12. 12. 2015
Stále více tzv. „kompetentních“ nebo společensky angažovaných lidí se snaží tvrzením vyvrátit, že na Ukrajinských událostech nemají USA žádný podíl nebo účast. Otázka je, zda takové tvrzení je z vlastního přesvědčení nebo servilní loajality.
Neboť při vědomí jejich předpokládané inteligence, politického, společenského postavení je málo pravděpodobné, že by si nebyli vědomi jednoznačných, zcela prokazatelných a samotnými představiteli amerického establishmentu potvrzených skutečností, že USA o Ukrajinu zcela evidentně usilovaly a nadále usilují. Stačí si připomenout slova paní Nulandové a jiných politických kapacit USA, kteří po nezdařilém Kyjevském Majdanu lomili rukama nad ztracenou investicí pěti miliard dolarů do zubožené Ukrajiny, které měly být údajně použity na změnu režimu, poměrů a nezávislosti na Rusku, stejně jako decentralizaci, demokratizaci, deoligarchizaci a …. v neposlední řadě i svých zájmů.
Není to dávno, co jsem zmínil v jiném článku, že i pan profesor Rychlík buďto propadl falešné demagogii, nebo drží basu loajality když také tvrdil, že Ukrajinské události nejsou z vědeckého hlediska dílem USA a že se v nich USA neangažovaly. Se shodným názorem, tentokrát však z politického hlediska se prezentuje i pan Š. Füle, bývalý eurokomisař zodpovědný za rozšiřování Evropské unie a politiku sousedství který rovněž říká (zde), že jeden z mýtů, který se neustále pěstuje a připomíná, je mýtus, že USA hrály zásadní roli v přípravě Majdanu a v jeho směřování, čímž chce nejen naznačit, ale přesvědčit veřejnost, že to není pravda. Zatímco mnozí lidé poukazují na to, že USA byly velmi aktivní na Ukrajině, pan Füle patří mezi ty, kteří o tom za těch pět let v Bruselu něco ví a (ti v Bruselu) naopak cítili naprostý deficit a nedostatek amerického politického angažmá a vlivu na Ukrajině.
Nevím, zda pan Füle byl delší dobu v „pracovní“ neschopnosti, nebo se zasedání EU nezúčastňoval když tvrdí takovou nehoráznost. U pana profesora Rychlíka to lze omluvit tím, že je více vědec zaměřený na historii než politik, sledující politickou současnost, ale u politika pana Füleho, je tento názor, z hlediska relevance, zcela neomluvitelný. Není však problém ze znalosti věci a zkušeností usoudit, že pan Füle již jako komisař EU odváděl značně kontroverzní práci s hrubými nedostatky, takže jeho náklonnost k západní politice je vcelku pochopitelná. Na druhé straně je značně problematické jeho vyjádření, neřku-li tvrzení, že to co je dneska na stole, pokud jde o budoucnost a směřování Ukrajiny, tak to není vymyšleno USA, ale EU. Je to na základě nějakých konkrétních nabídek, které přichází z Bruselu a z členských zemí EU. Ne z USA. Úloha USA a jejich diplomatů je důležitá právě při hledání řešení všech těchto krizových situací. Pokudn ano, pak s pochybnými úspěchy.
Jistě nelze popřít roli EU v řešení nastalé situace na Ukrajině, zvláště v situaci, kdy na východě Ukrajiny, z popudu nacionalistických a polofašistických sil vzplály krvavé válečné boje a umírali lidé, se EU především prostřednictvím německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Hollanda zasloužila o jednání znesvářených, do bojů zainteresovaných stran (viz jednání v Minsku), nicméně zájem o Ukrajinu ze strany USA neochabl. Pan Füle, zřejmě silně inklinuje k západní politice jak cestou politiky EU tak bezprostředně svou osobní loajalitou k americkému establishmentu. Jak jinak si totiž např. vysvětlit, že při tvrzení o neúčasti USA na Ukrajinských událostech opomene takovou „maličkost“, jako bylo budování vojenské základny US armády (resp. NATO) na Krymu, v tu dobu součástí Ukrajiny, kde USA investovaly do výkupu pozemků a nemovitostí a částečně již zřizovaly základní technické vybavení pro rozšiřování svých vojenských aktivit. Pan Füle zatvrzele mlčí i o tom (a je mu to zcela jistě známo), že to byl ten hlavní důvod tzv. anexe Krymu Ruskou federací. Navzdory těmto faktům bezostyšně tvrdí, že USA se na událostech nepodílely, ani se jinak neangažovaly. Podle pana Füleho přidělení vojenských instruktorů, dodávání jistého vojenského a jiného materiálu, finanční podpora Ukrajině atd., je pouhá fixe, výmysl, resp. lež.
Zkrátka, jak pan profesor Rychlík, tak pan Füle umí velmi zajímavě, umně a rétoricky mluvit. Škoda jen, že v podstatných a závažných mezinárodních záležitostech se rozcházejí nejen s realitou, ale především s pravdou. U obou je to velmi nemilé poznání, protože jejich účast jak ve vědeckém tak politickém prostředí a z titulu jejich postavení, by normální člověk z jejich výroků, úsudků a názorů očekával větší relevantnost a tím pádem i větší odpovědnost jak k veřejnosti, tak k vlastnímu svědomí a cti. Pokud ovšem nějaké mají, že?