1. 2. 2016
Sotva někoho překvapil výsledek srovnání kupní síly českých, německých a rakouských mezd a platů, které uveřejnily odbory, a vyšla nám zhruba polovina toho, co oběma sousedům. To mi připomnělo listopad 2013, kdy ČNB zaútočila na českou korunu. A tehdy mne napadlo, že kdyby Rada ČNB skutečně chtěla zvýšit inflaci, mohla podpořit zvyšování příjmů obyvatel, které potřebuje startovní impuls větším zvyšováním mezd ve sféře státního vlivu a v návaznost na to i důchodů a sociálních dávek.
ČNB ukázala, že pro ni není problém natisknout startovací kapitál a ten by v tomto případě účelně sloužil a nebyl umrtven v dluhopisech. Inflace je zájmem bank, ale mírná inflace vyvolaná podstatným růstem mezd a platů je v zájmu občanů a vedlo by to také k oživení hospodářských aktivit. Je nutné blíže vysvětlit, co v této věci občané potřebují od svého prezidenta a proč to požadují právem.
Podrobnější výklad je nutný, aby se o smyslu toho, co se napíše, nedalo pochybovat.
Zmínka o „hospodářském růstu“ nemusí být důvodem k radosti, když není uvedeno, co se růstem myslí a za jakou cenu nastal a komu prospěl.
Došlo-li „k úsporám“, jde o to, kdo uspořil a na čí úkor. Příliš často to nejsou běžní občané, ale nějaká korporace nebo bezdůvodný majitel toho, co by mělo být naše.
A pak tu máme slovo „odborník“. Tam je otázka na co odborník, a pro koho pracuje. To může radost úplně rozptýlit. Ale teď již k věci.
Jde o to, aby se již u každého záměru, a tím spíše při každém rozhodování, porovnával stav před změnou s tím, co bude po změně, a aby se změny, které směřují proti tomu, čeho má být dosaženo, nedělaly. Když, například, koruna zůstává dlouhodobě těžce podhodnocená a reálné mzdy poloviční, znamená to, že exportovat je sice snadné, ale orientace na export vede k obrovským ztrátám, za vyvezenou produkci dostáváme zpět jen mnohem menší hodnoty. Trvá-li to 25 let, jde o ztráty v řádu bilionů korun, daleko převyšující náš státní dluh. Je selháním našich vlád, že takový vývoj dopustily a ponechaly korunu, aby se sama snažila a marně naznačovala, že ke zotavení touto cestou potřebuje desítky let. A neudělaly nic proti tomu, že zaměstnavatelé vyplácejí vinou špatné transformace ekonomiky běžným zaměstnancům jen asi 65% toho, co by byla mzda odpovídající produktivitě. Ale dopustily, aby se vybrané profese a manažeři utrhli od přiměřených platů.
A je ještě hůř! Místo toho, aby se podporovalo sbližování kursu směnného a kursu stejné kupní síly, to jest zhodnocování koruny, udělala ČNB na konci roku 2013 podraz na korunu tak, že „natiskla“ nepodložených 220 miliard korun s tím, že v tom bude pokračovat (do konce roku 2015 to bylo již asi 360 miliard Kč). Tak zhoršila směnný kurs zprvu o 10% na 27 Kč za euro a později o více procent, protože bez intervence by se zlepšoval, a navíc samo euro je Evropskou bankou také schválně oslabováno.
Svou akci ČNB nemohla srozumitelně vysvětlit, protože by musela sdělit, že se to hodí MMF a Světové bance a zejména držitelům amerických státních dluhopisů. A zároveň by musela vyčíslit, kolik ztratíme v zahraničním obchodě touto slevou o 10% a více . A skvěle placení „odborníci“ věc popsali tak, že to je kvůli hrozbám, kterým nerozumíme. Ale méně placení odborníci to zpochybnili, což se potvrdilo. Například zvýšení inflace na 2%, což měl být hlavní cíl, nenastalo, a to zjednodušuje výpočet škod, které intervence způsobila, a dále je zvyšuje. Při inflaci 0.3 % za celý rok 2015 můžeme počítat, že ceny v korunách zůstaly skoro stejné, ale při prodeji do eurozóny představuje vnucený kurs 27 Kč za euro slevu asi 10%, protože bez intervence by směnný kurs nebyl horší, než 24.5 Kč za euro. A protože, například v roce 2014, byl objem exportu 3628 miliard Kč, zajistila ČNB pro zahraniční stranu jen v tom roce bezdůvodnou slevu 360 miliard korun. Zaplatili za ni naši spotřebitelé, o tolik menší hodnotu jsme mohli dovézt.
To ovšem nebyla jediná ztráta. I bez této slevy poměr směnného kursu koruny (24.5 Kč za 1 euro) ke kursu stejné kupní síly (17 Kč za 1 euro) byl 24.5 : 17.0 = 1.44, což přinášelo ztrátu 30.5%. Po intervenci (při 27 Kč za 1 euro) je tento poměr 27 : 17 = 1.59, ztráta 37%. Úhrnná ztráta podhodnocením koruny, jen v roce 2014, tedy byla 1342 miliard korun. K tomu je potřeba připočítat asi 500 miliard Kč, což je nevyplácená část odpovídajících mezd a platů, která většinou končí na kontech hlavně zahraničních, ale i domácích akcionářů, jako zisk navíc. Dohromady to je více než 1800 miliard za rok. Na jednoho obyvatele z toho připadá ztráta zhruba 15 000 Kč měsíčně, takže bez ní by kupní síla vztažená na jednoho obyvatele byla více než dvojnásobná, než je, a byla by na stejné úrovni, jako u našich stejně vyspělých sousedů.
Rada ČNB se i nadále pokouší zdůvodňovat znehodnocování koruny svým hlavním záměrem, což má být dosáhnutí průběžného cíle tak zvané makroobezřetnostní politiky, za který označila 2% inflace. Občané nerozumí tomu, proč by se o něco takového mělo usilovat a vidí jen to, že jsou poškozováni a ČNB zajišťuje, aby náprava nenastala nikdy. Banka se dovolává účelově upraveného zákona o České národní bance, ale i ten hrubě porušuje. Například, určitě nejedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství (§2 odst. (1)), když násilně, nákladnými intervencemi, udržuje zhoršený směnný kurz koruny. A tím stejně nebylo dosaženo inflace slibované „odborníky“, protože domácí spotřebitelé okrádaní na mzdách a poškozovaní dražším eurem neměli možnost ani důvod vytvořit přebytek poptávky, a ani exportéři se nepokoušeli zvýšit ceny v obavě, že by narušili snadný prodej se slevou. Mírné zvýšení poptávky, vyvolané snížením cen vyjádřených v eurech, raději pokryli za použití kapacitních rezerv.
Údajného cíle, který vytýčila Rada ČNB ve službách pro zahraničí, nebylo dosaženo, ale škody byly způsobeny v plném rozsahu. Těch si média nevšímala, zato kdekdo chválil růst hrubého domácího produktu, ale bez uvedení, že je umožněn hlavně větším odbytem v zahraničí vlivem dumpingových cen. Ten vykazoval v roce 2015 meziroční nárust 4.5% a u některých komodit dosáhl dokonce 7%. Zahraniční obchod však probíhá se slevou více než 10% díky stálému znehodnocování koruny intervencemi ČNB, a tak sice více vyrábíme, ale dostáváme za to v eurech dokonce méně, než za původní nižší produkci. Že nejde o skutečný hospodářský růst vidíme na statistických údajích - vzrostl hlavně objem toho, co se pod cenou vyveze, na druhé straně investiční činnosti, jako stavebnictví, rostly mnohem méně.
Podle Vašich nedávných prohlášení, pane prezidente, jste došel ke správnému závěru, že oslabování koruny prováděné ČNB není prospěšné. Ale chystáte se jmenovat pana Rusnoka guvernérem a předsedou Rady ČNB i přesto, že se netají odhodláním pokračovat ve zhoubném díle, které provozuje dosluhující guvernér Singer. Uvedl jste, že Ing. Rusnoka považujete za odborníka. To je v rozporu s tím, co je uvedeno výše. Spíše se jeví, že nehájí zájmy České republiky.
Vy, pane prezidente, ovšem musíte přihlížet k souladu jednání členů Rady ČNB se zákonem o České národní bance, který byl novelizován bez dostatečně kritického zájmu poslanců a zcela mimo pozornost veřejnosti. Tím se stalo, že aktuální znění je více poplatné mezinárodním finančním institucím a EU, než je pro Českou republiku zdrávo. Ale i přesto postup Rady ČNB vedené panem Singerem je ve zcela dostatečném rozporu s tímto zákonem, a jde tedy o pochybení, které Vám podle Ústavy ČR dává právo chybující funkcionáře odvolat a také nejmenovat jejich pokračovatele, kteří se ke stejným chybám hlásí.
Je na nás, občané, abychom pana prezidenta v této věci podpořili a spolu s ním usilovali o navrácení ČNB do služeb České republiky.