24. 12. 2015 Vaše věc
Metafora pana Kmoníčka (Právo, 12. 12. 2015, str. 9. konec odstavce) „A podzim Evropy je dnes provázen celosvětovou epidemií chřadnutí národních států, která se nám nevyhne,“ se kterou plně souhlasím, se mi nabízí k zahájení odpovědí na mnohé otázky, které dostávám nejenom z ČR, ale i rusky a německy mluvícího zahraničí. Otázky se většinově týkají dalšího vývoje v Evropě, EU a jinde ve světě. Představují rostoucí strach, nejistotu a omezenou schopnost si přiznat základní historické skutečnosti, které formují naší současnost.
Hned na začátku zdůrazňuji, že „chřadnutí národních států“ je částí procesu, který zjednodušeně řečeno začal rozpadem bloků. Rozpadu bloků následuje rozpad států, privatizace státu, nebo jeho zbytků, čehož jsme svědky. Na druhé straně je rozpad doprovázen vznikem tzv. nadnárodních institucí, regulačních a podobných organizací, zdánlivě nezávislých, jejichž úkolem je dokončit převod státní suverenity do nadnárodního systému různých struktur. Příští „kontrolní bod“ přijde s plnou aplikací Lisabonské smlouvy. Lisabonská smlouva z velké části vychází z neúspěšné Ústavní smlouvy, s tím rozdílem, že zakládající smlouvy neruší, ale přímo navazuje na právní rámec primárních smluv.
Zmiňuji se o Lisabonské smlouvě, protože podle ní bude při hlasování v Radě platit tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, které tvoří současně 65 % obyvatel EU. Výsledkem bude, že čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a UK) budou moci zablokovat rozhodnutí Rady. Jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých, především hospodářsky slabších států, aby bylo přijato rozhodnutí podle jejich gusta. Kormě toho je nutné mít LS na zřeteli i při posuzování očekávaného kompromisu týkajícího se požadavků UK k EK ohledně setrvání UK v EU.
Jestliže vycházím ze skutečnosti rozpadu národního státu a jeho přeměny ve stát multikulturní, čemuž napomáhá i přirozená a uměle vytvořená migrační vlna musím vycházet z dalších skutečností. Těmi jsou objektivní nenávratnost takového procesu a historická zkušenost vyplývající z nového uspořádání území a států po ukončení války. Ať si to chceme nebo nechceme přiznat, nacházíme se ve válečném procesu, jehož konec a výsledek se nedá prognostikovat, ani předvídat.
Je nezbytné si plně uvědomění, že všechna asymetrická spojenectví jsou založena na strachu. Vše, co je založeno na strachu, není objektivně udržitelné. Tak jako nebyla udržitelná diktatura klecí, kterou byl pro některé občany minulý politický systém, obsahující pro ně utrpení způsobovaná vnějším vlivem, tak není udržitelnou ani diktatura bubliny, do níž se klec transformovala pomocí ideologie konzumu. Život v bublině obsahuje utrpení, které se v klinickém významu označuje pojmy sadismus a masochismus osobního sklonu. Z bubliny není úniku. Absolutní štěstí se proto rovná absolutnímu neštěstí.
Spojenectví nejsou ničím jiným než prostředkem k prosazení zájmů a prostředkem uspokojujícím veřejnost, která mají podporovat pocit štěstí, po velkém neštěstí. Politika Cordon sanitaire byla a bude vždy komplikována nároky na území. Tento nárok je zakotven v tak zvaném právu na samourčení národů, které ustanovily vítězné mocnosti po ukončení první světové války. V rámci nového uspořádání Evropy se uplatňoval etnicko – národnostní princip. Ten nebyl od samého začátku trvalým a spravedlivým. Dokazuje to mimo jiné vznik ČSR, Jugoslávie, Rumunska, se svými národnostními a dalšími problémy.
Jestliže Cordon sanitaire označoval ve svém prvním použití prostor k izolaci před epidemiemi, to po první světové válce sloužilo pojmenování k označení bezpečnostního pásma, které tvořily nezávislé státy. Později se obsah pojmenování rozšířil o zónu napadení, nebo nárazovou zónu. Nárazovou zónu, historickou konstantu, tj. tzv. Německou otázku a historickou averzi Polska k Německu a Rusku jsem popsal podrobněji v plném textu originálu příspěvku. Cordon sanitaire, nebo li sanitární kordon, v historii a současnosti, tak jak se o něm vyjadřuje George Friedman, nebo čeští vojáci ve výslužbě ve své „Výzvě vládě ČR“ má kromě negativního potenciálu, i potenciál naděje.
Naděje mi připomíná přeposlané adventní poslání, ve kterém čtyři svíčky v adventním věnci vedou rozhovor. „Jmenuji se mír“ říká první svíčka. „Ale lidé žádný mír nechtějí.“ A zhasne. „Jmenuji se víra“ ozve se druhá svíčka. „Jsem zbytečná, lidé nechtějí o Bohu vědět, nemá cenu, abych svítila.“ Zhasne. Ozve se třetí svíčka. „Jmenuji se láska. Už nemám sílu, abych mohla…lidé mě odstavili na stranu. Vidí jenom sami sebe.“ Zhasne. V této chvíli přijde k věnci malé dítě, dívá se na věnec a zhaslé svíčky a říká: „Musíte přece svítit!“ Je mu k pláči. Čtvrtá svíčka se ozve a utěšuje dítě: „Neboj se, dokud já svítím, mohu i ostatní svíčky zapálit. Jmenuji se naděje.“
Naději, a tím i mnohem více nabízí rozumné využití potenciálu V4 ve spojení se sanitárním kordonem. Potenciál V4 je ukotven v historické averzi Polska vůči Německu a Rusku. Polsko se nebude spoléhat na EU vedené SRN. Reakce Polska na Nord Stream a jeho rozšíření, mluví sami za sebe. Pod tlakem EU musí Polsko zapomenout na Halič, Kresow, Vilno a další. Na Brusel orientovaná polská vláda padla. U moci je PiS v očekávání dopadů výsledku regionálních voleb ve Francii a ve strachu z nevylučitelného návratu Francie k tradičnímu spojení s Ruskem.
Rusko se stále více a více vzdaluje od Evropy. Současné vedení RF se nebude vměšovat do záležitostí Evropy ani jednotlivých států, pokud nebudou občané RF utlačování nebo jinak omezováni ve svých právech. SRN rodí jeden nový problém za druhým, aniž by řešila již existující. Polsko se proto bude chovat realisticky a nebude se spoléhat na NATO v případě případů. Zohledním – li historickou hodnostní vazbu mezi Polskem a Maďarskem, neochotu ČR zaujímat jasné pozice a držet se jich, Slovensko jako spojující článek mezi Polskem a Maďarskem, nabízí se V4 jako potřeba pro Polsko a USA a jejich zájmy. Přičemž je zcela jedno, jedná li se o zájmy opravdu uskutečnitelné nebo ne.
Z uvedeného zkráceného argumentu vyplývá bezpečnostně – zájmová role USA v této části Evropy. USA bude moci vytvořit jimi vojensky zabezpečené sanitární pásmo, jednat samostatně bez NATO, držet Ukrajinu na uzdě tak dlouhé, jak to budou USA potřebovat, a nechat Polsku velmocensky snít. Nechat Polsko snít je potřebné v době, kdy je Polsko znechuceno neschopností Evropy jednat, rozplizlostí a nestabilitou V4. Případné lidsko - právní excesy v Polsku budou USA akceptovat podobně, jako doposud akceptují například v Saudské Arábii. Polsko a USA, organizátoři a správci projektu Cordon sanitaire sledují, každý svojí vlastní hru. Existuje vzájemná odkázanost, nehledě na asymetrické spojenectví.
Uvedené sanitární pásmo od Baltiku do Černého moře může být samozřejmě využito SRN jako čekací platforma do doby, než se transformuje, nebo rozpadne EU a Euro v současné podobě. K využití sanitárního pásma potřebuje SRN (tajnou) dohodu s RF o nenapadení SNR vojsky RF ani v případě konfliktu USA na území EU. Takovou dohodu nevylučuji. Prověrka přijde v okamžiku, kdy se bude jednat o žádosti Ukrajiny o vstup do NATO. V této chvíli se bude opět hodnotit Putinova věta, pronesená směrem ke kancléřce Merkelové po jednání v Brisbaine:„Rusko bude považovat dohody o poválečném uspořádání Evropy po II. sv. válce za neplatné, vstoupí-li Ukrajina do NATO.“
Cordon sanitaire by proto nemusel být nejhorším řešením pro ČR, která se potácí se mezi Bruselem, Berlínem a Washingtonem. Pod polským deštníkem by se mohly schovat s Bruselem nesdílené, tzv. společné hodnoty a také Benešovy vize ČSR jako mostu. Takový sanitární kordon by mohl být dočasně přijatelný i pro Ruskou federaci za stavu, kdy jsou systematicky rozmělňovány a narušovány principy mezinárodního práva. Tím bychom lépe pochopili, proč kolaps Evropy zachránil W. Churchillovi kariéru, a proč se v okamžiku míru stal opět neúspěšným. Odmítnutí snahy překonávat stereotypy, přijímat rizika či postoje, která se nelíbí těm nahoře, bát se přímé volby a referenda, abych jmenoval jenom několik z mnoha, se totiž politici sami a dobrovolně zříkají moci. Tím bychom podpořili naději na projevení se nové politické osobnosti s autoritou a zodpovědností, které možná nedokonale, ale zato s jasným cílem a rozhodností přinesou alternativní řešení. Mít svá vlastní alternativní řešení znamená mít svobodu výběru, být svobodným. Nepokusit o nic, jenom se snažit najít slova k uspokojení všech a naslouchat harašení zbrojařů a korporátních zájmů a vydávat to za kvalitní hudbu, vede ke krachu.