Jde to i bez tanků

16.8.2015 Literární noviny
Připomínáme-li si smutné výročí 21. srpna 1968, měli bychom neodmyslitelně vzpomenout i na vše pěkné, co mu předcházelo. Na šedesátá léta, která naši společnost vytrhla z paralýzy a otupění. Léta, kdy vzkvétaly naše kultura i vzdělanost. Kdy vznikala hodnotná díla – zvláště v literatuře – a kdy lidé více než o dnes tolik skloňované banány měli zájem o knihy. Rozvíjela se divadla malých forem. Naše společnost žila. Žádná šedivá scéna – naopak, pestrobarevná.
Pomalu dostávalo jasné obrysy cosi, co mohlo být skutečnou alternativou – a to jak ke zkostnatělému totalitnímu systému pod hlavičkou Sovětského svazu, tak k západnímu kapitalismu. Nelze se proto divit, že demokratický socialismus neměl oporu ani u jedné z velmocí – a obě se více méně domluvily na jeho zničení.

Zlomení ideály nemají

Dodnes si můžeme připomínat zlomeného Dubčeka, vzdorujícího Kriegela a spoustu lidí, jimž „bratrské tanky“ pohřbily jejich sny zaživa – a tím jim nalily do žil rezignaci a cynismus. Zde se lámala páteř naší společnosti.
Jako bychom však dnes podobný výjev viděli nanovo, a to v nedalekém Řecku. Můžeme sledovat hrdé čelo Varoufakisovo, zlomeného Tsiprase – a místo tanků finanční instituce, které dusí občanské vzepětí hrdého národa. Na dluhy, které způsobily vlády a nadnárodní korporace a vlivné finanční kruhy bylo naordinováno zadlužení lidí na několik generací. Kdo nám vysvětlí, jak se dluh splácí masivní privatizací klíčových řeckých podniků? Jak tím, že se poškodí řecké zdravotnictví a školství? Zbídačováním ještě nikdo nezbohatl.
„Řecké drama, jehož jsme svědky, je nesmyslné a zlověstné zároveň. Záchrana není záchrana, je to přesilovka. Smyslem nových půjček není snižování řeckého dluhu. Záchranný balíček pouze vytváří nové půjčky od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Tyto půjčky usedají na trestnou lavici místo půjček soukromých bank. Účelem záchranného programu není zachránit Řecko, ale vyplatit soukromé banky, jež řádně neprovedly hloubkovou kontrolu a půjčily věřiteli víc, než byl schopen splácet. Pokud Řecko není schopné splácet bankám, není schopné splácet ani EU a MMF.“ (Roberts, Paul Craig, Selhání kapitalismu volného trhu a ekonomický úpadek Západu,

Robertse si neidealizujme, jeho obdiv k éře Reagana, za jehož vlády působil jako poradce ministra financí, je zřejmý. Zde vidí pro USA východisko, již ale nevnímá, že za Reagana se na řadu dnešních problémů zaselo. Bylo to doba studenoválečného konfliktu a neokolonialismu jihoamerického kontinentu. S mírnou nadsázkou lze říci, že Roberts našel Reagana dneška – v Putinovi.
Přesto však nad jeho postřehy přemýšlejme. Velmi inspirující je jeho kritika již nefunkčního stádia kapitalismu, kritika takzvaného volného obchodu. Píše například: „Náklady, jež jsou tímto způsobem přenášeny na jiné, tedy na hospodářství, na daňové poplatníky a propuštěné pracovníky, značně převyšují užitek, který z této praxe plyne hrstce korporátních exekutivců a akcionářů. Uvalení těchto negativních externalit na společnost v zájmu prospěchu hrstky nejbohatších je neklamným příznakem selhání kapitalismu volného obchodu“ 

Podstatu problémů, s nimiž se nyní potýkáme, Roberts shrnuje slovy: „Volný obchod čili liberalizace obchodu zabraňuje zemím v zájmu jejich rozvoje chránit svá „nedospělá odvětví“. Privatizací se obvykle předává kontrola nad zdroji těchto chudých zemí do rukou korporací prvního světa. Chudé země tudíž mají cestu k rozvoji uzavřenou a stávají se pouhým zdrojem levných pracovních sil a surovin“ 

Jak ostře kontrastují s těmito postřehy výroky našich pravicových představitelů, ideologů volného obchodu do roztrhání těla, dokládá například pan Jakl: „Nadnárodní korporace nejsou žádným zlem. Baťa byl také nadnárodní korporací, která sice způsobila zruinování desetitisíců ševců po celém světě, ale která levně obula miliony lidí. Zlem je politika státu, která z vybraných korporací udělá svůj nástroj a sama se stane jejich nástrojem. A kdo za to může? My, voliči. Pořád voláme po regulacích, po zákazech všeho, co se nám nelíbí. Stát to ochotně udělá za cenu, že vstoupí do trhu a začne jím manipulovat. Výsledkem je pokřivený trh, kde cena není cenou a kde k úspěchu nevede větší efektivita, ale větší schopnost zalíbit se úřadu.“
Naši Svobodní zase přišli s tím, že Řecko dojede na to, že je „marxistické“. Kdepak připustit, že selhává kapitalismus. „Zlí marxisti za to mohou.“ Nebo snad „neomarxisti“?

Banky místo tanků

Mezinárodní měnový fond, Evropské komise a Evropská centrální banka pomáhají Řecku velmi podobně, jako nám v roce 1968 pomáhaly armády „bratrských států“. Velmoci přitom dávají od Řecka ruce pryč. Tsipras nemohl čekat podporu ani od USA, ani od Ruska. Ti dva sice spolu soupeří -- a velmi tvrdě – například o Sýrii, ani jeden z nich však nemá zájem, aby se Řecko přiblížilo ideálům československého Pražského jara. Systém je třeba udržet především.
V co se změní nadšení řeckých občanů, kteří se semkli, aby v legálním a legitimním referendu vyhlásili s jasnou převahou NE podmínkám, které si většinou diktuje dobyvatel? Jejich hlas byl naprosto devalvován, čímž byla devalvována demokracie jako taková. Jisté kruhy nám poslaly jasný vzkaz, který by šel vyjádřit slovy: Demokracie se vám zachtělo, holoubkové? My vám už ukážeme demokracii, jen počkejte…
Týden před výročím vpádu „bratrské pomoci“ do Československa Tsipras prohlásil, že předlužená země jinou možnost než přijmout v pořadí již třetí záchranný program nemá, neboť návrat k drachmě by byl sebevražedným rozhodnutím. Jak se asi při této větě cítil? Jako Dubček při podpisu pendrekového zákona?

Nenechme je v tom…

Nebuďme apatičtí. Ukažme řeckým spoluobčanům, že nejsou sami. Nedejme si diktovat, v jak silných okovech máme být sevřeni.
Podíváme-li se na Řecko, mělo by to být memento. To je totiž hrozba, které bychom se v dnešních dnech měli bát nejvíce. Že budeme zbaveni svých práv. Zotročeni. A ještě se bude všude kolem mluvit o svobodě. Pokrytectví dneška nezná mezí.
A jak to vypadá u našeho „demokratického vzoru“?: „Za účelem obžalovat mírové aktivisty z porušování teroristických zákonů se dnes svolávají velké federální poroty.“ (P. C. Roberts, s. 77).
Jsme zemí, která už zažila mnoho vzepětí i pádů, nadšení i zklamání, snů i deziluzí. Zkusme si z našich dějin vzít především onu touhu po vzdělání, kterou máme ve vínku již od dob husitství, kdy se výklad Bible rozšířil mezi lidi. Kdy kněží ztratili monopol na vzdělání a morálku. Kdy lidé začali číst a poznávat.