4. 3. 2016 E-republika
Lavrovovu vizi je třeba brát vážně, protože Rusko ji nyní uskutečňuje v různých částech světa. Klíčová je Sýrie, kde prozatím běží příměří, které organizuje legální vláda za podpory mezinárodní komunity.
Důvod k napsání článku poskytl důležitý text ministra zahraničí RF Sergeje Lavrova nazvaný Russia in Global Affairs. Presstituti v korporátkách loví bobříka zaměstnanosti tím, že každý den napíší o Rusku aspoň jednu poloviční lež nebo úplné svinstvo. Goebbelsovo heslo o tisíckrát opakované lži zavazuje, a pravdu musíme dát na stůl, soudruzi v NATO zbrani. Druhá strana vyděšená z válečného šílení těchto mediálních kreativců zase hledá mesiáše, a světlo přece vychází z východu. Putin nikoliv jako agent KGB, ale jako tatíček národa, se nabízí tak nějak sám od sebe. Zvlášť v Česku, které slaví zakládající den nové státnosti tím, že na prezidenta hází vejce. Tlupa angažovaných umělců pak místo prezidentské standarty, za kterou umírali naši vojáci ve válkách, vyvěsí obří trenky, a při tomto hrdinském činu se nafilmuje. A národ zkoumá vyvěšené trenky, a kdo za to může. Vytunelování ideje české státnosti dostalo v posledních časech českého nerozumu vskutku klausovské rozměry. Pak ani putinovská strana u nás nemá dost zdravého rozumu k tomu, aby viděla věci v celkovém světle.
 |
| Sergej Lavrov |
Vize Lavrova o ruské verzi NWO
Tuto vizi je třeba brát zásadně vážně, protože Rusko ji nyní uskutečňuje v různých částech světa. Klíčová je Sýrie, kde prozatím běží příměří, které organizuje legální vláda za podpory mezinárodní komunity. Toto příměří bude znamenat další válku, ale nyní již pouze proti teroristickým skupinám podporovaným z USA a od wahabistických režimů z Perského zálivu, včetně politicky zpitomělé EU.
Lavrov začíná zmíněnou úvahu ukončením éry Jelcina a předtím Gorbačeva. Vykradené a ponížené Rusko, kde se už platilo dolary, se snažilo stát aspoň druhořadým členem států Evropského společenství. Skončilo to dnešní studenou válkou vyvolanou zastavením rozkrádání Ruska pomocí ruských oligarchů a skrze západní korporace. Proto bylo třeba zničit Libyi a Sýrii, když surovinové zdroje v Rusku vyschly a musí se kupovat za světovou cenu. Lavrov nesdílí vizi ruských západních liberálů, kteří nadávají na všechno ruské a snaží se lízat paty Západu. Tuto cestu ukončil Putin, viz článek našeho ruského kolegy nazvaný Dilema ruského vlastence. Obyčejný Rus má z národní cesty zásadní prospěch, protože opět dostal podíl na bohatství státu. A darem dostal fungující národní ekonomiku, která se pomalu dává dohromady z největšího propadu výroby a HDP v ruské historii, včetně II. světové války. K tomu viz článek Vyznání národohospodáře. A to nemluvím o posílení role Ruské federace doma i navenek, což ukázal světový vývoj v posledních 10 letech. Vítězství ve Druhé válce a slavení 70 let od vítězství ukázalo, že Rusko není žádný outsider. Outsiderem se stalo EU, které odmítlo na oslavy přijet.
Lavrov bere 1000 let ruské historie a ukazuje integraci Ruska do evropských vztahů, včetně zastavení náporu Mongolů a tisíciletí ruského křesťanství. Zjednodušeně viděno se diví, proč EU země jsou ochotné spolupracovat s wahabitskými Saúdy podporujícími terorismus a násilně likvidujícími křesťanství, ale nikoliv s křesťanským Ruskem, které proti tomuto islámskému terorismu úspěšně bojuje. Lavrov cituje francouzskou badatelku Hélène Carrère d'Encausse a ruského filosofa Nikolaje Berďjajeva aby ukázal, že Rusko vybudovalo za tisíc let stejně trvalou formu imperiální státnosti, jakou měly do začátku 20. století dnešní evropské státy. Pak postupně připomíná všechna velká dělení moderní Evropy. Ta začala Vídeňským kongresem po pádu Napoleona v roce 1815, kterého se aktivně zúčastnil car Alexander I. z pozice vítězné strany. Pak samozřejmě byla celá řada dalších jednání, z nichž hlavní byla Postupim v roce 1945. Teze článku je jasná. Každé vyloučení Ruska z osudu Evropy má osudový charakter pro samotnou Evropu.
Lavrov jasně říká ve svém článku, že Západ po 1990 zvítězil. Ale místo spojení s Ruskem začal postupně tlak na válečnou konfrontaci, která má dnes rozměry studené války. Jistě k ní patří i nelegální zabrání Krymu. Ale i naši presstituti začínají pomaličku psát o tom, kdo vlastně střílel na Majdanu, za čí peníze a v čí režii. A kdo tedy dávno předtím nelegálně zabral Ukrajinu pomocí protistátního puče. Lavrov jasně říká, že skončila zlatá doba Západu, kdy ze sebe dělal rytíře humanity, který toto poslání dostal jaksi shůry. A z titulu této morální nadřazenosti bombami rychtoval zbylé země světa. Jako dnešní Irák, kde za sebou nechal po všech válkách asi milión mrtvých. Tomuto mýtu o morální nadřazenosti západní demokracie už věří snad jen pražská kavárna, Respekt a Britské listy. Nedělají to zadarmo, tak jim tuto ušlechtilou víru přejme.
Dědictví Henryho Kissingera
Jeho éra vládnutí a tvorby zahraniční politiky USA je charakterizovaná třemi velkými genocidami. Pol-Pot se uchytil jako diktátor v rozvrácené Kambodži jen proto, že Kissinger nařídil masové bombardování Kambodže a Laosu systémem "všeho, co létá, na vše, co se hýbe". Toto bombardování trvalo 4,5 roku a bylo děsivé, včetně použití jedovatých chemikálií jako Agent Orange. Jak známo, USA válku ve Vietnamu prohrály. Další genocida se týkala Východního Timoru, což byla americká sféra vlivu daná invazí v letech 1974-75. Zapojení USA do genocidy skrze politiku Kissingera si můžete přečíst zde. USA podporovaly invazi loutkového vojenského režimu Indonésie na ostrov Timor, který chtěl nezávislost. Zde pak běželo organizované vraždění obyvatel od 1975 až do mírových dohod 1999. Viz knihu The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, and a Forgotten Genocide (Robert D. Blackwill, 2013). Poslední masakr se týkal Bengálska během krize v jihovýchodní Asii v roce 1971, tedy během Indo-Pákistánské války. Týkala se role USA v tzv. Bangladéšské genocidě z roku 1971. Pákistánský vojenský režim podporovaný USA zde za 9 měsíců zabil možná až 3 milióny lidí. Kissinger i Nixon dobře věděli, že podporou loutkové vlády generálů v Pákistánu jasně porušili americké zákony. Kissingerovo pohrdání Indy a americkou ústavou se stalo pověstným.
 |
| Koláž Henry Kissingera z dob Vietnamské války |
Model těchto intervencí USA vedoucí ke genocidám má opakovaně stejný charakter: cynické sledování vlastních velmocenských zájmů, humanitární bombardování, rozvrácení celých států a nastolení loutkových režimů, které pak dělají genocidy. Kissinger byl slavný tím, že při sledování zájmů americké politiky jej absolutně nezajímaly tzv. "kolaterální škody". Tuto politiku dnes dělají USA v Iráku, v Libyi a v Sýrii a v tzv. Kosovské republice. Mimochodem, již "demokratickou" Libyi pod vládou islamistů všeho druhu musí Západ jít zničit (pardon, osvobozovat) už podruhé. Ropná a plynová pole, odkud berou prakticky zadarmo suroviny, už přestala být bezpečná. Rozvrácený stát trpí občanskou válkou, která fyzicky zasahuje i naplněné ropné terminály. A to nejde, soudruzi.
 |
| Henry Kissinger dnes |
Na rozdíl od téměř vybitých proletářů se spojili jednoprocentní oligarchové všech zemí docela slušně a v super drahých hotelech. A pohádkově na tom vydělali. O to méně chápu jejich neschopnost domluvit se s ruským jedním procentem, a dnes i čínským. O důvodech této neschopnosti až někdy příště.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde. Děkujeme!
Související články:
- Plynovod Irán - EU?
- Fakta o Sýrii (IX.) aneb Bytí a nebytí dolaru
- Situace v Sýrii a okolí (září 2015)
- Fakta o Sýrii XI. aneb Kdo válčí a proč
- Sýrie, dvě války proti teroru (září/říjen 2015)
- Kolik stojí policejní stát
- Za čí zájmy vlastně NRA lobuje?
- USA vedou nekonečnou válku a k ničemu
- Betlémský osud středních vrstev v USA
- Proč jedno procento potřebuje válku proti teroru