4. 12. 2015 Nordbayern
Evropa ještě není ztracena. Ale stav Evropské unie dává podnět k hlubokým obavám. Útvar EU vyrostl z trosek druhé světové války. Ze světových vizí se po desítkách let zápolení stala politická realita, ze zapřisáhlých nepřátel nejbližší spojenci. Rozštěpení kontinentu na Východ a Západ , šedesát let otevřená rána, bylo překonáno. Nyní hrozí, že se tento velkolepý evropský projekt ve zrychleném tempu rozpadne. A mnoho lidí to v Evropě přijímá jen pokrčením ramen, jako by se jich to ani netýkalo. Mýlí se.
Je to již deset let, když právě Američan Jeremy Rifkin vzbudil rozruch se svou knihou „ Evropský sen: Vize tiché velmoci.“ Přesně v době rozšiřování EU na Východ došel k závěru, že ne americký, ale evropský model je vhodný pro zvládnutí výzev 21.století. Svět by nemělo změnit ještě více vojenské síly, ale nabídka spolupráce. Kdo se dnes dívá, jak v ohniscích napětí v Sýrii a Iráku opět působí jen armáda a diplomacie selhává, tomu musí do očí vstoupit slzy.
Všichni se izolují
Kde kdysi volný pohyb dával blíže dohromady celý kontinent, se nyní tyčí ošklivé hraniční ploty, aby bránily uprchlíkům z celého světa. Místo aby se úkol řešil společně, státy EU se navzájem izolují. Němci požadují spravedlivější rozdělení uprchlíků, Poláci by nejraději nepřijali žádné, a když už, tak jen křesťany. Italové a Řekové, beztak již v tísnivé situaci, jsou ponecháni sami sobě.
Britové, kteří se již delší dobu EU odcizují, chtějí zase Evropu omezit na pouhou zónu volného obchodu. V evropské klíčové zemi Francii, a také ve státech jako Nizozemí, Švédsko nebo Dánsko, kdysi modely volnosti, dohánějí pravicově zaměřené strany vystrašené demokraty.
Euro, také odvážný projekt jednoty, chřadne. Světová finanční krize skončila v USA. Ale Evropa na ni reagovala ještě hůř, než partneři na druhé straně Atlantiku.
Nejprve Evropa nabídla jako protinávrh k divokému kapitalismu amerického ražení sociálně tržní hospodářství a chtěla být příkladem pro zbytek světa. Dnes vyjednáváme s USA smlouvu o volném obchodu, která chce zákonnou formou nastolit vítězství globálních koncernů, jejich nadvládu nad politikou a občany. Pohroma.
Německá spoluvina
V Německu si mnoho občanů myslí, že snad jsme poslední baštou stability v Evropě, zmítané krizí. Neradi vnímají, že na tomto bídném stavu máme nezanedbatelný podíl viny. Naše země má v neposlední řadě podíl na tom, že do evropských špičkových úřadů byly dosazeny vybledlé, slabé figurky.
Také ekonomicky svým nadměrně velkým sektorem nízkých mezd zostřilo Německo krizi v Evropě a ve světě, místo aby vyrovnávalo nerovnoměrnosti. Bývalý kancléř Helmut Schmidt ve svém posledním velkém rozhovoru téměř zlobně poukázal na ničivé následky ohromného exportního převisu ve světě – a že to je zřejmý prohřešek proti zákonnému principu zahraničně ekonomické rovnováhy.
Od Alberta Einsteina pochází poznání: „ Problémy se nikdy nedají řešit stejným způsobem myšlení, v jehož důsledku vznikly.“
Selháním společenství států ve válečných oblastech světa, eurokrizí a nemilosrdnou hospodářskou politikou se právě na to nedbá.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová
Nordbayern.de 2.12.2015 Georg Escher: Leitartikel: Europa zerfällt