Veronika Sušová-Salminen: Analytička V.Putina na obří tiskovce pozorně sledovala a zde je obsáhlý rozbor !

Krize v Rusku, ekonomika a privatizace
Hned první otázka konference se dotkla ekonomické krize v Rusku a vůbec sociálně-ekonomické situace země. Ruský prezident se při odpovídání snažil – celkem pochopitelně – zdůraznit pozitivní vývoj a především sdělit veřejnosti i novinářům, že ruské hospodářství se podle dostupných čísel stabilizuje a propad hospodářství se brzdí. Pokles HDP se zastavil, odtok investic z Ruska také, dosáhlo se například 3% růstu v zemědělském sektoru, ruský dluh se snížil a deficit rozpočtu bude podle Putina odpovídat předpokládaným 2,8 až 2,9 % DPH.

Na druhou stranu ale prezident Putin připustil, že nízké ceny ropy ovlivňují další rozpočtový vývoj a že vnější závislost Ruska na prodeji této komodity a její cenová volatilita představují problém pro formování další vládní politiky v oblasti hospodářství. Podle jeho slov se zatím počítá s cenou 50 dolarů za barel, ale realita se může ukázat jako zcela jiná (a podle všeho horší). Jinak řečeno, nejistota se stává novou realitou Ruska a jeho fiskálního plánování a určité napětí v Putinově dnešním vystupování má původ nejspíše tady.

Důležitou informací, kterou Putin ohledně hospodářské situace i vládní politiky vzkázal, bylo to, že Medveděvova vláda má prezidentovu podporu (Putin její práci hodnotil jako „uspokojivou“), že Putin nechystá žádné dramatické personální změny ve vládě a dále že plně podporuje současnou politiku centrální banky ohledně (ruským byznysem kritizované) výšky základní úrokové sazby a s tím souvisejícího boje s inflací. Podle prezidentova názoru tyto kroky odpovídají konkrétním ruským reáliím.

V obecných rysech Putin v rámci svých odpovědí z hlediska ekonomiky opakoval svoje teze z výročního projevu, a projevil tak poměrně velkou konzistenci. Ta se týkalo témat, jako jsou podpora nahrazování importů, vytváření vhodných podmínek pro ruský byznys, podpora zemědělské produkce a také ambiciózní plány vytvořit světově konkurenceschopné ruské firmy či podpora investic do infrastruktury. Dodejme, že na Putinovy návrhy a kroky současné vlády existují v Rusku také poměrně kritické názory. Podle některých kritiků nedělá vláda dost hlavně v oblasti institucionálních reforem a politické liberalizace a s krizí v Rusku si neví rady. Podle dalších jsou Putinovy vize sice ruskou elitou uvítány s potleskem, ale za ním následuje faktická nečinnost.

Vladimir Putin se projevil docela ambivalentně v otázce privatizace některých velkých státních firem (implicitně se otázka týkala Gazpromu a explicitně například Aeroflotu) ve vztahu ke hledání nových zdrojů a také zvýšení efektivity těchto státních korporací. V zásadě Putin jejich privatizaci ani neodmítl, ale také nepotvrdil. Podobné ambivalence, typické pro profesionální politiky všude na světě, byly patrné i u jiných Putinových odpovědí. V ruském případě jsou nicméně tyto nejasnosti také odrazem potřeby Kremlu manévrovat a hledat kompromisy mezi nejrůznějšími zájmy existujících politických frakcí.

Sýrie, Turecko, Islámský stát a Ukrajina

Podle očekávání se řada otázek věnovala zahraniční politice současného Ruska, a to především syrské kampaně Ruska, zhoršení vztahů s Tureckem a také Ukrajiny, která se ale očividně dostala na druhý plán. Minimální místo získaly v „geografii“ letošní konference postsovětský prostor (kromě Ukrajiny a Gruzie) a také Čína nebo země BRICS či téma rozšiřování NATO. Pokud shrnu základní teze Putinových odpovědí v oblasti zahraniční politiky, lze konstatovat:

Zaprvé Vladimir Putin naznačil určitý pozitivní posun v jednáních s USA ohledně Sýrie po minulém setkání s ministrem zahraničí USA Kerrym. Je třeba si všimnout, že Putin volil konstruktivní tón a zcela se vyhnul konfrontačnímu vyznění či otevřené kritice USA. Jeho mírně optimistická slova signalizovala, že se snad rýsují určité základy kompromisu. Putin ale zopakoval, že v ruské představě rozhodne o Asadovi syrský národ a nikdo jiný – a jasně zdůraznil, že jde pro Rusko o otázku principiální. To zřejmě znamená, že vznikající kompromis bude muset s tímto principem v nějaké formě počítat.

Konstruktivní tón vůči USA je v posledních týdnech u Vladimira Putina celkem patrný, zatímco ještě před rokem volil mnohem ostřejší slova. Konstruktivnost se také projevila ohledně Putinovy odpovědi na vznik nové saúdské koalice pro boj proti IS – sice vyjádřil nepochopení, k čemu je další koalice, když existuje americká koalice proti IS, ale také konstatoval, že ji Rusko nechápe jako „protiruskou“.

V rámci syrského bloku otázek se ruský prezident také vyjádřil, zase poněkud nejasně, k otázce další vojenské základny v Sýrii do budoucnosti. Řekl, že „si není jistý“, jestli jsou výstavba a investice do takové vojenské infrastruktury nutné, protože Rusko tak jako tak „dostane, koho potřebuje“. Z jeho slov vyplynulo, že je to otázka otevřená – k dalšímu promýšlení, a také to, že západní „jistota“ v tomto ohledu není podložená.

Zadruhé ze slov ruského prezidenta Putina vyplynulo, že zhoršení vztahů s Erdoganovým Tureckem v důsledku sestřelení ruského vojenského letadla je realitou. Putin sice manévroval mezi tatarskými zájmy vzhledem k tomu, že vlivná republika Tatarstán má a měla privilegované vztahy s Tureckem kulturně a také obchodně, ale celkové vyznění je poměrně jasně v neprospěch současné turecké vlády. Ruský prezident dokonce řekl, že nevidí perspektivu nějaké dohody se současným tureckým vedením. Znova tak kritizoval sestřelení ruského letadla tureckou stranou (Putinovými slovy „akt nepřátelství) a naznačil kořeny ruského rozčarování s Erdoganem – Rusko prý vyšlo na listopadových jednáních v Antálii turecké straně vstříc ve věci „zvláštní citlivosti“ pro Turky, a také proto se mu tento turecký krok zdá jako nepochopitelný (respektive jako „bodnutí do zad“).

Mimochodem: ve vztahu k Islámskému státu/Daeši představil Putin svoji teorii jeho vzniku. Podle jeho slov vyrostl z vakua, které vzniklo v Iráku po americké invazi jako vojenské krytí pro pašování ropy v „ohromném rozsahu“. Islámské argumenty jsou jenom krytím tohoto byznysu. Celý IS je podle ruského prezidenta otázkou konkrétních ekonomických zájmů. Čích konkrétně, Putin neřekl.

Zatřetí Vladimir Putin svými slovy potvrdil, že k žádnému významnému posunu ve vztahu k Ukrajině nedošlo. Ruský prezident sdělil, že od 1. ledna 2016 dojde k dalšímu zhoršení ekonomických vztahů s Ukrajinou, a to v podstatě k vyloučení Ukrajiny z volné obchodní zóny SNS a k zavedení škály dovozních tarifů. Ve slovech ruského prezidenta zazněly jasně nespokojenost a snad i podráždění ruské strany s jednáními mezi Ukrajinou, Ruskem a EU ohledně ukrajinské asociační dohody s EU. I další slova Putina na adresu minských dohod a jejich plnění ukazovala na rozdílné interpretace minských dohod Moskvou a Kyjevem, odlišnosti představ o řešení donbaského problému i ústavní reformy. Tedy fakticky jen ilustrovala celkový pat. Je celkem přirozené, že ruský prezident tu prezentoval určité vidění ruské strany, které ovšem není jediným úhlem pohledu na ukrajinský problém.

Nutno dodat, že ohledně Ukrajiny Putin upřednostnil spíše ostřejší tón – například řekl, že Ukrajina je dnes pod „vnějším řízením“ či správou a že to, že zemi řídí lidé ze zahraničí, jako je Michail Saakašvili, je „plivnutím do obličeje ukrajinského národa“.

Moje dcery „se nikam necpou“
Mladá novinářka z deníku Znak zadala Putinovi poměrně citlivou otázku ve vztahu k beztrestnosti a skandálům „zlaté mládeže“ dnešní putinské elity. V současné době Ruskem otřásá skandál kolem rodinného byznysu (podle obvinění korupčního) potomků generálního prokurátora Jurija Čajky a v ruských médiích proběhly i další zprávy o právní nedotknutelnosti či beztrestnosti a zkorumpovanosti putinské „zlaté mládeže“ (tj. dětí vysokých činovníků dnešního Ruska). Je celkem typické, že veřejnost bude na podobné zprávy reagovat v době snižování životní úrovně citlivěji. Ruský prezident nepřekvapivě odpověď vystavěl obecně – na principu presumpce neviny a nutnosti věci vyšetřit za podmínek rovnosti všech před zákonem. Nicméně k tématu se vrátil poměrně překvapivým způsobem přes svoje dcery.

Putin totiž dostal také otázku ohledně spekulací západních médií o tom, že jeho údajná dcera Jekatěrina Tichonovová řídí neprůhledným způsobem miliardový program moskevské univerzity. Zajímavé bylo, že Putin na otázku, jestli Jekatěrina Tichonovová je či není jeho dcera, vůbec neodpověděl.

Nicméně Putin toto téma přece jenom dále rozvinul, když netradičně řekl, že jeho obě dcery (Marija a Katěrina) pracují na svých kariérách a že je na ně hrdý. Mediální zprávy o tom, že žily dlouhodobě v zahraničí či že tam studovaly, se podle Putina nezakládají na pravdě. Zdůraznil, že ani jedna z nich nepůsobí v byznysu nebo v politice. A podle jeho slov se „nikam necpou“ a nikdy nepředstavovaly „hvězdnou mládež“. I tady byl ale ruský prezident konzistentní, protože řekl, že o svých dcerách nechce hovořit nejen kvůli respektu k soukromí, ale také „z bezpečnostních důvodů“. To, že šlo o „šéfův“ vzkaz současné putinské zlaté mládeži a hlavně jejím rodičům, je celkem možné… Je ale zřetelné, že tu byl zájem tuto věc rozvést, i když je také pravda, že ověřit si tato prezidentova slova není v dnešním Rusku možné.

Vojenský průmysl, zdroje a plyn

Během tříhodinové konference zazněla opakovaně slova o klesající ceně ropy a jejích dopadech na příjmovou stránku ruského rozpočtu. Nebylo proto divu, že novináře zajímala otázka finančních zdrojů na současnou operaci v Sýrii a také na osud dalších vojenských programů výroby v případě nedostatku financí. Připomenu, že tyto programy jsou součástí celkové reformy a přezbrojení ruské armády, která je naplánováno do roku 2020, je první komplexní reformou od rozpadu SSSR a představuje pilíř velmocenských ambicí současného Ruska.

První vzkaz, který Putin fakticky sdělil, se týkal toho, že syrská operace představuje pro ruskou armádu „to nejlepší“ vojenské cvičení. Putin tak potvrdil svoje slova z minulého týdne o tom, že Rusko nejenže hájí ruské zájmy v Sýrii a univerzální cíl boje proti terorismu, ale že mu tato vojenská kampaň slouží – podobně jako jiným – k praktickému cvičení nově reformované armády. Podle slov ruského prezidenta jsou finance na naplánovaná vojenská cvičení prostě přesunuty na operaci v Sýrii.

Dále Putin v podstatě připustil, že dojde nebo může dojít k odkladu a zpoždění plánovaných vojenských zakázek v rámci reformy armády, zacílené k roku 2020. Prezident sice řekl, že rozběhlé projekty nebudou zastaveny, protože by to bylo neekonomické řešení, ale také vyjádřil možnost odkladu začátku těch naplánovaných na později. Faktem tedy je, že ruská vláda nemůže v současné hospodářské situaci plánovat s jistotou budoucnost svých projektů.

V souvislosti se zdroji Ruska se jedna z otázek dotkla nejenom ropy, ale také prodeje plynu, který představuje další významný zdroj ruských příjmů a má geopolitický význam směrem k Evropské unii, Turecku a Ukrajině. Novináře zajímal osud Tureckého proudu a Severního proudu 2. Zde se musel Putin vrátit do sféry zahraničních vztahů a naznačil, že pat kolem Tureckého proudu není ani tak otázkou zhoršení vztahů mezi Tureckem a Ruskem jako konkrétní politiky Bruselu, který měl podle všeho projekt zablokovat obdobně jako předtím projekt Jižního proudu. Prezident také připustil jisté problémy kolem realizace Severního proudu 2, ale také připomenul, že i předešlý projekt Severního proudu byl různými zeměmi odmítán, ale nakonec se uskutečnil. Podle Putina Rusko od Ukrajiny jako tranzitní země očekává spolehlivost, tržní přístup a administrativní úroveň stejnou, jako má Severní proud – tehdy nebude mít Rusko problém s Ukrajinou v této oblasti spolupracovat.