9.12.2015 Střípky ze světaDiplomatická zdrženlivost sází na Evropu, probuzenou z mrákot
Pokud se mobilizace k válce rozeběhne, od jisté chvíle je s to se vymknout kontrole. Právě to se dost možná, aniž nám to dochází, děje přímo před našima očima.Putin dal na Valném shromáždění OSN na srozuměnou, že kudy to svět bere teď, už to Rusko dál tolerovat nemůže. Dva dny nato zahájil na žádost syrské vlády válku proti „Islámskému státu“. Rusko dosáhlo rychlých úspěchů při ničení zbrojních skladů ISIS i pomoci syrské armádě, vytlačující ISIS z dobytých území. Zlikvidovalo tisíce cisternových vozů, přepravujících ukradenou syrskou ropu do Turecka, kde se prodává rodině gangstera, jenž zemi momentálně vládne, a financuje ISIS.“
Washington rozhodný postup Ruska očividně zaskočil. Jak ze „strachu, že jeho vazalům z NATO vezme kuráž k další podpoře války proti Asadovi“ – tak k „tlaku na Rusko rukama loutkové vlády v Kyjevě“ – proto „zinscenoval sestřelení ruského stíhacího bombardéru Tureckem“. „Navzdory dohodě Ruska a NATO, že kde nad Sýrií operují ruské vzdušné síly, ke vzájemným střetům nedojde.“
Svou „odpovědnost za útok, za nějž se Turecko neomluvilo, popírá“. Tím víc se snaží „zdrženlivou odpověď“, jíž na něj reaguje Moskva, Evropě vydávat za důkaz, že „Rusko není než papírový tygr“. „Vytrubují to všechny západní prostitutky“ (a Wall Street Journal i „přímo tak znějícím titulkem“). Aby tím „Evropě namluvily, že nic neriskuje, bude-li na Rusko i nadále vyvíjet tlak na Středním východě, Ukrajině, v Gruzii, Černé Hoře a leckde jinde“.
Americký útok na Asadovy jednotky to dovádí ještě dál. Evropským vládám sugeruje, že právě „zodpovědný postoj Ruska, které chce válce předejít, je známkou strachu a slabosti“. Washington spatřuje v ruské a čínské suverenitě „existenční hrozbu své hegemonie“. Otázkou zůstává, nakolik si to uvědomují i vlády v Moskvě a Pekingu. „Nedopustit vzestup velmocí, které by jeho arbitrární kroky dokázaly blokovat, je základním stavebním kamenem zahraniční politiky Washingtonu. Rusko a Čína, které ten potenciál mají, to mění v terče.“
„Washington terorismu odpor neklade. Po řadu let terorismus programově generuje.“ Právě „terorismus je pro něj zbraní, jíž by rád Rusko a Čínu destabilizoval.“ Proto i „export muslimské populace do Ruska a Číny“.
Táž politika - v Sýrii, na Ukrajině i jinde – míří i přímo do jejich řad. Vše, čím se snaží vnuknout zdání, že se „Rusko na nic nezmůže“, má šířit i klam, že „díky té impotenci není ani atraktivním spojencem Číny“. Tím víc je „zodpovědná reakce na provokaci, podněcující provokací ještě víc, pro Rusko věcí povinností“.
„Washington a jeho evropští vazalové tím lidstvo ženou do krajně nebezpečné situace.“ „Rusku a Číně totiž dávají na vybranou jen mezi tím, že spolknou roli amerických vazalů, a přípravami na válku.“
„Putin si za to, že lidským životům přisuzuje větší hodnotu, než Washington a jeho evropští vazalové“ – „a na provokace vojenskou silou nereaguje“ - „zaslouží uznání. Rusko však musí podniknout i něco pro to, aby zemím NATO došlo, že se jim přisluhování agresi Washingtonu proti Rusku krutě nevyplatí.“
Rusko se „kupříkladu může rozhodnout, že prodávat energie evropským státům, jež jsou s ním fakticky na válečné noze, je absurdní“. A právě „na prahu zimy oznámit, že členským státům NATO energie neprodá“. „Rusko by sice přišlo o peníze, stále je to však vyjde laciněji, než ztráta suverenity či válka.“
„Má-li konflikt na Ukrajině skončit“ – či naopak „eskalovat na úroveň, kdy se z něj Evropa raději stáhne“ – lze „vyjít vstříc i žádostem odtržených provincií o reunifikaci s Ruskem“. Pokud by Kyjev stál o střet i pak, „musel by napadnout samotné Rusko“.
„Ruská vláda sází na zodpovědné reakce, které neprovokují.“ Na „diplomatické nástroje v naději, že evropské vlády dostanou rozum“. A „dovtípí se, že jejich národní zájmy a ty, které sleduje Washingtonu, se liší“ - a „přestanou jeho hegemonistické politice sekundovat“. Jenže právě to se zatím neděje. Tím snáz pak Washington „vydává zdrženlivé, zodpovědné reakce Ruska za důkaz, že je to jen papírový tygr, kterého není důvod se bát“.
Rusko „dělá vše pro to, aby k válce nedošlo“. Právě to ovšem – varuje tvůrce „reaganomiky“ – k „válce paradoxně může vést“. „Ať už to ruská média, ruský lid a ruská vláda jako celek chápou či ne, ruské armádě to zřejmé být musí. To jediné, co k tomu jejímu velení postačí, je vyhodnotit si složení sil, jež NATO vyslalo ´do boje s ISIS´.“
Ty „americké, francouzské a britské totiž představují stíhače, určené k úderům vzduch-vzduch, a nikoli na pozemní cíle“. Nejsou tam, aby „vzaly útokem ISIS na zemi, nýbrž coby hrozba pro ruské stíhací bombardéry, atakující pozemní cíle ISIS“.
„Washington žene svět do Armagedonu a Evropa tomu dává zelenou, o tom není pochyb. Loutky, které si koupil a platí v Německu, Francii a Spojeném království, jsou buď totálně na hlavu a lehkověrné, anebo bezmocné se z jeho chomoutu vysmeknout. Nedokáže-li Rusko probrat Evropu z mrákot, válce nemá co zabránit.“
Píše-li to i druhý muž Reaganova fiskálu – a šéfkonstruktér „reaganomiky“ – svět se skutečně musel změnit drasticky. K lepšímu ani náhodou.