Cyklus je rozplánován na celý rok 2016. Jeho účastníci mají kromě jiného absolvovat i studijní pobyt v USA.

„Projekt má pomoci vytvořit systém vztahů mezi absolventy projektu ze tří pobaltských zemí a americkými školiteli,“ informoval na své webové stránce zastupitelský úřad USA v litevském Vilniusu. Co přesně má znamenat slovní spojení „navázat vztahy s americkými školiteli“, si snadno domyslíme. Mimochodem tento projekt není ojedinělý. V rámci boje proti „ruské propagandě“ už před časem Polsko a Holandsko navrhly vytvořit v EU ruskojazyčný televizní kanál. 

Jak připomíná v Pravdě Boris Latta, začátek boje Evropy s ruskou propagandou se datuje do roku 2010. Vysokého stupně aktuálnosti však nabyl až po začátku konfliktu na Ukrajině, neboť v té době podle něho „většina Evropanů přestala důvěřovat svým médiím, informujícím o tomto konfliktu.“

Na samotné Ukrajině vznikl – jako protiváha vlivných a masově sledovaných médií jako je Russia Today či Sputnik – dokonce úřad, jemuž mnozí říkají posměšně Ministerstvo pravdy. Jedná se o Ministerstvo informací, jehož úlohou je „bojovat s ruskou propagandou“, jak se vyjádřil Anton Geraščenko, poradce ministra vnitra. A zcela konkrétně dodal, že jde především o „vysvětlování a kontrapropagandu v krymském prostoru a na okupované části Donbasu.“

Jak píše Boris Latta, „ukrajinská novinářská obec i novinářské organizace v zahraničí si myslí o vzniku „ministerstva pravdy“ něco jiného. Mnozí ukrajinští novináři například tvrdí, že ministerstvo vzniklo proto, aby president našel ministerské křeslo pro svého spojence Jurije Steca, někdejšího šéfproducenta zpravodajské televize 5. kanál, kterou vlastní právě Petro Porošenko.

Odpor proti Ministerstvu pravdy vyjádřila ve Svobodné Evropě například novinářka Anastasia Stanko. Doslova řekla: „Jsme proti vzniku ministerstva, protože nechápeme, čím se může zabývat. Neviděli jsme žádné dokumenty a texty. Víme jen, že existuje.“ Mimochodem, v Kyjeve fungují v tuto chvíli už dva podobné subjekty. Kromě onoho ministerstva informací je to i Státní výbor pro televizi a rozhlas.
Nezávislý ukrajinský politolog Leonid Švec mluví dokonce o škodlivosti nového ministerstva pro práci médií. „Jen se utrácejí peníze a vytváří iluze, že se takto vyřeší komplikované otázky informační politiky,“ říká a dodává, že úplně stejnou optikou vidí i vytvoření „kontrapropagandistického centra ve Vilniusu.

„Nejlepší zbraní proti propagandě je svoboda slova. Vstup vlády a vznik ministerstva je krokem zpět,“ myslí si například generální tajemník organizace Reportéři bez hraníc Christophe Deloire. Ve stejném tónu se vyjádřila i Duňa Mijatovičová, představitelka OBSE pro otázky svobody médií.

Je zřejmé, a v historii to tak bylo vždy, že konflikt mezi státy přinášel z obou stran snahu mediálně ovlivnit mínění nejen svého vlastního obyvatelstva, ale také, a především, občany té protilehlé země. Dá se tomu čelit jediným způsobem: psát, točit a vysílat informace pravdivé, které jediné mohou jakékoli propagandě sebrat půdu pod nohama. Jenomže pravdu nezaručí žádné ministerstvo. Naopak dějiny učí, že režim, který je v úzkých a nemá důvěru vlastních lidí, začne vytvářet úřady na výrobu „pravdy“ a zavádět cenzuru. To je úsilí marné. Žádná cenzura nikdy nedokázala vygumovat skutečnou pravdu trvale a navždy. Dodává Petr Žantovský.