Tereza Spencerová17. 8. 2015 Literární noviny
Pokud se v Iráku a Sýrii v rámci „budování demokracie“ mohl zrodit Islámský stát, lze podobně radikální vývoj očekávat i na Ukrajině?
Podle jedněch je důvodem prohlubující se krize Asadova režimu, jiní nabídnou obrázek přesně opačný, další namítnou, že by se spíš mělo mluvit o tom, že už jen málokoho „baví“ podporovat čtyři roky trvající patpřehnanou aktivitou. Určitě by se dalo připomenout i to, že podle nové studie Světové banky s návratem íránské ropy na světové trhy může cena padnout o dalších 10 dolarů za barel, takže USA, Rusko i Saúdská Arábie budou znovu mít svých starostí dost, natož aby jako doposud financovaly své hráče ve vzdáleném konfliktu, přičemž Saúdové se vlastním stlačením cen ropy už nyní dostali do rozpočtového deficitu, a to mají ještě „na krku“ brutální, „nevítěznou“, ale nejspíš o to prestižnější agresi do Jemenu, která je problematická nejen z hlediska financí, ale i páchání válečných zločinů. Další by poukázali, že USA a NATO v syrském konfliktu fakticky skončili u podpory džihádu a nejrůznějších teroristických organizací v čele s Islámským státem, což sice – z cynického pohledu – není nijak překvapivé, ale dlouhodobě udržitelná politika z toho také nekouká. A v neposlední řadě by se dalo mluvit třeba i o tom, že prostě jen region využívá dynamiku, která je po uzavření jaderné dohody s Íránem s to prolamovat i jiné dosud pevně zamčené dveře.
Svůj úhel pohledu si každý může vybrat sám, ale ať tak či tak, faktem je, že se kolem syrského konfliktu začíná cosi diplomaticky hýbat, a ke všem dosavadním jednáním přibývají nové a nové zprávy, třeba o tom, že Rusko už prý netrvá na osobě Bašára Asada v čele Sýrie, nebo že do hry vstupuje se svým mírovým plánem Írán, který pod vedením prezidenta Róháního očividně ustupuje od tradiční, šíitské sektářské politiky a obecně se otevírá i posílení vztahů s dosud arcinepřátelským, neboť sunnitským Perským zálivem. Mluví se také o přetahované mezi Saúdy a Íránem o tom, komu připadne budoucí lukrativní obnova zničené Sýrie a tím i vliv nad touto zemí… Zkrátka, vzniká silný dojem, že si protagonisté války v Sýrii pomalu chystají – diplomatickou -- koncovku tragické a krvavé syrské šachové partie.
V této souvislosti je velmi zajímavá analýza politiky Washingtonu vůči Sýrii, kterou publikovala americká agentura McClatchy. Čtyři roky po prvním zvolání „Asad musí padnout!“ je totiž Bašár Asad stále v čele státu a tvůrci americké politiky nyní přiznávají, že vlastně ani nikdy nechtěli dosáhnout v Sýrii „změny režimu“, a když, tak určitě ne ze dne na den, aby jim v klíně nezůstal další rozvrácený „Irák“. Zmíněná „kouzelná slova“ o nutnosti Asadova konce, od nichž se nyní velmi těžce ustupuje, tak prý vlastně zazněla jaksi bezděčně nebo snad ze setrvačnosti; kvůli snaze být na té „správné straně historie“, kvůli špatným politickým kalkulům, kvůli naprostému nepochopení situace… Ve finále tak USA, Západ a jejich blízkovýchodní klienti vlezli na vidle a než je vůbec napadlo přemýšlet, jak z nich slézt, ocitli se na stejné straně barikády s islamistickou teroristickou „opozicí“. Dál tak nezbývá než se obhajovat tím, že Asad je zosobněné zlo a za celou válku může jen a jen on – tím, že neposlechl příkaz ze Západu a neodstoupil (a Sýrie by dopadla úplně jako Irák a Libye, chce se dodat, přičemž i jedna z vlád Západem rozbombardované Libye nyní žádá „svět“ o další útoky, tentokrát proti Islámskému státu).
Zkrátka, je tu po čtyřech letech války vhodná příležitost si připomenout, jak to tedy v té Sýrii vlastně „všechno začalo“.
Popírání reality
Bylo nebylo, ale obecném povědomí na Západě se díky politikům a snaživým médiím ustálil obrázek, podle něhož krizi v Sýrii nastartovaly pokojné prodemokratické protesty z poloviny března 2011. Vláda zareagovala brutálním násilím a někdy od července 2011 už očití svědkové, oběti, média a občanská společnost hlásí fakticky jen to, že vládní síly občany vězní bez soudu, mučí je a klidně proti nim nasazují i těžké dělostřelectvo.
Dostupné informace tvrdí, že USA zpočátku nevěděly, jak se k syrské krizi postavit, neboť protichůdných názorů v Bílém domě i Kongresu se střetávalo až příliš. Problém „rozsekl“ – a oficiální linii stanovil -- v červenci 2011 až americký velvyslanec v Damašku Robert Ford svým dopředu prý neschváleným výletem do Hamá, kde otevřeně podpořil protivládní síly (a teprve za to ho Kongres schválil do funkce velvyslance). V srpnu se pak Barack Obama přidal k evropským politikům prohlášením, že Asad „musí čelit realitě, v níž syrský národ plně odmítl jeho režim“ a „odstoupit“. Následovaly západní sankce proti Sýrii, chaotické utváření „autentických“ opozičních sil s pozoruhodným pozadím, které ze zahraničíříkaly to, co chtěli západní politici slyšet, a když se tyto zákulisní hry začaly podle očekávání „šmodrchat“, nezbylo než udržovat „narativ“ tím, že se Asad onálepkuje za Hitlera, byť ještě pár let předtím byl pro USA „drahým přítelem“…
Tento obrázek je sice pravdivý, vychází ale z poněkud nepravdivých premis, přinejmenším v tvrzení, že na počátku všeho byly jen „pokojné prodemokratické demonstrace“. Ještě v květnu 2011 se přitom některá „odvážnější“ (nebo prostě tehdy ještě jen čestná?) západní média omluvila svým divákům za to, že jim ukazují „demonstrace v Sýrii“, které se v Sýrii vůbec neodehrály, a že to tak slavné není ani s oněma „holýma rukama“ protivládních sil. K počátkům „syrské vzpoury“ se nedávno zevrubně na Consortium News dvěma materiály vrátil Jonathan Marshall.
Je faktem, že v syrské společnosti vládlo už několik let silné napětí vyvolané katastrofálním suchem, které do měst vyhnalo bezpočet rolníků, a syrská policie na počátku března 2011 zatkla a surově zbila několik studentů, kteří v Dará´a na jihu země popisovali zdi protivládními hesly. Vzápětí se v tamní mešitě začali scházet lidé skandující – očividně pod vlivem revolt arabského jara – hesla typu „Bůh, Sýrie, svoboda!“ Policie proti nim údajně nasadila vodní děla, obušky a při ostré střelbě do davu při rozhánění demonstrace zabila tři její účastníky. Argumentovalo se přitom, že protivládní aktivisté ničí automobily a drancují i jiný soukromý majetek, čímž vyvolávají „chaos a nepokoje“.
Vzápětí ale vláda ustoupila a v rámci gesta dobré vůle navrhla propuštění uvězněných studentů. To už ale v rámci nepokojů bylo zabito sedm policistů a vypáleny budovy soudu a regionálního vedení strany Baas. A počátkem dubna už ozbrojení „aktivisté“ při léčce zabili nejméně dvě desítky vládních vojáků, kteří směřovali do Dará´a. Některé zdroje přitom mluví ale až o šesti desítkách zabitých vojáků a je zajímavé, že tento masakr zůstával dlouho vlastně utajovaný– rebelové si chtěli dál uchovat image „pokojných demonstrantů s holýma rukama“, zatímco vláda v Damašku zase nechtěla přiznat, jak je slabá a na vývoj situace nepřipravená. Mimochodem, už v té době některé lidskoprávní organizace upozorňovaly na to, že se válečných zločinů proti civilistům dopouštějí i ozbrojené opoziční skupiny, a třeba Human Rights Watch ve svém „otevřeném dopisu“ lídrům protiasadovského boje v březnu 2012 připomněla, že se „ozbrojené opoziční elementy dopouštějí zločinů vůči stoupencům vlády, a to včetně únosů, poprav a sektářských útoků proti šíitům a alávitům“.
Bašár Asad se pokusil už v létě 2011 situaci zklidnit výměnou regionálního vedení a propuštěním studentů, jejichž zatčením vše – přinejmenším formálně – začalo, a k tomu navrhl řadu reforem, včetně utvoření nové vlády, odvolání mimořádného stavu, zrušení nejvyššího bezpečnostního soudu, rozsáhlé amnestie a nově vyhlášení práva občanů na pokojné demonstrace. Bylo ale už pozdě. „Pokojní demonstranti“ se zbraněmi v ruce už kromě Dará´a obsadili i další města a vláda zahájila „vojenskou operaci“ k obnovení mocenské kontroly. Zároveň se zprávami o zabitých protivládních aktivistech se ale dál objevovaly zprávy o zabitých vojácích, přičemž kdo na demonstracích střílí jak do aktivistů, tak i na vojáky, nebylo přesně známo. Západní média zabité vojáky zhusta připisovala státní tajné policii, která prý tím trestala jejich neochotu střílet do neozbrojených lidí, ale tento „narativ“ byl neudržitelný, jak už dávno shrnul přední americký expert na Sýrii Joshua Landis.
Dodnes na Youtube „přežila“ některá videa, která zachycují „neznámé“ snajpry vraždící demonstranty i vojáky zároveň. Například:
(dokončení textu zde)