Lubomír Man
11. 2. 2016
Uvádějí to nejčerstvější Novinky CZ a stát se to mělo minulý týden na průmyslové škole na Kladně. Kxpřípadu se vyjádřil ředitel školy M. Dundr takto: „Došlo k fyzickému napadení studenta ze strany vyučujícího. Student to oznámil zástupci ředitele, který hocha poslal na lékařské ošetření a posléze jej doprovodil na policii, kde vše oznámili.
Uvádějí to nejčerstvější Novinky CZ a stát se to mělo minulý týden na průmyslové škole na Kladně. Kxpřípadu se vyjádřil ředitel školy M. Dundr takto: „Došlo k fyzickému napadení studenta ze strany vyučujícího. Student to oznámil zástupci ředitele, který hocha poslal na lékařské ošetření a posléze jej doprovodil na policii, kde vše oznámili.
“Ředitel školy, který v den incidentu nebyl ve škole, hned následující den provinivšího se pedagoga ze služby propustil.
Četl jsem tuhle zprávičku, tak, jak ji teď čtete vy, a na jednu epizodu ze svého školního života jsem si vzpomněl. Bylo to za protektorátu a stalo se na tehdy tzv. měšťanské škole (dnes poslední třídě devítiletky) v Třebíči na Podklášteří. Po skončení poslední hodiny jsem se se svým dobrým kamarádem Jirkou Oulehlou ještě ve třídě popral. Chodbou kolem právě kráčel náš třídní učitel matematik Kremláček, zvuky rvačky zaslechl a vtrhl do místnosti asi tak, jak do údolí vtrhává vichr z hor. Věřte, že tu nakládačku, kterou nám následně naložil, mám před očima dodneška a vzpomínám na ni - a to je na věci zajímavé - nejen v dobrém, ale dokonce v tom nejlepším. A víte proč? Protože ty nejtvrdší údery, jaké si jen dovedete představit, bekendové i forhendové, které nám v těch okamžicích z vytrénovaných rukou třídního (šlo též o velkého sportovce). padaly na hlavu, nám až do konce naší školní docházky (a to nejen na téhle škole, ale i na školách navazujících), vzaly veškerou chuť řešit naše další případné spory rukama, nebo nehty, nebo nohama. Což se pochopitelně týkalo nejen nás dvou, ale všech spolužáků, kteří naší původní pranici i následnému výchovnému výprasku od našeho třídního přihlíželi. A vlastně nejen jich, ale i žáků všech dalších tříd, kteří se o našem výprasku později dověděli. Rvačky krátce a dobře se na podklášterecké měšťance staly od onoho dne tabu.
Po zhruba čtyřiceti dalších letech jsme na srazu bývalých spolužáků spolu s Jirkou Oulehlou panu učiteli Kremláčkovi za jeho dávnou výchovnou lekci, resp. za to, že jsme po ní už nikdy nepovažovali za nutné či výhodné se rvát, dodatečně poděkovali.
Byla to tehdy holt jiná doba. Přenádherná a kouzelná doba – chce se mi říct - kdy ještě vládl zdravý rozum.
Anebo že bych se mýlil?
Četl jsem tuhle zprávičku, tak, jak ji teď čtete vy, a na jednu epizodu ze svého školního života jsem si vzpomněl. Bylo to za protektorátu a stalo se na tehdy tzv. měšťanské škole (dnes poslední třídě devítiletky) v Třebíči na Podklášteří. Po skončení poslední hodiny jsem se se svým dobrým kamarádem Jirkou Oulehlou ještě ve třídě popral. Chodbou kolem právě kráčel náš třídní učitel matematik Kremláček, zvuky rvačky zaslechl a vtrhl do místnosti asi tak, jak do údolí vtrhává vichr z hor. Věřte, že tu nakládačku, kterou nám následně naložil, mám před očima dodneška a vzpomínám na ni - a to je na věci zajímavé - nejen v dobrém, ale dokonce v tom nejlepším. A víte proč? Protože ty nejtvrdší údery, jaké si jen dovedete představit, bekendové i forhendové, které nám v těch okamžicích z vytrénovaných rukou třídního (šlo též o velkého sportovce). padaly na hlavu, nám až do konce naší školní docházky (a to nejen na téhle škole, ale i na školách navazujících), vzaly veškerou chuť řešit naše další případné spory rukama, nebo nehty, nebo nohama. Což se pochopitelně týkalo nejen nás dvou, ale všech spolužáků, kteří naší původní pranici i následnému výchovnému výprasku od našeho třídního přihlíželi. A vlastně nejen jich, ale i žáků všech dalších tříd, kteří se o našem výprasku později dověděli. Rvačky krátce a dobře se na podklášterecké měšťance staly od onoho dne tabu.
Po zhruba čtyřiceti dalších letech jsme na srazu bývalých spolužáků spolu s Jirkou Oulehlou panu učiteli Kremláčkovi za jeho dávnou výchovnou lekci, resp. za to, že jsme po ní už nikdy nepovažovali za nutné či výhodné se rvát, dodatečně poděkovali.
Byla to tehdy holt jiná doba. Přenádherná a kouzelná doba – chce se mi říct - kdy ještě vládl zdravý rozum.
Anebo že bych se mýlil?
Pozn., red. I.D.: O případu nevíme nic, protože slyšena a rozhlašována byla tvrzení jen jedné strany. Na to jsme z médií zvyklí. Máme prostě uvěřit, že učitel jen tak pro nic a za nic napadl studenta.
Vzpomněl jsem si na jeden z výroků Jana Wericha: "Mně se na tom nejvíc líbí ten optimismus, že co čtenář, to blbec."