1 .2. 2016 překlad ProtiProud
John Laughland ke 24. výročí analyzuje význam podpisu Maastrichtské smlouvy, která zahájila v Evropě útok na národní státy, poté, co USA (za Gorbačovovy asistence) otevřeně vykročily za nastolením světovlády.
V roce 1991 bylo v Maastrichtu dohodnuto nejen odstranění národních měn, ale i překonání koncepce národních států. Byla to těžká rána pro mezinárodní právo a také pro mír.
Často se právem tvrdí, že Evropská unie ohrožuje národní suverenitu a tím pádem i demokracii. Zastávám názor, že to platí i pro NATO. Obě bruselské struktury představují dvě strany téže nadnárodní mince. Tento nadnárodní systém je v příkrém rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN. Řečeno jinými slovy, tato struktura je nezákonná.
Maastrichtská smlouva - začátek konce
Abych tato tvrzení dokázal, připomínám Maastrichtskou smlouvu z roku 1991. Tato smlouva představuje legální základ našeho milovaného eura. Všechny státy EU s výjimkou Dánska a Velké Británie jsou na základě této smlouvy povinny vzdát se svých národních měn a zavést společnou měnu euro.
Důležité je, že tato smlouva - stejně jako měna euro - byla přímým důsledkem vysloveně nadnárodní ideologie tehdejšího spolkového kancléře Helmuta Kohla. Ideologie, která nyní ovládá celý Západ. Když se spolkový kancléř v prosinci 1991 vracel z Maastrichtu, udělal před Spolkovým sněmem v Bonnu prohlášení k výsledkům jednání Evropské rady. První bod jeho projevu: "Cesta k evropské unii je nevratná. Členské státy Evropského společenství jsou nyní svázány způsobem, který znemožňuje vybočení nebo návrat k dřívějšímu národně státnímu myšlení se všemi jeho neblahými důsledky".
Rezolucí z dubna 1991 se zrodila idea, že Západ ztělesňuje "hodnoty" a ne politickou moc.
Pro Kohla Maastricht znamenal ideologickou revoluci, a to v úzkém slova smyslu: šlo o revoluci idejí. Maastricht znemožnil staré "národně-státní" myšlení. Nejde jen o rétoriku. Nadnárodní ideologie byla zakotvena i ústavně právním způsobem v německé ústavě. Někdejší článek 23 Ústavy SRN byl článkem národní jednoty. Na základě tohoto článku mohlo Německo v roce 1990 znovu získat svou národní jednotu. V okamžiku opětovného sjednocení Německa však byl tento článek nejen zrušen, ale byl nahrazen novým nadnárodním "článkem Evropy".
Německo jako garant nadnárodní ideologie
Spolková republika Německo je tak nyní jediným členským státem Evropské unie, který je z ústavně-právního hlediska povinen nejen zůstat členským státem EU, což je již samo o sobě velmi problematické, ale je povinen také spolupůsobit na jeho "rozvoji" (rozuměj "centralizaci"). Nadnárodní ideologie je tedy v německé ústavě vyjádřena tím nejjasnějším možným způsobem.
Helmut Kohl byl přesvědčen o tom, že národní stát byl bezprostřední příčinou obou světových válek. Věřil, že anarchii světového systému založeného na národních státech bude možné omezit pouze vytvořením nadnárodního nuceného pořádku. Věřil v nutnost "nadnárodního pořádku" proto, aby bylo možné zajistit mír v Evropě. Skutečnost, že za rok 2012 byla Nobelova cena míru opravdu udělena právě EU, ukazuje, jak je tato ideologie dodnes mocná.
Je důležité si připomenout, že se hlavy evropských států setkaly v nizozemském městě Maastricht 9.prosince 1991. Tedy jen den poté, kdy 8. prosince 1991 vynesly ruský, ukrajinský a běloruský prezident v běloruském Bělověžském pralese rozsudek smrti nad Sovětským svazem. (Samotná Maastrichtské smlouva byla podepsána 7. února 1992 pozn. red.). Spojitost mezi oběma událostmi však není pouze časová, ale i ideologická. Západní politici dlouhá léta bojovali za svobodu východní Evropy.
Strach elit ze svobody
Když ale hrozilo, že se tato svoboda v létě 1989 stane skutečností, dostali z ní strach. Byli pevně odhodlaní omezit tuto novou svobodu na Východě novými nadnárodními strukturami. Cítili vlastně nostalgii po starých jistotách studené války a především chtěli zabránit nestabilitě. Bylo jim jasné, že stabilitu lze zajistit jedině vytvořením nového nuceného pořádku. Společnou měnou euro chtěli šéfové vlád zemí EU vytvořit v Evropě nové pevné jádro, to znamená nové těžiště, kterým by se nahradila stará hegemonie Varšavské smlouvy.
Souběžně s tím se politicky a ideologicky vyzbrojila aliance NATO. Na vrcholné schůzce NATO v Římě v roce 1991 byla vytvořena nová strategická koncepce, která pak byla v osudném roce 1999 ještě dále rozšířena. V budoucnu už NATO nemělo být obranným svazkem, ale intervenční aliancí obrácenou navenek a vybavenou novými policejními oprávněními, pro kterou stará pravidla mezinárodní suverenity již neplatí. NATO, Spojené státy a jejich spojenci se prohlásili za garanty evropského a mezinárodního míru, a sice na základě společného ideologického přesvědčení, že národní svoboda představuje hrozbu míru a že je třeba nadnárodní moc, aby bylo možné světu vládnout. V roce 1991 existovalo v Evropě vakuum, a Západ byl pevně odhodlán ho zaplnit.
Nová nadnárodní ideologie tedy nebyla omezena pouze na Evropu, ale byla součástí mnohem rozsáhlejšího procesu. Krátce před německým znovusjednocením dne 11. září 1990 v jednom ze svých projevů před americkým Kongresem prezident H. W. Bush poprvé mluví o "Novém světovém řádu". Řekl, že nové přátelství mezi Moskvou a Washingtonem umožní v budoucnu prosazovat mezinárodní právo vojenskou silou. První válka proti Iráku z tohoto takzvaného Nového světového pořádku vycházela, a je to zřejmé i z toho, že dostala požehnání od Rady bezpečnosti OSN a tím pádem i od Ruska a Číny.
Gorbačovovo "Nové myšlení"
Na myšlence "Nového světového pořádku" a "Nového myšlení" nebylo vlastně nic amerického ani evropského. Tato myšlenka byla sovětského původu. Nový myslitel Helmut Kohl byl obyčejnou kopií nového myslitele Michaila Gorbačova, jehož hojně prodávaná, ale jen vzácně čtená kniha "Perestrojka", nesla tento podtitul: "Nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět". Myslel tím, že perestrojka se má odehrát i na mezinárodní úrovni tak, aby se OSN vyvinula v jakousi světovou vládu.
Gorbačovova perestrojka Sovětský svaz nezachránila, ale zničila. Mezinárodní systém nezlepšila, ale naopak ho obrátila naruby. Bez Sovětského svazu jako protiváhy se nový internacionalismus rychle zvrhl v čistě americkou hegemonii. Teď už nešlo o nějaký světový řád, který by byl založen na mezinárodní spolupráci nebo na rovnováze. Jednalo se výhradně u nadnárodní struktury pod západním, především americkým, vedením.
Z tohoto hlediska byla směrodatná rezoluce OSN č. 688 ze dne 5. dubna 1991. Touto rezolucí k údajné ochraně Kurdů a šíitů v Iráku si Rada bezpečnosti přisvojila právo použít z humanitárních důvodů donucovací opatření proti určitému státu. Zneužití pojmu humanitární intervence v kosovské válce na konci téhož desetiletí, v roce 1999, má kořeny v této irácké rezoluci. Je také známo, že britská a americká vláda použila tuto rezoluci i k tomu, aby mohli celých 12 let Irák bombardovat. Tedy vzdušná válka, která skončila až druhou invazí v roce 2003.
NATO a postmoderní válka
Touto rezolucí se tedy zrodila idea, že Západ ztělesňuje "hodnoty" a ne politickou moc. Došlo zde k jakési Kantovské přeměně: politická realita a výkon vojenského násilí byly maskované morálním univerzalizmem. Zejména ve válce o Kosovo byl masivní výkon moci vojenskými prostředky NATO kašírován lidskoprávní rétorikou.
Tato válka byla velmi důležitá ideologicky. Bylo to vyjádření nové strategické koncepce NATO, na jejímž základě bylo od teď legitimní, zasahovat kdekoliv na světě. Tedy už nebránit jen národní teritorium členských států. Válka byla vyhlášena nejen za "postmoderní", například Tonny Blairem, když prohlásil, že "nebojujeme o území, ale o hodnoty (...) a za nový internacionalismus". Mnozí ji však obhajovali dokonce i jako "válku o Evropu". Sociolog Ulrich Beck dokonce tvrdil, že válka je pro EU jakýmsi "vojenským eurem", tedy prostředkem, který evropskou jednotu pohání vpřed. Kosovo roku 1999 je důkazem, že EU a NATO jsou navzájem neoddělitelné.
Tato postnacionální ideologie je příčinou, že vztahy obou nadnárodních struktur a Západu obecně k Rusku začínají zadrhávat. Existují vskutku mnohem větší problémy s Ruskem na evropské úrovni, jak na úrovni bilaterálních vztahů. Dvoustranné vztahy, například mezi Ruskem a Německem, jsou poměrně dobré.
Rusko jako skutečný stát
Důvodem je, že Rusko samo sebe chápe jako stát a jako stát se chová. Rusko experimentovalo s nadnárodní ideologií dlouhých 70 let. Tento experiment vedl ke zhroucení "historického ruského státu". Mluvím o "historickém ruském státě", protože Sovětský svaz nebyl ničím jiným, než stará ruská říše se všemi do ní začleněnými národy. Za Jelcina Rusko utrpělo druhé státní zhroucení. Jelcinovy liberální reformy vedly ke krachu v roce 1998 a k ponížení ve válce o Kosovo v roce 1999.
Rusové se tedy na vlastní kůži naučili, že bez státu se žít nedá. Chápou, že stát je garantem svobody a nikoli jeho ohrožením. Evropanům nevěří, když tito tvrdí - a zde se odvolávám např. na Roberta Coopera - že Evropa dosáhla "vyšší civilizační úrovně", protože už nepředstavuje "staromódní", ale nyní už "moderní" pojetí suverenity.
Odideologizované Rusko tedy představuje existenciální hrozbu pro postmoderní zideologizovanou Evropu. To je důvodem, proč EU a NATO dělají vše, aby donutily Rusko vydat se stejnou postmoderní cestou, kterou politováníhodným způsobem kráčí Západ už celých dvacet let. Rusko se svým stále ještě státním "starým myšlením" představuje důkaz, že se Helmut Kohl ve věci národního státu mýlil stejně silně, jako ve věci společné měny euro.
John Laugland je britský historik a specialista na mezinárodní právo. V současnosti působí jako ředitel Institut de la Democratia et de la Cooperation (ITS) v Paříži.