Lubomír Vylíčil
22.11.2015 Protiproud
22.11.2015 Protiproud
V komentáři přináší vlastní zkušenosti s nádobíčkem " sebevražedných atentátníků a klade si při tom logické a mrazivé otázky, na které nám oficiální "vyšetřování" posledních atentátů odpovědi určitě nedá. Před mnoha lety, v roce 2003, jsem se po nějakou dobu nacházel v Irácké Basře. Tam jsem měl vzácnou možnost - seznámit se blíže s vybavením tehdejších sebevražedných atentátníků.
Třetinka tritolu
Vyjádření egyptských i ruských vyšetřovatelů se shodují, že letadlo zničil výbuch o tritolovém ekvivalentu 1 až 1,5 kg. O tomto tak zvaném TNT ekvivalentu se mluví proto, že stopy na letadle ukazují na „amatérsky vyrobenou výbušninu“.
Když se v mediích tak hezky zastřeně a tajemně mluví o „amatérských výbušninách“ používaných teroristy, jedná se zpravidla o takzvané peroxidové třaskaviny. Jsou v zásadě dvě: hexametylentriperoxiddiamin (HMTD) a acetondiperoxid (ADP). Jejich výroba je jednoduchá, rozhodně mnohem jednodušší než by si člověk představoval při těch strašidelných názvech. Z nějakéhosi mně neznámého důvodu dávají teroristé přednost té druhé z nich, přestože je méně bezpečná a méně stabilní (sublimuje). Co je však podstatné – jde o třaskaviny, tedy látky mnohem, mnohem citlivější na teplo, tlak, náraz, než běžné vojenské trhaviny. Jejich „pracovní výkon“, ať už jde o detonační rychlost, tlak, objem plynů, je však výrazně menší, než u trhavin. V daném případě je víceméně poloviční ve srovnání s uváděným TNT.
Vytvořil Islámský stát, tekutého nepřítele, který je všude a nikde. Nepřítele, který se přelévá tam, kam je potřeba a se kterým je možno válčit věčně.
A teď k snímkům oné bomby. Plechovka na něm je „třetinka“, tedy s obsahem 300 – 350 ml. Do toho se rozhodně kilo tritolu nevejde, o půldruhém ani nemluvě. Už tady uvedená síla bomby nesedí. A teď si představte, kolik se do toho nasypete HMTD nebo ADP… Ty sloučeniny se získávají v podobě bílých, načechraných krystalků. Lisovat bych je rozhodně nedoporučoval, citlivost je na úrovni nitroglycerinu.
Takže tu máme nějakých 200 gramů amatérské třaskaviny (s polovičním výkonem než TNT) a explozi s tritolovým ekvivalentem 1 – 1,5 kg. Ano, samozřejmě, i tak jde o velmi nebezpečnou věc a umím si představit, že jejím přiložením k okénku může dojít k jeho proražení a následné ničivé dekompresi. Ale že by to stačilo k destrukci tak náhlé, rozsáhlé a ničivé, že by piloti nebyli schopni říct ani slovo do záznamu, nebo dát hlášku na věž, tomu nevěřím. Zkrátka zdá se, že nás tu někdo velice houpe a že ze všech lumpáren světa teď najednou začínají trčet cedulky s podpisem – Islámský stát.
Mastigoforové
Nedá mi to nevzpomenout na jedno zajímavé povolání ve starém, antickém Římě. Víte, kdo to byli mastigoforové? Byli to zřízenci, kteří vstupovali do arény za zápasníky, gladiátory. Byli vybaveni dlouhými biči a jejich povinností bylo šlehat a pobízet bojující, kdyby se jim do toho zápasu na život a na smrt jaksi nechtělo.
Taková se jeví i dnešní situace. Kdosi s rozvrátil věnec (muslimských) států, obkličující z jihu a jihovýchodu Evropu. S nesmírným úsilím a velikými náklady přiměl k invazi do Evropy statisícihlavou (islámskou) armádu. Vytvořil Islámský stát, tekutého nepřítele, který je všude a nikde. Nepřítele, který se přelévá tam, kam je potřeba a se kterým je možno válčit věčně.
Teď tu ty armády, masy, státy a kultury leží proti sobě, jak unavení gladiátoři. Do zničujícího boje se jim stále jaksi nechce. Stále se jen oťukávají...
A tak nastupují mastigoforové. Zezadu, jak je jejich obvyklým postupem. Švihají do toho, čím dál silněji – tak vy bojovat nebudete? Tak tu máte záminku! S Ruskem jste válčit nechtěli (a takových miliard to stálo), ale teď už budete muset. Jde vám o krk. A na Rusy nespoléhejte, ty v tom vymácháme taky!
Není čas sít ducha vzpoury? Vzpomeňme na Spartaka!
Očekával jsem, odkojen informacemi medií, jen jakousi narychlo spíchnutou kazajku s kapsami na trhavinu (a nezbytné hřebíky), s baterií a rozbuškou ovládanou tlačítkem na kusu zvonkového drátu. Jaké však bylo moje překvapení při shlédnutí originálu!
Ta (přiznávám, výstřední) oděvní součástka byla jako ze žurnálu! Provedení v decentní, tmavě modré. Kapsy pravidelné, krásně vypracované, švy rovné, precizně zapošité. K tomu i podšívka, elegantní, krémové barvy. Rozhodně to nevypadalo na amatérskou, k jednomu použití určenou a po islámsku odfláknutou improvizaci. To byla vestička jek od Versaceho!
Třaskavý rubáš
Oficiálním zdůvodněním bylo, že tato vesta představuje pohřební rubáš hrdiny, a je proto zhotovována s láskou a pietou. No, nevím. Spíše jsem v tom viděl velice profesionální dílnu. Možná i ve velmi vzdálené zemi, kde v klidu a míru vyrábějí speciální sérii pro náročného zákazníka.
Tím hlavním, co mne tehdy překvapilo však nebyla „neválečná“ kvalita vestičky. Byl to její, dost specifický „doplněk“. Tím doplňkem a vylepšením byla druhá rozbuška, s vlastní, nezávislou baterií, umístěná na zádech (mimo dosah atentátníka) a ovládaná prostřednictvím infračerveného domovního zvonku. Ano, takové té běžné věcičky, co si v koupíte v nějakém Baumaxu, když se vám nechce kopat vedení od vrátek zahrádky přes záhony do domu. Takové šikovné, levné a dostupné „dálkové ovládání“.
Takže pro atentátníka, který tuto věc na sebe navlékl, už nebylo cesty zpět. Do akce jej, z bezpečné vzdálenosti, doprovázel jakýsi "kmotr". Ten měl situaci "vyřešit", kdyby atentátník ztratil odvahu.
To bylo dávno, v roce 2003. Byla to místní improvizace. Ale věděli o ní (přinejmenším) britští specialisté a prostřednictvím nich, jak předpokládám, i celé velení tehdejší protisaddámovské aliance.
Zavraždění sebevrazi v Paříži
Tato vzpomínka se mi vybavila po pařížských útocích. Sebevrahové, motající se bezradně před stadionem a pak vybuchující. Monstra, střílející do bezbranného davu, který nemá kam uniknout, vybuchující překvapivě mezi výměnou zásobníků…
A pak včerejší případ „sebevražedné atentátnice“, která se odpálila při policejní razii proti teroristům v Paříži. „Slyšel jsem ženu, jak křičí: Pomozte, pomozte, pomozte mi,“ tak popsal situaci 20letý očitý svědek jménem Christian. Další svědkové popisují, jak vyšla s rukama nahoře. A nastal výbuch.
Všechny tyto případy mají cosi společného. Přinejmenším to, že z nich nečiší nějaké zvláštní odhodlání atentátníků. Spíše naopak. Nemohu si pomoci, ale ve mně vzbuzují dojem obětí. Lidí vyděšených ze situace, do níž byli vmanévrováni.
Válku se sluší zahájit jako „spravedlivou“. Také veřejnost ji pak lépe přijme.
Budu-li přece zaťatým a ke všemu odhodlaným atentátníkem, a nedostanu se tam, kam mám, tedy na stadion, pak žádná hrůza. Počkám si. Vždyť za půldruhé hodinky to skončí. A až budou lidé vycházet… Ostatně hospůdek a restaurací, k prasknutí nabitých, jak se na páteční večer sluší je všude kolem nadbytek. A našly by se i další, náhradní cíle pro toho, kdo je odhodlán za cenu svého života způsobit „nepříteli“ co největší ztráty.
Budu-li „nevěstou smrti“, nechám se radostně zachránit policií. A teprve až mne dovedou k autu a bude jich kolem aspoň desítka…
Zkrátka, něco tu nesedí. Ta zoufalá nerozhodnost až bezradnost některých z těchto nešťastníků má velice daleko k přesvědčenému svatému odhodlání, s nímž vybuchují takzvaní „mučedníci“ na tržištích Středního východu nebo Afghánistánu.
I to jejich překvapivé a (zřejmě i pro ně) nečekané odpálení, provedené zjevně na dálku. Tentokrát už asi profesionálním zařízením, žádnou lidovou improvizací…
Operace pod falešnou vlajkou
Až se mi vybavují Gliwice. To bylo v předvečer II. světové války. Německá vláda tehdy potřebovala jakoukoli formální záminku k přepadení Polska. Wehrmacht už stál na hranici. Tanky a letadla byly natankovány, pěšáci vyfasovali ostrou munici… Ale přece jen, válku se sluší zahájit jako „spravedlivou“. A také veřejnost ji pak lépe přijme. Proto se Hitler obrátil na odborníka, Heinricha Můllera, velitele gestapa, aby se s tím nějak popasoval.
Stalo se. V noci, 31. srpna 1939, malá skupina německých vojáků dobyla (svou vlastní) vysílací stanici a vyhlásila v polštině, že Poláci napadnou Německo. Aby to vypadalo věrohodněji, byl u stanice ponechán mrtvý, prostřílený Němec Franciszek Honiok, který pomáhal Polákům a který byl den předtím zatčen gestapem. Honiok byl převlečen tak, aby vypadal jako Polák. Měl sloužit jako důkaz polského útoku pro policii a tisk.
A tak možná i teď, v Paříži. Mrtvoly atentátníků tu jsou. V dostatečném počtu. Jejich etnický a náboženský profil je nezpochybnitelný. Na zbytcích jednoho z nich leží, hezky nahoře, v zásadě nepoškozený syrský pas „běžence“. Tak jako kdysi nepoškozený pas jistého Atty na troskách Světového obchodního centra. Důvod k válce by tu byl. Zároveň se, osvědčeným způsobem, zametly stopy – ti co stříleli už mluvit nebudou. Tak, jako kdysi Lee Harvey Osvald. A při té příležitosti se možná někdo zbavil i pár nespolehlivých. Těch, co se tak nešťastně motali u stadionu. Mrtví nemluví.
K tomu ještě máme na stole to vyhlášení Islámského státu o napadení Evropy. Podobné, jako bylo tehdy v Gliwicích. Takže nepřítel je jasný! Nebo ne?
A protože každý požár je lépe založit z více stran, přichází prakticky současně i přiznání Islámského státu, že sundal to nešťastné ruské letadlo nad Sinají. Zprávu rázem přetiskují všechny agentury, i s fotografii inkriminované bomby. A tady taky cosi velice nesedí.
Ta (přiznávám, výstřední) oděvní součástka byla jako ze žurnálu! Provedení v decentní, tmavě modré. Kapsy pravidelné, krásně vypracované, švy rovné, precizně zapošité. K tomu i podšívka, elegantní, krémové barvy. Rozhodně to nevypadalo na amatérskou, k jednomu použití určenou a po islámsku odfláknutou improvizaci. To byla vestička jek od Versaceho!
Třaskavý rubáš
Oficiálním zdůvodněním bylo, že tato vesta představuje pohřební rubáš hrdiny, a je proto zhotovována s láskou a pietou. No, nevím. Spíše jsem v tom viděl velice profesionální dílnu. Možná i ve velmi vzdálené zemi, kde v klidu a míru vyrábějí speciální sérii pro náročného zákazníka.
Tím hlavním, co mne tehdy překvapilo však nebyla „neválečná“ kvalita vestičky. Byl to její, dost specifický „doplněk“. Tím doplňkem a vylepšením byla druhá rozbuška, s vlastní, nezávislou baterií, umístěná na zádech (mimo dosah atentátníka) a ovládaná prostřednictvím infračerveného domovního zvonku. Ano, takové té běžné věcičky, co si v koupíte v nějakém Baumaxu, když se vám nechce kopat vedení od vrátek zahrádky přes záhony do domu. Takové šikovné, levné a dostupné „dálkové ovládání“.
Takže pro atentátníka, který tuto věc na sebe navlékl, už nebylo cesty zpět. Do akce jej, z bezpečné vzdálenosti, doprovázel jakýsi "kmotr". Ten měl situaci "vyřešit", kdyby atentátník ztratil odvahu.
To bylo dávno, v roce 2003. Byla to místní improvizace. Ale věděli o ní (přinejmenším) britští specialisté a prostřednictvím nich, jak předpokládám, i celé velení tehdejší protisaddámovské aliance.
Zavraždění sebevrazi v Paříži
Tato vzpomínka se mi vybavila po pařížských útocích. Sebevrahové, motající se bezradně před stadionem a pak vybuchující. Monstra, střílející do bezbranného davu, který nemá kam uniknout, vybuchující překvapivě mezi výměnou zásobníků…
A pak včerejší případ „sebevražedné atentátnice“, která se odpálila při policejní razii proti teroristům v Paříži. „Slyšel jsem ženu, jak křičí: Pomozte, pomozte, pomozte mi,“ tak popsal situaci 20letý očitý svědek jménem Christian. Další svědkové popisují, jak vyšla s rukama nahoře. A nastal výbuch.
Všechny tyto případy mají cosi společného. Přinejmenším to, že z nich nečiší nějaké zvláštní odhodlání atentátníků. Spíše naopak. Nemohu si pomoci, ale ve mně vzbuzují dojem obětí. Lidí vyděšených ze situace, do níž byli vmanévrováni.
Válku se sluší zahájit jako „spravedlivou“. Také veřejnost ji pak lépe přijme.
Budu-li přece zaťatým a ke všemu odhodlaným atentátníkem, a nedostanu se tam, kam mám, tedy na stadion, pak žádná hrůza. Počkám si. Vždyť za půldruhé hodinky to skončí. A až budou lidé vycházet… Ostatně hospůdek a restaurací, k prasknutí nabitých, jak se na páteční večer sluší je všude kolem nadbytek. A našly by se i další, náhradní cíle pro toho, kdo je odhodlán za cenu svého života způsobit „nepříteli“ co největší ztráty.
Budu-li „nevěstou smrti“, nechám se radostně zachránit policií. A teprve až mne dovedou k autu a bude jich kolem aspoň desítka…
Zkrátka, něco tu nesedí. Ta zoufalá nerozhodnost až bezradnost některých z těchto nešťastníků má velice daleko k přesvědčenému svatému odhodlání, s nímž vybuchují takzvaní „mučedníci“ na tržištích Středního východu nebo Afghánistánu.
I to jejich překvapivé a (zřejmě i pro ně) nečekané odpálení, provedené zjevně na dálku. Tentokrát už asi profesionálním zařízením, žádnou lidovou improvizací…
Operace pod falešnou vlajkou
Až se mi vybavují Gliwice. To bylo v předvečer II. světové války. Německá vláda tehdy potřebovala jakoukoli formální záminku k přepadení Polska. Wehrmacht už stál na hranici. Tanky a letadla byly natankovány, pěšáci vyfasovali ostrou munici… Ale přece jen, válku se sluší zahájit jako „spravedlivou“. A také veřejnost ji pak lépe přijme. Proto se Hitler obrátil na odborníka, Heinricha Můllera, velitele gestapa, aby se s tím nějak popasoval.
Stalo se. V noci, 31. srpna 1939, malá skupina německých vojáků dobyla (svou vlastní) vysílací stanici a vyhlásila v polštině, že Poláci napadnou Německo. Aby to vypadalo věrohodněji, byl u stanice ponechán mrtvý, prostřílený Němec Franciszek Honiok, který pomáhal Polákům a který byl den předtím zatčen gestapem. Honiok byl převlečen tak, aby vypadal jako Polák. Měl sloužit jako důkaz polského útoku pro policii a tisk.
A tak možná i teď, v Paříži. Mrtvoly atentátníků tu jsou. V dostatečném počtu. Jejich etnický a náboženský profil je nezpochybnitelný. Na zbytcích jednoho z nich leží, hezky nahoře, v zásadě nepoškozený syrský pas „běžence“. Tak jako kdysi nepoškozený pas jistého Atty na troskách Světového obchodního centra. Důvod k válce by tu byl. Zároveň se, osvědčeným způsobem, zametly stopy – ti co stříleli už mluvit nebudou. Tak, jako kdysi Lee Harvey Osvald. A při té příležitosti se možná někdo zbavil i pár nespolehlivých. Těch, co se tak nešťastně motali u stadionu. Mrtví nemluví.
K tomu ještě máme na stole to vyhlášení Islámského státu o napadení Evropy. Podobné, jako bylo tehdy v Gliwicích. Takže nepřítel je jasný! Nebo ne?
A protože každý požár je lépe založit z více stran, přichází prakticky současně i přiznání Islámského státu, že sundal to nešťastné ruské letadlo nad Sinají. Zprávu rázem přetiskují všechny agentury, i s fotografii inkriminované bomby. A tady taky cosi velice nesedí.
Třetinka tritolu
Vyjádření egyptských i ruských vyšetřovatelů se shodují, že letadlo zničil výbuch o tritolovém ekvivalentu 1 až 1,5 kg. O tomto tak zvaném TNT ekvivalentu se mluví proto, že stopy na letadle ukazují na „amatérsky vyrobenou výbušninu“.
Když se v mediích tak hezky zastřeně a tajemně mluví o „amatérských výbušninách“ používaných teroristy, jedná se zpravidla o takzvané peroxidové třaskaviny. Jsou v zásadě dvě: hexametylentriperoxiddiamin (HMTD) a acetondiperoxid (ADP). Jejich výroba je jednoduchá, rozhodně mnohem jednodušší než by si člověk představoval při těch strašidelných názvech. Z nějakéhosi mně neznámého důvodu dávají teroristé přednost té druhé z nich, přestože je méně bezpečná a méně stabilní (sublimuje). Co je však podstatné – jde o třaskaviny, tedy látky mnohem, mnohem citlivější na teplo, tlak, náraz, než běžné vojenské trhaviny. Jejich „pracovní výkon“, ať už jde o detonační rychlost, tlak, objem plynů, je však výrazně menší, než u trhavin. V daném případě je víceméně poloviční ve srovnání s uváděným TNT.
Vytvořil Islámský stát, tekutého nepřítele, který je všude a nikde. Nepřítele, který se přelévá tam, kam je potřeba a se kterým je možno válčit věčně.
A teď k snímkům oné bomby. Plechovka na něm je „třetinka“, tedy s obsahem 300 – 350 ml. Do toho se rozhodně kilo tritolu nevejde, o půldruhém ani nemluvě. Už tady uvedená síla bomby nesedí. A teď si představte, kolik se do toho nasypete HMTD nebo ADP… Ty sloučeniny se získávají v podobě bílých, načechraných krystalků. Lisovat bych je rozhodně nedoporučoval, citlivost je na úrovni nitroglycerinu.
Takže tu máme nějakých 200 gramů amatérské třaskaviny (s polovičním výkonem než TNT) a explozi s tritolovým ekvivalentem 1 – 1,5 kg. Ano, samozřejmě, i tak jde o velmi nebezpečnou věc a umím si představit, že jejím přiložením k okénku může dojít k jeho proražení a následné ničivé dekompresi. Ale že by to stačilo k destrukci tak náhlé, rozsáhlé a ničivé, že by piloti nebyli schopni říct ani slovo do záznamu, nebo dát hlášku na věž, tomu nevěřím. Zkrátka zdá se, že nás tu někdo velice houpe a že ze všech lumpáren světa teď najednou začínají trčet cedulky s podpisem – Islámský stát.
Mastigoforové
Nedá mi to nevzpomenout na jedno zajímavé povolání ve starém, antickém Římě. Víte, kdo to byli mastigoforové? Byli to zřízenci, kteří vstupovali do arény za zápasníky, gladiátory. Byli vybaveni dlouhými biči a jejich povinností bylo šlehat a pobízet bojující, kdyby se jim do toho zápasu na život a na smrt jaksi nechtělo.
Taková se jeví i dnešní situace. Kdosi s rozvrátil věnec (muslimských) států, obkličující z jihu a jihovýchodu Evropu. S nesmírným úsilím a velikými náklady přiměl k invazi do Evropy statisícihlavou (islámskou) armádu. Vytvořil Islámský stát, tekutého nepřítele, který je všude a nikde. Nepřítele, který se přelévá tam, kam je potřeba a se kterým je možno válčit věčně.
Teď tu ty armády, masy, státy a kultury leží proti sobě, jak unavení gladiátoři. Do zničujícího boje se jim stále jaksi nechce. Stále se jen oťukávají...
A tak nastupují mastigoforové. Zezadu, jak je jejich obvyklým postupem. Švihají do toho, čím dál silněji – tak vy bojovat nebudete? Tak tu máte záminku! S Ruskem jste válčit nechtěli (a takových miliard to stálo), ale teď už budete muset. Jde vám o krk. A na Rusy nespoléhejte, ty v tom vymácháme taky!
Není čas sít ducha vzpoury? Vzpomeňme na Spartaka!