1.1.2016 Vaše věc
Už dávno před znovusjednocením Německa uvažoval německý filozof Jürgen Habermas o vlastenectví v zemi, kde klasický vztah mezi vlastí a národem byl tak dokonale zničen excesivním nacionalismem jako v Německu. Habermas nakonec dospěl k pojmu ústavního vlastenectví jako vlastně jediné možnosti pro německého vlastence. Netušil tedy, že vlastenectví se vrátí do Německa v podobě „Vlasteneckých Evropanů proti islamizaci Evropy“ (Pegida) či pravicově populistické „Alternativy pro Německo“, o které mluví předseda SPD S. Gabriel jako o pakáži a prezident Gauck jako o temném Německu.
Ústavní vlastenectví tak dostalo příležitost se politicky osvědčit. A to se také s velkou dávkou převýšení děje i v mediálně etickém diskurzu na téma uprchlíci, kde funguje jako protiklad špatného vlastenectví a jako dar z nebes ústavní vlastenectví televizních hlasatelů a hlasatelek. Wikipedie ovšem poznamenává, že pojem ústavního vlastenectví je mimo Německo téměř neznámý. O to méně tedy otevírá cestu k pochopení stanovisek nových členů EU a jejich vlastenecké výroky působí v Německu odpudivě jako výroky německé vlastenecky neústavní opozice.
S rozhodně protievropskými a protizápadními vlastenci se tedy roztrhl pytel nejen v zemi plukovníka Putina. Polští vlastenci Jaroslawa Kaczyńského jsou v německých médiích označováni jako národně konzervativní, kteří ale proti „Evropě“ tak úplně nejsou. Vlastenci Miloše Zemana nálepku nemají, protože jsou ve stínu vládní politiky mírného vlastenectví v mezích zákona. Přitom jsou již terminologicky k dispozici národně pravicoví vlastenci, pravicoví konservativci, národní neoliberálové, pravicoví nacionalisté, pravicoví populisté, konzervativci bez přívlastků, neoromantici (Modrý narcis - ausgerechnet ze saské Kamenice) či prostí pravicoví extrémisté. Společným znakem vlastenectví v nových členských zemí EU - které jsou staré země mezi Hitlerem a Stalinem (Timothy Snyder)- jsou velmi krátká vlastenecká období v životopisech jejich politických představitelů. A opět zářnou výjimku představuje Jaroslaw Kaczyński, jehož jméno je spjato s odbojem polského národa už od roku 1944.
Proč se němečtí ústavní vlastenci nemají morálně vyvyšovat nad Evropu vysvětlil směrodatný univerzitní historik H.A. Winkler velmi názorně pomocí otázky, kterou v roce 1160 na synodě v Pavii formuloval Jan ze Salisbury, biskup v Chartres: „Kdo pověřil Němce, aby vynášeli soudy nad jinými národy?“ Stejně tak bude pan profesor Winkler asi zajedno s východoevropskými politiky, když mluví o zemích, ze kterých uprchlíci přicházejí: „Mnohé z nich jsou rozpadlé nebo se rozpadající státy. Téměř všechny jsou autoritářské, hierarchické a patriarchální společnosti s výraznou klanovou strukturou, korupcí a násilím.ve kterých jsou rozšířeny antifeministické, homofóbní a protižidovské názory.“
Zní to sice ušlechtile, ale zároveň to naznačuje, že v Německu je krize jako za Martina Luthera.
Už dávno před znovusjednocením Německa uvažoval německý filozof Jürgen Habermas o vlastenectví v zemi, kde klasický vztah mezi vlastí a národem byl tak dokonale zničen excesivním nacionalismem jako v Německu. Habermas nakonec dospěl k pojmu ústavního vlastenectví jako vlastně jediné možnosti pro německého vlastence. Netušil tedy, že vlastenectví se vrátí do Německa v podobě „Vlasteneckých Evropanů proti islamizaci Evropy“ (Pegida) či pravicově populistické „Alternativy pro Německo“, o které mluví předseda SPD S. Gabriel jako o pakáži a prezident Gauck jako o temném Německu.
Ústavní vlastenectví tak dostalo příležitost se politicky osvědčit. A to se také s velkou dávkou převýšení děje i v mediálně etickém diskurzu na téma uprchlíci, kde funguje jako protiklad špatného vlastenectví a jako dar z nebes ústavní vlastenectví televizních hlasatelů a hlasatelek. Wikipedie ovšem poznamenává, že pojem ústavního vlastenectví je mimo Německo téměř neznámý. O to méně tedy otevírá cestu k pochopení stanovisek nových členů EU a jejich vlastenecké výroky působí v Německu odpudivě jako výroky německé vlastenecky neústavní opozice.
S rozhodně protievropskými a protizápadními vlastenci se tedy roztrhl pytel nejen v zemi plukovníka Putina. Polští vlastenci Jaroslawa Kaczyńského jsou v německých médiích označováni jako národně konzervativní, kteří ale proti „Evropě“ tak úplně nejsou. Vlastenci Miloše Zemana nálepku nemají, protože jsou ve stínu vládní politiky mírného vlastenectví v mezích zákona. Přitom jsou již terminologicky k dispozici národně pravicoví vlastenci, pravicoví konservativci, národní neoliberálové, pravicoví nacionalisté, pravicoví populisté, konzervativci bez přívlastků, neoromantici (Modrý narcis - ausgerechnet ze saské Kamenice) či prostí pravicoví extrémisté. Společným znakem vlastenectví v nových členských zemí EU - které jsou staré země mezi Hitlerem a Stalinem (Timothy Snyder)- jsou velmi krátká vlastenecká období v životopisech jejich politických představitelů. A opět zářnou výjimku představuje Jaroslaw Kaczyński, jehož jméno je spjato s odbojem polského národa už od roku 1944.
Proč se němečtí ústavní vlastenci nemají morálně vyvyšovat nad Evropu vysvětlil směrodatný univerzitní historik H.A. Winkler velmi názorně pomocí otázky, kterou v roce 1160 na synodě v Pavii formuloval Jan ze Salisbury, biskup v Chartres: „Kdo pověřil Němce, aby vynášeli soudy nad jinými národy?“ Stejně tak bude pan profesor Winkler asi zajedno s východoevropskými politiky, když mluví o zemích, ze kterých uprchlíci přicházejí: „Mnohé z nich jsou rozpadlé nebo se rozpadající státy. Téměř všechny jsou autoritářské, hierarchické a patriarchální společnosti s výraznou klanovou strukturou, korupcí a násilím.ve kterých jsou rozšířeny antifeministické, homofóbní a protižidovské názory.“
Zní to sice ušlechtile, ale zároveň to naznačuje, že v Německu je krize jako za Martina Luthera.
Eman Pluhař, Německo