8. 12. 2015 zdrojJednou z pouček vojenské historie je ta, že jakmile se spustí mobilizace na válku, nabírá tato mobilizace hybný moment, od něhož už nelze další vývoj kontrolovat. Může to být to, co se – dosud nerozpoznáno – odehrává před našimi zraky? Na posledním zasedání OSN prohlásil ruský prezident Putin, že Rusko už nemůže dále snášet takový stav věcí, jaký ve světě je. A o dva dny později, na výzvu syrské vlády, zahájilo Rusko válku proti Islamskému státu (IS).
Úspěšně zničilo armádní skladiště IS a pomohlo syrské armádě získat zpět řadu oblastí, dříve obsazenýh silami IS. Rusko kromě toho zničilo tisíce ropných zásobníků, jejichž obsah poté, co býval odtransportován do Turecka a tam prodáván rodině současného tureckého gangstera, představoval zdroj, z něhož se IS bohatě financovala.
Washington ruská rozhodnost na okamžik omráčila. A v obavě, že by rychlý úspěch takovéto rozhodné ruské akce mohl washingtonské vazaly v NATO odradit od další jejich podpory pro válku Washingtonu proti Asadovi i proti jeho dosavadnímu využívání loutkové vlády v Kyjevě k nátlaku na Rusko, zaranžoval ve spolupráci s Tureckem sestřelení ruského bombardovacího letadla. A to bez ohledu na předchozí domluvu s NATO, že v oblasti ruského vzdušného prostoru nad Sýrií k žádným leteckým střetnutím nebude docházet.
Washington pochopitelně svou odpovědnost za sestřelení ruského bombardéru popřel, ale okamžitě využil umírněnou ruskou reakci na tento útok k tomu, aby znovu začal Evropu ujišťovat o tom, že Rusko je jen papírovým tygrem. A západní presstitutky se k této kampani okamžitě připojily, když jim tón udal článek deníku Wall Street Journal s titulkem TURCI SESTŘELUJÍ RUSKÉHO PAPÍROVÉHO TYGRA.
Umírněnou reakci ruské vlády na tuto západní provokaci využil tedy Washington k znovuujištění Evropy o tom, že se vůbec nic neriskuje, pokud se bude na Rusko tlačit dál, a to jak na Středním východě, tak na Ukrajině, v Gruzii či v Černé Hoře, či kdekoli jinde. Washingtonský útok na Asadovu vojenskou sílu je tak i nadále využíván k tomu, aby kontinuálně naočkovával evropským vládám víru v to, že zodpovědné chování Ruska, tvrdošíjně se vyhýbajícího válce, není ničím jiným než výrazem jeho strachu a slabosti.
Je nejasné, do jaké míry rozumějí ruská a čínská vláda tomu, že jejich nezávislé politické linie, vyhlášené prezidenty Ruska a Číny 26. září, považuje Washington za „vnější hrozbu“ americké hegemonii.
Základnou americké zahraniční politiky je totiž závazek zastavit růst takových mocností, které by byly schopny zabránit Washingtonu podnikat jeho jednostranné akce. Schopnost Ruska a Číny právě toto činit, tak pro USA dělá z obou těchto zemí palebný cíl..
Washington nemá nic proti terorizmu. Washington úmyslně vytvářel terorizmus po mnohá léta. Terorizmus je zbraní, kterou zamýšlí destabilizovat Rusko i Čínu tím, že jej bude exportovat do jejich oblastí s muslimským obyvatelstvem.
Washington využívá jak Sýrii, tak Ukrajinu k tomu, aby na jejich příkladu demonstroval impotenci Ruska. A to nejen směrem k Evropě, ale i k Číně, které chce dokázat, že impotentní Rusko je pro ni spojencem málo atraktivním. A tak se pro Rusko staly jeho zodpovědné reakce na provokace vlastně přítěží, protože povzbuzují k dalším provokacím.
Řečeno jinak: Washington a slepá důvěřivost jeho evropských vazalů postavily lidstvo do velmi nebezpečné situace, když ponechaly Rusku i Číně jen tyto dvě možnosti: buď taktéž přijmout americké vazalství, nebo se připravit na válku.
Putinovi je třeba vzdát čest za to, že svými zodpovědnými reakcemi na provokace, diktovanými snahou vyhnout se válce, klade hodnotu lidského života mnohem výš než Washington. Nicméně však Rusko musí učinit též něco pro to, aby přimělo země NATO uvědomit si, že jejich přizpůsobování se vůli Washingtonu je může také něco stát. Rusko by se např. mohlo rozhodnout, že je nesmyslné prodávat energii evropským státům, které jsou s ním de fakto ve válečném stavu. Se zimou, která nás čeká, by ruská vláda mohla oznámit, že Rusko nebude prodávat energii členským zemím NATO. Rusko by tak přišlo o peníze, ale bylo by to lacinější, než ztratit suverenitu či válku.
Aby uzavřelo konflikt na Ukrajině, anebo jej vyeskalovalo do takového stupně, v němž by se už ocitl mimo zájem Evropy se na něm dále účastnit, by Rusko mohlo přijmout žádost těch ukrajinských oblastí, které si přejít být znovu připojeny k Rusku. Kdyby i poté chtěl Kyjev v konfliktu pokračovat, musel by pak zaútočit na Rusko sám..
Ruská vláda až dosud vsázela na zodpovědné neprovokativní reakce. Tento její diplomatický přístup, spoléhající se na víru, že evropské vlády, při vědomí, že jejich zájmy se vůbec nekryjí se zájmy Washingtonu, přijdou jednoho dne přece jen k rozumu, nedošel uplatnění. A s rizikem, že se budu jen opakovat, tedy tvrdím: umírněné reakce Ruska na provokace využil Washington jen k vykreslení Ruska coby papírového tygra, ze kterého není třeba mít žádné obavy. Takže zde máme ten paradox, že ruská rozhodnost vyhnout se válce, válku naopak přibližuje.
Zda ruská média či ruští lidé tomuhle skutečně rozumějí či nikoliv, není tak důležité, ale je důležité, aby tomu rozuměly ruské ozbrojené síly. Stačit by jim např.mohl pohled na složení letectva, které NATO vyslalo „k boji proti IS.“ Jak poznamenává Georg Albert, jak francouzská, tak britská letadla, jež směrem k Sýrii vystartovala, jsou stihačky, vybavené jen pro vzdušné souboje,a nikoliv tedy stroje, vybavené pro útoky na pozemní cíle. Jde tedy o hrozbu pro ruské bombardéry, a nikoliv pro IS.
Není pochyb o tom, že Washington žene svět do Armageddonu a Evropa mu umožňuje tak činit. Washingtonem koupené a placené loutky v Německu, Francii a Britanii jsou buď hloupé, lhostejné či bezmocné na to, aby z washingtonského sevření unikly. A jestliže se neprobudí Rusko, nelze se válce vyhnout.
Překlad: Lubomír Man