominentních osob, jimž byla svěřena správa Evropy, si nevydržují její obyvatelé jen proto, aby za měsíc každý z nich několikrát obletěl zeměkouli na různé summity, konference a setkání, ale především aby myslel, řídil a spravoval a především předvídal.
Nepotřebujeme exkluzivní diskutéry, exhibování myšlenek a bonmotů. Musíme vidět činy. Osobně mne proto v této souvislosti nejvíc zajímá, jak se připravili přední politici a úředníci EU na důsledky svých rozhodnutí, jimiž dávali rozkazy vojákům z Evropy k boji v cizích zemích. Pokud alespoň v jediné variantě nebyla příprava na zvýšenou, až velmi početnou migraci ze zemí, neschopných reálné obrany proti zbabělé formě našeho válčení, pak ve svých funkcích a úřadech nemají co dělat a „lid“ Evropy by z toho měl v prvé řadě vyvodit zásadní opatření.
Pozoruji po celou existenci EU, že nikdy není na žádný jev připravena, že tedy s vysokou pravděpodobností nemá její vedení zpracované scénáře pro různé vývoje situace ať již v hospodářství, vojenství či v politice. A co je nejhorší, že nemá, jak se říká, „štábní kulturu“, čili schopnost rychlé reakce na situace ať již předvídatelné, či naprosto nečekané.
Jestli k něčemu má být jakási Evropská komise, čili doposud spíše parazitní vláda, pak musí prokázat smysl své existence. Kdyby alespoň někdo z ní přemýšlel nad důsledky válčení EU na cizích územích, což mimo jiné odporuje samým základům konstituce EU, postaral by se minimálně o celou metodiku možných následků, mimo jiné i o jakýsi havarijní plán pro přijímání emigrantů. Evropská komise měla mít minimálně takovýto metodický projekt, zřízené instituce realizující onu metodiku a především v rozpočtu dosti slušně sanovanou sumu na celou problematiku. Možná, že bych politikům toleroval, že nic takového předem nezajistili, ale v žádném případě to nejsem ochoten připustit u úředníků, kteří tam na nic jiného nejsou, než aby se starali o správu soustátí nejen v donách, kdy se nic neděje.
V žádném případě ale nejsem ochoten tolerovat politikům, že razantně neřeší celý problém ani nyní, kdy je ve vysokém stupni reality. A dá se předpokládat jeho eskalace a ne utlumování. Správci EU zanedbali prevenci a prokazují svou neschopnost i v realitě dění. Snad nejhorší v zanedbání prevence je pak nepřipravenost veřejnosti na příliv cizinců. Proto se nelze divit nejen strachu, ale i odmítání až nenávisti. A nejen veřejnosti, ale dokonce i předních představitelů jednotlivých států EU. Pak se nemůžeme divit, že jeden velí do zbraně, jiný staví zdi, další srdceryvně pláče nad nedostatkem soucitu, jiný zase připomíná emigrantskou minulost především Východním zemím, ba dokonce vyhrožuje možnou budoucí emigrací. Z myšlení Evropanů se pomalu vytrácí rozumnost, jejich politici jen zvyšují chaos a to všechno jenom proto, že Evropa není suverén.
O jejich financích se rozhoduje fakticky na Wall Streetu a o její armádě v Pentagonu. Což je svoboda, ta údajně nejvyšší hodnota dneška v reálné praxi a ne v řečech všech politiků a aktivistů hlavního proudu.
Prolog
Podle zdrojů OSN je prý na planetě v pohybu na šedesát milionů lidí. Jak říká v poněkud jiné souvislosti Chomsky „neosob“. To číslo je na první pohled obrovské, ovšem „v globálu“ jde pouze o méně než jednu setinu obyvatel planety, takže hovořit o jakémsi novém stěhování národů není pouze přeháněním, ale v mých očích počátečním náznakem nějaké zrůdné, ale určitě vědomé manipulace s veřejným míněním, nebo alespoň s jeho částí. Toto tvrzení je mým prvním, osobním závěrem z doslovně větrné smršti textů o migrantech, ale i ze zatím chaotické změti velmi protikladných názorů a činů reagujících na současný pohyb obyvatel mezi Evropou a jejím okolí.
Na planetě je jen jedna civilizace.
Jestliže se již celá desetiletí utvrzujeme o existenci nového jevu, který je pojmenováván globalizací, pak jejím nejširším obsahem podle mne je skutečnost, že na planetě vznikla, nebo alespoň určitě vzniká jenom jedna, všelidská civilizace. Má sice několik kolébek, jako by od sebe izolovaných, ale pouze zdánlivě. Stále více archeologové objevují důkazy o tom, že i v období několika desetitisíců let se ony zdánlivě oddělené „civilizační“ enklávy, přece jenom více, či méně ovlivňovaly. Nejméně v poslední době poledové se na planetě definitivně vyvinulo nepřeberné množství konkrétních civilizačních forem, které ovšem chápu pouze jako samostatně se vyvíjející kultury. Tuto mnohočetnost kultur by si lidstvo, v zájmu svého přežití, mělo zachovat, což považuji za tu správnou formu multikulturnosti. V tom smyslu by globální, čtěme všelidská, civilizace měla být na Zeměkouli multikulturní. Jakákoliv snaha o dominanci jedné z nich by byla nejen nejvyšší možnou totalitou, čili tyranií, diktaturou, ale především přirozeným zdrojem úpadku lidstva, jako je prvním příznakem každého zániku ztráta druhové pestrosti.
Půl tisíciletí dominance Západu.
Jsem přesvědčen, že i ti nejhorlivější zastánci poněkud pokleslého mínění o nadřazenosti současné Západní kultury musí přiznat, že její převaha nad zbytkem světa je poměrně krátká. Začala před půl tisíciletím a podle mne vrcholila na počátku minulého století. Od poloviny dvacátého lze pak pozorovat zřetelný pokles její dominance. Zmíněný historický úkaz mne přivedl až k tomu, že tak zvaný kulturní okruh Západu jsem si pracovně již nejméně před čtvrt stoletím přejmenoval na „Abendland“, kde slůvko abend je nejen pouhým západem Slunce, ale především všeobecně pojímaným soumrakem, soumrakem kultury do které, bohužel patřím i já. V této příležitosti upozorňuji, že nejsem autorem uvedeného názvu. Převzal jsem jej z kratičkého textu fyzika a dnes prakticky naprosto neznámého disidenta Františka Vodáka, který ho vydal u nás v roce 1991.
Evropa, coby kolébka současného Abendlandu je podle mne nyní na počátku největšího úpadku z celého jmenovaného teritoria, do něhož patří USA, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko. Za jeden z projevů reálného úpadku Evropy považuji i vztah Evropanů k současné vlně migrace cizích obyvatel na její území. V žádném případě se nehodlám jakkoliv zúčastňovat emotivní, neskutečně obsáhlé a až nenávistné manipulace s vědomím obyvatel Evropy. Dovoluji si jen, přiznávám že poněkud drsně, dostat se pod onu převládající masku, a přimět alespoň své spoluobčany k zamyšlení nejen nad chováním svých předků, ale následně i tím svým.
Jeden z kořenů strachu Evropského Západu.
Strach, který mají obyvatelé Evropy z poněkud větší, než obvyklé, migrace cizinců na naše území, má mnoho rozměrů. Nemíním ho posuzovat, protože mi chybí alespoň přibližná čísla výzkumu o jeho početním rozšíření a specifikaci, čili důvodech, které motivují v Evropanech strach.
Dovoluji si však tvrdit, že především u intelektuálů a informovaných lidí, je podvědomý zdroj onoho strachu pochopitelný. Jde totiž o doslovnou hrůzu z toho, že ony „neosoby“ se k nám budou chovat tak, jak se po zmíněné půl tisíciletí Evropští předkové chovali k jejich prarodičům. Dějiny totiž neznají brutálnějšího konání, než jaké předváděli Evropané, na tomto místě zdůrazňuji, že Západní Evropané, při svých expanzích po celé planetě. Nikdy nepovažovali obyvatele cizích území za sobě rovné bytosti a mnohdy je dokonce kladli na roveň divoké zvěři.
Abendlanďané rozvrátili přirozená společenství obyvatel na mnoha místech jiných kontinentů, v nichž domácí dokázali žít po tisíciletí. Když k tomu připočteme, jak obrovské bohatství jim doslova ukradli, pak tedy má, opakuji že především Západní Evropa, co vracet. Ano, milí Zápaďané, půl tisíciletí byste měli nyní zase pro změnu vy živit minimálně všechny nemohoucí, slabé, bezbranné a potřebné, kteří se na vás obrátí ze zemí, jež vaši předkové okupovali. Pokud kupříkladu věříte, že „boží mlýny melou sice, pomalu, leč jistě“, pak laskavě považujte za princip vyšší spravedlivosti, že se na vás nyní o pomoc obracejí a zatím si ji nevynucují, jako jste si jejich služby ještě donedávna vynucovali vy.
Každý Evropan, z Východu, či Západu, neboť i ti na Východě se přece rovněž slušně přiživili na zmíněném zotročování světa kolonizátory z Abendlandu, by se měl vždycky, než začne halasit cosi o evropských hodnotách, především rozpomenout nad půl tisíciletím svých dějin. Možná, že je důkazem vyšší civilizovanosti odpouštět, ale určitě je nejvyšším morálním příkazem lidskosti, nezapomínat. Stejně tak pokorně by se měli zachovávat i dnešní křesťanšti věrozvěsti všeho druhu. Než začnou horlivě bránit jakési jimi raději nejmenované křesťanské hodnoty, měli by si povinně vzpomenout kupříkladu na to, že jejich dávní předkové se brodili v Jeruzalémě po kotníky v krvi „neosob“, jimž říkali nevěřící. A nejenže se v jejich krvi brodili, oni se tím ještě vychloubali. Takže džihád možná vymyslel islám, ale už dávno ho realizovala křesťanská Evropa.
Trocha obecných myšlenek o emigraci.
V mých očích je útěk z domoviny, vlasti, státu, či krajiny oprávněný tehdy a jen tehdy, když dotyčné osobě hrozí existenční nebezpečí, především pak smrt, proti němuž se nedokáže bránit. Což může být zaviněno vnější agresí, nebo represí ze strany domácí moci. Je-li domovina napadena agresí zvenčí, považuji útěk zdravých mužů a dneska i žen, za zbabělost nejvyššího stupně. Rovněž politická represe opozice je v mých očích důvodem k útěku jen tehdy, když konkrétní osobě hrozí smrt, nebo alespoň dlouhodobé věznění. Prostý nesouhlas s mocnými, či jen nenaplněné mocenské, ba i jiné ambice, zásadně nepovažuji za důvod k emigraci.
Uznávám, že každý člověk má právo na lepší, spokojenější a jinak pozitivnější život, než jaký mu poskytuje jeho domovina. Ovšem v takovém případě musí tam, kam se odebere, respektovat realitu a sám se pokusit o zajištění svého lepšího bytí a ne jenom natahovat žebráckou ruku. V té souvislosti i Deklaraci lidských práv hovořící v článku 13, že každý člověk má právo opustit i svou zem, jsem již v dětství považoval za poplatnou poválečné euforii, protože není nikdy reálným právem to, co nemohou udělat všichni. Všichni tehdy se nemohli vystěhovat do nejbohatší země – USA. Takže i migrace motivovaná právem na lepší život musí být regulována. Jsem pak přesvědčen, že právo na její regulaci má stát přijímající migranty a v žádném případě ne nějaká mezinárodní instituce.
Mezinárodní právo o migraci je obsáhlé a…především jako každé právo příliš ohebné, čti vyhovující především mocným tohoto světa a ne potřebným. Proto mne osobně jeho pravidla zajímají ze všeho nejméně.
A nyní konkrétně k současné migraci do Evropy.
Evropa, příjemce migrantů by si v prvé radě měla uvědomit, v jaké mezinárodní situaci se nachází. Buďto je ve válce, kterou spustil Bushovic synáček, nebo není. Pokud je, pak migranti ze zemí, s nimiž válčíme, jsou naši zajatci a je naší nejvyšší povinností zajistit, aby neprospívali nepříteli. O neschopné boje se pak minimálně existenčně postarat a schopné boje uzavřít do pracovních táborů, v nichž je využijme jako levné pracovní síly.
Pokud nejsme ve válce, pak to za prvé musíme jasně deklarovat celému světu a naprosto nezpochybnitelně. Přiznám se, že jsem neslyšel jediného politika EU ani zemí mimo Unii, že by vyhlásil konec války s terorismem. Hlavně se ale začněme konečně chovat, jako země, či soustátí, žijící s jinými v míru. Neposílejme příslušníky svých armád pod žádnou záminkou, nadtož falešnou značkou, jakou je třeba NATO, na a především nad cizí území. Zrušme vojenské základny neevropských armád v celé Evropě a nebo převezměme nad nimi velení tak zřejmé, že jejich vojáci bez něho neučiní ani ve vlastních kasárnách jediný krok. Jasně deklarujme svému „spojenci“, lépe řečeno vojenskému nadřízenému, především z USA, ale i z jeho páté kolony Velké Británie, že jejich vojska jsme ochotni trpět na našem území jen prozatím jako odstrašující sílu a že o jejich užití budeme rozhodovat jen a jenom my jako jediný suverén. Pak se teprve budeme cítit, že se o migranty máme adekvátně postarat.
Napsal jsem, že nejvyšší povinností každého bojeschopného člověka je bránit svou zem, je-li napadena. Jenže země, které dneska napadá USA-NATO, jsou obětí té nejhnusnější varianty války v dějinách, proti níž není fakticky reálné obrany a je tedy sprostým vyvražďováním lidí, převážně civilistů. Je proto dostatečně oprávněný jejich útěk jinam. A je jenom samozřejmé, že běženci směřují do zemí bohatých. Proti této realitě Evropané nemohou nic namítat, protože tak by se choval každý nesouměřitelně slabý při masivním vojenském napadení své krajiny.
K čemu vlastně máme politiky Evropy.
Jsem přesvědčen, že celou hordu prominentních osob, jimž byla svěřena správa Evropy, si nevydržují její obyvatelé jen proto, aby za měsíc každý z nich několikrát obletěl zeměkouli na různé summity, konference a setkání, ale především aby myslel, řídil a spravoval a především předvídal.
Nepotřebujeme exkluzivní diskutéry, exhibování myšlenek a bonmotů. Musíme vidět činy. Osobně mne proto v této souvislosti nejvíc zajímá, jak se připravili přední politici a úředníci EU na důsledky svých rozhodnutí, jimiž dávali rozkazy vojákům z Evropy k boji v cizích zemích. Pokud alespoň v jediné variantě nebyla příprava na zvýšenou, až velmi početnou migraci ze zemí, neschopných reálné obrany proti zbabělé formě našeho válčení, pak ve svých funkcích a úřadech nemají co dělat a „lid“ Evropy by z toho měl v prvé řadě vyvodit zásadní opatření.
Pozoruji po celou existenci EU, že nikdy není na žádný jev připravena, že tedy s vysokou pravděpodobností nemá její vedení zpracované scénáře pro různé vývoje situace ať již v hospodářství, vojenství či v politice. A co je nejhorší, že nemá, jak se říká, „štábní kulturu“, čili schopnost rychlé reakce na situace ať již předvídatelné, či naprosto nečekané.
Jestli k něčemu má být jakási Evropská komise, čili doposud spíše parazitní vláda, pak musí prokázat smysl své existence. Kdyby alespoň někdo z ní přemýšlel nad důsledky válčení EU na cizích územích, což mimo jiné odporuje samým základům konstituce EU, postaral by se minimálně o celou metodiku možných následků, mimo jiné i o jakýsi havarijní plán pro přijímání emigrantů. Evropská komise měla mít minimálně takovýto metodický projekt, zřízené instituce realizující onu metodiku a především v rozpočtu dosti slušně sanovanou sumu na celou problematiku. Možná, že bych politikům toleroval, že nic takového předem nezajistili, ale v žádném případě to nejsem ochoten připustit u úředníků, kteří tam na nic jiného nejsou, než aby se starali o správu soustátí nejen v donách, kdy se nic neděje.
V žádném případě ale nejsem ochoten tolerovat politikům, že razantně neřeší celý problém ani nyní, kdy je ve vysokém stupni reality. A dá se předpokládat jeho eskalace a ne utlumování. Správci EU zanedbali prevenci a prokazují svou neschopnost i v realitě dění. Snad nejhorší v zanedbání prevence je pak nepřipravenost veřejnosti na příliv cizinců. Proto se nelze divit nejen strachu, ale i odmítání až nenávisti. A nejen veřejnosti, ale dokonce i předních představitelů jednotlivých států EU. Pak se nemůžeme divit, že jeden velí do zbraně, jiný staví zdi, další srdceryvně pláče nad nedostatkem soucitu, jiný zase připomíná emigrantskou minulost především Východním zemím, ba dokonce vyhrožuje možnou budoucí emigrací. Z myšlení Evropanů se pomalu vytrácí rozumnost, jejich politici jen zvyšují chaos a to všechno jenom proto, že Evropa není suverén.
O jejich financích se rozhoduje fakticky na Wall Streetu a o její armádě v Pentagonu. Což je svoboda, ta údajně nejvyšší hodnota dneška v reálné praxi a ne v řečech všech politiků a aktivistů hlavního proudu.