- rozhovor -17. 8. 2015 ParlamentníListy
Bezpečnostní analytik a bývalý pracovník BIS, signatář Charty 77, spolupracovník Lidových novin a České pozice Jan Schneider pro ParlamentníListy.cz rozebírá vývoj na východě Ukrajiny, který poslední dobou média příliš nezajímal a komentuje i dohody Sergeje Lavrova a Johna Kerryho a co bylo jejich hlavním cílem. USA podle něho nemají zájem na zničení tzv. Islámského státu.
Jedním z nejdiskutovanějších témat dneška je zneužívání médií pro propagandu coby součásti takzvané hybridní války. Jak zaznamenáváte její působení zde?
Slýchám o ní. Myslím, že našinec ji dokáže odlišit. Desetiletí tréninku z minulého režimu si člověk mohl doplnit polistopadovým šokem, když zjistil praktiky druhé strany. Výsledná zkušenost je velmi praktická, neideologická.
Propagandou může být snad vše, co bylo řečeno – ale velmi nesnadno to, co řečeno nebylo, ač řečeno být mělo. Například, kdo byli ti vrazi z Oděsy, kteří upálili a brutálně pozabíjeli desítky lidí v Domě odborů 2. května 2014. Ukrajinské orgány měly k vyšetření dostatek času. To, že tak dosud neučinily, není propaganda, to je fakt.
Kdo střílel na Majdanu? Předběžná zpráva komise, sestavené v parlamentu již „barevného“ režimu, překvapivě nevyznívala proti Janukovyčovu režimu. To, že jsme se již další zprávy nedočkali, není propaganda, ale fakt.
To, co následovalo po sestřelení malajsijského letadla, bude jednou přednášeno ve školách jako příklad totální propagandy (nikoliv však ruské). Nejprve fenomén ejaculatio praecox– obvinění Ruska v okamžiku, kdy letadlo obrazně řečeno ještě nedopadlo na zem. Den ode dne je naopak významnější skutečností, že ani po roce takzvaně nezávislá vyšetřovací komise nebyla schopna (či spíše ochotna) sestavit z trosek letadlo, aby bylo možno provést forenzní (tedy nikoliv propagandistické) závěry.
 |
| Jan Schneider |
No, a tak přišel na řadu už docela dětinský pokus vytvořit další vyšetřovací komisi, ovšemže mezinárodní a nezávislou (tudíž tam může být kdokoliv, jen ne Rusové – exemplární ukázka rezignace na „evropské hodnoty“, mezi něž nesporně patří i tradice římského práva). Skutečný smysl existence této komise, bude-li ustavena, se však s největší pravděpodobností vyčerpá vydáním zase nějaké předběžné zprávy, která vyzní opět mlhavě protirusky, aby byla mysl veřejnosti udržována v požadovaném kurzu. Publikování závěrečné zprávy pak komise opět ohlásí na dobu, kdy už po ní pes neštěkne. Nedá se ovšem vyloučit, že mezitím zase někdo jiný vydá nějakou předběžně protiruskou zprávu.
Z podobného důvodu se objevila opět „předběžná“ zpráva z obnoveného vyšetřování Litviněnkovy smrti, že v tom – světe, div se! – mají opět prsty Rusové.
Podobně můžeme vyhodnotit činnost resuscitované arbitráže v Haagu, která vloni náhle rozhodla o odškodném 50 miliard dolarů, které má Rusko vyplatit bývalým majitelům Jukosu. Pro připomínku, Jukos získal Michail Chodorkovskij v roce 1995, když privatizací Jukosu byla pověřena banka Menatep, vlastněná shodou okolností též Chodorkovským. Takže takto „nestranně“ funguje západní arbitráž. (Mimochodem, toto je snad dostatečně varovný příklad proti našemu přijetí TTIP s jeho ustanovením o arbitráži!) A abychom se dostali do notoricky vyjetých kolejí, dodejme, že hned po „nezávislé“ arbitráži v Haagu o dalším odškodnění akcionářů Jukosu (1,86 miliardy euro) „nezávisle“ rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburgu! Tentýž soud, který rok předtím rozhodl, že soud s Chodorkovským nebyl politicky motivovaný a za procesní vady nařídil Rusku vyplatit Chodorkovskému převratných 10 tisíc euro.
Chraň ale pánbu mluvit něco o protiruské propagandě a koordinovaných akcích. To se prý jen Evropa brání ruské agresivní propagandě, která je zřejmě ke všemu tak perfidní, že není vidět, nebo co.
Dobře, tak proti čemu vytvořila EU zvláštní, bohatě dotovaný útvar „strategické komunikace“, když podle vás přitom ruská propaganda vůbec neexistuje?
Určitě existuje, určitě jsou tam – stejně jako u nás a kdekoliv na Západě – přičinliví novináři, redaktoři, šéfredaktoři, majitelé médií, kteří vládnoucí moci „odezírají ze rtů“, takže příslušné pokyny ani nemusejí být vydávány, a oni píší jako z partesu.
Já se ale té ruské propagandy u nás nějak nemohu dopídit. Naše televize či tištěné noviny se jí nedopouštějí – to spíše naopak. Příležitosti k protiruským špílcům, jakkoli chabě vyfutrovaným, či dokonce podpásovým, jsou využívány až k trapnosti, jež je vlastní zamindrákovaným dušičkám, které si mohou konečně beztrestně hryznout do ruky, z níž dlouhá léta poníženě zobaly.
Ale když nejde prorok k hoře, musí hora k prorokovi. A tak došlo k velkému a trapnému odhalení pokusu ruské propagandy zdiskreditovat důvěryhodnou CIA, když Komsomolskaja Pravda zveřejnila záznam rozhovoru dvou údajných příslušníků CIA, domlouvajících se prý na zničení letu MH17, za účelem diskreditace proruských separatistů a samotného Kremlu.
Komické na tom je ale to, že tato „propaganda“ se dostala k našim uším až prostřednictvím naší bdělé protiruské kontrapropagandy, která tuto nicotnost v Rusku pečlivě vyslídila a rychle dovezla k nám domů. Jinak by zřejmě nebyla šance, aby se k nám ta „agresivní ruská propaganda“ dostala.
Takže ten nový „odbor strategické komunikace“ při Evropské komisi, zaměřený na boj s ruskou protizápadní propagandou, prostě proti ní bojovat bude, i kdyby ji měl vydupat ze země, i kdyby její činnost v Rusku měl sám financovat.
Za 4350 eur měsíčně už jednomu stojí za to tak nějak skromně zapomenout na sebe, leccos skousnout a podrobit se přání „vyšší moci“. Mottem toho europropagitkomu bude zřejmě bonmot Arta Buchwalda „USA znají odpověď. Jak zněla otázka?“ a jeho styl práce bude – s omluvou Zdeňkovi Jirotkovi – nejspíše připomínat „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“ ze závěrečné scény Saturnina.
Důležitý je ještě poznatek o agresivitě, která je průvodním jevem propagandy. Existuje zde několik „novinářů“, kteří se zabývají vypracováváním seznamů „nepřátel režimu“ a „Putinových pátých kolon“ a podobně. Občas slýchávám, že jsme se „komunismu“ ještě nezbavili. Když si vzpomenu na tyto devianty, agresivně a bezskrupulózně sestavující nejrůznější seznamy, pak musím přitakat. Činnost těchto agresivních „kontrapropagandistů“ pochází skutečně z lůna padesátých let.
Co soudíte o dohodách Johna Kerryho a Sergeje Lavrova? Šlo spíše o Blízký východ, Sýrii, IS a Írán než o Ukrajinu? Tereza Spencerová má za to, že Kerry s Lavrovem spoléhali, že se na Ukrajině dohodnou, a teď se tam odehrávají největší střety od dob Minsku.
Nevím, jestli se dá hovořit o Kerrym a Lavrovovi jedním dechem. Spíše bych to viděl tak, že Kerry spoléhá na to, že lze beztrestně rozvrtat zub a odejít... že se Ukrajina hned tak nezhroutí. Předpokládám, že USA se postupně přestanou viditelně angažovat na Ukrajině, protože strategicky z toho vůči Rusku už víc nevyždímou. Američané se budou do budoucna chtít vyhnout přímé odpovědnosti, takže by neradi byli nasvíceni na scéně, až se Ukrajina s nějakou prodlevou sesype. Pak si budou starostlivě mnout bradu a říkat „co tam ten Porošenko blbne?“ (Podobně, jako se zachovali vůči Saakašvilimu v roce 2008.)
Proč s tím v této fázi souhlasí Lavrov, bude obtížnější vysvětlit, krom obligátní fráze, že to pro Rusy asi bude v daném okamžiku výhodnější. Možná i proto, že se Rusům podařilo díky poziční obraně (znovu upozorňuji na to, že povaha zahraničních akcí má mnoho společného s „národním sportem“, jímž je u Američanů baseball, u Rusů šachy) odvést pozornost jestřábích stratégů jinam a jejich aktivity rozředit do značně velkého spektra problémů a oblastí. Ano, zejména na Blízký východ.
Nezbytným podkladem pro detailní analýzu současné situace by podle mého názoru byly aktuální informace o strategii rozvoje produktovodů s kaspickým a arabským uhlovodíkem. Vypadá to, že Spojené státy aktivizovaly Turecko, aby „hodilo vidle“ do „Turkish Streamu“, a aby novými a novými nároky a podmínkami projekt v podstatě torpédovalo. To je možná jeden z důvodů, proč USA Turkům tolerují protikurdskou kampaň.
Co vnitropolitická situace Ukrajiny? Odehrály se drobné excesy v Zakarpatí, k tomu fatální celostátní problémy. Země je v podstatě v bankrotu, možná ani nezačne topná sezona, dobrovolnické bataliony začínají být velmi emancipované. Popularita Arsenije Jaceňuka raketově padá, životní úroveň je tristní. Jak predikovat, co se na Ukrajině může stát alespoň do konce roku? V kontextu jiných problémů, které Evropu postihly (zejména imigrace), co může Ukrajina od EU čekat, co se týče vstřícných kroků jako přijímání zboží, vízový systém? Neskončí ty sliby v koši?
Pikantní by bylo, kdyby pointou tohoto vývoje na Ukrajině bylo uzavření staronových kontraktů o tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu. Samozřejmě až poté, co i nejzabedněnějšímu Ukrajinci začne docházet, v jakém jsou loji, a jaký je rozdíl mezi tím, co pro ně může Západ udělat – a co reálně udělá. Myslím, že Rusko se prostě o Ukrajinu bude muset nakonec postarat samo. Tragédií bude, že spousta nemovitostí na Ukrajině již bude patřit globálním korporacím, protože propadnou jako zástavy nesplatitelných půjček (ty půjčky však Ukrajinou jen proběhnou, aby v klidu spočinuly na privátních účtech v zahraničí, jako tomu bylo v Rusku za Jelcina). O své majetky se svět postará, o Ukrajince se budou muset postarat Rusové. Včetně toho topení.
Myslím, že Rusové tak získají velmi zajímavou šanci založit dlouhodobě kvalitnější soužití s Ukrajinci – to v případě, že je nebudou ponižovat. Moudrý Orient i Východ zná tradici, kdy obdarovávaný přijetím daru vlastně obohacuje dárce, který obdarovávanému za přijetí daru děkuje. Je to svým způsobem paradoxní, ale kdo ví, zda právě ten paradox není určitým nezbytným parametrem míru, který má mít trvalejší charakter.
Vždy jste vyslovoval obavy z nacismu na Ukrajině. V jakém stavu teď vaše obavy jsou? Jak to tam po této stránce vypadá?
Moje obavy se nezmenšily. Naopak. Aktivisté Pravého sektoru hned po Majdanu penetrovali silové struktury. Západní i náš fanklubový tisk tuto skutečnost bagatelizoval. Není mi nic známo o tom, že by Pravý sektor tyto pozice vyklízel. Takže potenciál na další převrat Pravý sektor nepochybně má. K tomu se Ukrajinou pohybují privátní militantní skupiny, které mohou podpořit neodhadnutelně kohokoliv.
Vezmu to z druhého konce. Ukrajinští oligarchové by se měli poučit z osudu představitelů německého velkokapitálu, který před osmdesáti lety podporoval nástup Hitlera k moci. Jistěže si v první fázi vyřídili své účty s německou levicí, ale ty konce! Fritz Thyssen by mohl být příkladem, ale jen do jisté míry, protože přežít Sachsenhausen a Dachau se opravdu nepodařilo každému.
Dobrým znamením pro Ukrajinu je to, že nejprve Kerry v Soči, později washingtonští zákonodárci odmítli financovat – expressis verbis – ukrajinské neonacisty v pluku Azov. A samy ukrajinské trestně-právní orgány prý jsou v tomto ohledu činné, což by znamenalo, že se tam ještě všichni nezbláznili!
Nicméně důvodů k optimismu je pramálo. Ukrajina bude mít s těmito zdivočelými militantními extremistickými silami strašné problémy. Situace v zásadě odpovídá tomu, co Západ za poslední desetiletí dělal po celém světě – vypouštěl hnusné džiny z lahví, jen aby destabilizoval regiony. To prosím není ruská propaganda, to je zásadní nález analýzy George Friedmana ze Stratforu. Západ však není nepoučitelný – když zjistí, že odšpuntoval nějakou hroznou nádobu, a že ten džin je opravdu špatný, snaží se s tím něco dělat. Pravidelně se mu však daří najít a otevřít ještě něco horšího. Tálibán vytěsňuje al-Káidou, tu pak Islámským státem.
Ukrajinská vláda bije na poplach řečmi o všeobecné mobilizaci. Lze to považovat spíše za „přeháňky“? Nebo je to něco, co se ukáže jako zásadní problém? Britské listy informovaly o studii, podle níž se údajně NATO a Rusko připravují na vzájemný konflikt. Vyplývá to prý z analýzy vojenských cvičení. Máme to brát jako něco zásadního, anebo jde o normální praxi každého zodpovědného velitele obrany, který se vždy připravuje na všechny možnosti?
Správná otázka. Vzpomínám na jednu sekretářku, která sloužila v BIS, a při takovýchto situacích s půvabným úsměvem hlásila, že nejhorší smrt je z úleku. A když si vzpomenu na Rašiho, který již ve středověku učil, že se nikdy nesmí přeskočit doslovná interpretace; ještě než se půjdu ze samého zděšení oběsit, vrátím se zpátky k tomu článku. Co v něm opravdu čteme?
Že se armádní svazy připravují na válku. Dobré jitro! Na co by se měly připravovat? Na rozvoz mléka do družiny? (Téměř to svádí k posměšné replice, že u nás, kdoví...) Že si NATO brousí zuby na Rusko, to pouze svědčí o nedokrvených mozcích některých vojevůdců, kteří se neradi vzdávají svých plánů, které s takovou láskou a péčí po desetiletí vybrušovali. Ovšem na ruské straně jsou jistě také generálové, kteří s těžko skrývaným potěšením oprášili plány, jak dojet tankem na Cabo da Roca.
Ukrajinská vláda je v poněkud zoufalé situaci. Cítí, že se věci začínají odehrávat někde jinde, přestává být hýčkána Západem v centru jeho pozornosti. Propadá se do zapomnění, a proto učiní ještě mnoho marných gest. Některá z nich ale mohou být provokativní, podobná bombardování Cchinvali, kterým chtěla Gruzie v srpnu 2008 vyvolat konflikt s Ruskem, což mělo ex post „dokázat“ důvodnost odmítnuté gruzínské žádosti o přijetí do NATO (v dubnu 2008) kvůli údajným imperiálním choutkám Ruska.
Ukrajina zřejmě chřestí zbraněmi i z jiného důvodu – Porošenko má asi dost nahnáno ze všech těch fašizujících sil, které se různě formují, ale nikoliv pod jeho velením. Dělají si, co chtějí, proto Porošenko těmito manévry možná provádí inventuru, kdo všechno ho ještě poslouchá; a ten bojeschopný zbytek udržuje v bojové náladě. Oficiálně je motivuje protirusky, reálně na svou ochranu před těmi privátními hordami ozbrojenců.
Ruský bezpečnostní expert Pavel Felgenhauer tvrdí, že Rusko velmi pravděpodobně brzy začne útok na východ Ukrajiny s cílem naprostého obsazení Doněcké a Luhanské oblasti s tím, že musí zároveň padnout kyjevský režim. Vše je k tomu prý připraveno. Nakolik bychom to měli brát vážně? A má se NATO chystat na případnou odvetnou reakci a pomoc Kyjevu?
Ruský bezpečnostní expert s „h“ uprostřed jména nebudí dojem nezávislosti. Pokud jsem správně pochopil, je vůči Putinovi kritický, avšak stále žije v tom totalitním Rusku, kde se údajně žít nedá. Též údajně má mít dobré zdroje v armádě. Z toho, co jsem se dočetl, však vyplývá, že spíše v armádách jiných, než ruských. Prý „předpověděl“ válku v Gruzii. Pak měl tedy zdroje u Saakašviliho. Logika je neúprosná.
Sám jsem znal jednoho astrologa, který toho moc do budoucna nepředpovídal, ale jednou přece. Předpověděl, že kohosi pustí Státní bezpečnost z vazby. Houbelec hvězdy, rezidentem Státní bezpečnosti byl tento astrolog!
Pointou těchto jestřábích snů je skutečně harašení zbraněmi. Nicméně se zdá, že už jestřábům dochází fantazie a vaří šlichtičku opravdu řídkou. Usuzovat na přepadení Ukrajiny z termínu příchodu nových branců a v dějinách tolikrát proslulého zimního počasí na Rusi, to opravdu, jak se říká, „všechna čest... stranou“.
Publicista Daniel Veselý upozornil na krok týmu vědců kolem časopisu Bulletin of the Atomic Scientists, mezi nimiž je 17 nositelů Nobelovy ceny. Ti posunuli ručičku pomyslných hodin z 11.55 na 11.57, kdy půlnoc má znamenat konec lidstva. Jako hrozby se uvádí především neregulované změny klimatu a závody v jaderném zbrojení. Jak se k tomu postavit?
Co se jaderného odzbrojení týče, chtělo by to, aby se v jaderných velmocích synchronně objevili místní Gorbačovové, kteří by tuto politickou sebevraždu (jaderné odzbrojení) učinili. Samozřejmě, že by to pak schytali za všech stran, ale něco úžasného by po nich zůstalo. To byla rétorika prorocká.
Realista by se při všem obdivu k étosu ukončení studené války před čtvrt stoletím prostě zeptal, jestli by byli Reagan a starý Bush stejně velkorysí a jestli by rozpadající se Sovětský svaz nedorazili, kdyby ty jaderné zbraně neměl.
Jak říká Miroslav Polreich, snižování napětí a budování důvěry to dá fušku. Není ale pro člověka důstojnější úlohy v dějinách. Skeptik však dodá, že otázkou je, zda lidstvo dříve dospěje a pochopí svou globální odpovědnost, anebo jestli nějakému cvokovi odpochodují nervy a on něco zmáčkne – a bude.
Nicméně nemůžeme konsternovaně vyčkávat, co se stane. Dennodenní huntování životního prostředí je věcí, na níž se podílí každý z nás. A nejde mi zase o nějaké hysterické kampaně, nahrávající tržnímu „řešení“ emisí a podobným zvrácenostem. Jde mi o odpovědný, důstojný a důsledný lidský postoj, trochu podobný jednomu náboženství, které má (alespoň podle mého mínění) ve svém genetickém kódu de facto svůj zánik. Ten ale spočívá v tom, že člověk místo náboženských obřadů začíná nábožensky žít. Jeho život se tak mění v jednu dlouhou modlitbu – ale beze slov, bez gest, bez obřadů. Tak nějak by měl žít ekologicky odpovědný jedinec.
Je potřeba ale trochu změnit myšlení. K tomu si dovolím vážené čtenáře upozornit na publikaci „Nová vodná paradigma“, vydanou slovensko-českým kolektivem autorů před devíti lety. Na webu je zdarma ke stažení na www.waterparadigm.org a vřele ji doporučuji. Zvláště v těchto tropických dnech.
*Rusko. Ekonomické ukazatele jsou alarmující. Prosakují informace o rozporech mezi kremelskými elitami, mluví se o válkách mezi „věžemi“ Kremlu. Profesor Andrej Zubov tvrdí, že se Putin už dlouho ve funkci neudrží. Do jaké míry se zvýšila šance Západu na svržení Putina?
Západ podcenil Putina už kdysi, při jeho nástupu. Hodnotil ho podobně trapně, jako nedávno Igor Lukeš v rozhovoru s panem Veselovským (doporučuji ke shlédnutí, protože jde o jedinečný doklad neskrývané protiruské propagandy, dehonestující druhdy respektuhodného Lukeše, což staví jeho domovskou bostonskou univerzitu na úroveň plzeňských práv v nejneslavnějších dobách). Na jednu stranu Lukeš tvrdí, jak je Rusko strašně nebezpečné, a za chvíli se stejně rozzářenou tváří tvrdí, že si to Rusko o sobě vlastně jenom myslí, protože není žádnou světovou velmocí, ale jen regionální silou, v čele s nějakým „plukovníčkem“.
Co se Zubova týče, obávám se, že veskrze odpovídá unikátnímu fenoménu, jímž je ruská emigrace. Světová literatura poskytuje mnoho působivých líčení její vášnivě nenávistné lásky k vlasti a rozpolcenosti a dalších barvitých úkazů. Racionálního však bych od Zubova mnoho neočekával.
Proto je velmi těžké reálně odhadnout Putinovu pozici. Jistěže budou platit obecné pravdy o mocenských frakcích a podobně, ale to je banální poznání, stejně jako skutečnost, že ruský vůdce to prostě ani nemůže mít lehké. Podpora veřejnosti ruské a respekt veřejnosti světové však nejsou výsledkem fikce či propagandy, což znamená, že případný Putinův nástupce, když by ho chtěl vystřídat mimo řádný termín (převratem), by měl značnou část veřejnosti proti sobě.
Nelze však pominout ani loňskou časovou a místní „koincidenci“ jedné z možných letových tras, kterou se Putin vracel do Ruska, a katastrofy barevně podobně vyvedeného malajsijského letadla. Těžko z toho vyvozovat víc, těžko to však nezmínit.
S tou obrovskou podporou Putina veřejností se západní média vypořádávají tak, že upozorňují na zfanatizovanost Rusů, absenci kritického myšlení a propagandistickou masáž a dokonce překládají příběhy intelektuálů, kteří skoro ani nevycházejí z domu, aby v té nenávistné a zfanatizované společnosti nemuseli žít. Kde je pravda?
Některým „intelektuálům“ by skutečně konfrontace se skutečným životem mohla velmi přitížit. Takoví lidé mají sklon považovat za propagandu vše, co se neshoduje s jejich názory. Nadto je třeba vzít v úvahu, že Rusko je ještě větší než Spojené státy. A i tam lze jistě najít mnoho „intelektuálů“ s podobnými osudy – a těžko z toho vyvozovat nějaké obecné „pravdy“.
Na „argumentaci“ věčně se někde potulujících novinářů – kolikrát jste na Ukrajině byl, že se o ní odvážíte vůbec hovořit? – odpověděl nedávno ausgerechnet právě v Lidových novinách jeden z nejrespektovanějších analytiků dneška, George Friedman ze Stratforu. Dostal otázku, zda Stratfor má zaměstnance nebo stálé spolupracovníky ve střední Evropě a v Rusku? Friedmanova odpověď tazatelku vyškolila:
„Podívejte, fakt, že mám svého člověka v Rusku, neznamená, že mám potřebné informace z Ruska. To je omyl, takhle informace neproudí, to si myslí jenom novináři. Někdy blízkost události pomůže, většinou ale nejvíc pomáhá odstup, protože nejste uprostřed vřavy, kde vám každý říká něco jiného. Osvědčilo se nám to během arabského jara v Egyptě. Velmi rychle jsme poznali, že nejde o vzestup liberálních demokratů, ale že se pouliční revolty proti mizerii zmocnilo a zmanipulovalo ji Muslimské bratrstvo. Stačila nám k tomu znalost egyptské armády a věděli jsme, jak funguje v Egyptě dav a jak s davem manipulovali v minulosti Násir či Mubárak. Nepotřebovali jsme nikoho na místě.“
Pokud jde o Islámský stát, Tereza Spencerová uvedla, že Turecko útočí proti Kurdům a občas vystřelí na IS, aby se neřeklo. Jak je možné, že tuto entitu jsme nebyli schopni rozmetat za rok? Jak spolehlivý spojenec je v tom Turecko? A proč dle vás nebyla zahájena plnohodnotná pozemní operace států NATO? Šíří se indicie, že Islámský stát podporuje Saudská Arábie, ropné arabské monarchie nebo dokonce Spojené státy. Co na tom vidíte pravdy?
USA možná musí „přivřít oči“ nad tureckou protikurdskou kampaní kvůli jejich diverznímu angažmá co se týče Turkish Streamu. Druhým zajímavým momentem je turecká podpora IS, která se stala veřejným tajemstvím, pročež Turecko začalo vyvíjet alespoň nominální aktivity proti IS.
V této souvislosti musím ocenit upřímné zděšení Karla Schwarzenberga, kterému (pozdě, ale přece) došla k pochopení Kissingerova slova, že „Američané nemají přátele, mají jen zájmy.“ Schwarzenberg napsal, že „Američané v touze dostat Turecko na svoji stranu jak v boji proti Asadovi, tak proti IS, údajně s útoky na Kurdy tiše souhlasí. Je-li tomu tak, jde o nejhorší zradu, které jsme v posledních letech byli svědky. Je to zrada vůči naším spojencům a spolubojovníkům proti Islámskému státu, kteří byli vražděni nejen IS, ale i jinými extremisty. Je-li toto dílo Západu, tak můžeme jen vzpomenout na velkého francouzského politika knížete Talleyranda, který o jednom z Napoleonových skutků prohlásil: Je to horší než zločin, je to blbost.“
Zrada to musí být opravdu strašná, když probrala i podřimujícího Schwarzenberga! Ten procitl, strašlivě pozdě, ale přece – a co ostatní? A co s tím poznáním teď Schwarzenberg bude dělat?
IS je podporován Saúdy, kde používá mnoho bankovních spojení. Je proti němu vedena opatrná kampaň, zkouší se technika, zbraňové systémy (jejich cena na trhu pak roste, protože na rozdíl od jiných producentů tito mohou své zboží ozdobit prohlášením „vyzkoušeno v ostrém boji“). IS poutá syrské, ruské a íránské kapacity. IS činí region nestabilním, pročež Izrael neustále žádá dozbrojení (a je za to povinován vděkem). Izraelské dozbrojení zvyšuje zase zbrojní apetit Saúdů, kteří chtějí mít totéž, to Izraelci – což z hlediska vojenskoprůmyslového komplexu je situace dlouhodobě žádoucí. Destabilizovaná situace v regionu generuje uprchlíky, kteří dávají zabrat Evropě, ale i ostatním sousedním státům.
Tak mi řekněte jediný důvod, proč by měly Spojené státy „rozmetat“ IS? Nota bene pozemní operací, když je Obama rád, že se mu povedlo nějaké vojáky z oblasti stáhnout živé, protože volby jsou na krku a demokratům by pozemní operace voličské preference nepřinesla.
Jak vnímat postupující uprchlickou krizi v Evropě? Přes balkánské země se denně pokouší projít tisíc lidí a existují signály, že na podzim se jejich počty ještě zvýší. Co s tím?
Především je třeba dělat všechno pro to, abychom z předěšení (které je zčásti přikrmováno uměle, o tom nepochybuji, a zčásti též mechanismem bulvárních médií) uškodili svým duším co nejméně. Mnozí „civilizovaní“ Evropané se v obavách o ty „vzácné evropské hodnoty“ již nyní vyjadřují jako váleční zločinci. Zatím jen mluví – obávám se ale, že tento vývoj by vedl směrem podobným, jakým se ze vzdělaného německého národa stala vraždící mašinérie.
Velmi podstatné je rozlišovat zdrojové země uprchlíků, a tedy i důvody jejich migrace. U skutečných válečných uprchlíků by měla být úřední defaultní hodnota rozhodnutí „spíše přijmout“, u ekonomických migrantů naopak. Tak to ostatně měl dělat i Západ za studené války, mohli jsme si ušetřit spoustu blbých příkladů, řečených z nějakého důvodu v této souvislosti, „jak nám Západ pomáhal“. Západ tehdy z ideologických důvodů přijímal i ekonomické uprchlíky z Východu, mezi nimi i všelijaké veksláky a kriminálníky, a ti nám nyní přednášejí svá moudra.
Vzpomínám si na setkání s tehdejší mluvčí Charty 77 Martou Kubišovou někdy v roce 1978. Stěžovala si, a ani neskrývala své zhnusení, že musela na rakouském velvyslanectví potvrdit, že nějaký člověk podepsal Chartu. Skutečně ji podepsal, ale okamžitě po podpisu letěl na rakouské velvyslanectví žádat o politický azyl z důvodu politické perzekuce coby signatář Charty! Státní bezpečnost se o něm ani nestačila dozvědět, natož se na něj byť jen křivě podívat, a už byl ptáček pryč, a určitě tam všem venku krmil uši o hrůzách, jimiž prošel.
Co říkáte na variantu vytvoření dočasných uprchlických táborů v místech, která bychom finančně podporovali a poté, co bude zničen Islámský stát, by uprchlíci v rámci jakéhosi Marshallova plánu byli vráceni zpět, tam jim byly postaveny domy a oni by se s naší pomocí pustili do obnovy země. Je takový scénář vůbec možný? Jednou z větví imigrační krize je samozřejmě řádění IS, druhou jsou ale ekonomické i klimatické problémy Afriky. Co můžeme udělat efektivně proto, abychom například vyřešili zásobování vodou apod. A co můžeme udělat k tomu, aby tam vznikala práce?
Podle mého soudu je třeba pracovat na třech plánech. První se týká umožnění života nebo zlepšení životních podmínek ve zdrojových zemích migrace. Druhý se týká ztížení podmínek pro nelegální migraci. Třetí se týká asimilace migrantů, kteří přes všechna ta opatření k nám doputují, a budou dobré důvody jim azyl udělit (anebo prostě nebude, kam je vrátit).
Kvůli tomu třetímu plánu se na mne hodně lidí zlobí, ale oni žijí asi půl metru nad zemí a neuvědomují si, že ta protimigrační opatření prostě nikdy nejsou hermetická a vždy sem nějací migranti budou přicházet. Musíme prostě na tento jev reagovat důmyslně a kultivovaně. Největší chybou by bylo uprchlíky umístit na jedno místo, bez práce, kde by se stupňovala jejich frustrovanost. Nikoliv. Musí být rozptýleni po republice, s přikázaným místem pobytu, kursy češtiny a prací. Žádné snové podmínky, které by lákaly další ekonomické migranty.
Proti tomu mnozí láteří a řeční o Schengenu. Upřímně řečeno, brala mě hrůza, když starý Dienstbier s Genscherem stříhali v roce 1990 ploty na „zelené hranici“. Mně nevadily. Vždy jsem chtěl důstojně chodit přes přechody, a ne se plazit s kontrabandem borůvčím. Již tehdy i mnoho z nás nových, kteří jsme přišli do bezpečnostního aparátu, mělo z toho totálně zbytečného ideologického aktu nedobrý pocit. Vždyť sousedé mezi svými pozemky také nebourají plůtky! Když chtějí na návštěvu, jdou k brance a zazvoní!
Pokud jde o ten druhý plán, ztížení migrace, ty hraniční ploty už s tím souvisí. Dále je to pomoc hraničním státům EU a pobřežním státům Levanty a Maghrebu. Co je v této situaci podstatné, účet by měl být Evropskou unií vyžadován po těch, kteří ty státy destabilizovali (především Spojené státy, Francie, Itálie, Německo). Z těchto finančních prostředků by měly být ony země stabilizovány a zde vystavěny ony přechodné uprchlické tábory.
Onen nejvzdálenější, první plán jsem si nechal na konec. Evropa by totiž mohla přispět zajímavou, polozapomenutou teorií, pocházející od velkého G. K. Chestertona. Touto teorií je distributivismus, jakási třetí cesta, jejíž přednosti pro současnou situaci se pokusím zde načrtnout a budu rád, vznikne-li na toto téma nějaká kloudná diskuse.
Všichni rozumní lidé uznávají, že vozit do postižených zemí peníze nebo produkty je – až na výjimečné jednorázové případy – kontraproduktivní. Nikoliv rýži, ale krumpáč, říká se. A Chesterton – pamětliv velmi sociálně citlivých encyklik katolických papežů, o nichž mnozí preláti zachovávají důsledné mlčení – chtěl pomoci odstranit velké sociální nerovnosti.
Bude férové uvést zde Chestertonovu motivaci, aby čtenář nebyl uveden ve zmatek. V knize „Co je špatného na světě“ Chesterton totiž napsal: „Máme-li zachrániti majetek, musíme jej rozdělit téměř tak přísně a radikálně jako francouzská revoluce. Můžeme se uchránit socialismu jenom změnou tak ohromnou jako socialismus.“
Proto se distributivismus zabývá rozdělováním, ale nikoliv všech majetků či produkce, ale pouze a jenom výrobních prostředků. Zamezuje tak koncentraci majetku, monopolizaci výroby. Utváří velké množství malých producentů, většinou organizovaných na základě rodinných vazeb. V době globalizace a rozpadajících se rodin to zní snad až příliš nadějně, nereálně. V každém případě bych však rád slyšel pro a proti, co se týče aplikace idejí distributivismu ve zdrojových zemích migrace.
Foto: Hans Štembera