23.12.2015 ParlamentníListy
ROK 2015 – A CO DÁL? Matematik a publicista Marian Kechlibar si na ParlamentníchListech.cz získal v letošním roce popularitu svým svědectvím o skutečných poměrech v Německu v časech migrační krize. Nyní pro vás shrnuje celý rok a předkládá odhad, čeho se můžeme dočkat v budoucnosti.
Končící rok byl ve znamení masové nelegální migrace do Evropy, občanské války na Ukrajině, řecké krize i teroristických útoků. Dá se něčím z toho, co se v něm událo, označit za přelomový?
Skoro všechno bylo přelomové… Problémy mají tendenci nechodit samy, ale ve skupinách, což se v roce 2015 bohatě naplnilo.
Před rokem vypadala EU jako funkční celek. Dneska je to rozhádaný klub, kde každý postupuje na vlastní pěst, protože z Bruselu chodí jen knížecí rady. Řecko si půjčuje na to, aby splácelo starší půjčky, a nikdo mu nedovolí zbankrotovat, což by přitom bylo svého druhu vysvobození. Na východě Ukrajiny panuje neřešitelná válečná situace, kde se nikdo nechce vzdát, ale nikdo také nemá takovou převahu, aby vyhrál. Islámský stát metastázoval jako rakovina – do Libye, Mali, Nigeru, ale i do Paříže. Musím říci, že na přibližující se rok 2016 hledím s pocitem mírného děsu.
Na migrační krizi Evropská unie dlouho nereagovala, než přišla s povinnými kvótami pro členské země a později s nápadem třemi miliardami eur uplatit Turecko, aby na její území uprchlíky nepouštělo. Co si o váhání a tápání špiček EU v této věci myslíte?
Eurošpičky jsou v zajetí tzv. humanitární paralýzy. Na jedné straně jim je jasné, že příval milionů lidí se dá zastavit jedině prostředky, které v televizi vypadají nepěkně. Vzpomeňte si třeba na maďarský drátěný plot u Röszke a bitevní scény mezi migranty a policií, které se tam odehrávaly. Na druhou stranu se bojí takové prostředky zavést uvnitř Evropy, protože by je přebujelý neziskově-aktivistický sektor začal okamžitě trhat v médiích. Tak vzniklo šalamounské řešení – zaplatí se Turecku, aby problémy vyřešilo těžkou rukou, a to daleko od území EU, ještě na syrské hranici. Tam si evropští novináři moc netroufají, je to daleko, nepohodlné a navíc nebezpečné. Tudíž žádné ošklivé scénky v televizi nebudou, a pokud náhodou ano, tak se to stalo v Turecku, ne v Německu. A na Turecko nejsou takové lidskoprávní nároky jako na Německo, že.
Tím vznikla situace, kdy cizí mocnost rozhoduje o vnější bezpečnosti celého kontinentu. A kdo rozhoduje o vnější bezpečnosti, ten má vliv i na bezpečnost vnitřní. Ideální situace pro vydírání. V podstatě se EU stala kvůli vlastní změkčilosti rukojmím Turecka, což znamená jednoho člověka – prezidenta Erdogana. Ten si teď může říci o cokoliv, peníze jsou ještě to nejmenší. Tohle zazlívám Angele Merkelové nejvíc.
V naší společnosti převažují v souvislosti s migrací obavy, i když od zastánců přijímání uprchlíků znějí hlasy, že jde o chudáky prchající před válkou, vůči nimž máme morální povinnost přijetí. Má strach v tomto případě velké oči a jsou Češi xenofobové, jak jim o hlavu otloukají mnozí komentátoři a také někteří politici?
Myslím si, že ten naivní názor o chudácích prchajících před válkou už pomalu mizí i v západní Evropě. V takové mase lidí budou zastoupeny všechny možné typy, od andělů po zabijáky. Bohužel stačí pár procent zabijáků k tomu, aby z nějaké země udělali peklo, to je historická zkušenost po tisíce let.
Vždycky mě rozčiluje, když slyším něco o zanedbatelné menšině. Podívejte se, kolik pachatelů stačilo k tomu, aby v Paříži rozpoutali lidská jatka. Vešli by se do jednoho většího taxíku. Bohužel kromě těch pachatelů samotných je i další mlčící skupina, která třeba nevezme do ruky kalašnikov, ale klidně ubytuje či nakrmí ty, kdo jsou k tomu ochotni. Případně se bude dívat stranou, když se k sousedům nastěhuje divný člověk. Tahle skupina je ještě nebezpečnější než ti pachatelé samotní, protože jim poskytuje „podhoubí“, životní prostor. Bez něj by nedokázali existovat. Každý organizovaný terorismus ve světě funguje na takové základně mlčících podporovatelů. Ať už je to irská IRA nebo buňky Islámského státu v Evropě.
Co se EU týče, podívejte se na praktické reakce jednotlivých států. Ne na řeči politiků, ale na každodenní praxi. Uvidíte, že napříč kontinentem panuje masivní pokrytectví. Takový rakouský kancléř na jednu stranu hlásá nutnost solidarity, na druhé straně ale rakouská vláda rychle omezila kapesné pro běžence na 40 eur měsíčně a vysloveně se snaží o to, aby co nejrychleji pokračovali dále do Německa. Dokonce přistavují speciální autobusy na slovinské hranice kvůli okamžitému odvozu těch lidí směr Bavorsko, jen aby je probůh nenapadlo žádat o azyl v Rakousku. Francie nepřijala letos ani deset tisíc lidí, čili množství, které do Německa dorazí za jeden – špatný – den, načež zavřela hranice. Finové začínají ubytovávat běžence v izolovaných táborech v polárním lese, desítky kilometrů od měst, protože jejich kontakt s finskými občany vedl k násilnostem všeho druhu. Německé obyvatelstvo pro změnu zapaluje ubytovny, už jich shořelo několik desítek. Tahle myšlenka nedávno přeskočila do Skandinávie, kde je to samozřejmě mnohem snazší, protože více skandinávských budov je ze dřeva.
Jak hodnotíte přístup našich médií, konkrétně i veřejnoprávních, k tématu migrace do Evropy?
Nedávno jsem četl v Die Welt, že 35 procent německých novinářů volí Stranu zelených. Běžné volební výsledky Zelených v SRN při volbách do federálního parlamentu jsou přitom kolem 8 procent. Dá se říci, že mediální vrstva v Německu má naprosto jiné politické preference než průměrný volič. A podle toho samozřejmě vypadá zpravodajství.
U nás naštěstí zatím není mezi novináři a lidmi taková propast, ale jsou i případy, které mi připomínají to Německo. Taková Česká televize na mne působí jako izolovaný svět, komunita uzavřená do sebe. V izolovaných komunitách pak kvetou ideologie, které ve venkovním světě dávno zanikly.
V našich médiích vnímám špatně tu okolnost, že mnoho novinářů je na štíru s cizími jazyky. Pak jsou odkázáni na to, co přeloží ČTK. Kdybych měl radit velkému médiu, doporučil bych mu, ať má ve svém týmu jednoho novináře, který umí dobře francouzsky, jiného, který rusky, třetího zase se španělštinou a tak dále. A pokud nemá, tak ať jim zaplatí intenzivní kurzy. Zpravodajství bude hned pestřejší.
V souvislosti s migrační krizí se začala polarizovat i česká politická scéna. Prezident Miloš Zeman je obviňován z toho, že rozděluje společnost, premiér Bohuslav Sobotka o něm dokonce prohlásil, že šíří nenávist. Jak lze přední české politiky hodnotit podle přístupu k migrační krizi?
Názory Miloše Zemana na migraci a Blízký východ se za posledních dvacet let nijak nezměnily. Tímto způsobem se vyjadřuje, co si jej pamatuji. Zeman je Zeman, nelze po něm chtít, aby se stal, dejme tomu, Sobotkou 2.0.
Na české vládě vidím dvě těžko smiřitelné tendence – na jednu stranu neochotu skočit do propasti nezvládnutelné migrace spolu s Němci, na druhou stranu snahu udržet si kladné vztahy s Bruselem. To je v současné konstelaci EU vzájemně neslučitelné. Brzy si budou muset definitivně vybrat, zda Visegrád nebo Brusel, potažmo Berlín.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější postavou české politické scény uplynulého roku a proč? A do jaké míry splnil v končícím roce očekávání, anebo naopak zklamal prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?
Já nemívám od politiků žádná očekávání, takže je nelze splnit, nebo nesplnit ...
Řekl bych, že co se mediální výraznosti týče, nejvíce došlo ke zviditelnění lidí, kteří se zapojili do rozhořčených „duševních bojů“ kolem migrační krize. V širokém spektru od Martina Konvičky a Petra Hampla až po Annu Šabatovou a Jiřího Dienstbiera. Také rocková kapela Ortel má zadarmo reklamu, o které se jí asi ani nesnilo. Naproti tomu většina zavedených stran dost zapadla. Schválně, jestli si vzpomenete, jak se jmenuje současný předseda ODS. Já jsem taky chvilku přemýšlel, než jsem si vzpomněl.
Prezident Miloš Zeman má před sebou ještě dva roky z prvního funkčního období a zhruba za rok má oznámit, zda bude usilovat o zvolení ještě i pro druhé. Rýsuje se někde jeho možný nástupce, nebo vážný konkurent do přímé volby?
Prorokovat nástupce dva roky před volbou, to je ošidné. Zeptejte se tak o prázdninách 2017. Jestli tou dobou nebudeme mít úplně jiné starosti.
V intelektuálních vrstvách, které Zeman nazývá „kavárnou“, vidím určitý druh horečnatého hledání „proboha najít někoho, kdo není Zeman“. To je pro ně velmi špatná taktika, protože ideální kandidát pro tuhle skupinu lidí by byl páter Halík, který by ale ve všelidovém hlasování nepřekročil, no, dejme tomu 15 procent, ať jsme štědří.
Někteří politici a mnozí publicisté opakovaně varují, že nám hrozí ztráta svobody, a poukazují přitom na Andreje Babiše. Spočívá v jeho osobě ohrožení demokracie u nás?
Spíš si myslím, že ne, ono se to totiž říkalo o spoustě dalších lidí – Zemanovi, Paroubkovi, Topolánkovi, Kalouskovi – a nikdy to tak žhavé nebylo.
ANO je politický subjekt, který nemá moc jasné myšlenkové ukotvení, navíc nedrží úplně pohromadě. Podívejte se na magistráty velkých měst. Kdekoliv se hnutí ANO ocitlo v koalici, nastaly hádky a chaos: Praha, Brno, Ústí nad Labem, České Budějovice, Ostrava, Opava. Takhle nestabilní strana nemůže pevně uchopit moc ve státě, ani kdyby stokrát chtěla.S pojmem demokracie se často operuje i v Evropské unii. Strany, jež jsou označovány za nedemokratické, však zažívají v poslední době velký vzestup. V rakouských regionálních volbách to byli Svobodní, ve francouzských Národní fronta Marine Le Penové, u našich západních sousedů roste podpora Alternativy pro Německo. Trnem v oku špičkám EU je i vítězství strany Právo a spravedlnost v Polsku. Čekáte překreslování politické mapy v Evropě, a co by mohlo přinést?
Ten trend trvá už zhruba pět let a rozhodně není u konce, spíš akceleruje. Nevím, jak přesně ty strany pojmenovat, možná „protisystémové“, protože ony se od sebe dost liší, ale jedno mají společné – odmítání současného uspořádání Evropské unie. Ještě před deseti lety byly marginální, dneska sestavují vlády, třeba ve Finsku, nebo se na to těší, protože nejbližší volby jim slibují vítězství, třeba v Rakousku nebo Nizozemsku.
Tenhle úspěch má samozřejmě vliv i na politiky z ostatních stran, hlavně z těch středopravých, kterým voliči přebíhají k protisystémovým stranám. Ti politici pak začínají přebírat myšlenky od radikálů, aby ten proces zastavili nebo zbrzdili. Když se třeba dnes podíváte na program francouzských republikánů (UMP, Sarkozy), tak ve věcech vnitřní bezpečnosti v podstatě opsali program Marine Le Penové. Co jim také zbývá? Dokonce i socialista Hollande se u Front National viditelně inspiruje a najednou je z něj velký jestřáb.
Zároveň dochází k propadu „multikulturních“ stran, kterými jsou na Západě hlavně sociální demokraté a Zelení. Nakonec i u nás mají Zelení podle posledního průzkumu 1,3 procenta preferencí, přitom není tak dávno doba, kdy byli dokonce ve vládě. Jenže to jejich nadšené „refugees welcome“ a „#přijímám“ jim už dnes nikdo neodpáře a z nich samotných se stali tak trochu političtí uprchlíci. Po událostech v Paříži mají ty jejich naivní slogany pachuť krve.
Takže ano, politická mapa Evropy se překresluje, a to přímo před našima očima.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii na radikály z Islámského státu?
Mám upřímnou hrůzu z představy, že by se Turecko a Rusko do sebe pustily. To by znamenalo ne miliony, ale desítky milionů utíkajících lidí. Takové Bulharsko, kde žije část mé rodiny, by nejspíš vůbec přestalo existovat.
Snad se to nestane. Ale pokaždé, když si přečtu o tom, že se jejich ozbrojené síly dostaly do kontaktu, mám z toho husí kůži. Takové konflikty velmi snadno eskalují a těžko se zase uklidňují.
Rusům se v Sýrii podařilo významně zdecimovat islámské bojovníky ze vzduchu. Jejich angažmá nejspíš zaručí Bašáru Asadovi přežití. Ale zničit IS úplně, to už by vyžadovalo rozsáhlou pozemní operaci a je otázka, zda se do něčeho takového bude komukoliv cizímu chtít. Popravdě nejlépe jsou na něco takového připraveni Kurdové, kteří to bojiště dobře znají, znají i svého protivníka a mají v sobě tu ochotu bojovat na život a na smrt – jde o jejich vlast a bezpečí jejich rodin. Pro Rusy i Francouze je to přece jen cizí země. A nikdy není snadné posílat svoje syny umírat do cizí země.
Co říkáte na debaty prezidentských kandidátů ve Spojených státech a především na to, že mezi těmi republikánskými si udržuje navzdory kontroverzním výrokům jasně nejvyšší podporu Donald Trump?
Ne navzdory. Právě proto. On totiž tvoří nápadnou výjimku v trendu „uniformizace politiků“. Nebýt jej, tak se vlastně nemáme o čem bavit a tato otázka by ani nepadla.
Když se podíváte na americké politiky, tak je poslední dobou těžké je od sebe rozeznat. Nažehlení panáci a panenky se zářivým úsměvem, kteří pronášejí nějaké opatrné, nic moc neříkající fráze. Hlavně nikoho neurazit. Oni jsou totiž závislí na svých sponzorech, protože prezidentská kampaň snadno přijde na pár set milionů dolarů; a ti sponzoři mají zase strach z médií, aktivistů a tak dále. Ve výsledku panuje tuhá politická korektnost.
Trump je sám sobě sponzorem, takže si může dovolit nebrat ohledy. Zvolil přesně opačnou taktiku – na každém veřejném vystoupení někoho pořádně urazí, klidně pronese třeba deset kontroverzních výroků, z nichž jeden každý by běžnému americkému politikovi stačil k neslavnému konci kariéry. A další den znovu. Vždycky z něj máte pocit, že už dosáhl hranice možného, aby vás další den překvapil, že to jde ještě trumfnout.
Jenže to je právě ono. Když někdo vychrlí pět set politicky nekorektních výroků během půl roku, tak se jeho protivníci nedokážou koncentrovat na jeden jediný a spojit své síly, aby mu jej „omlátili o hlavu“. Každého odpůrce naštvalo něco jiného, výsledkem je křik zmatených vzteklých hlasů – a nesmírná mediální pozornost. Novináři nemají rádi Trumpa, ale nikdo si nemůže dovolit o něm přestat psát, protože z něj padají neustálé „špeky“, a všichni jejich kolegové o tom s radostí napíšou reportáž – tak musíte i vy, ať se vám to líbí, nebo ne.
Tím se Trumpovi podařilo zaujmout nevoliče. V USA je poměrně dost lidí, kteří volby vysedí doma, protože jsou jednoduše zhnusení celou politikou, ostatně jako u nás. Účast u prezidentských voleb je mezi 50 a 60 procenty, čili dalších 40 až 50 procent lidí nehlasuje. Pokud se Trumpovi z téhle masy podaří zmobilizovat třeba jen čtvrtinu, tak nebude k zastavení. On je byznysmen s tvrdými lokty, různé konflikty a boje má rád, tudíž se do kampaně vrhne na 200 procent. Čím víc jej budou nenávidět, tím větší energii mu to bude dodávat.
Nevím, co od něj případně čekat, kdyby se stal prezidentem. On to možná neví sám. To je jeho největší slabina, absence konzistentního názoru na různé věci; je tak trochu chaotik, což je samozřejmě v dlouhé perspektivě nevýhoda. No, to jsou předčasné úvahy, může se stát spousta věcí.
Přeji všem čtenářům krásné a klidné Vánoce a šťastný nový rok.
Foto: Archiv MK
Popisek: Matematik a publicista Marian Kechlibar