Je tu reálné nebezpečí, že na takových zločinech, jako byl páteční útok v Paříži, vydělají pravicoví nacionalisté, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Celý svět zasáhla zpráva o děsivém teroristickém útoku v Paříži, v jehož důsledku zemřelo téměř 130 nevinných lidí. Souvisí současná migrační vlna do Evropy s pátečními teroristickými útoky?
Myslíte, zda se útočníci rekrutovali z migrantů nebo byli na ně napojeni? Možné to je, ale velmi málo pravděpodobné. Mnohé nasvědčuje tomu, že jde o akci připravovanou delší dobu…
PZ: Ale k útokům se přihlásil Islámský stát. Také francouzský prezident François Hollande označil teroristický útok za „válečný akt“ ze strany Islámské státu!
V tuto chvíli s jistotou nevíme, kdo se přihlásil a proč. Zda to bylo vedení takzvaného Islámského státu, nebo nějaká frakce či bojůvka hlásící se k onomu hnutí třeba jen ve snaze se zviditelnit. Vzpomeňte si, že před pěti lety se téměř všichni fundamentalističtí teroristé hlásili k organizaci Al Kaida nebo je k této teroristické skupině přiřazovala západní propaganda. Současný islámský terorismus je sice globální chorobou, ale je decentralizovaný. Je v něm patrné ideové souznění, hlavně rostoucí shodná identifikace protivníka. Proto se kdekdo může přihlásit k bojovníkům tzv. Islámského státu nebo být za něj pokládán. Ovšem teroristé v páteční Paříži a bojovníci na frontě v Sýrii či Iráku nemusí mít organizační spojení.
Mimochodem, v decentralizaci je síla i slabost této nebývalé džihádistické vlny. Síla v tom, že porážka na jednom místě, třeba v Čečensku, neznamená prohru jinde, například v Afghánistánu nebo Paříži. Slabost je v tom, že mohou islamisté obtížně koncentrovat své síly na nejslabším místě protivníka.
PZ: Přesto jsou ale úspěšní!
Obecně vzato je terorismus neekonomická forma boje. Vlastní ztráty teroristů převyšují zisky. V Paříži se to ukázalo znova. Na první pohled se jedná o jejich úspěch. Teroristů zahynulo osm, ale zavraždily téměř 130 lidí. Jenže zahynuli ke všemu odhodlaní džihadisté, kterých ve Francii není zase tak mnoho. Odpověď státu silně zasáhne struktury a možné buňky fundamentalistů. A všechny civilisty teroristé nezabijí, jen zmobilizují odpor…
PZ: Stejně musím trvat na tom, že jsou teroristé často úspěšní.
Terorismus může být „ekonomický“ jen v zemích, kde má i síly k masovému boji. Což se jim díky absurdní politice Západu daří v oblasti MENA, tedy na Blízkém východě a v severní Africe. Částečně i v subsaharské Africe. Tento fakt je nutné stále zdůrazňovat, protože při analýzách příčin terorismu najdete mnoho velmi užitečných odkazů na to, že zdrojem terorismu může být nespravedlivá sociální nerovnost či politický útlak, nebo patologické rysy některých lidí. Jenže zdrojem odhodlání použít teroristické nástroje může být i bezbrannost vůči západní zahraniční politice a proti západní propagandě.
PZ: Německá kancléřka Angela Merkelová označila pařížský teroristický čin za „útok na svobodu“.
No, to mluvila k domácímu publiku. Asi málokdo v oblasti MENA pokládá za obdivuhodný projev svobody francouzské bombardování Libye. Či zákaz nosit burku v Belgii. Islámské teroristy, kteří vidí svobodu po svém, paní kancléřka jen utvrdila v tom, že není možné soužití.
Ale vraťme se k úspěchům teroristů. Jestliže jedním z jejich zdrojů je decentralizace, potom neúspěchy v boji proti islámskému terorismu jsou v decentralizaci odporu. V neschopnosti čelit globální teroristické výzvě koordinovaně. Spojené státy si stále chtějí hrát na vůdce…
PZ: Proč by USA nemohly vést boj proti terorismu?
Především proto, že tento boj vést neumějí. To názorně ukazují výsledky tzv. války proti terorismu, kterou Spojené státy oficiálně vedou od tragédie 11. září. Podle Globálního indexu terorismu, který zapracovává Institut pro ekonomiku a mír, počet teroristických aktů od roku 2000 do roku 2013 vzrostl na pětinásobek. A také je tu odpor proti americkému vůdcovství ze strany zemí, které hovoří o multipolárním světě – především nesouhlas ze strany států BRICS, tedy Ruska, Číny, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky. Řadu let Západ odmítá jakékoliv nabídky BRICS na společné řešení situace v Afghánistánu. Přitom jedinou rozumnou strategií boje proti globálnímu terorismu je globální koordinace akcí mocností. A podívejte se, jak žárlivě reagují Spojené státy a mocnosti západní Evropy na úspěchy ruských letců v Sýrii.
PZ: Páteční zločin v Paříži je vlastně již čtvrtým teroristickým útokem ve Francii letos. Proč je Francie tak častým terčem?
Řekl bych, že opět zásadní roli hraje zahraniční politika. Dokonce v jejím historickém rozměru. Francie jako koloniální velmoc si mimo jiné podmanila některé muslimské, převážně arabské země. Jako názorný příklad může posloužit Alžírsko. V oblasti dnešního Alžírska provedla Francie invazi v roce 1830; od roku 1849 až do roku 1962 tu existovalo takzvané Francouzské Alžírsko. A od roku 1952 se hovoří o Alžírské válce, ozbrojeném boji Alžířanů proti kolonizátorům. Tehdy nelegální francouzská Organizace tajné armády používala teroristické formy boje jak proti Alžířanům, tak proti Francouzům, kteří uvažovali o samostatnosti Alžírska – včetně atentátů na prezidenta Charlese de Gaullea, který nakonec toto osamostatnění dohodl. Cena války: přibližně 200 tisíc mrtvých. A je tu další utajený konflikt. Když v roce 1991 Islámská fronta spásy vyhrála volby, alžírská vláda výsledky zrušila. Začala občanská válka. Vládu podporoval Západ, především Francie. Tato válka skončila až roce 2002. Odhady počtu zabitých se pohybují od 44 tisíc do 200 tisíc.
Taková propojení s arabskou a islámskou populací přivedla do Francie více než 4,7 miliony muslimů – politických uprchlíků, sociálních migrantů, ale i studentů, a jejich potomků. Odhaduje se, že přibližně 70 až 110 tisíc z nich jsou rodilí Francouzi, kteří konvertovali k islámu. To jsou údaje podle sčítání z roku 2010. The World Factbook, což jsou statistické přehledy zpracované americkou CIA, uvádí, že muslimové tvoří aktuálně 7 až 9 % populace ve Francii čítající 66,6 milionů lidí.
Ale pozor: Alžírsko je jen jeden příklad rozporuplného soužití Západu a islámských zemí za mnohé. Jiným by mohla být Sýrie, na kterou se odvolávali i teroristé v pátek. A nelze zapomínat, že Francie není jedinou obětí džihádistů. Je tu obrovský rozptyl islamistického násilí, a to jak v muslimských státech jako Indonésie, země Blízkého východu a severní Afriky, nebo regionech v Indii, Číně, Ruské federaci. Nemluvě o útocích 11. září 2001 v USA či teroristických aktech ve Španělsku a podobně.
PZ: Mluvil jste o chybné politice Spojených států. Ovšem od 11. září 2001 nebyl zaznamenán žádný teroristický útok na větší skupinu civilistů, který by byl motivován islámským fundamentalismem. Ty nejdivočejší teroristické útoky v posledních letech na školy či kostel byly vedeny psychicky narušenými lidmi nebo bělošskými rasisty. Proč se boji proti islámskému terorismu v USA daří a ve Francii nikoliv?
Především je nutné stále mít na paměti, že osamělému fanatickému teroristovi zabráníte v jeho akci jen při velké dávce štěstí. Tragédie způsobené islámskými teroristy nelze vyloučit ani v USA. Ale máte opravdu, statistiky jsou jednoznačné: více se džihádistům daří v Evropě od Atlantiku po Ural než v USA. V případě páteční Francie bude v pozadí selhání zpravodajských služeb. Nedávno jsme spolu mluvili o tom, že relativní klid v USA americké zpravodajské služby tvrdě odpracovaly. A nejen ony. V červenci 2010 se v deníku The Washington Post objevil rozbor, podle kterého se programu boje proti terorismu, vnitřní bezpečnosti a zpravodajským aktivitám v USA věnuje 1271 vládních institucí a 1931 soukromých organizací. Ty sídlí na přibližně deseti tisících místech po celých Spojených státech. Nejsem si jist, že by takovýto projev kontrolované ochrany svobody Evropané pokládali za šťastný.
PZ: Rozumím, ale nesměřujeme právě k takovéto kontrolované demokracii?
V této chvíli ano. Důvody ale nejsou spojené jen s terorismem. Roste technická možnost sledovat jedince a manipulovat davy. To je velmi svůdné jak pro politické, tak i pro ekonomické špičky. Stačí se podívat na orwellovské Ministerstvo pravdy, které zřizuje Evropská unie, aby napravila hlavu všem, kdo mají pochybnosti o duchaplnosti politiky našich milovaných vůdců vůči Rusku. Mocenská elita dostává do ruky nástroje, jejichž využití může mít následky, které ona ve své většině nechápe. V souvislosti s novými požadavky boje proti terorismu lze očekávat, že budou odbourány další bariéry chránící soukromí a vzroste odhodlání propagandisticky ovládat veřejnost.
A pak je tu reálné nebezpečí, že na takových zločinech, jako byl páteční útok v Paříži, vydělají pravicoví nacionalisté. Už s migrační vlnou se uvolnily nebývalou měrou politické emoce. Ty vždy byly a také dnes jsou živnou půdou pro pravicový radikalismus.
PZ: Myslíte, že je to velké nebezpečí?
Největší. Jak už bylo řečeno, terorismus není efektivní politickou zbraní. Reakce na teroristické útoky přispěla k sjednocení Ruska, totéž je možné očekávat i v západní Evropě. Hrozí ale, že se tak stane pod prapory představ o konfliktu civilizací. Po porážce Sovětského svazu byl boj proti komunismu nahrazen teorií konfliktu civilizací. Tato teorie zaměnila cíle těm, kdo potřebují nějak živit vizi věčných krvavých konfliktů mezi lidmi. S postupem času se z tohoto nesmyslu stává sebesplnitelné proroctví. Vize konfliktu civilizací je nepřiznaným mobilizačním podnětem pro mnoho politických hnutí, stran i politiků na celém světě. Její obliba na Západě roste bez ohledu na fakt, že naše západní civilizace rozhodně není bez viny za současný chaos a že existují stamiliony muslimů, hinduistů, buddhistů, či chcete-li konfuciánců, kteří si přejí svět bez násilí.
Má-li být boj proti globálnímu terorismu úspěšný, je nutné koordinované úsilí všech mocností. Nestačí jen prohlášení třeba na úrovni G20, jsou nutné činy. Ty musí být založeny na porozumění politiků a veřejnosti napříč kulturními okruhy, na propojení humanistických částí konfesí a ideologií. Tato koordinace může být postavena i na sobeckém propočtu vyrůstajícím z pudu sebezáchovy. Jenže málokterý státník umí dobře počítat. Nebo lze potřebu spolupráce mocností chápat jako výzvu povýšit morální hodnoty nad vlastní sobecké zájmy – tedy výzvu, která už tolikrát v dějinách zůstala nevyslyšena.
Za První zprávy vedl rozhovor Jiří Kouda