Tereza Spencerová 19.1. 2015 Literární noviny
Je zřejmé, že Peking bude svůj model vývoje na Blízký východ „vyvážet“ mnohem snáze, než Spojené státy svoji „demokracii“. V posledních dvou letech prezident Abdal Fattáh Sísí dělal vše možné i nemožné, aby diverzifikoval vztahy Egypta se světem a zbavil tak Káhiru několik dekád trvající jednostranné závislosti na Spojených státech. Nejviditelněji se tato snaha projevila na sbližování Káhiry a Moskvy, což v uplynulých měsících znovu jen potvrdila například „kauza Mistral“, všeobecné posilování obchodních vztahů (včetně výstavby ruských jaderných elektráren v Egyptě za 26 miliard dolarů) nebo egyptská podpora ruským náletům v Sýrii.
Současně jsou ale tyto vztahy dál svým způsobem „tradiční“, neboť sahají i do vojenské oblasti, což samozřejmě – jak ukazuje zkušenost v silně nestabilním regionu – nemusí být vždy jen výhodou, ale potenciálním zdrojem dalších problémů.
Nicméně, je tu i další rozměr diverzifikace, který v úterý přijede do nepříjemně větrné a „zapískované“ Káhiry osobně představit čínský prezident Si Ťin-pching. Egypt má být první zastávkou na jeho cestě po Blízkém východu, během níž navštíví ještě Írán a Saúdskou Arábii. Peking jen pár dní předtím zveřejnil svůj vůbec první poziční dokument o politických vztazích s arabským světem, v němž se na jedné straně obšírně mluví o pevných kulturních a ekonomických vazbách mezi Čínou a Blízkým východem, na straně druhé jasně pak deklaruje snaha tyto vztahy prohlubovat, a to na základě nevměšování do vnitřních záležitostí, respektu ke státní svrchovanosti, rozvoje průmyslové a jiné obchodní spolupráce, kulturní výměny, společného boje proti terorismu nebo jasného konstatování Pekingu, že palestinský stát by měl vzniknout, a to v hranicích z roku 1976 a s Východním Jeruzalémem coby metropolí.
Peking by přitom pro většinu arabských států mohl být „živým modelem“ budoucího vývoje, protože předpoklady jsou de facto společné nebo alespoň velmi podobné. Čína v posledních třech dekádách vystoupala do globální špičky s ekonomikou, kterou do značné míry řídí stát, s masivními investicemi do infrastruktury, s respektem k tradicím a kulturním hodnotám a s mocenským monopolem jedné strany. Egypt se liší jen v detailu -- mocenský monopol představuje armáda, která je největším průmyslovým holdingem i zaměstnavatelem v zemi a prostřednictvím nově zvoleného parlamentu si neustále usnadňuje svou pozici pro další rozvoj. Už jen kvůli této podobnosti lze konstatovat, že Peking bude svůj model vývoje na Blízký východ „vyvážet“ mnohem snáze, než Spojené státy svoji „demokracii“. Zdá se tedy, že Peking je připraven být pro Blízký východ nejen obchodním, ale i strategickým partnerem a zasadit tak další ránu beztak už uvadajícímu americkému vlivu v regionu. Nebo slovy čínské agentury Sin-chua, Čína už nebude jen přihlížet událostem na Blízkém východě a „zaujme proaktivní přístup k regionu s velkým geopolitickým významem“. (Situaci se snažil „na poslední chvíli“ zmapovat šéf CIA, který zavítal do Káhiry těsně před čínským prezidentem a početnou obchodní a politickou delegací, nicméně výstupy z jeho jednání jsou dost vágní na to, aby svědčily o čemsi konkrétním.)
Co bude nově deklarovaná čínská blízkovýchodní politika znamenat v praxi pro Egypt, se teprve uvidí. Zdejší média jsou zaplavena čísly a statistikami, která se paradoxně často liší až v řádech miliard dolarů, ale shodují se na tom, že devět desetin z (asi) desetimiliardového ročního obchodního obratu tvoří čínský vývoz. Faktem ale je, že čínské firmy masivně investují například do projektů kolem Suezského průplavu, který má pevné místo v čínských plánech na obnovení Hedvábné stezky, a dalších infrastrukturních nebo energetických záležitostí. Před časem se spekulovalo, že by Si mohl do Káhiry přivézt dalších 10 miliard dolarů investic, ale zatím Peking jako gesto nabídl Egyptu „jen“ miliardu coby dárek k 60. výročí navázání diplomatických vztahů. Na vše další si pár dní počkejme.
V každém případě ale platí, že příjezd čínského prezidenta jen upevní pozici Abdala Fattáha Sísího v čele země. Už po pár hodinách v Káhiře jsem se (nevyžádaně) dozvěděla, že je to prezident skvělý, odvádí svou práci, jak má, stará se o potřebné a chudé, že za reálné hrozby terorismu svědomitě válčí s Daešem na severu Sinaje a drží v zemi více méně klid, byť občas i za cenu zatýkání aktivistů, kteří by mohli „dělat rotyku“, například před blížícím se výročím protimubarakovské revoluce z 25. ledna 2011. Faktem je, že jeho popularita mezi obyvatelstvem v poslední době sice o něco klesla, ale i tak se dál drží na „příjemných“ 88 procentech. Po demokracii západního „střihu“ – pokud tedy samozřejmě na Západě ještě nějakou demokracii opravdu máme – tady (s lehkou nadsázkou) beztak touží jen pár absolventů různých „kurzů“ organizovaných západními neziskovkami…