Michal Kubal2.12.2015 ČT 24
Syrský konflikt je střetem vlády s rebely, které podporují různé regionální a mezinárodní mocnosti, jež chtějí změnit politický systém v Sýrii, aniž by se ptali samotných Syřanů, uvedl syrský prezident Bašár Asad. „Když se bavíte s rebely, oni nemají vlastní zájmy, politické požadavky, jenom mají rádi peníze."
SPECIÁL ČT24: Rozhovor s Bašárem Asadem
Vítejte v Damašku.
Díky. Začal bych osobní otázkou. Jste lékař. V roce 2011 jste řekl, že jste si vybral oční chirurgii, protože v ní je málo mimořádných situací a teče při ní málo krve. To bylo v březnu 2011, přesně v době, kdy propukla syrská válka, nejkrvavější konflikt dneška, jedna velká mimořádná situace. Jak se s tím vyrovnáváte?
Jestli chcete srovnávat tuhle práci nebo jakoukoli jinou práci chirurga s tím, co se děje v Sýrii, podstatný je záměr. V chirurgii vždycky teče krev, ale tohle krvácení vede k záchraně života pacienta, nezabíjí ho. Zatímco krev v Sýrii, tu prolévají teroristi, aby Sýrii zabili. A úkolem vlády je zachránit životy tím, že zničíme teroristy. Tohle je jediné spojení a doufám, že jsem rozuměl vaší otázce dobře.
Ano, myslím….
Takže, naším úkolem je zachránit život. Když při tom teče krev, je to na obranu naší vlasti. Nasazujete armádu, abyste chránil svoji vlast.
Ale 250 tisíc lidí, to je nepředstavitelné v jakékoli zemi.
To je výsledek, když máte mnoho teroristů podporovaných regionálními mocnostmi a Západem. Nejsou to jen teroristé pocházející zevnitř Sýrie, teroristé přicházejí z více než sto zemí celého světa. Chtěli udělat ze Sýrie centrum terorismu. Kdybychom nebránili svou zemi, to číslo by bylo mnohonásobně vyšší.
Zmínil jste terorismus. Zdá se, že v těchto dnech došlo k zásadnímu vývoji v syrské krizi. Co podle vás bylo nejdůležitějším datem syrské krize? 30. září a ruská intervence, nebo 13. listopad a teroristické útoky v Paříži?
Bezpochyby ruská účast, to, co oznámili jako vytvoření fronty proti terorismu, je to nejdůležitější. Tohle je praktická věc proti terorismu. Zatímco to, co následovalo po útocích v Paříži na politické úrovni, směřovalo k uklidnění citů Francouzů. Mělo to ukázat, že Francouzi budou útočit na IS zásadně jiným způsobem. Co to má znamenat? Nemyslela to Francie vážně před útokem na Paříž? Tedy to, co se stalo, mělo jenom uklidnit cítění Francouzů, nebylo to nic zásadního. Zatímco Rusové berou boj proti terorismu velmi vážně a existuje spolupráce mezi nimi a syrskou armádou.
Takže si nemyslíte, že by nárůst útoků ze strany západní koaliDěkuji, pane prezidente.ce nebo koalice pod vedením USA pomáhalo?
Pokud chcete mluvit o faktech, nikoli názorech, tak od začátku té koalice se IS rozrostl a počet jeho rekrutů z celého světa narostl. Zatímco počínaje účastí Rusů v tom samém tzv. boji proti terorismu jsou IS, Al-Nusrá a další teroristické skupiny na ústupu. Taková je skutečnost, fakta vypovídají jasně.
Není to proto, že pokud budeme mluvit o vojenském hledisku, prostě ruské letectvo funguje jako letecké síly syrské armády?
Je to proto, že existuje spolupráce. Nemůžete zničit terorismus ze vzduchu, je to téměř nemožné. Jak dlouho se o to Američani snaží v Afghánistánu? Více než 12 nebo 13 let. Dosáhli něčeho? Ničeho. Terorismus je v Afghánistánu stále silný. Takže nemůžete, potřebujete spolupráci zevnitř té země, jakoukoli sílu. Hlavní silou v Sýrii je syrská armáda a samozřejmě vláda.
Francouzský prezident se snaží sestavit širší koalici proti terorismu, jste skeptický ohledně tohoto jeho úsilí?
Určitě. Pokud se chtěli poučit z toho, co se nedávno stalo v Paříži, proč se nepoučili z Charlie Hebdo? Stejný princip a stejný koncept. Tehdy jsme říkali, že to je jenom vrcholek ledovce. To, co je pod vodou, je mnohem větší. Nepoučili se. To za prvé. Za druhé – nemůžete bojovat s terorismem, zatímco podporujete teroristy přímo dodávkami zbraní a spojenectvím s největšími podporovateli terorismu ve světě, což je Saúdská Arábie. Nemůžete, to je v rozporu. Nemůžete být současně policajtem i zlodějem. Musíte si vybrat, na které z těch stran budete stát.
Ale já sem neslyšel o žádných západních dodávkách zbraní IS nebo frontě Al-Núsra.
Můžete si to jednoduše najít na internetu. Jsou tam francouzské a samozřejmě i jiné zbraně, ale francouzské rakety jsou tam jasně vidět. Jak může země jako Francie prodávat takové zbraně někomu, koho nezná, aniž by věděla, kde nakonec skončí? To je nemožné. Určitě vědí, prostřednictvím saúdského království a Kataru a možná dalších zemí.
Na tureckých hranicích došlo k incidentu, k sestřelení ruského bombardéru. Myslíte si, že tento incident ovlivní výsledek snah francouzského prezidenta vytvořit širší koalici? Myslíte si, že to dokonce ovlivní mírové rozhovory v Sýrii?
Nemyslím si. Ale soudím, že to ukázalo skutečné záměry Erdogana, který ztratil nervy jen proto, že ruská intervence změnila poměr sil. Selhání Erdogana v Sýrii, selhání jeho teroristických skupin znamená konec jeho politické kariéry. Chtěl udělat cokoliv, aby překazil jakýkoliv úspěch – proto udělal, co udělal. Ale nemyslím, že to změní poměr sil. Válka proti terorismu pokračuje. Ruská podpora bude silnější a nemyslím si, že v tomto směru existuje cesta zpět – ať to zopakuje tímto způsobem nebo jakýmkoliv jiným.
Americký prezident říká, že nechce opakovat tu samou chybu – podniknout pozemní invazi, aniž by věděl, kdo vyplní vzniklé vakuum. Většina prezidentských kandidátů v těchto volbách říká, že chtějí mnohem víc než bombardování. Co je podle vás realističtější přístup, který povede k porážce IS?
Když chcete mluvit o terorismu obecně, nejen o IS, musíme pracovat na víc než jedné ose a najít mnohostranné řešení. Část se vztahuje k ideologii a část se vztahuje k ekonomice, k politickým postojům. Poslední věcí je spolupráce v oblasti bezpečnosti a vlastním boji. Protože v naší situaci není jiná cesta než s nimi přímo bojovat. Ale to nestačí. Když s nimi chcete bojovat a porazit je, musíte přerušit jejich dodávky – zbraně, peníze a rekruty, což všechno proudí hlavně přes Turecko, s podporou Saúdské Arábie a Kataru. To je ten první krok, který musíte podniknout, zatímco na ně útočíte na bojišti. Problémem teď je, že bojujeme s teroristy, ale oni mají neomezené dodávky od různých zemí, zejména zemí tohoto regionu, s podporou nebo zavíráním očí ze strany Západu. Nebo přesněji některých zemí.
Řekl jste, že vaší prioritou je boj s teroristy a jejich porážka před politickým řešením. Co přesně myslíte porážkou terorismu? Že v Sýrii nezůstanou žádné ozbrojené skupiny?
Nemůžete mluvit o opozici v politickém smyslu, když tato opozice drží zbraně. Ve vaší zemi, když mluvíte o opozici, je to jenom politické hnutí. Za další – pokud je politické, mělo by mít podporu ve společnosti. Když mluvíme o rebelech nebo militantech, kteří drží zbraně, aby útočili na syrský lid nebo syrskou armádu a ničili jakýkoli veřejný nebo soukromý majetek – tak to je terorismus. Neexistuje žádná jiná definice. My neakceptujeme výraz militantní opozice, vojenská opozice nebo umírněná ozbrojená opozice – tohle není opozice, tohle je terorismus. Opozice pro nás je politické hnutí mimo nebo uvnitř Sýrie. Samozřejmě dalším aspektem opozice je vlastenectví, ne opozice, kterou zformovali ve Francii, Kataru, Saúdské Arábii, USA nebo Velké Británii. Měla by to být syrská opozice vytvořená v Sýrii. A my máme syrskou opozici, skutečnou syrskou opozici. Jak velkou, nebo jak silnou, to je další otázka. Takže porazit terorismus znamená odstranit překážku, která by mohla komplikovat jakýkoliv politický proces. Když se dohodnete na jakýchkoliv krocích s jakoukoliv opozicí ve světě, čeho dosáhnete? Můžete upořádat opravdové volby? Můžete ve spolupráci s opozicí dosáhnout stability? Ne, protože teroristi mají svůj vlastní svět, své vlastní cíle, mají vlastní agendu a ideologii, která je úplně odlišná od politické části. Takže když začnete politický proces – a musíme ho odstartovat, já jsem neřekl, že ho nemáme začínat, řekl jsem, že chcete-li podniknout konkrétní kroky – mělo by to být po tom, až začneme porážet terorismus. Neřekl jsem, že to má být až potom, kdy ho porazíme, protože cesta k porážce je dlouhá.
Tady vidím zásadní problém. Ve Vídni se mluvilo o umírněné opozici, včetně ozbrojených skupin. A vy říkáte, že nelze jednat s těmi, kdo drží zbraně…
Ne, politický proces má dva aspekty: Jeden je jednání s politickou opozicí, ten druhý jednání s těmito skupinami. V Sýrii tomu říkáme proces usmíření – když se vzdají zbraní a vrátí se k normálnímu životu, vláda jim dá amnestii…
Podle vašich podmínek?
Ne, je to amnestie, když se vrátíte k normálnímu životu. Nejsou žádné podmínky. Amnestie je plná, nehrozí vám žádné obvinění, můžete žít svobodně svůj běžný, mírumilovný život: Nebojuj, nenos zbraně, neterorizuj lidi. Tohle usmíření v Sýrii funguje. Ve skutečnosti dosáhlo víc než jakýkoliv politický proces. Takže my neříkáme, že nejednáme s těmito teroristy, protože když chtějí změnit svou pozici, musíme s nimi jednat. Ale když mluvíme o IS, Al-Nusře a odnožích Al-Káidy, ty nejsou připravené vzdát se zbraní, nejsou připravené k jakýmkoliv jednáním s vládou. Není to přijatelné pro ně ani pro nás. Jejich ideologie je protivládní a proti celé zemi. Neuznávají hranice, neuznávají jiné Syřany, kteří nejsou jako oni. Proto je těžké, spíš nemožné, dosáhnout s nimi jakéhokoliv usmíření. Mluvím o jiných skupinách, které terorizují lidi, aby získaly peníze, aby šířily strach nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. A nám se podařilo s nimi jednat.
Takže vy souhlasíte s vídeňskými jednáními, že se rozhovory mezi vládou a opozičními skupinami mají uskutečnit během tohoto měsíce, do konce tohoto roku?
Od začátku této krize jsme říkali, že jsme připraveni k dialogu s jakoukoliv stranou. A proto se skupinami, které jsou napojené na Francii a další státy, ne na Sýrii, jednáme jako se zástupci těchto států. Protože Syřani vědí, jak je to doopravdy. Takže my nejsme proti jakékoliv formě spolupráce, dialogu nebo jednání. Dialog je možná přesnější termín. Ale – když se dohodneme s touto opozicí, která nemá podporu v Sýrii, čeho dosáhneme? To je jednoduchá otázka – můžeme jednat dlouhé měsíce, ale kdo to nakonec prosadí, když nemají vliv na teroristy a nemají podporu a vliv na Syřany? V principu, neříkáme ne, my říkáme ano, ale ve skutečnosti nemůžeme říct lidem, že v tohle vkládáme naději a že touto cestou vyřešíme problém.
Jak byste popsal tento konflikt? Je to střet mezi vládou a bojovníky za svobodu, mezi šíity a sunnity? Jsou to Arabové proti Peršanům? Je to souboj supervelmocí? Je to boj mezi sekulárním státem a náboženskými fanatiky? Co to je?
Má to všechny znaky, které jste popsal, ale ne všechny hrají klíčovou roli. Tím myslím, když chcete mluvit o skutečných pocitech Syřanů, například když vezmete do úvahy faktor náboženského vyznání, tak to není pravda. Protože když jedete kamkoliv v Sýrii, tak na územích pod kontrolou vlády uvidíte veškerou rozmanitost – etnika i náboženské skupiny, které tvoří syrskou společnost. Realita není taková, jinak byste neviděl žít různé lidi vedle sebe. Ale sektářská nenávist byla podněcována Saúdskou Arábií a Katarem a vždycky budete mít fanatiky, kteří naslouchají takové rétorice. Ale není to pravdivý obraz. Ve skutečnosti je to střet vlády s rebely, které podporují různé regionální a mezinárodní mocnosti s téměř stejnými zájmy. Možná různé pohnutky, ale stejné zájmy. Chtějí změnu vlády a státu v Sýrii, chtějí vyměnit prezidenta a vládu a celý politický systém, aniž by se ptali Syřanů. Tohle je ten skutečný souboj. Když se bavíte s rebely, oni nemají vlastní zájmy, politické požadavky, jenom mají rádi peníze. Jsou jako žoldáci, většina plní zájmy jiných. Rusko podporuje vládu, protože podporuje mezinárodní právo a stabilitu v oblasti, svou stabilitu a stabilitu v celé oblasti a ve světě. USA vždy chtějí světovládu. Ale Sýrie je nezávislá a oni nepřijímají zemi, která jim říká ne. Ale ve skutečnosti je tenhle konflikt soubojem mezi vládou podporovanou většinou Syřanů proti žoldákům podporovaným těmi zeměmi.
V osobní rovině – vaše vnímání veřejností, zejména na Západě, prošlo opravdu zajímavým vývojem – od naděje pro svou zemi přes jednoho z hlavních světových padouchů až po dnešek, kdy se znovu stáváte součástí rovnice v Sýrii. Jak jste prožíval tento vývoj?
Čí vývoj?
Vývoj od naděje pro svou zemi…
Myslíte před krizí?
Ano, a že vás teď začínají opět zahrnovat do budoucnosti Sýrie…
Jestli mluvíte o vztazích se Západem, v roce 2005 jsem byl zabiják, v roce 2008 jsem byl mírotvůrce, pak se ze mě stal v roce 2011 řezník, teď je tam nějaká pozitivní změna, ale samozřejmě velmi opatrná, ne příliš viditelná.
Jak to snášíte osobně, jak to prožíváte?
V osobní rovině to na mě nemá žádný vliv, protože nikdo nebere západní představitele vážně. Z mnoha důvodů. Za prvé – nemají důvěryhodnost, za druhé – nemají vizi, jsou tak mělcí, za třetí – nejsou nezávislí, dělají, co Amerika rozkazuje. Nemají vážnost, prakticky většina evropských představitelů jakoby neexistovala. Díváme se na pána a pánem jsou USA, takže osobně to nijak nepociťuju. Ve válce mi záleží na tom, co chce syrský lid a jak se na mě lid Sýrie dívá, ostatní mě nezajímají. Tyhle změny evropských postojů vůči Sýrii a mně osobně, je to nahoru a dolů. Ale já osobně jsem se nezměnil, zůstávám stále stejný od doby, kdy jsem se v roce 2000 stal prezidentem. Takže se musíte zeptat jich, proč se jejich postoje mění.
Takže vzkaz Západu je, že neexistovalo žádné úmyslné zabíjení civilistů, žádné masivní mučení oponentů režimu?
Představme si, že tahle propaganda je pravda. Jak byste mohl mít veřejnou podporu a zůstat ve své funkci pět let, když proti vám stojí nejsilnější země světa, nejbohatší země světa a vaše obyvatelstvo, které zabíjíte, by taky bylo proti vám? Jak byste to vydržel pět let? To není možné, musíte mít podporu. Jak byste mohl mít podporu obyvatel, kdybyste je zabíjel? Můžete to vysvětlit? Ne? Já taky ne. Takže to není pravda. Když chcete mluvit o obětech – každá válka je špatná, neexistuje dobrá válka. I když se vede za správnou věc, je to špatná válka a musíte se jí vyvarovat. Ale když nemůžete, tak válka přináší zabíjení, vyzbrojování přináší zabíjení, vždycky máte oběti a vždycky máte nevinné oběti v jakékoli válce v dějinách. Ale jak byste je mohl úmyslně zabíjet a zároveň usilovat o jejich podporu?!
Co cítíte, když vidíte obrázky statisíců vašich spoluobčanů prchajících do Evropy?
Ten pocit je velmi smutný, obzvlášť když si uvědomíte, že každý z těch, kdo opustil Sýrii, má za sebou smutný příběh. Odráží to těžkosti, kterými prochází Sýrie během krize. A z racionálního hlediska – je to ztráta. Každý z těch, kteří odešli, je lidský zdroj, který Sýrie ztratila. Tohle podkopává společnost ve vaší zemi. Ale na konci se musíme ptát po důvodech. Každý Evropan se musí ptát, proč odcházejí. Z mnoha důvodů – kvůli teroristům, kteří na ně útočí všude, buď přímo, nebo na základní životní potřeby, na infrastrukturu, jejich způsob života atd. Druhým důvodem je evropské embargo, které hraje přímo do karet teroristům. To, co měla být solidarita se Syřany, se obrátilo proti Syřanům, protože každé embargo je proti obyvatelům té dané země. Mnozí opustili Sýrii, protože už tady nemohli žít, protože neměli základní životní potřeby, tak museli odejít do Evropy nebo do Turecka.
Mnozí z nich říkají, že jste je zklamal vy.
Nezklamal jsem je. Nezničil jsem jejich infrastrukturu, nedal jsem zbraně teroristům, aby mohli zabíjet a ničit. Kdo to udělal? Evropani, Saúdská Arábie a Katar.
Co by měla Evropa dělat teď? Měli by se Evropani bát těchto lidí, nebo jim pomáhat?
To záleží. Velká část z nich nejsou Syřani. Co se týče Syřanů, je to směsice. Většina jsou dobří Syřani, vlastenci, správní lidé. Ale samozřejmě mezi nimi máte infiltrované teroristy, to je pravda. Ale kolik, to je těžké říct. Taková je realita a na internetu najdete důkazy, fotky a videa dokazující, že někteří, kteří zabíjeli lidi tady a někdy tu řezali i hlavy, někdy odjeli do Evropy jako mírumilovní občané.
Ale všeobecně – pomáhat nebo se bát?
To záleží na tom, jak by s nimi Evropa měla zacházet. Protože nemluvíte jenom o terorismu, ale taky o kultuře. Dokonce před krizí, před tímto přílivem uprchlíků, měla Evropa problém začlenit tyto kultury do své společnosti. A myslím, že Evropa selhala. Ať to bylo kvůli přístupu úřadů k tomuto problému nebo proto, že wahábbistické organizace utrácely peníze za pokřivení interpretace islámu. Mluvím o muslimech v Evropě. Vytvořilo to víc problémů a extremismu ve vašich zemích. Vlastně tahle oblast vyvážela někdy extremismus do Evropy. V naší krizi vyváží Evropa svůj extremismus k nám. Takže záleží na tom, jak se s tím vypořádáte, a nemyslím si, že integrace bude snadný proces.
Jak vidíte svou vlastní roli v tomto konfliktu? Své nepřátele jste označil za teroristy, fanatiky, cizí agenty. Co je to nejcennější, co se snažíte ochránit?
V naší zemi?
Ano.
Sekularismus. Protože Sýrie je rozmanitá společnost. Samozřejmě sekularismus je v Sýrii jiný než na Západě, třeba ve Francii, kde stojí v protikladu k náboženství. V Sýrii je to svoboda vyznání, pohlaví, a etnik. Bez toho by Sýrie nebyla tím, čím je známá po staletí, takže to je to nejcennější, co se snažíme chránit. Další věcí je umírněnost, protože důsledkem existence tolika rozdílných faktorů v této společnosti po staletí je umírněnost. Bez ní nemůžete mít tak rozmanitou společnost. Teroristé se teď snaží vytvořit novou generaci, která neví nic o umírněnosti. Budou z nich jenom zabijáci, extremisté, fanatici, kteří nepřijímají ty odlišné. Za pár let to bude opravdové nebezpečí, jak se vyrovnáme s touto novou generací. Nejsou to lidi, kterým by bylo přes dvacet, spíš ti, kterým je dvacet a méně. To je opravdová výzva.
Je něco, co byste neudělal pro ochranu těch hodnot, které jste zmínil?
Ne. Měli bychom udělat všechno, abychom ochránili svou zemi. Nemůžete ochránit svou zemi, když neochráníte společnost, její principy a hodnoty. Země není jenom území a hranice, jsou to lidé a způsob myšlení.
Kdybyste měl šanci změnit jedno rozhodnutí z posledních pěti let, které by to bylo?
Mnoha lidem, kterým jsme věřili, jsme věřit neměli – to je největší problém. Uvnitř Sýrie i mimo ni. Například Erdogan. U mnoha Syřanů se ukázalo, že jsou fanatici, vyznávají extrémní ideologii, jako je Muslimské bratrstvo, někteří patřili k Al-Káidě a dneska bojují se zbraní v ruce. Na začátku jsme si mysleli, že pracují pro svou zemi. To je to hlavní. Když mluvíme o strategii, byla založená na dvou pilířích – první je dialog a druhý je boj proti terorismu. Tyto dva pilíře se nezmění, nikdy je nezměníme.
Ani možná rovnováhu mezi těmi dvěma pilíři?
Nemůžete mluvit o rovnováze, protože realita se mění každý den. Takže dialog by měl pokračovat v maximální míře a boj proti terorismu by měl taky pokračovat v maximální míře. Mezi těmi dvěma by měla být souvztažnost, měli by stát vedle sebe, ne proti sobě. Takže nepotřebujete vyrovnávat, potřebujete dosáhnout v obou maxima, paralelně.
Pojďme na chvíli k česko-syrským vztahům. Česká republika byla jednou z mála zemí, které ponechaly v Sýrii velvyslance po celou dobu konfliktu. Jak důležité to pro vás bylo?
Z mnoha důvodů. Především – před krizí nebyly vztahy s Českou republikou nijak vřelé, bylo mezi námi mnoho rozdílů. Vztahy s většinou evropských zemí byly o mnoho lepší než vztahy s tou vaší. Během krize většina evropských zemí přijala západní propagandu proti tomu, co se dělo v Sýrii. Vaše země zachovala v tomto vztahu rovnováhu. To neznamená, že podporujete syrskou vládu nebo syrského prezidenta, znamená to, že hrajete roli, kterou by každá vláda měla hrát – udržovat vztahy i s protivníky. Jak můžete hrát nějakou roli, vědět, co se děje, když nemáte vztahy? To je jeden aspekt. Druhý je, že ČR je malá země a je součástí EU a byla pod velkým tlakem od mnoha zemí, včetně USA, aby změnila postoj, což někdy může být v symbolické rovině třeba zachováním otevřené ambasády. Navzdory tomu ČR chtěla být nezávislá. To nám chybí v dnešním světě. Většina zemí, většina představitelů nejsou nezávislí, zejména na Západě. Takže další aspekt je, že i malá země jako ČR může být nezávislá. A to přináší respekt uvnitř Sýrie vůči postoji vaší země, ať už souhlasíme s jejími postoji, nebo ne. A v postupu vašich představitelů je něco státnického, což je pro nás velmi důležité. A třetí aspekt – kvůli důvěryhodnosti vašeho postoje, protože mnohé evropské země teď chápou, že jste měli pravdu ohledně toho, co se odehrává v Sýrii, a v tom, že jste nechali otevřený tenhle komunikační kanál směrem k syrské vládě, tyto země budou potřebovat vaši pomoc, aby se dostaly zpět na správnou cestu, zejména v politické rovině. Tato vyvážená pozice ohledně situace v Sýrii má prostě mnoho aspektů.
A ještě jeden – prezident Zeman zmínil možnost podpisu eventuálních syrských mírových dohod v Praze. Podporujete tuto myšlenku?
Samozřejmě, s každým úsilím o vyřešení syrské krize, zejména tím přicházejícím od důvěryhodné vlády, budeme velmi rádi spolupracovat.
Ale ten symbolický význam – rozhovory se vedou v Ženevě, další ve Vídni – je reálné, že by se podpis mohl uskutečnit v Praze?
Samozřejmě, že by to bylo reálné. Syřané vám řeknou, že nemůžete mít mírovou konferenci například ve Francii, protože Francie podporuje terorismus a podporuje válku, nepodporuje mír. Takže, když jste zmínil Prahu, tahle myšlenka bude všeobecně přijímána právě kvůli vyváženým postojům vaší země.
Po tom všem, co se stalo v Sýrii během těch posledních pár let, všichni viděli ty hrozné záběry, míváte bezesné noci? Nebo míváte noční můry?
Každý den žijete s tímto smutkem. Žijete s každodenním utrpením lidí, každou hodinu přicházejí špatné zprávy. Stává se z toho atmosféra, ve které žijete. Zároveň ale Syřané cítí, že jednou z výzev toho, co se děje, je nejenom bojovat, zvolit správný postoj, ale taky žít dál svůj každodenní život. Asi nejdůležitějším příkladem jsou rodiny obětí v naší zemi – když je navštěvujete, když je vidíte, jak silnou vůli mají a snaží se žít svůj život co nejnormálněji. Takže se nemůžete uzavřít v závoji smutku, musíte dál žít a přinášet naději lidem a být optimistický, že ten problém vyřešíte a vrátíte Sýrii do normálu.
Má člověk ve vašem postavení prostor pochybovat?
Pochybovat o čem?
O svých činech, o krocích, které jste udělal?
Myslíte v minulosti?
Myslím, jestli se ptáte sám sebe…
Samozřejmě, že se musíte každý den sám sebe ptát. A když se díváte na detaily, vždy najdete něco, o čem přemýšlíte. Vždy řeknete, že něco mohlo být provedeno líp, protože nikdy nic neděláte úplně dobře nebo úplně špatně. Ale jaké je to procento? Je to něco subjektivního. Měníte názory na všechno každý den. Záleží to na situaci. Obzvlášť když nemáte jeden oddělený faktor, ale všechny faktory spolu souvisejí. Takže rovnováha mezi různými kroky, které podnikáte, není jednoduchá. Stále se opravujete, stále něco měníte. Ale myslím, že jediné skutečné a objektivní zhodnocení bude až po skončení krize. Uprostřed války je těžké dojít k závěru zahrnujícímu všechno. Myslím, že později, po krizi, budeme moct říct přesně, kde jsme se mýlili. Určitě děláme chyby, jako všichni lidé.
Jak vidíte Sýrii za deset let?
Za deset let? Jedinou možností je porazit terorismus, není jiná alternativa. Za druhé musíme zachovat sekulární společnost v celé její rozmanitosti. Za třetí musíme provést reformy v Sýrii – co Syřani chtějí v politickém systému i své budoucnosti. Takže – nejdůležitější je sekulárnost a pak taky větší soudržnost než před krizí. I když Sýrie byla soudržná, vždycky ve společnosti máte nedostatky. Tak si to představuju. A doufám v její prosperitu.
A kde vidíte sám sebe za deset let? Dovedete si představit život mimo prezidentský úřad, možná i mimo Sýrii?
Když budu upřímný, nikdy mi nešlo o úřad, nejde mi o něj dnes a nepůjde ani v budoucnu. Nikdy jsem si na něj nemyslel. Ještě předtím, než jsem se stal prezidentem, jsem o něm neuvažoval. Záleží na tom, co chtějí Syřani. Teď, uprostřed války, neřeknu, že odcházím z jakéhokoli důvodu, pokud mi to nedají najevo samotní Syřané. Když je válka, musíte dělat svou práci, abyste ochránil svou zemi – jinak jste zrádce. To je nepřijatelné pro mě i pro Syřany. Až budou volby, syrský lid rozhodne. Když mě budou chtít, rád budu ve funkci. Když mě nebudou chtít, s radostí odstoupím. S tím nemám sebemenší problém.
Pět let se diskutuje o vašem odchodu. Zdálo se, že to není otázka „jestli“, ale spíš „kdy“. Po pěti letech jste ale ještě pořád tady. Co máte, co chybělo vůdcům Egypta, Tuniska, Libye?
Podporu veřejnosti. Kdykoliv ji nemáte, nemůžete uspět, selžete. Prezidenti, které jste zmínil, neměli podporu veřejnosti. Zároveň na začátku měli podporu Západu, ale když ten viděl, že nemají podporu veřejnosti, změnil postoj a vzkázal jim, že mají odejít. Zatímco v Sýrii to jediné, co mě drží v této funkci, je podpora veřejnosti.
Takže – možná místo v historii jako člověk, který přežil nejvíc?
Ne přežil, k Syřanům jsem byl od začátku velmi upřímný. Jsem velmi upřímný člověk. A taky je pro lidi velmi důležité, že bojují za svou zemi a vy bojujete s nimi jejich válku. Není to vaše vlastní válka, nebojují, abych já byl prezident. Já sám nebojuji za sebe, abych byl prezident. To oni vědí velmi dobře. Jinak kdyby to byla moje válka, kdyby to byl boj za zachování mé funkce, nikdo by ji nebojoval. Nikdo z těch lidí by nebojoval a neztrácel život pro něco takového.
Poslední otázka, ta nejnáročnější: kdy bude v Sýrii mír?
Až ty země, které jsem zmínil – Francie, Velká Británie, USA, Saúdská Arábie, Katar a některé další státy – přestanou podporovat teroristy, hned další den bude situace lepší. A za pár měsíců bude mír v celé Sýrii.
Máte nějaký časový odhad?
Řekl jsem několik měsíců, když s tím přestanou. Jestli ne, jestli dál budou klást překážky, my i tak nakonec zvítězíme. Ale kdy to bude, na to je těžké odpovědět.
Vidíte to optimisticky?
Samozřejmě. Určitě. Jinak bychom nebojovali. Kdybychom neměli naději, nikdy bychom jako Syřané nebojovali celou tuhle válku.
Děkuji, pane prezidente.
Děkuji, že jste přijeli, opravdu jsem si to užil.