Tajné služby nenacházely dlouho sluchu u politiků, a tak není divu, že se pokoušejí pomocí úniků informací varovat i občany, kterým to ještě nedošlo. Není to koneckonců první evropský případ. Alarmovali již francouzští i rakouští zpravodajci. Zdá se, že řada příslušníků tajných služeb neslouží globálnímu zlu, a to je pro Evropu dobrá zpráva.
Na druhou stranu. Kdo jsou extrémisté? Občané, kteří se obávají o svoje rodiny a jsou připraveni používat radikální prostředky na obranu spravedlnosti, evropských civilizačních zvyklostí či dokonce na obranu vlastního života? Občané, jež vidí, že politici řídí stát přímo proti vlastním lidem? Ne. Extrémismu napomáhají, podporují jej a živí svými rozhodnutími figurky evropské politiky. Poskoci bankovní oligarchie se sami stávají extrémisty a proměňují v ně zástupy tzv. intelektuálů, kulturtrégrů a dalších oddaných papagájů z tzv. neziskovek. Ti se bez podpory z veřejných rozpočtů nehnou a nepodporou současné zničující politiky nechtějí ohrozit svoji existenci.
Dle řady náznaků panují uvnitř Evropské lidové strany konflikty a stále podrážděnější diskuse kvůli uprchlíkům. Na sjezdu ELS kritizoval šéf Evropské rady Donald Tusk evropské lídry za naivitu. Otevřenost se podle něho rovnala bezmocnosti a svoboda chaosu. Do toho vystoupil německý ministr Schäuble s tím, že nálada mezi řadovými členy ve vládnoucí CDU je dramaticky špatná a může se ještě zhoršit. Jak toto všechno číst a vnímat? Lze v tom spatřovat náznaky možné změny politiky?
Zjevně se bojí zejména lidé v nižších patrech politiky. Nemají příjmy špiček, a tak jejich angažmá na straně „vůdců“ není ani kompenzováno jejich vlastním komfortem. Výhled, že utečou na druhý konec světa, nebo se zavřou kamsi do bunkru pro vyvolené, také není příliš reálný. Budou žít mezi naštvanými voliči a v atmosféře rostoucího napětí mezi původním obyvatelstvem a protěžovanými imigranty. Budou žít s vědomím, že se podíleli na otřesné sociálně inženýrské výměně voličů.
Probouzející se pud sebezáchovy je tedy nadějí. S ohebností Donalda Tuska si to už vyřídili Poláci volbou PiS. V Německu rostou preference AfD a dalších alternativních stran a hnutí. Schäuble ještě před pár týdny prohlašoval, že Německo vstřícnou politikou k imigrantům zachránilo čest Evropy. Nyní se obává o náladu ve vlastní straně. V Bavorsku roste počet lidí, kteří by se rádi separovali od Berlína, a Mnichov by rád dělal samostatnou zahraniční politiku. V Horním Rakousku vyhráli Svobodní, ve velkých městech Španělska triumfovala Podemos...
Kapři si, jak známo, sami rybník nevypustí, a tak občané musejí být ve střehu. Volby mohou být falšovány, odkládány (Švédsko) či dokonce zrušeny. Ale nervozita politických dinosaurů je na místě a tlak na ně poroste.
Situace se zhoršuje i mezi migranty, kde častěji dochází k násilí, rvačkám a dle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i kvůli tomuto buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochraně hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?
Imigranti nejsou ve větším rozsahu uplatnitelní ani na našem trhu. Nekvalifikovaných pracovních sil máme dost a stále nejsme schopni zapojit je do pracovního procesu. Přijímáním dalších budeme dále vysávat sociální systém a k žádnému materiálnímu, natož kulturnímu obohacení společnosti nedojde. Vzroste počet konfliktů, zmnoží se kriminogenní zóny a vzniklá situace bude nebezpečná pro všechny.
Schengen bude nutno postupně zrušit a každý stát bude muset chránit intenzivněji zelenou hranici, tedy nejenom oficiální hraniční přechody. Čím později se budeme takto logicky chovat, tím větší škody na vlastních zemích napácháme. Již dnes se u nás nabízí řada dobrovolníků, kteří by se rádi nechali zapojit do ochrany hranice. Stát mlčí a vyhazuje peníze do větru. Podpora vlastních lidí na hranici by měla i sociální smysl.
Pokud političtí mouřeníni světových banksterů budou dále otevírat evropskou náruč, budou právem označeni Jidášovým znamením. Nejenom bezpečnostním silám, ale i laikům je dnes – při pouhém srovnání fotografií bojovníků nafocených na sítích a „civilních“ příchozích – jasné, že řízená imigrační vlna stěhuje do týlu Evropy armádu, o jaké se Turkům či Maurům v minulosti ani nesnilo. Bezpečnostní složky tuto invazi nezvládnou, pokud nedostanou jasné pokyny od politiků. A uzavření hranic k potřebným opatřením patří.
Chce-li někdo skutečně pomoci, pak by tak měl činit na místě zmaru, který do značné míry způsobil Západ se svými „povedenými“ místními spojenci. Upřednostňoval bych však, aby na prvním místě pomáhali, a to na vlastní náklady, ti, kdo konflikty rozdmýchali, a ti, kdo velkohubě podobná zvěrstva podporovali.
Významným tématem je ruské vojenské angažmá v Sýrii. Jak aktuálně vypadá situace? Bašár Asad je ochoten vypsat nové volby, když dojde k poražení IS. Rusko a USA jsou prý ochotni se domluvit na určité míře spolupráce. Co to všechno může naznačovat směrem k budoucímu vývoji?
Je to téma klíčové. Právě jsme svědky značného geopolitického posunu. Světu už nedokáže tak snadno dominovat jedna supervelmoc. Svět se posunuje k multipolaritě. Bude to svět velmi náročný na schopnosti politiků a diplomatů. A právě v Sýrii a na Blízkém východě může být jejich potence snadno prověřena.
Rusové předvedli rakety na úrovni tomahawků, vysokou účinnost protivzdušné a protilodní obrany, brilantní vojenský přesun do oblasti, a hlavně to vše uměli prodat na poli mediálním.
Svými leteckými zásahy pak začali odhalovat sebezničující politiku Západu, tzn. podporu teroristů a upířích ropných kšeftů hrstky vyvolených. Ve hře je však příliš mnoho neznámých, a tak bude důležitý postoj Číny a účinnost jednání mezi Ruskem a regionálními mocnostmi, jež hrají společně s USA prim při rozehrávání blízkovýchodních her.
A to možné sbližování USA a Ruska v otázkách kolem Sýrie?
Snaha o dohodu mezi USA a RF tady je jistě silně přítomná a osobně si myslím, že k prvnímu zlomu došlo již na květnovém jednání Lavrova s Kerrym v Soči. O obsahu těchto jednání mnoho nevíme, ale dle jistého uklidnění situace na Ukrajině lze usuzovat, že se hledá nový modus vivendi mezi tradičními soupeři.
Jinými slovy. Stále není zažehnáno nebezpečí velké války, ale zároveň se konstituuje nové mezinárodní právo veřejné. Velmoci si pod pokličku moc nahlížet nenechají, ale leccos se dá vysledovat i z veřejných zdrojů.
Na této situaci mohou vydělat i malé země. Potřebujeme proto nadané politiky a diplomaty, kteří nebudou poklonkovat pouze jedné straně, ale budou se snažit využít oné multipolarity. Máme je?