Demokracie. Máme víc možností než pouze kapitulovat před EU, nebo ji opustit. Nechte nás znovuobnovit Evropu pod vládou občanů, požaduje Yanis Varoufakis. Odpor, který pociťují mnozí Britové vůči EU, pramení ze správného instinktu, ale vede k chybné reakci. Nemůže být pochyb o tom, že Brusel opovrhuje demokracií a nemá problém s tím, že by za svá rozhodnutí mohl být brán k zodpovědnosti. Prázdný kompromis Davida Camerona na tom nic nezmění. Vystoupení z EU ale také není řešením.
Na počátku bylo Evropské společenství velkolepým projektem. Jeho struktura umožnila nové oživení národních kultur v duchu evropského kosmopolitismu, umožnila odbourat hranice, založily se společné instituce a blahobyt pro všechny. I přes jazykové a kulturní rozdíly začala Evropa mírově srůstat dohromady. Ale bohužel uvnitř vznikající unie bylo zaseto hadí plémě, které mělo celý projekt přivést ke zkáze.
Národní státy jako Velká Británie vyvinuly během staletí politické mechanismy, které tlumily sociální a ekonomické konflikty mezi antagonistickými skupinami a třídami (šlechta, svobodní páni, později obchodníci nebo odbory). V EU a její bruselské byrokracii však vývoj postupoval jinak.
Vstoupila v život jako kartel těžkého průmyslu (tzv. báňská unie uhlí a oceli, pak i výrobců aut, a později zemědělství, podniků Hi – Tech a další). Jako u všech kartelů spočíval nápad v manipulaci cen a v rozdělení z toho plynoucích zisků prostřednictvím bruselské byrokracie.
Byrokrati, kteří spravují tento kartel, se obávali lidu a opovrhovali představou, že by lidé mohli rozhodovat sami, jak chtějí žít. V tom se žádným způsobem neodlišovali od manažerů OPEC nebo jakéhokoliv jiného podniku. Pomalu, ale jistě byl do chodu uveden proces odpolitizování čistě politických rozhodnutí. Tento proces vedl k tomu, že „demos“ byl z „demokracie“ zcela vyloučen, přinejmenším, co se týkalo EU, a všechna politická rozhodnutí byla zahalena do hávu pseudodemokratického fatalismu. Politici na národní úrovni byli pěkně odměněni za to, že dopustili, aby Komise, Rada, Ecofin (ministři financí EU), euroskupina (ministři financí eurozóny) a Evropská centrální banka byly přeměněny v nepolitické a nedemokratické zóny. Každý, kdo tento vývoj kritizoval a stavěl se na odpor, byl označen jako „neevropský“.
V hlubším smyslu v tom tkví důvod odporu, který mnozí Britové instinktivně cítí vůči EU. A mají pravdu. Cena za depolitizaci politických rozhodnutí spočívá nejen v porážce demokracie na úrovni EU, ale také v katastrofální hospodářské politice v celé Evropě.
Aby udržela v eurozóně své nežalovatelné fiskální předpisy, zajistila bruselská a frankfurtská technokracie, že jednu zemi eurozóny za druhou požene přes úskalí škrtů, podmíněných konkurencí. Ve slabších zemích to vedlo k permanentní recesi a v ostatních k tomu, že se příliš málo investovalo.Čím více jejich politika krachovala, o to víc byli autoritativnější, o to víc se politika, kterou diktovali, stávala iracionálnější.
Mezitím musely členské země EU jako Velká Británie, které byly tak rozumné, že nevstoupily do eurozóny, trpět sestupem Evropy do deflace. Nyní se při hledání spojenců od EU ve zmatku odvracejí a místo toho pohlížejí přes Atlantik nebo na Čínu, kde však na ně čeká podobné zklamání a ztráta suverenity (jak potvrzuje četba smluv TTIP a TISA).
Dnes jsou Evropané od Helsinek po Lisabon, od Dublinu po Krétu a od Lipska po Aberdeen zklamáni z institucí EU. Mnozí nacházejí zálibu v myšlence opět se vzdát projektu EU a pouze trvat na společném vnitřním trhu. Zastánci Brexitu slibují voličům, že mohou mít obojí zároveň: svou suverenitu a přístup ke společnému vnitřnímu trhu.Ale tento slib je falešný.
Pravý společný vnitřní trh vyžaduje jednotný právní základ, jednotnou ekonomiku, pracovní a ekologické standardy a soudy, které je v celé oblasti práva a se stejnou rozhodností prosazují.
Společnost jako britská, ve které jsou všechny politické strany hluboce přesvědčeny o myšlence suverénního národního parlamentu, si vznik takové instituce nedovede představit. Britové mají pravdu, když se zato chtějí vzdát úlev při koupi druhého bytu v Normandii nebo přestěhování na řecký ostrov.
Ale v čem spočívá alternativa? Když ani návrat do rámce národního státu, ani kapitulace před rozpadající se nedemokratickou zónou , která je známa pod názvem Evropská unie, nepředstavují schůdnou cestu – neexistuje třetí?
Ano, existuje. Je to ta, proti které se oficiální „Evropa“ s veškerým úsilím svého autoritativního myšlenkového aparátu staví na odpor: vlna demokratizace, organizovaná Evropany, kteří se pokusí vyjmout svůj život z rukou nezodpovědných technokratů , politiků a neprůhledných institucí a opět sami převzít kontrolu.
9. února se někteří aktivisté, kteří jsou přesvědčeni o této cestě bez alternativ, sešli v Berlíně, aby založili hnutí DiEM25 (Democracy in Europe Movement 25). Pocházíme ze všech částí kontinentu, jsme jednotní v odlišnosti našich jazyků, kultur, stranických knížek, našich světových názorů, naší barvy pleti, identity pohlaví, naší víry a našich představ o dobré společnosti.
Síla, která nás pohání, spočívá v jedné radikální myšlence: Chceme EU demokratizovat, v přesvědčení, že se jinak se strašnými náklady pro všechny zúčastněné rozpadne. Naše bezprostřední priorita tkví v úplné transparentnosti všech rozhodnutí (Live – Streaming schůzí Evropské rady, setkání Ecofin a euroskupiny, zveřejnění ekonomických vyjednávání a protokolů Evropské centrální banky atd.) Zároveň požadujeme, aby všechny existující instituce EU pokud možno co nejrychleji spojily své síly, aby vážně něco podnikly proti dluhové a bankovní krizi, krizi nesmyslných institucí, stoupající chudobě a migraci.
Náš střednědobý cíl spočívá ve svolání ústavodárného shromáždění, ve kterém se mají Evropané poradit, jak bude možné uskutečnit do roku 2025 nefalšovanou evropskou demokracii se suverénním parlamentem, který respektuje národní sebeurčení a dělí se o moc s národními parlamenty, regionálními shromážděními a obecními radami.
Že je to všechno utopie? Samozřejmě, že je. Ještě utopičtější je však představa, že EU v současném stavu antidemokratického hybridu a nevýslovné nekompetentnosti může přežít. Nebo představa, že demokracie se dá oživit v klínu národního státu, ve kterém je uvnitř nadnárodních „ vnitřních trhů“ a neprůhledných smluv o volném obchodu odsouzena k zadušení.
Ano, i nám samotným se jeví naše hnutí jako utopie. Ale jediná alternativa spočívá ve strašné budoucnosti se špatným koncem, která před zraky nás všech nabírá svou podobu, zatímco se EU rozpadá: David Cameron slaví možné vyloučení několika Východoevropanů z britského sociálního systému, každý si je sám sobě bližním, narůstá nepřátelství vůči cizincům, a zřizují se stále nové, vyšší ploty, a vytvářejí nejistotu ve jménu „ jistoty“.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová
Pozn. Článek vyšel v v The Guardian a Freitag