28. 11. 2015
Předesílám, že nejsem optimista, ani pesimista. Nejsem rovněž ten správný, vědecky myslící skeptik. Jsem podle svého mínění realista a podle mého okolí bohužel s příliš idealistickými představami o budoucnosti. Jeden z mých vysokoškolských učitelů mne navíc kdysi dávno odnaučil používat slovo „věřím“, když mému staršímu kolegovi prý oznámil, že je sice dobrý křesťan, ale špatný inženýr.
To když mu kolega svůj výpočet určité konstrukce zdůvodnil slovy, věřím, že je správný. Za třetí se vyhýbám záměrně obratu „já si myslím“, protože už moje babička říkávala, že myslet, znamená nic nevědět, což ona, coby jaderně mluvící žena, vyjadřovala podstatně drsněji. Tolik na úvod následujícího textu.
Obecně o boji s terorismem
Patřím k lidem, kteří jsou spíše pozitivně nakloněni silové akci Ruska v Sýrii. Jen doufám, že tým Putinových poradců a především on sám, si jsou vědomi jedné zásadní pravdy o terorismu. S terorismem je to totiž jako s blbostí. Vždyť konec konců terorismus je z hlediska lidskosti ta nejstupidnější forma blbosti. A jako nad každou blbostí nelze definitivně zvítězit, ale je, podle našeho klasika, naprosto bezpodmínečné s ní neustále bojovat. Ruská armáda spolu s Asadovou a spojenci, sice mohou zásadně zdecimovat teroristy v Sýrii, ale ti jednak mohou změnit působiště a především později s ještě větší silou mohou udeřit opět.
islamistický terorismus je při tom všeobecně ještě odolnější proti porážce, než mnohé jiné ideologie teroru. Je totiž prakticky nemožné zvítězit nad společenstvím, jehož příslušníci považují smrt v boji šířícím jejich víru za způsob možného dosažení věčného ráje.
Náboženský boj s islamistickým terorismem
Čím déle sleduji marný boj Západní kultury s islamisty, tím víc nabývám přesvědčení, že je mohou rozhodujícím, nebo alespoň účinným způsobem porazit jenom muslimové samotní. Vycházím nejen z životního stylu jednotlivých muslimů, ale i z dlouhodobé tradice organizace a chování muslimských náboženských obcí. Vliv jejich učenců a přirozenou autoritou vybavených duchovních, skýtá podle mne šanci zásadně omezit islamistický terorismus.
Nejrespektovanější muslimští duchovní vůdci a učenci už dávno se měli pokusit o zorganizování věroučného summitu. Nějaké obdoby křesťanských koncilů. Prosazovat na dobu jeho konání alespoň ukončení ozbrojených střetů mezi jednotlivými svými „sektami“. Na zmíněných setkáních, která by mohla trvat i několik let, by se měli pokusit dopracovat závazného výkladu Koránu ve věci terorismu. Korán jej sice zakazuje, leč v jiných částech svého textu vyžaduje po věřících šíření víry i ozbrojeným násilím. Pokud by se povedlo kodifikovat závazný výklad, že terorismus je nejen zločinem, ale je konečným znemožněním získání věčného ráje, či dokonce důvodem k propadnutí věčnému zavržení, možná by se vytvořila šance na zásadní omezení terorismu.
Lidstvo zná širokou škálu manipulací a používá je často až k vymývání mozků motivujícího osoby ke špatnostem, ba až zlu. Uvedená manipulace by byla alespoň ku prospěchu celé lidské civilizace. Na tomto místě si dovoluji zdůraznit, že představitelé křesťanských náboženství měli při každé příležitosti setkání s představiteli islámského náboženství žádat od svých kolegů provedení závažných kroků k omezení terorismu. Pokud to nedělají, pokud jsou pasivní v té věci, tak se nepřímo podílí na tragediích, které postihují i jejich „ovečky“.
Rovněž političtí reprezentanti Západu mají nepřeberné množství příležitostí k působení na kolegy z muslimských zemí, zvláště když ti jsou zároveň vysokými duchovními představiteli islámu. Neustálým jejich žádostem o prosazení potřebného věroučného výkladu přece nejde věčně odolávat.
Občanská obrana proti terorismu
Největší zkušenosti s životem v prostředí stálého ohrožení terorem, má bezesporu Izrael. Evropa by se měla velice účinně učit ze zkušeností jeho policie, ale především všech občanů. Již od útlého věku by se ve školách, ale i v rodinách, měly vychovávat děti k bedlivému pozorování okolí. Občané by se měli doslova trénovat v postihování sebemenších maličkostí a změn ve svém okolí. Naučit se co nejúžeji spolupracovat s policií a tak předcházet možným tragediím. Každý stát a vlastně každá obec by si měla vypracovat styl civilní obrany, protože i sebepočetnější policie nikdy není schopná uhlídat všechno. S terorismem se s největší pravděpodobností budeme muset učit a naučit žít. Pokud se to občanským způsobem nepovede, staneme se nakonec všichni obětí permanentní nadvlády Velkého bratra, což by byl konec svobody ba i zdání demokracie.