Setkání Si Ťin-pchinga, generálního tajemníka Komunistické strany Číny, a Ma Jing-ťiou, předsedy Kuomintangu na Tchaj-wanu jsou obrovským úspěchem obou stran. Setkáním vlastně začala likvidace jedné z možných příčin velkého válečného konfliktu. V případě Čínské lidové republiky jde o jeden z vrcholů letošní neuvěřitelné diplomatické aktivity.
Výročí ukončení druhé světové války v Evropě a v Asii bylo spojeno s manifestací strategického partnerství s Ruskem. Potom to byla například návštěva prezidenta Si v USA, ve Velké Británii, teď v Singapuru a ve Vietnamu – máme-li vzpomenout alespoň některé. Ale je tu také významný summit v Soulu minulý týden, kde se sešel čínský a japonský premiér spolu s jihokorejskou prezidentkou…
PZ: Tato fakta asi velkou část českých politiků netěší. Stačí připomenout jejich velmi kritické komentáře k návštěvě prezidenta Miloše Zemana v Číně.
Emotivní chování vůči Pekingu je projevem narůstající provinčnosti naší politiky. Před týdnem byla v Číně na své osmé návštěvě německá kancléřka, tento týden byl v Pekingu francouzský prezident. Podle zprávy čínského ministerstva obchodu stouply jenom v období od ledna do května přímé investice Číny v Evropě o 367,8 %. Mimochodem: Čína, Japonsko a Jižní Korea připravují dohodu o bezcelním obchodu. Přitom v roce 2013 byl obrat mezi těmito třemi zeměmi 681,4 miliard dolarů, což je více než obchod Číny s Evropskou unií nebo s USA.
Čína nastartovala nový typ mezinárodních vztahů, v jejichž rámci provádí obrovské investice. Ty neprovázejí jen výstavbu Nové hedvábné cesty a námořní cesty. Jedná se také o hledání efektivního umístění nadbytečných dolarů a v neposlední řadě rozmisťování vlastní čínské měny v bankovních centrech světa. Jsou to aktivity, které se zúročí až za několik let.
PZ: Kdy vlastně došlo k poslednímu přímému jednání lídrů znesvářených čínských stran?
Jestli se nemýlím, poslední schůzka nejvyšších představitelů Komunistické strany Číny a Kuomintangu, tedy Mao Ce-tunga a Čankajška, se konala roku 1945 v Čchung-čchingu, tehdejším hlavním městě Čínské republiky. Tři roky trvající jednání, které zprostředkovávaly Spojené státy především díky zvláštní misi generála George Marshalla, skončila neúspěchem – ofenzivou vojáků Kuomintangu, během které nacionalisté dokonce obsadili dlouholetou hlavní základnu komunistů, město Jen-an. V následné protiofenzivě ale komunisté zahnali Čankajška až na Tchaj-wan. Ten pak od pevninské Číny neoddělil jen průliv, ale především 7. flotila USA. Tak skončila hlavní fáze občanské války, která si podle některých odhadů vyžádala více než šest milionů lidských životů a od rozkolu ve dvacátých letech trvala více než dvě desetiletí. S určitým utlumením během války proti japonské okupaci. A samozřejmě s výměnami nejen ostrých slov, ale také leteckých bomb či dělostřeleckých granátů například v podobě bombardování Šanghaje či ostřelování malých ostrovů i po roce 1950.
PZ: Dá se tedy říci, že americké válečné námořnictvo zabránilo skončení občanské války?
Po vyhlášení Čínské lidové republiky se v USA strhla hysterická vlna kritiky Bílého domu a ministerstva zahraničních věcí za to, že dopustily vítězství komunistů. Oficiální politikou se tehdy stalo neuznání nové vlády v Pekingu, vojenská ochrana zbytku Čankajškových vojsk a blokování změny v OSN, kde křeslo stálého představitele Číny v Radě bezpečnosti nadále drželi Čankajškovi lidé. V prosinci 1954 podepsaly Spojené státy s Tchaj-wanem Smlouvu o vzájemné obraně a v lednu 1955 Kongres přijal tzv. rezoluci o Formóze, která opravňovala prezidenta použít sílu při obraně „teritorií v západním Pacifiku, která jsou pod jurisdikcí Čínské republiky“, tedy Tchaj-wanu.
PZ: To je ale poměrně vzdálená minulost.
Ne zcela. Až v roce 1971 byla přijata rezoluce Valného shromáždění, na jejímž základě křeslo v OSN, včetně místa stálého člena Rady bezpečnosti převzala Čínská lidová republika. Rezoluce byla přijata poměrem hlasů 76 pro a 35 proti; 17 zemí se zdrželo hlasování. USA tehdy ještě hlasovaly proti. Stejně jako Japonsko či Austrálie nebo Saúdská Arábie a frankistické Španělsko, ale i vojenskou chuntou ovládané Řecko, tehdy ještě rasistická Jihoafrická republika či Brazílie. Hodně se od té doby svět změnil. Nakonec i Spojené státy v roce 1979 uznaly Čínskou lidovou republiku a tím i politiku jedné Číny – a přerušily oficiální diplomatické styky s Tchaj-wanem.
PZ: Teď asi přijde ono pověstné „ale“?
Správně. Smlouva o vzájemné obraně sice v roce 1979 přestala platit, ale nahradil ji speciální Zákon o vztahu k Tchaj-wanu. Ten de facto zachovává diplomatické vztahy s Tchaj-pej, hlavním městem Tchaj-wanu, a obsahuje závazky USA týkající se obrany tohoto ostrova. To znamená, že Spojené státy dávají najevo odhodlání vojensky bránit násilím oddělené území proti vládě státu, s nímž mají diplomatické styky. Přitom jsou toho názoru, že ono oddělené území je součástí státu, který diplomaticky oficiálně uznávají.
PZ: To nezní zrovna srozumitelně.
Z hlediska zdravého rozumu je to samozřejmě nesmysl. Jde ale o „politickou logiku“, tedy upřednostňování sobeckých geopolitických zájmů.
PZ: Myslíte, že jde o snahu udržovat napětí?
Ano. S cílem zdůvodnit vlastní vojenskou přítomnost v regionu. Zdá se ale, že se do kalkulací Washingtonu opět vloudila chyba. Spojené státy zpochybňují nároky Číny na některá ostrovní území na severovýchod a na jihozápad od Tchaj-wanu. Jenže v těchto nárocích jsou současní vládci v Pekingu a v Tchaj-pej zajedno. Politická elita na Tchaj-wanu není jednotná – část, která se rekrutuje převážně z etnické menšiny žijící na tomto ostrově, by chtěla samostatnost. Političtí potomci Čankajška v Kuomintangu ale hlásají politiku jedné Číny. Washington si vybral velmi špatnou chvíli ke svým vojenským a diplomatickým manévrům kolem Jihočínského moře.
PZ: Chcete říci, že je to chyba USA, která svedla nejvyšší představitele čínských komunistů a Kuomintangu za jednací stůl?
Nejen. Prazáklad tvoří reformy Teng Siao-pchinga započaté koncem 70. let. V obecné rovině je to teze „Nezáleží, zda kočka je černá, nebo bílá. Hlavní je, že chytá myši.“ Do ekonomické přeměny Číny byli od počátku zataženi podnikatelé z Tchaj-wanu. Obstarávali peníze, kontakty, ale i technologie a podnikatelské znalosti. A vychutnávali si výhody pekingské politiky „Jedna země, dva režimy“ dávno předtím, než ji v plné míře akceptovaly Hongkong a Macao. Za obchodníky následovaly polooficiální politické kontakty, kterým se později začalo říkat „konsensus roku 1992“, k němuž patří i shoda v názoru představitelů obou stran o existenci jediné Číny. K prvním přímým kontaktům na nízké úrovni došlo v roce 1993 v Singapuru. Vše zatím vyvrcholilo včerejším setkáním Si Ťin-pchinga a Ma Jing-ťiou.
PZ: Z vašeho výkladu se zdá, že toto setkání bylo tak trochu automatickým důsledkem ekonomického růstu Číny. Jaké význam hraje Singapur coby zprostředkovatel schůzky?
Pro zlomové diplomatické setkání je vždy třeba citlivě vybrat místo, které by vyhovovalo všem. Mocnost jako zprostředkovatel mezinárodních dohod – to je vždy hrozba vlastních her takové mocnosti, které jsou v rozporu se zájmy jednajících stran. Singapur není mocnost, je to dnes vlastně jediný skutečně funkční městský stát. Navíc stát s mimořádnou prestiží díky ekonomické prosperitě. A je to také trochu další Čína – podle posledního sčítání lidu 74 % obyvatel Singapuru tvoří etničtí Číňané.
PZ: Nemyslíte si tedy, že současné velké úspěchy pekingské diplomacie jsou založeny na chybách západní diplomacie?
Nemluvil bych o chybách západní diplomacie jako celku – v poslední době vidíme například odlišný přístup Washingtonu a Londýna. Skutečným základem úspěchu čínské diplomacie je ale ekonomický růst…
PZ: Který se však zpomalil.
Zpomalil, ale stále je největší a zásadní pro dynamiku globální ekonomiky. Podíl Číny na světovém hrubém produktu stále roste.
Čína začala chystat svůj 13. pětiletý plán. Při této příležitosti bilancuje pětiletku, která nyní končí. Pro ilustraci lze uvést některá čísla. V roce 2020 by Čína měla mít síť 120 tisíc km železnic – na konci roku 2014 to bylo 112 tisíc, z toho 16 tisíc vysoce rychlostních, což je 60 % světové délky rychlodráh. Investice v uplynulé pětiletce v tomto sektoru činily 550 miliard dolarů. Bylo postaveno 4,5 milionů km silnic; Čínu protklo sedm tras spojujících sever a jih, devět ze západu na východ a 18 úhlopříčných tras o celkové délce 108 tisíc km, které spojují téměř všechna města s velikostí nad 200 tisíc obyvatel. Náklady činily 204,5 miliardy dolarů. Metro bylo ve 22 městech prodlouženo celkem o 3155 km. Cena: 135 miliard dolarů. V roce 2012 byla zahájena výstavba celostátní sítě plynovodů o celkové délce 7378 km. Dosud bylo proinvestováno 19,7 miliardy dolarů. Buduje se vodní síť jih-sever, elektrické propojení západ-východ, dokončení se blíží nové letiště v Pekingu, obrovský obchodní přístav v Šanghaji, 55 km dlouhý most spojující nad mořskou hladinou Hongkong, Ču-chaj a Macao – což jsou další desítky proinvestovaných miliard dolarů.
Z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu je Čína stále ještě rozvojovou zemí. Pokles chudoby ve světě, který hlásí statistiky OSN, je ale především zásluhou proměny sociálních poměrů v Číně. Je to země s největším množstvím kapitálu ve smyslu finančních rezerv, ale i schopností stanovit si velkorysé cíle a nalézt cestu k nim. Jako by čínští komunisté nechtěli světový kapitalismus porazit, ale koupit si ho. Jisté je, že obrovský nástup Číny mohou zastavit jen její vlastní chyby. Nebo velká válka.
Za první zprávya rozhovor vedl Jiří Kouda