PZ: V platnost vstoupila dohoda o částečném příměří v Sýrii. Jaká je naděje, že se podaří tuto dohodu naplnit?
Přesně taková, jaké bude odhodlání mocností. Když na nastoupené cestě k míru vytrvají, bude dohoda realizovaná. Taková je povaha války v Sýrii.
PZ: Dobře, ale většina komentářů z Washingtonu i Moskvy je skeptická. Někdy až nepřátelská.
Samozřejmě, ve Spojených státech se teď před volbami politici předhánějí v tom, kdo uzavření dohody o míru nejvíce zpochybní. Začalo se mluvit o „plánu B“, který má být naplněn v případě, když Moskva dohody nedodrží.
PZ: Plánem B se myslí co?
Není to zcela jasné, neboť hlavní motivací zpochybnění dohody je na Západě snaha neztratit tvář v situaci, kdy iniciativu na bojišti i v diplomacii převzalo Rusko. Zatím se mluví o možnosti nasadit v rámci plánu B pozemní síly koalice vedené USA, což by znamenalo především saúdské či turecké síly. Dále se začalo koketovat s úvahami o nárazníkové zóně na severu Sýrie, a to by byl krok k faktickému rozdělení tohoto státu. Ve čtvrtek začala přistávat saúdskoarabská vojenská letadla na tureckého základně v Incirliku.
PZ: Z druhé strany – je tedy pravda, že dosažená dohoda o Sýrii je vítězstvím Moskvy?
Je to vítězství všech, kdo si přejí mír a obnovu Sýrie. Ať žijí v Moskvě, Washingtonu nebo v Bratislavě. Zároveň je ale pravda, jak ve svém komentáři pro První zprávy upozornil Jaroslav Bašta, že zmíněná dohoda nese rukopis Vladimíra Putina. Odpovídá modelu, který byl použit na Ukrajině: úmluvy Minsk I a Minsk II byly uzavřeny ve chvíli, kdy povstalci dosáhli na bojišti vítězství a převzali iniciativu. Totéž platí o Sýrii: vládní vojska podporována ruským letectvem přešla do ofenzivy, načež bylo dosaženo dohody o příměří.
Ukazuje se, že v současném kremelském pojetí není válka samoúčel, je to nouzový nástroj politiky. Jakmile se na bojišti podaří překonat určité bariéry bránící dohodě, využije Moskva svůj vliv k zastavení bojů. Řečeno jinak, diplomacie má naději dosáhnout kompromis tehdy, když si mír přeje ten, kdo je na bojišti nejsilnější. A porovnejte si to se současným washingtonským přístupem: George Bush mladší, na rozdíl od svého otce, chtěl iráckou armádu zničit. V domnění, že úspěchem na bojišti dosáhl totálního vítězství, ohlásil mír a přechod k demokracii – a od té doby se v Iráku prohlubuje chaos. Krvavý chaos. Skutečný mír musí být nadějí i pro poražené. Zvláště po válce, která byla dovezena ze zahraničí.
PZ: Chaos ale nelze vyloučit ani po dosažení dohody o Sýrii.
To máte pravdu. Ne každý z takzvané umírněné ozbrojené opozice souhlasí s rusko-americkým kompromisem. Odpor zaznívá i od vlivných sponzorů války – především Turecko dává jasně najevo nespokojenost, protože Ankara vsadila na totální vítězství ve válce proti Damašku. Navíc příměří se netýká bojovníků takzvaného islámského státu a Fronty an-Nusrá, což nikterak k přehlednosti situace nepřispívá.
Každá dohoda má smysl jen tehdy, když jsou její účastníci připraveni řešit problémy spojené s její realizací a když její účastníci vnímají chyby ostatních jako činy provedené v dobré víře. Chyby při naplňování dohody, při řešení problémů, které nebyly známy v době podpisu úmluvy – ne jako snahu dohodu obejít, ošidit partnery.
PZ: Nejsem si jist, že takto dosaženou dohodu mezi Barackem Obamou a Vladimírem Putinem chápou všichni účastníci. Stačí se podívat do našich sdělovacích prostředků…
Bylo kouzelné sledovat, jak se na veřejnoprávních obrazovkách celý týden snažili ukázat, že dohoda mezi americkým a ruským prezidentem je bezvýznamná. Že není hodna zaznamenání v oné zmatené směsi embarga, příběhů, zpráv a jednobarevných komentářů, která je vydávána za události. Přístup ČT k dohodě o příměří v Sýrii má poněkud tureckou příchuť: „Už aby to bylo za námi a mohlo se dál proti těm ošklivým Rusům válčit.“
Zpravodajství České televize – to jsou bakalové naší žurnalistiky. Zprivatizovali si část podmínek života jiných lidí a užívají ji v rozporu se zájmy těchto lidí. Našli si díru v zákoně a veřejnosti se smějí. Politici, až na malé výjimky, se jich bojí, protože kdo není na obrazovce, v oficiální politice neexistuje. Nebo se k nim lísají, protože doufají, že k nim z bakalovského stolu upadne pár drobků.
PZ: Česká televize je stále častějším tématem nejrůznějších analýz. Myslíte si, že má takový vliv?
Žijeme v době politického inženýrství, kdy manipulace prostřednictvím televize je velmi významný mocenský faktor. Na druhé straně na postoji České televize k válce v Sýrii naštěstí vůbec nezáleží. Neupírejme pánům redaktorům právo zesměšnit se.
PZ: Nejde ale jen o novináře. Varování před ruským nebezpečím zaznívá stále častěji i z vojenských kruhů. Jeví se to tak, že se Západ musí připravit na ruskou invazi?
Na první pohled ano. Britský Mezinárodní institut strategických studií (IISS) před několika dny vydal zprávu o stavu vojenské rovnováhy. Podle informace IISS rozmisťuje Rusko na západě svého území supermoderní protivzdušný systém S-400 a letadla MiG-30, v Kaliningradské oblasti rakety Iskander-M s doletem 500 kilometrů. Rozmisťuje ale i střely s plochou drahou letu Kh-101 pro letadla s doletem snad čtyři tisíce kilometrů, námořní střely s plochou drahou letu Kalibr s doletem dva tisíce kilometrů – a tak dále a tak podobě. Naopak nešťastné NATO prý od roku 1999 snížilo počet bojových batalionů Německa, Itálie, Francie, Velké Británie a evropského velitelství USA z 649 na 185. Loni pouze čtyři státy z 26 evropských členů NATO vydaly na vojenství ona vysněná dvě procenta hrubého domácího produktu. Zbývajících 22 členů takto utratilo v průměru 1,1 %. Mimochodem – relativně nejvíce z aliančních Evropanů vydalo loni na vojenství nešťastné Řecko: 2,5 % svého hrubého domácího produktu…
PZ: Copak lze srovnávat pokles počtu batalionů s novou ruskou technikou? Rusko také snížilo počet vojáků.
Máte bezesporu pravdu. Nemluvě o tom, že nemůžete vynechávat vojáky a techniku USA, když se vám to hodí, a započítávat je, kdy chcete. Lepší srovnání poskytují informace o vojenských výdajích. Čísla IISS se díky odlišné metodice zpravidla trochu liší od údajů, které představí v červnu Stockholmský institut pro výzkum míru (SIPRI), ale poměry mezi výdaji jednotlivých států jsou v zásadě stejné.
Tak tedy: v roce 2015 činily vojenské výdaje USA 597,5 miliard dolarů, zatímco ruské 65,6 miliard. Ty ruské byly až na čtvrtém místě, ještě za Čínou (145,8 miliard) a Saúdskou Arábií (81,9 miliard). Nebo jinak. Když sečteme vojenské výdaje evropských mocností NATO, tedy Veliké Británie, Francie a Německa, vyjde nám částka 139,7 miliard dolarů – což je 2,1krát více, než jsou ruské vojenské výdaje. Volání o potřebě zvýšit vojenské výdaje proto, že Aliance zaostává za Ruskem, jsou čirý nesmysl. Přesněji řečeno, není to nesmysl, ale propagace zájmů vojenské byrokracie a některých obchodníků se zbraněmi.
PZ: Váhám, jestli to nezní jako že za všechno mohou zlí kapitalisti.
Jasně, za všechno nemohou. Ale buďme konkrétní. Před několika dny SIPRI zveřejnil analýzu obchodu se zbraněmi. Podle jeho údajů tento obchod od roku 2002 roste. Jenom v období 2011 až 2015 byl o 14 % vyšší než v letech 2006 až 2010. Přitom pět států – USA, Rusko, Čína, Franci a Německo – odpovídalo za 74 % exportu zbraní. Podíl samotných Spojených států na vývozu zbraní byl v uplynulých pěti letech 33 %, což představuje růst oproti předcházející pětiletce vojenskoprůmyslového komplexu o čtyři procentní body. Ruský podíl byl 25 %, čínský 5,9 % a tak dále.
A teď porovnejme dovozce. Největšími odběrateli zbraní z USA byly Saúdská Arábie, Sjednocené arabské emiráty a Turecko. Největšími odběrateli zbraní z Ruska byly Indie, Čína a Vietnam. Která z uvedených dvou mocností má větší zájem na udržení napětí na Středním východě?
PZ: Když se na dohodu o Sýrii podíváme z tohoto zorného úhlu, pak opravdu nemá mnoho naděje. Nezdá se Vám, že jde o zbytečně vynaloženou námahu?
Není rozhodující, jakou naději má dosažená dohoda. A nejde jen o to, že není správné šířit skepsi či poplašné zprávy. Dosažená dohoda je dohodou o míru. O tom, že se nebudou zabíjet lidi, nebo se alespoň toto zabíjení omezí. Takové dohody je třeba bezvýhradně podporovat, protože mají morální základ. Bez ohledu na to, že se je možná nepodaří naplnit. Nemluvě o tom, že mír, který dohoda mezi Ruskem a USA nabízí, potřebuje nejen Sýrie, ale i Evropa.
Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda