15. 2. 2016 CzechFreePress
Po únorové oslavě tibetského nového roku přichází březnové vyvěšování vlajek se sluníčkem. Spolky „za svobodný Tibet“ budou mít zase napilno. Mnozí jejich příznivci by nejraději ono území zlé Číně vytrhli a sní o tom, jak by pak za kámošem dalajlámou do nezávislého - či spíše „sluníčkářského“ – Tibetu jezdili.
Pohled do historie ale ukáže, jak nesmírně bláznivá tahle představa je. Vždyť celé dějiny Tibetu jsou v podstatě dějinami tibetské xenofobie podle hesla „nikoho si k nám nepustíme, abychom si tady v klidu mohli otrokařit a flákat se v klášterech“. Když Čína v roce 1950 nad Tibetem obnovila svoji svrchovanost, běžel tam středověk na plné obrátky. Pro mnicha nebo světského feudála neměl život poddaného větší cenu než otýpka slámy. Useknutí ruky, řezání nosů a řada dalších druhů mučení byly běžným trestem. Klášterní nástroje na vypichování očí se dodnes dochovaly a nezbývá než doufat, že už zůstanou jen muzejními exponáty.
Snad největší běsnění lámů bylo zaznamenáno v posledních letech čínského císařství v letech 1905-1911. Tehdy došlo k tzv. batangskému incidentu, který je v knize Dějiny Tibetu (nakl. Lidové noviny, 2000) popsán jedinou větou: „Tyto poznámky mnichy tak urazily, že ambana a jeho doprovod zavraždili“. Protože zmíněná kniha je spíše než dějepisem agitkou za tibetskou nezávislost, líčí její tibetský autor už jen zločiny čínské - tehdy spíše už jen formálně císařské - armády na Tibeťanech. O protiakcích lámů mlčí. Ti však postupovali po proudu velkých řek dolů na jih do Yunnanu a cestou vraždili všechny Číňany a cizince. Dochovalo se o tom mj. svědectví skotského botanika George Forresta, který byl roku 1905 v Yunnanu na své první velké expedici. Forrest se zmiňuje např. o případu vytržení srdce z hrudníku zaživa francouzskému jezuitovi Dubernardovi v jeho misii na horním Mekongu. Na paměť otce Dubernarda posléze Forrest pojmenoval jeden z nově objevených petrklíčů (Primula dubernardiana FORREST). Botanik sám unikl tehdy lámům jen o vlásek, byl na útěku o hladu plných 8 dnů. George Forrest také uvádí, že si lámové usekané končetiny, uřezané hlavy a vykuchaná srdce svých obětí věšeli na žerdě u svých klášterů jako trofeje.
Informace o těchto svérázných metodách „štěstí pro všechny bytosti“ jsou ovšem roztroušeny ve staré botanické literatuře, a jsou tudíž většině badatelů ve společensko-vědních oborech neznámé. Protibetští aktivisté by jim stejně odmítali věřit. Jejich miláčci v karmínovém rouchu jsou totiž pohrobci vrahů, kteří v pomyslné soutěži s evropskými ustašovci a banderovci nijak nezaostávali. Politicky to ovšem smysl dává. Je to pořád jeden příběh: ustašovci proti pravoslavným Srbům, banderovci proti nenáviděnému Rusku, lámové proti rudé Číně. Hrdlořezové a jejich pohrobci jsou naši kamarády či spojenci, jednou za svobodný Tibet, podruhé za nezávislé Chorvatsko nebo „demokratickou“ Ukrajinu. A těm, kdo mají na věc jiný názor, se vynadá do fašistů nebo komunistů.
Desátého března proto vyvěsím vlajku Čínské lidové republiky, protože vím, že právě díky lidové Číně mohu do Tibetu nejen cestovat, ale mohu si být téměř stoprocentně jist, že z obav z přísného trestu na mne žádný láma dýku nevytáhne.
Pavel Křivka
autor je bývalý politický vězeň