29. 11. 2015 První zprávy
Oskar Krejčí: Málokdo nese tak velkou vinu za zničení syrské multikulturní společnosti jako vláda prezidenta Hollanda.
PZ: Italský ministr zahraničních věcí Paolo Gentiloni charakterizoval turecké sestřelení ruského bombardéru a následné události jako „politickou fantasmagorii“. Kdybyste Vy měl stručně charakterizovat tuto událost, jaká slova byste použil?
Absurdní! Splněný sen amerických neokonzervativců.
PZ: Proč mluvíte o absurditě? Většina komentátorů mluví buď o oprávněné obraně tureckého území, nebo o naplánované akci.
V tom je tragédie politiky: absurdita a plánování se nevylučují. Především je zřejmé, že Rusové takovou akci z turecké strany neočekávali.
PZ: Turecko ale varovalo před narušováním svého vzdušného prostoru. Myslíte si, že bylo důležité zda tento prostor narušen byl či nebyl?
Myslím si, že to není důležité. Moskva vnímala Ankaru jako spojence. Případné narušení vzdušného prostoru nemělo nepřátelský charakter. Ruské letadlo nikterak Turecko neohrožovalo, a to i kdyby oněch 17 vteřin letělo nad Tureckem. Turecký úder do zad byl zcela neadekvátní. Takové události se řeší diplomatickou nótou, případně mediálním divadlem. Ne sestřelením letadla a zabitím vojáků. Ne arogantním pokřikem „my přece na to máme právo“. Rusko se nechalo zaskočit, protože takovouto zákeřnost nikdo nepředpokládal. Absurdita je ale ještě v něčem jiném.
Rusko-turecké vztahy měly až doposud charakter takzvaného strategického partnerství. Turecko nepřistoupilo na západní sankce vůči Rusku. Rusko je druhým největším obchodním partnerem Turecka. Ankara s Moskvou uskutečňují projekt Turecký potok – dodávku plynu do jihovýchodní Evropy, která je nejvíce ohrožena blokováním plynovodu přes Ukrajinu. Turecko tak nahradilo Bulharsko, jehož státní vedení se ukázalo jako zcela neseriózní partner. Slovanské, povětšině pravoslavné Bulharsko, které svou přepjatou rusofóbní politikou dokazuje nesmyslnost koncepce konfliktu civilizací. V Turecku staví Rosatom jadernou elektrárnu, která by měla zůstat ve vlastnictví ruské firmy. Rusko a Turecko mají dohodu o bezvízovém styku…
PZ: Rusko v pátek tuto dohodu vypovědělo.
Jedná se o dohodu o bezvízovém styku pro cesty na dobu do 30 dnů, kterou Ankara jednostranně prodloužila na 60 dnů. Moskva dohodu vypověděla k 1. lednu příštího roku. Díky bezvízovému styku navštívilo Turecko ročně více než tři miliony ruských turistů. A nejen to. Turecký prezident Recep Erdoğan se v září zúčastnil v Moskvě otevření největší evropské mešity, jejíž výstavbu Turecko spolufinancovalo. A navíc: na začátku ruské vojenské operace v Sýrii bylo navázáno přímé spojení mezi ruským a tureckým ministerstvem obrany…
PZ: To bylo ale po sestřelení ruského bombardéru také přerušeno…
Jde snad o nejdůležitější signál v celé události. Selhaly všechny linie, které jsou určeny k předcházení takovýmto incidentům. Tři byly hlavní. Především bylo navázáno zmíněné přímé spojení mezi ministerstvy obrany Ruska a Turecka. Na základě speciálního memoranda bylo též nastaveno přímé spojení na úrovni ministerstev obrany Ruska a USA. Selhaly i kontakty na úrovni NATO–Rusko. Nefungovalo nic, protože někdo chtěl, aby nefungovalo. Otázka otázek zní: až bude příště někde jinde ve světě nebezpečné ohnisko konfliktu, selže opět infrastruktura určená k předcházení stupňování násilí?
PZ: To zní jako obvinění. Z Ankary ale zaznívají náznaky, že šlo o omyl, že se někdo domníval, že jde snad o syrský stroj.
Rusko informovalo dopředu o akci svých letců Spojené státy, které vedou koalici 12 zemí, jejímž členem je i Turecko. Buď tuto informaci z Washingtonu Turecku nepředali, nebo byla využita k tomu, aby bylo naplánováno setkání ruského bombardéru a tureckého stíhače. Nemluvě o tom, že let ruského bombardéru byl jistě vojáky NATO v Turecku monitorován.
PZ: Znamená to, že za celou akcí stojí Spojené státy?
Zahraniční politika USA je dlouhodobě špatně čitelná. Dobré úmysly, jako byla snaha řešit izraelsko-palestinský konflikt po nástupu Johna Kerryho na ministerstvo zahraničních věcí, končí katastrofou. Ve vztahu k Sýrii právě Washington podněcuje politickou obsesi vůči syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi. Bílý dům je v zajetí vlastní propagandy, což mu znemožňuje nejen manévrovat, ale hlavně definovat priority. Chybí schopnost říci: „Takzvaný islámský stát je hlavní nebezpečí, soustřeďme se na boj s ním. Ostatní posléze.“
Příznačný je i fakt, že k tureckému sestřelení ruského letadla došlo ve chvíli růstu napětí mezi Ruskem a Ukrajinou kvůli přerušení dodávek elektřiny na Krym. Jako by někdo chtěl zkomplikovat Kremlu situaci hned na dvou frontách najednou. Nápadná je i shodná změna slovníku, upravený orwellovský newspeak. V souvislosti s ozbrojenci, kteří stříleli na padáky s posádkou sestřeleného letadla, se v západních médiích už nemluvilo o „umírněné opozici“, ale o „aktivistech“; v případě vyhozených sloupů vysokého napětí, směřujícího z Ukrajiny na Krym, šlo taky o „aktivisty“. Zkuste vyhodit sloupy spojující Anglii a Skotsko či Španělko a Katalánsko – schválně, jestli vás označí za „aktivistu“!?
PZ: Francouzský prezident François Hollande ale minulý týden vyjednával s nejrůznějšími hlavami států právě o vytvoření široké koalice.
François Hollande je velmi slabý prezident. Jeho zahraniční politika je pouze reakcí na události, a to především domácí události. Je v ní mnoho setrvačnosti, aktivit zděděných po předcházejícím prezidentovi. Chybí vlastní pevný hodnotový rámec a strategie. Včera zakázal dodání lodí Mistral Rusku, dnes v Moskvě volá po široké koalici – aniž zmíní, že se Francie podílela a podílí na rozpoutání války v Sýrii, aniž zmíní, že tuto širokou koalici před zločinnými atentáty v Paříži navrhovala Moskva, aniž zmíní, že by zásahy na území Sýrie měly probíhat podle norem mezinárodního práva, tedy se souhlasem vlády v Damašku. Řečeno natvrdo: málokdo nese tak velkou vinu za zničení syrské multikulturní společnosti jako vláda prezidenta Hollanda.
PZ: Dosáhl francouzský prezident v Moskvě vytvoření široké koalice proti bojovníkům islámského státu?
Hollandova představa vytvoření široké kolice zemřela během jeho návštěvy v USA. Tedy tři dny před jeho cestou do Moskvy. Mimochodem, na televizní stanici CNBC byl zajímavý rozbor tiskové konference Vladimíra Putina a Françoise Hollanda po jejich moskevských rozhovorech. Všímali si řeči těla – žádný oční kontakt mezi prezidenty, žádná přátelská osobní gesta. Francouzský prezident dnes patří mezi nejméně důvěryhodné politiky Západu.
PZ: Vraťme se ale k sestřelení ruského bombardéru. Když přijmeme tezi, že nešlo o nešťastnou náhodu a jednalo se o předem připravený zločin, pak se otevírá otázka proč?
Pořád mi to celé připadá jako absurdní divadlo. Zatím jako nejlepší vysvětlení se jeví zbrklá reakce na ruskou operaci Odveta, kterou Moskva zahájila poté, kdy se prokázalo, že dopravní letadlo s 224 lidmi nad Sinajským poloostrovem zničili teroristé. Úvahy na téma „zabránit vytvoření velké kolice proti takzvanému islámskému státu“ či „pamatujme na tři sta let osmansko-ruských válek“ mi připadají nadnesené, příliš sofistikované.
V rámci operace Odveta začala ruská letadla bombardovat ropné stanice a ropné konvoje, kterými bojovníci takzvaného islámského státu zajišťují své stamilionové příjmy. Je zřejmé, že se na tomto černém a krvavém trhu s ropou podílel někdo z Turecka, pravděpodobně z vrcholu politické elity. Tento fakt byl tolerován, protože za spojenectví se přece musí platit – jako je tolerována skutečnost, že se Afghánistán po americké okupaci změnil v největšího dodavatele opia na světě. Jakmile Rusové proti ropným kšeftům zasáhli, někomu v Ankaře praskly nervy. Vládnoucí skupina v Turecku žije v závrati z úspěchů: ekonomice se daří, vyhrála volby, svět se tváří, že nevidí její ničení kurdských sídel, Řecko je oslabené, německá kancléřka jí při říjnové návštěvě slíbila peníze i obnovení jednání o vstupu do Evropské unie…
PZ: Zastavme se chvilku. Myslíte si, že příslib brzkého vstupu Turecka do Unie je reálný? Vždyť toto přijetí může být zablokováno Kyprem, ale pravděpodobně i Řeckem.
Angela Merkelová si v poslední době zvykla pokládat své vlastní vize za názor Německa a názor Německa za stanovisko Evropské unie. Její představa „Co je dobré pro Německo, musí být dobré i pro Unii“ diskredituje ideu Evropské unie jak za jejími hranicemi, tak především mezi občany Unie. Řetěz chyb, kterých se v posledních letech dopustila – od zanedbání krize eura, pseudořešení krize na Kypru a v Řecku, nesmyslnou politiku na Ukrajině i vůči Rusku, podněcování migračního tsunami – je dán neschopností udělat věcnou analýzu, ctít reálné zájmy Unie a dělat něco víc než tvrdě prosazovat zásadu „Německo především“. Zdá se, že je nejvyšší čas, aby Angela Merkelová odešla z funkce kancléřky, má-li se CDU ještě vzpamatovat. Tak jako kdysi britští konzervativci poslali do předčasného důchodu Margaretu Thatcherovou. Bylo by asi dobré, kdyby němečtí sociální demokraté odešli z koalice, aby se mohla zformovat konstruktivní opozice – jinak se protestní hlasy sjednotí kolem radikálních neparlamentních stran.
PZ: Domníváte se, že příští volby přinesou úspěch takovým hnutím a stranám, jako je německá Pegida či francouzská Národní fronta?
Ano. Ovšem je třeba dodat, že Marine Le Penová či vůdcové Pegidy jsou velkými demokraty ve srovnání s většinou takzvaných „aktivistů“, které Západ podporuje na Ukrajině a v Sýrii.
PZ: Jaký předpokládáte další vývoj?
Nejistota trvá. Stejně jako trvá stereotypní uvažování Washingtonu a pomalá islamizace Turecka. Rusko získává pocit, že nemůže nikomu věřit. Na druhé straně se výrazně zmenšuje porozumění pro problémy Turecka. Řada lidí začne hlasitěji připomínat genocidu Arménů v letech 1915 až 1918, během níž bylo zavražděno více než milion Arménů, tedy křesťanů. Samotný výraz „genocida“ se objevil právě při popisu těchto událostí. Mimochodem – akce proti Arménům byly ze strany Ankary, která dodnes genocidu popírá, zdůvodňovány tím, že pomáhali Rusku. Pak je tu vyhnání Řeků z Malé Asie, kde sídlili od starověku, po řecko-turecké válce v letech 1919 až 1923 – odhaduje se, že tehdy odešlo z Anatolie 1,5 milionu Řeků a křesťanů. A v neposlední řadě je tu brutalita užívaná proti Kurdům, a to jak v 60. letech, tak v současnosti. Proti Kurdům, kteří mají stejné právo na vlastní stát jako Turci.
Praha a Bratislava by měly dát jasně najevo, že hazardování s mírem, které praktikuje Ankara, narazí z naší strany na tvrdý odpor. Že akce dobrodruhů z Ankary nezískají nikdy v Bruselu naši podporu. Jisté je, že české a slovenské národní zájmy dnes nejvíce ohrožují někteří nevypočitatelní spojenci v NATO.
S profesorem Křejčím vedl rozhovor za První zprávy Jiří Kouda