Švédsko, Německo, Francie, Nizozemsko, dokonce i Švýcarsko. Napříč celou Evropou se dostávají k moci pravicové strany, jež pomalu ale jistě nahrazují v mnoha případech socialistické vlády. Britský web Express.co.uk zmapoval ty nejvýznačnější z nich.
Migrační krize má velký dopad na evropskou politiku, jelikož se na strachu z imigrantů a snaze ubránit odkaz předků svezlo mnoho pravicových stran, z nichž některé se dostaly i do vlád jednotlivých zemí.
Jedním takovým příkladem je Rakousko, které je obecně považováno za jednu z nejliberálnějších zemí Evropy. Stalo se však tranzitní zemí pro uprchlíky, kteří se chtějí dostat do Německa, což vedlo k vzestupu Svobodné strany (FPÖ). Ta v místních volbách téměř zdvojnásobila svoje preference a získala 18 míst v Horním Rakousku, čímž se tak stala druhou nejsilnější stranou.
Zároveň se ji podařilo také uštědřit velkou ránu starostovi Vídně, kde FPÖ ukořistila téměř třetinu všech hlasů.
Krajní pravice však získává na síle i v Dánsku, kde je Dánská lidová strana (DF) součástí vládnoucí koalice. V červnových volbách totiž získala 37 z celkových 179 křesel v dánském parlamentu. Její šéf Kristian Thulesen Dahl pravidelně vyhrožuje, že pokud koalice upustí od tvrdých protiimigračních opatření, z vlády odejde.
Bývalá šéfka strany Pia Kjaersgaardová je známá tím, že odmítala „Dánsko jako multietnickou, multikulturní společnost“ a bojovala za úplný zákaz veškeré imigrace ze zemí mimo Evropu.
Obdobně je na tom další skandinávská země, Finsko, kde na popularitě získali „Praví Finové“ (PS), pravicová strana, jež je v současnosti druhou nejsilnější stranou finského parlamentu a vládne spolu s konzervativci.
V roce 2011 se stala třetím největším politickým uskupením ve Finsku a její političtí představitelé jsou známí svými protiislámskými a urážlivými výroky na adresu jiných etnik a náboženství. Ve stejném roce proběhl průzkum veřejného mínění, z něhož vyšlo, že více než 50 % voličů strany si myslí, že „lidé určitých ras nejsou přizbůsobeni na život v moderní společnosti“.
K vzestupu krajní pravice dochází i v sousedním Švédsku, kde se tradičně socialistická společnost obrací pro řešení migrační krize ke Švédským demokratům (SD). Ti mají údajně napojení na neonacisty a větší podporu veřejnosti než vládnoucí Sociálně demokratická strana. V současnosti jsou třetí největší stranou Švédska a mají 49 křesel v parlamentu, přičemž pokud se situace nezmění, očekává se, že jejich moc do budoucna poroste.
Francie má vlastní krajní pravici, kterou představuje Národní fronta Marine Le Penové. Ta neměla daleko k tomu, aby vyhrála krajské volby v několika okresech, nakonec k tomu však nedošlo, jelikož z voleb ve prospěch Sarkozyho Republikánů odstoupili socialisté, což „podtrhuje zoufalství umírněných francouzských politiků“.
Přesto, že nakonec neuspěla v krajských volbách, očekává se, že bude mít Marine Le Penová slušné šance napřesrok ve volbách prezidentských.
Pravice je však na vzestupu i v Německu, v zemi, jež se několik posledních desetiletí tvářila, že na ni již nevěří. Pomalu ale jistě se totiž začíná do popředí probíjet Alternativa pro Německo (AfD), strana jež otevřeně kritizuje současnou kancléřku Angelu Merkelovou za její rozhodnutí „otevřít dveře migrantům“.
Heslo strany „Azyl vyžaduje hranice – červená karta pro Merkelovou“ stálo kancléřku pád preferencí. Zároveň však v Německu funguje hnutí Pegida, které pravidelně pořádá demonstrace o síle až 20 tisíc lidí a mnozí je přirovnávají k nacistům.
Řecko si za poslední rok zažilo více než většina evropských zemí, je ponořeno do ekonomické krize a zároveň je nárazníkem pro uprchlíky z Turecka. Přestože tam vládne krajní levice, ke slovu se pomalu ale jistě dostává i strana Zlatý úsvit, jejíž mnozí členové jsou vyšetřováni pro různé zočiny, včetně vraždy.
To jim však nebránilo získat v posledních volbách více než 7 % všech hlasů. Mluvčí strany Illias Kasidiaris, jenž má vytetovaný hákový kříž, uvedl: „Zlatý úsvit je hnutí síly, již se nejedná jen o protestní hnutí.“
Itálie má také svou vlastní pravicovou platformu, kterou představují její severní oblasti. Ty nejprve odmítaly pomoci jižním přímořským regionům a následně si vytvořily vlastní stranu, která jejich názory podpořila. Liga severu totiž získala jasné vítězství ve Venetu a Lombardii.
Její šéf Mattero Salvini volal například po vyplenění romských táborů, euro označil za „zločin proti lidskosti“ a papeže Františka obvinil, že zradil křesťany, jelikož podporuje dialog s muslimy. „Ve Venetu jeho strana nakázala úřadům vyklidit všechny uprchlická přijímací centra blízko turistických středisek s tvrzením, že pohled na africké migranty má ‚devastující účinky“ na místní obchodníky.“
Maďarsko také zažívá vzestup krajní pravice, i přes pevné postoje premiéra Viktora Orbána. Ten se na základě nátlaku strany Jobbik rozhodl vystavit plot podél hranic se Srbskem, i tak ale strana získala v posledních volbách přes 20 % všech hlasů.
Jeden z představitelů Jobbiku, Lajos Rig, dokonce v místních volbách porazil zástupce Orbánovy Fidezs a to i přesto, že „sdílel článek, který vinil Židy z použití cikánů jako ‚biologické zbraně‘ proti rodilým Maďarům.“
Stálicí na pravicové scéně je pak nizozemská Strana pro svobodu (PVV) pod vedením Geerta Wilderse. V současnosti totiž získává voliče i mimo svoji běžnou cílovou skupinu a v případě voleb by získala 37 křesel v parlamentu.
Wilders je přitom známý svými výroky na adresu muslimů a imigrantů a nejradší by zcela zavřel hranice. Migrační krizi pak popisuje jako „islámskou invazi“.
Pravice je však na vzestupu i v neutrálním Švýcarsku. To se totiž zařeklo k tomu, že přijme svůj díl žadatelůl o azyl, což se některým místním nelíbí. V říjnu totiž Švýcarská lidová strana (SVP) získala ve volbách téměř 30 % a stále nabírá na popularitě.
Švýcarská média se však obávají, že její vzestup povede k větší izolaci země od Evropy. Strana vyvolala v roce 2007 povyk, když přišla s očividně rasistickou plakátovou kampaní. Navrhla totiž deportaci všech zahraničních zločinců a na plakátě byly vyobrazeny tři bílé ovečky jak kopou jednu černou ovci za hranice země.