Propočty naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát...
Snad každá renomovaná tisková agentura přinesla předpověď, jak bude právě započatý rok vypadat. Jak se pozná dobrá prognóza?
Opírá se o věcnou analýzu a budoucnost vidí v alternativních hypotézách.
A čím začíná to, co jste nazval „věcnou analýzou“?
Charakteristikou tendencí změny. Tento geopolitický cyklus, který začal porážkou Sovětského svazu ve studené válce, byl ve znamení hegemonie USA. Spojené státy se staly nejmocnější, vpravdě jedinou supervelmocí – měly nejsilnější armádu rozesetou po celém světě, největší ekonomiku s nejdůležitějšími ohnisky inovací, byly pramenem sociálních idejí zdůvodňujících povahu vnitrostátních režimů i globalizace. A to vše je po čtvrt století zpochybněno. A účtovat se bude mimo jiné v prvním týdnu listopadu, kdy budou v USA prezidentské volby.
Podle čeho se podle vás budou občané Spojených států rozhodovat?
Především podle mediálního obrazu sociální perspektivy středních vrstev, tedy skupin, které v USA tvoří jádro aktivních voličů. Volební rok, kdy již nemůže kandidovat úřadující prezident, bývá nervózní. Prezidenta už téměř nikdo neposlouchá a je patrná snaha hodit na něho všechny faktické i zdánlivé problémy. Jasnější bude vše po primárních volbách; takzvané super úterý, které uzavírá primárky, je tentokrát naplánováno na 1. března. Nominační sjezdy připravují demokraté i republikáni na červenec, před olympijské hry v Riu. Pak budou jasní nejen hlavní kandidáti, ale i jejich týmy a programy. A bude možné lépe prognózovat vývoj.
Rozumím-li vám dobře, nepředpokládáte, že by zahraniční politika hrála rozhodující roli při rozhodování amerických voličů.
Voliči v USA – to jsou především hedonisticky orientované střední vrstvy, pro něž je košile mnohem bližší než kabát. Ovšem karty, s nimiž mohou hrát prezidentští kandidáti, budou i mezinárodněpolitické: v říjnu, tedy měsíc před volbami, si připomeneme 15. výročí intervence USA a jejich spojenců v Afghánistánu. Pak navázala intervence v Iráku. Tedy začátek nejdelší války v amerických dějinách…
Američtí vojáci se ale stáhli, válka USA v Iráku oficiálně skončila v prosinci roku 2014.
To pleteme dvě věci. Zahraniční politika USA na Blízkém východě prochází krizí. Není jasné, zda hledá novou vojenskou strategii, nebo se prostě vrací k politice udržovaní stavu a přestává s internacionalistickou politikou směřující ke změně režimů a hranic. Tato neurčitost bude přetrvávat i v letošním roce.
S tím souvisejí i nejasné otázky přímé vojenské účasti americké armády. Za všemi slavnostními prohlášeními o stahování pravidelných vojsk zůstává skryt fakt, že v polovině roku 2015 sice v Afghánistánu sloužilo něco přes 9 tisíc amerických vojáků, ale 29 tisíc tzv. kontraktorů – žoldnéřů placených Ministerstvem obrany USA. V Iráku to loňského září byl poměr 3,6 tisíc vojáků ku 1,3 tisíci kontraktorů. Za léta 2007–2014 stáli tito kontraktoři americké poplatníky přibližně 215,2 miliard dolarů. Alespoň podle prosincové zprávy výzkumného centra Kongresu USA.
Vysoké náklady na válku na Blízkém východě jistě tvoří důležitou část pozadí hledání nové strategie Washingtonu. Na začátku rozhovoru jsme hovořili o ekonomické převaze jako důležitém předpokladu výkonu role hegemona. Ztrácejí podle vás Spojené státy tuto převahu?
Především je tu hospodářství Číny, které svojí dynamikou, zahraničním ochodem a disponibilními financemi ovlivňuje globální ekonomiku obdobně jako ta americká.
Ale naplnily se předpovědi o zpomalení růstu čínské ekonomiky. Přiznává to ostatně i Peking.
To je pravda. Necelé tři měsíce starý propočet Mezinárodního měnového fondu uvádí, že v rekordním roce 2007 byl růst čínského hrubého domácího produktu 14,2 %, loni by to mělo být 6,8 % a letos 6,3 %. Jenže – to počítáme procenta z odlišných základů. A uniká nám globální kontext. Podívejme se například na podíl americké a čínské ekonomiky na světovém domácím produktu z hlediska parity kupní síly. V roce 2000 byl tento podíl USA 20,9 %, zatímco čínský pouze 7,5 %. Loňský podíl Spojených států činil 15,9 % globálního hrubého produktu a čínský 17,2 %. Čínský byl větší.
Jsou tato čísla přesná?
Jistěže ne. Obsahují ale důležitou informaci o tendenci – dlouhodobě podíl USA na světovém domácím produktu klesá a čínský roste. Není důležité, zda onen čínský předehnal americký před dvěma lety či se tak stane za rok. Podstatné je, že i v nastupujícím roce Opice, ale i v dalším období, bude zachován trend amerického poklesu a čínského růstu.
Oskar Krejčí: Nástup Číny může zastavit jen válka
Ekonomika je sice zásadní, ale pořád trvá hegemonie USA ve vojenské oblasti.
Vojenský rozpočet USA je dramaticky nejvyšší. Návrh pro fiskální rok 2016 počítá s 534,3 miliardami dolarů pro Ministerstvo obrany…
Což představuje nárůst.
Ano, po několika letech mírného poklesu a stagnace znovu začíná růst, a to o 7,7 %. A to k celkovým vojenským výdajům musíte k rozpočtu Ministerstva obrany připočítat 50,9 miliard na zahraniční operace, ale i 13,6 miliardy pro Ministerstvo energetiky na programy týkající se jaderných zbraní a podobně. Přidáte-li další bezpečnostní program a výdaje pro veterány, dostanete se k 800 miliardám. Armáda USA je jako jediná rozmístěná po celé planetě. Nejrůznějšími pakty a bilaterálními smlouvami stále obkličuje jádro Eurasie – jenom v Evropě to bylo loni 65,4 tisíc vojáků, ve východní Asii 79,8 tisíc a na Blízkém východě více než 5 tisíc. Spojené státy mají největší flotilu čítající 304 válečných lodí, z toho 11 letadlových. A mohou proto plánovat synchronizovaný globální konvenční úder.
Jenže ztratily převahu ve strategických zbraních. A letos ji rozhodně neobnoví.
Myslíte vůči Rusku? Mluvili jsme o tom spolu nedávno.
Ano. Vláda Borise Jelcina uzavírala s USA asymetrické dohody. Rusko odprodalo do Spojených států své zásoby vysoce obohaceného uranu užívaného k výrobě jaderných zbraní, zastavilo modernizaci jaderných sil, což vedlo například k tomu, že 70 % strategických raket bylo za hranicí morální zastaralosti, smlouvy o omezení strategických zbraní směřovaly především k oslabení Ruska – k likvidaci těžkých mezikontinentálních balistických raket, které tvořily jádro sovětského odstrašujícího potenciálu.
Zlom nastal kolem roku 2007 v reakci na budování globální Národní protiraketové obrany USA a rozšiřování NATO. Tehdy Rusko vypustilo několik družic systému rychlého varování, obnovilo dálkové lety strategických bombardérů i jejich modernizaci a začalo zavádět nové pozemní i námořní rakety a střely s plochou dráhou letu. Propočty některých autorů naznačují, že k obnovení strategické rovnováhy mezi Ruskem a USA došlo v druhé polovině roku 2014 – a tento stav bude i letos zachován. Válku proti Rusku nelze vyhrát.
Vše ale naznačuje, že Ruská ekonomika prochází krizí.
Máte pravdu, mocnost s churavějící ekonomikou je protimluv. Přesněji řečeno, dočasný jev. Buď se její ekonomika uzdraví, nebo – jako svého času Sovětský svaz – přestane mocností být. Rusko zasáhly dva údery: sankce a pokles ceny ropy. Platí za divokou privatizaci, pomalou modernizaci výroby a přílišné váhání při přesunu důrazu na východní trhy, především na Čínu. Projektů je mnoho, výsledků málo. I když by se dalo říci, že ony dva zásahy, propad ceny ropy a sankce, přišly právě v okamžiku, kdy se změny začaly projevovat. Například letecký průmysl a stavba lodí vykazují i nyní meziroční růst o 13 %. To jsou ale státem vytvořené holdingy, které překonají katastrofy privatizace. Když se vrátíme k tabulkám Mezinárodního měnového fondu, hrubý domácí produkt Ruska poklesl loni přibližně o 3,8 % a v tomto roce se ještě předpokládá pokles o 0,6 %. Mimochodem, i proto je nasycenost ruské armády moderními konvenčními zbraněmi na úrovni 47 %. Je tedy nižší než u armád NATO.
Celkově ale ekonomická krize nikterak neovlivnila politickou stabilitu v Rusku a jeho novou mnohovektorovou zahraniční politiku. Právě na ruské zahraniční politice lze prokázat pravdivost dvou učebnicových pouček, které působí proti sobě. Růst síly Ruska neznamená jen osamostatňování jeho politiky, ale i uznání ruských zájmů jinými mocnostmi. Až ruské bombardování v Sýrii otevřelo prostor pro diplomatické jednání respektující návrhy Damašku a Moskvy. Z druhé strany samostatnost Ruska vyvolává nedůvěru a žárlivost, zvláště u těch, kdo si přejí udržení hegemonie USA. Hegemonie totiž nezná partnery, jen vazaly.
PZ: Stejně ale většina našich lidí ráda vymění čínskou dynamiku a ruskou politickou stabilitu za americký způsob života.
Nejsem si jist, že by průměrnému Středoevropanovi vyhovoval americký individualismus. Životní úroveň průměrného Američana má i druhou stranu mince. Pro ilustraci uvedu dva příklady. Podle Mezinárodního centra pro studium věznic, sídlícího v Londýně, bylo v polovině loňského roku v USA 2,2 milionů vězňů – o 559 tisíc více než v Číně, která má čtyřikrát více obyvatel. Bylo to 698 vězňů na sto tisíc obyvatel Spojných států, zatímco v Česku 195 a na Slovensku to bylo 184 vězňů na sto tisíc obyvatel.
A druhý příklad rozdílu?
Podle projektu Mapování policejního násilí zastřelila policie v USA loni do poloviny prosince 1152 lidí. Přitom černoch měl třikrát větší pravděpodobnost, že bude zastřelen než běloch. Nemyslím, že toto je kvalita života, o níž většina Čechů a Slováků sní. Musíme být svoji, ne slepě napodobovat Velkého bratra.
Někteří autoři ze zámoří mluví o tom, že letos začne rusko-turecká válka. Pokládáte to za reálné?
Nebezpečných ohnisek je ve světě několik. Ve dvou se ale teď počátkem roku nebezpečně kříží zájmy mocností. Tím prvním zůstává Blízký východ, kde podle analytiků, které zmiňujete, Turecko představuje už dlouho potenciál revizionismu – změn hranic, mocenské struktury, náboženských i národnostních konfliktních linií. Letošek začíná ve znamení dvou skrytých neznámých kolem Ankary. Tou první je otázka, zda se podaří Turkům dohodnout sunitskou alianci s některými Araby, především s Rijádem. Tedy spojenectví proti Íránu plus současné irácké a syrské vládě. Druhou otázkou je, zda turecký revizionismus pronikne na Kavkaz, do Střední Asie, a hlavně do Ruska, kde turko-jazyčné obyvatelstvo tvoří největší menšinu. Což by mohla být vedle východní Ukrajiny druhá krvavá protiruská fronta.
Mluvil jste o dvou nejnebezpečnějších ohniscích ve světě. Které je to druhé?
Opět se vracíme ke geopolitickému extrémismu, jenž je vlastní některým americkým analytikům. Podle nich je tím druhým ohniskem Jihočínské moře…
Vy na jedné straně odmítáte to, co nazýváte „geopolitickým extremismem“ – a na druhé straně berete vážně závěry zastánců tohoto přístupu. Není v tom rozpor?
Mluvíme především o Stratforu. Jde o pracoviště plné velmi schopných zpravodajských analytiků, kteří umějí přesně formulovat a jejichž rozbory mají akční závěry. To platí především o zakladateli Stratforu, Georgi Friedmanovi. Tito analytici jsou oddáni teoreticko-metodologickým principům klasické geopolitiky – pro ně je válka samozřejmostí. A teď nastává problém: většina politiků mezinárodním vztahům nerozumí. Proto hledají autoritu, za niž by se mohli schovat. A pak svými rozhodnutími realizují vize těchto autorit – a z nebezpečných geopolitických nesmyslů se stává realita. Inu, jak praví Matouš, „povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé“. To platí i o konfliktu v Jihočínském moři, kde si Spojené státy hrají na nezávislého arbitra. Jenže se tu opět dostávají do pohybu podvědomé předsudky – nelze přece zapomínat, že právě před sto lety přestaly být Filipíny klasickou kolonií USA a získaly od Washingtonu částečnou autonomii. Angažovanost USA ani v této oblasti není projevem nevinnosti, jsou za ní miliony mrtvých.
Rok 2016 opravdu nebude jednoduchý. Jeho podoba dnes existuje ve variantách, z nichž některé jsou vskutku nebezpečné. Nic ale není předem dáno.
Rozhovor vedl Jiří Kouda,První zprávy