Martin Kunštek 13. 1. 2016
V souvislosti s migrační krizí se řada lidí obává hrozby terorismu. My Češi máme zvláštní „dar“ řešit problémy „originálním“ způsobem. Terorismus trápil v minulosti řadu zemí. Velká Británie zažila v době konfliktu v Severním Irsku řadu bombových atentátů. Stejnému problému čelili mnoho let Španělé v souvislosti s Baskickým separatismem. V Londýně nebo Madridu vybuchovaly bomby. Někdy krátce před tím pachatelé veřejnost varovali anonymním telefonátem. Velmi často však nikdo nevaroval a tekla krev. U nás jsme několik skutečných výbuchů bomb zažili také. Daleko více však bylo - zejména v 90. letech - poplašných telefonátů po nichž se žádná bomba nenašla. I tento způsob terorismu „po česku“ však umí vyvolat nemalé škody. Nelze vyloučit, že i v případě kvótového přídělu uprchlíků najdou Češi originální způsob jak se vyrovnat se situací pověstným „švejkováním“.
Nejsem stoupencem nahlížení na lidi skrze šablon tzv. „typických národních“ vlastností. Každý člověk je samozřejmě originál. Některé skutky nebo způsoby chování se však v určité společnosti vyskytují více a jiné méně. Mezi „typické“ vlastnosti, které jsou v myslích řady lidí přisuzovány Němcům, patří důslednost. Bez ní by holocaust neměl tak strašlivé důsledky, protože koncentrační tábory, by nemohli fungovat jako továrny na smrt.. Když Němci něco dělají, tak to holt dělají důsledně. Stejně jako když slaví Oktoberfest, tak pivo teče proudem a pije se rovnou z tupláků. Když se v Německu proti něčemu demonstruje, tak pořádně. Nesejde se pár desítek nebo stovek lidí. Jde o tisíce a desetitisíce demonstrantů.
Dalšími vlastnostmi, které jsou Němcům přisuzované jako „typické“ jsou poslušnost k nadřízeným.. A to někdy až do absurdna. Když nadřízený zavelí policistovi zmlátit vlastního spoluobčana, který demonstruje proti předchozí nečinnosti policie, tak německý policista bez keců jde a demonstrantům naloží co se do nich vejde. Stejně jako když nadřízený politik nařídí nezasahovat proti zločinům v řadách přistěhovalců, tak velení policie nenasadí na ochranu vlastních občanů dost policistů a techniky. Můžeme uvést i extrémní případy. Když němečtí neonacisté táhnou proti Turkům nebo imigrantům, tak jejich ubytovnu vypálí i s osazenstvem.
My Češi na to jdeme většinou úplně jinak. Vzorem je nám Josef Švejk. Téměř vždy si dokážeme najít způsob jak „vrchnost občůrat“. Ponechme nyní stranou, že kvalita našich zákonů je taky tak někde mezi Berlínem a Bukureští. Po dálnici jezdí rychlostí 130 km/h velmi málo lidí. Jsme mistři světa v tom, jak zákony používat „po svém“. Takže donedávna jsme měli v přepočtu na obyvatele největší počet „osob blízkých“ páchajících dopravní přestupky. Po změně zákona (mimochodem podle mého názoru protiústavní), která použití této finty měla znemožnit, se spisy dopravně správních úřadů pro změnu hemží „osobami vzdálenými“. V případech kdy by sankcí mohlo být přidělení trestných bodů nebo odebrání řidičáku dnes majitelé vozidla udávají, že v době spáchání přestupku měl vozidlo zapůjčen státní příslušník země se kterou se českým orgánům na tomto úseku zcela nedaří spolupracovat. Soudě podle statistiky agendy dopravních přestupků by se naše silnice měli již dnes hemžit Syřany, Afgánci či Somálci. A to ještě ani nezačalo kvótové přerozdělování ilegálních imigrantů, kterému se premiér Bohuslav Sobotka, na rozdíl od slovenského premiéra Roberta Fica, odmítl postavit žalobou k Soudnímu dvoru.
Je pravda, že i u nás máme vlastní skinheady a neonacisty. A i u nás se odehrálo několik násilných útoků na Romy nebo cizince. Včetně několika žhářských útoků.
Nebyli by to snad Češi, kdyby nakonec nedokázali vynalézt něco ještě sofistikovanějšího. Problém romských ubytoven a problémy s krádežemi, loupežemi a narušováním veřejného pořádku v jejich okolí jsou dobře známé. Stejně jako fakt, že sestěhovávání Romů do ubytoven a „dojení radnic“ za příspěvky na jejich ubytování je velký kšeft. Veřejným tajemstvím je rovněž to, že vyřízení příslušných formalit je často provázeno minimálně důvodným podezřením z korupce. Ale to je rozhodování o stavebních povoleních, územních rozhodnutích, nebo jiné úřední akty až příliš často také.
Naši občané – i ti, kteří nemají na úřadě žádnou funkci – si dokázali najít svoji cestu, jak to zkorumpovaným úředníkům, a těm kdo je uplácejí, oplácet a komplikovat „po česku“. Nebo často jak si říci o „svůj díl“. Když se ve stavebním řízení řeší územní rozhodnutí nebo stavební povolení na velkou investiční akci, často se najde neuvěřitelné množství podavačů námitek a připomínek. Při pověstné kvalitě našeho práva a rychlosti práce naší justice z toho může být cestou odvolání a soudních žalob a kasačních stížností pro stavebníka dlouhé martyrium. Řada stěžovatelů je kupodivu ochotna se „nějak domluvit“ a námitky stáhnout. Když za to dostanou určitou protihodnotu. Někdo by mohl říci, že jde o vydírání. Někdo že jde o sebeobranu. V situaci volného trhu bez přívlastků přece platí: utrhni (urvi) si co můžeš.
Velmi „originální“ způsob sebeobrany vynalezli občané obce Lhenice. Jeden z podnikatelů s romskou bídou jim chtěl v obci přestavět zdevastovaný objekt bývalého JZD na ubytovnu pro Romy. Nemělo jít o lhenické Romy. Chtěl tam za tučný poplatek sestěhovat Romy z jiných měst, kterých se chtěli zbavit majitelé domů a developeři. Lhenickým se napřed několik let dařilo úspěšně zdržovat vydání stavebního povolení cestou odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu k vyšším instancím a následně správními žalobami. Legální cestou svoji při nakonec prohráli. V místě je hojně rozšířený názor, že v tomto případě něco bude na anglickém pořekadle „money talks“ (peníze mluví). Takže když selhala legální cesta, tak neznámí občané vzali věc do svých rukou. Ještě před tím, než nabylo právní moc definitivní rozhodnutí o tom, že prázdná budova může být přestavěna na ubytovnu pro Romy, předmětná budova při požáru lehla popelem. Do základů. Pokud by spekulant s bídou chtěl začít stavět novou budovu – jak původně vyhrožoval místním obyvatelům, tak by se kolotoč stavebního řízení rozběhl nanovo. Včetně odvolání a správních žalob. Na stavbu nové budovy se totiž povolení vydané na rekonstrukci nevztahuje. Takže raději táhnul jinam.
Cosi mi říká, že jako se v Rusku rychle rozšířil návod „jak neplatit bankovní úvěry“ , tak by se v ČR podobný návod inspirovaný sebeobranou lhenikých mohl rozšířit i v případě budov, které by vláda hodlala přeměnit na nové ubytovny pro relokované ilegální imigranty z Německa.
P. S. Tento článek nebyl autorem v žádném případě zamýšlen jako návod k páchání trestné činnosti. Ale spíše jako doporučení vládě, aby v zájmu zabránění škod na státním nebo nestátním českém majetku raději žádné ilegální imigranty přerozdělené Bruselem nepřijímala. A raději se chovala jako Ficova vláda na Slovensku.