Martin Kunštek 9. 3. 2016
Smer - SD dosavadního slovenského premiéra Roberta Fica počtvrté vyhrál volby. Ostatní strany porazil o „dvě koňské délky“. Přesto bude mít dost problémů sestavit stabilní vládu. I když volební výsledek Smeru ve srovnání s minulými volbami dost poklesl (z 44% na 28% odevzdaných hlasů), tak je to stále VÍTĚZSTVÍ, o jakém si třeba Bohuslav Sobotka může nechat leda zdát.
Ve srovnání s většinou evropských premiérů je Fico špičkový politik. Volby však zobrazují, že během 8 let vedení vlády (s krátkým intermezzem pravicové vlády premiérky Radičové), došel na hranice, které pro dělání politiky omezuje současný model uspořádání tzv. euroatlantického světa.
Slováci jsou v mnohém „napřed“. Kamarád, který velkou část roku prožije na Slovensku – mi kdysi řekl zajímavý postřeh: „ Chceš vidět budoucnost – co nás čeká? Podívej se na Slovensko.!“ Slováci jako první v Evropě zavedli tzv. „rovnou daň“. Brutálně „zreformovali“ zdravotnictví podle nejdivočejších představ teoretiků tzv. „pluralitního systému zdravotního pojištění“ (a vlády zdravotních pojišťoven nad nemocnicemi i nad pacienty). „Reformy podle receptů MMF“ prováděné vládou premiéra Mikuláše Dzurindy (SDKU) měly 3 výsledky. Slovensko splnilo maastrichtská kritéria a jako první východoevropská země přijalo Euro. Cena, kterou však většina společnosti a stát za tento Bruselský vynález zaplatila, však byla velmi vysoká. Rozklad veřejných služeb, rozsáhlé rozšíření chudoby. I do řad střední třídy. Zhoršení hospodářské a sociální situace vedlo k drtivému nástupu Roberta Fica a jeho Smeru.
Fico je unikát. „Politik akého v Európe niet“. Z ničeho postavil levicovou stranu. A k ní návdavkem i časopis (Nové slovo, z něhož NR pravidelně přebírá články). Směr začal tak, že se v roce 1999 jeden poslanec odtrhl od klubu tehdy vládní Strany demokratickej l´avice (SDL). Ten odpadlík byl Robert Fico a nehodlal se dále dívat na to, jak SDL „kolaboruje“ s pravící. SDL tehdy byla součástí vlády novodobé „národní fronty“ proti Vladimíru Mečiarovi. Mečiar a jeho HZDS jako jedni ze zakladatelů Slovenské republiky měli tou dobou i po všech „průserech“, které provázeli jeho vládu, stále ještě téměř třetinovou podporu voličů. Což nebylo málo. V systémech s poměrným zastoupením a politickou kulturou, která ctí vítěze, to obvykle stačí k sestavování vlády. Jen že na Slovensku se v „zájmu odstranění Mečiara“ proti němu tehdy spojili téměř všichni ostatní (s výjimkou Slovenské národní strany). Vznikla tak vláda „pravo-levého kočkopsa“, které předsedal Mikuláš Dzurinda (SDKU). Aktéry spojovaly je pouze 2 věci: touha odstavit Mečiara a touha vládnout. U řady aktérů by se dalo dodat i to, že si chtěli „hrábnout“ na to, z čeho si „cpali kapsy“ lidé z Mečiarova tábora.
A jako vždy, když se levicová strana stane součástí pravo-levé koalice, tak ani SDL v tomto případě nedokázala prosadit nic pro obyčejné lidi. Řada jejích představitelů působila dojmem, jako by přešla do tábora pravice. Za všechny stačí vzpomenout ministryni financí Brigitu Šmegnerovou. Původně charismatická ekonomka. V ministerské praxi „Kalousek v sukních“. Při „plnění si vlastních kapes“ lidé z SDL a SDKÚ v podstatě nešli odlišit. A SDL podle toho samozřejmě ve volbách 2002 dopadla. Vůbec se nedostala do Parlamentu.
Fico se na to hned z kraje nemohl dívat a záhy se od mateřského klubu trhl. Raději šel sám hájit pravdu, než aby se pohodlně mýlil se stranou. Založil novou levicovou stranu a úspěšně ji dostal do Národnej rady SR (tak se tehdy slovenský Parlament jmenoval). Směr se s výsledkem 13,6% stal dokonce třetí nejsilnější stranou. Skončil však v opozici. Na Slovensku nastala doba „pokusů na lidech“. O jedno volební období dříve než u nás. Byla zavedena rovná daň, poplatky ve zdravotnictví a růžné tržní experimenty se zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi. Seškrtány byly výdaje na školství a další veřejné služby. A také byl zřízen Špeciálny súd a Špeciálná prokuratúra. Tedy něco podobného o co usiluje u nás parta kolem Lenky Bradáčové. A jejích podporovatelů z řad „neziskovek“ -podporovaných finančně Ambasádou USA. Na Slovensku obě instituce zahájili činnost aférou s rozkrádačkami při předražených zakázkách na nové budovy a vybavení obou institucí….
Bohatí ještě více zbohatli, chudí zchudli, a hlavně se zvýšil jejich počet. Takže voličská přízeň se v následujících volbách otočila k dosavadní opozici.
V roce 2006 Smer vyhrál volby. V tu chvíli Fico musel ukázat, že je VELKÝ hráč a ne „sráč“. Aby mohl zrušit rovnou daň a aspoň trochu utlumit excesy, které v zemi napáchala druhá Dzurindova vláda, tak musel sestavit vládu s HZDS a SNS. A tehdy jsme poprvé mohli vidět, co je EU a její politici zač. A jak se dívají a hlavně chovají vůči svým „východním“ kolegům. Co to je ta evropská solidarita, které mají evropští socialisté a obzvláště Němci (nejenom z SPD) „plná ústa“. Později si ji mohli „vychutnat“ i naši politici.
Smer se stal v rámci Evropské socialistické strany (PES) „kaceřovanou stranou“. Na žádost slovenských „posluhovačů MMF“ z řad zkrachovalé SDL bylo Smeru na návrh německého předsedy socialistické frakce v Evropském parlamentu Martina Schulze (dnešního předsedy EP) pozastaveno členství v PES .Evropští poslanci za Smer byli vyloučeni z frakce PES. Oficiálně za to, že Směr sestavil vládu se SNS, která byla v té době označována za nacionalistickou. Dvojí metr jako když vyšije. Předchozí účast nacionalistické Strany Maďarskej koalicie, která v mnoha oblastech působila na hraně (nebo spíše za hranou) protistátní činnosti (podobně jako v roce 1938) v Dzurindově vládě, předtím nikomu nevadila. Asi proto, že Dzurindova vláda nehájila slovenské zájmy a poslušně kývala Bruselu. Fico a Směr se Bruselu „nepodělali“. Stáli si na svém a „kabaretní evropský bojkot“ ustáli.
Už během svého prvního vládnutí v letech 2006 až 2010 se Fico dostal na limit toho, co levicovým politikům umožňuje systém, ovládající euroatlantickou civilizaci. Nejasociálnější opatření Dzurindovy vlády – jako poplatky ve zdravotnictví - byly zrušeny. Velká mediální bouře se odehrávala kolem rušení Špeciálného súdu a Špeciálnej prokuratúry, které požadovala HZDS. Tyto orgány nakonec zrušil Ústavní soud jako odporující zásadám právního státu.
Osobně hodnotím první Ficovu vládu jako úspěšnou. V rámci toho, co systém umožňuje, se jí řada věcí podařila. Nejhorší zhůvěřilosti – jako rovná daň a poplatky u lékaře -koaliční vláda smetla ze stolu. Hasiči, učitelé, popeláři a další veřejní zaměstnanci dostali po letech přidáno na platech. Mohlo to být více – nebyl to úplně sociální stát. Byl to však pokrok. V lecčems Fica limitovali i koaliční partneři, jejichž řada členů se v době Mečiarových vlád, zařadila mezi nejbohatší 1% Slováků. Na druhou stranu je však nutné vnímat i fakt, že koaliční vláda dokázala „zatrhnout“ rozkladné tendence slovenských Maďarů, kteří houfně přijímali Maďarské státní občanství. Zákonem, který těmto lidem zakázal práci ve veřejné správě, bezpečnostních sborech a armádě, zřejmě zbránili „kosovizaci“ Žitného ostrova.
Ne zcela zanedbatelné možná byly i neoficiální závazky, které vůči sponzorům z doby vzniku strany, měl Fico osobně. Vznik strany a její provoz stojí spoustu peněz. Auta a pohonné hmoty, kterými se jezdí za voliči. Později nájem a provoz sekretariátů, platy aparátů atd. To všechno je hodně drahý „špás“. Slovenští podnikatelé – stejně jako ostatní – nechtějí sociální stát podle vzoru Švédska. Hospodářská politika Dzurindy a spol. sice ty, kteří se živili něčím jiným než privatizačními a jiným podvody, ruinovala nebo poškozovala – a proto chtěli její konec, ale úplní altruisté to také nejsou. Všechno má svoji cenu, kterou je třeba platit. Takhle to prostě je. To je také jeden z limitů, který levicovým politikům klade prostředí, v němž žijeme. Když však srovnám pokrok, který dosáhla první Ficova vláda (pokrok ve smyslu změny z původního stavu na počátku vlády až k volbám) s tím co předvádí Sobotkova vláda, tak mi Fico vychází jako SUPERPOLITIK. Fico přesahuje VĚTŠINU evropských politiků nejméně o třídu. Zkusme srovnat pokrok, který dosáhli jiné vlády označující se za levicové (třeba socialisté ve Francii). Na SPD a její demontáž práv odborů v době vlády Gerharda Schrödera už si dnes málokdo vzpomene. Zato každý může denně vidět, jak SPD dělá „stafáž“ Merkelové v jejím rozbíjení Německa a Evropy cestou uprchlíků. V této oblasti Fico nad evropskými politiky „ční nad kukuřicí“ jako strom. Spolu s Orbánem. Který byl také opakovaně kaceřován za „neevropskou“ politiku.
V roce 2010 lidé ve volbách Ficovu politiku ocenili tak, že se s téměř 34,7% stal suverénním vítězem voleb. Druhá strana v pořadí - SDKÚ získala 15,4%. tedy méně než polovinu. Cenu za vládnutí tehdy zaplatila HZDS, která se již nedostala do Parlamentu. Fico přišel o koaliční partnery a skončil v opozici. Proti němu se spojili všichni kromě SNS. Vznikl opět jakýsi „kočkopes“. Členy vlády Ivety Radičové a koaličních poslaneckých klubů spojovali pouze dvě ideje. Odstavit Fica. A nahrabat si do kapes svých a svých loutkovodičů. V tehdejší slovenské politice bylo možno vidět to nejhorší ,co si většina lidí pod slovem „politika“ představuje. Vláda nakonec padla ani ne v polovině funkčního období. Po aféře s „uniklým“ spisem slovenské kontrarozvědky SIS popisujícím špínu při rozdělování veřejných zakázek a to, jak si finanční skupiny nechají dělat pomocí vládních politiků „zákony na míru“. Spis měl jméno Gorila. Vyvolal skandál. Pak masové demonstrace. A nakonec pád vlády a předčasné volby .
Radičovci měli takovou ostudu, že to bylo na „chození kanálama“. I když v době vlády Radičové Slovensko přistoupilo k Euru, což bylo všude proklamováno jako velký slovenský úspěch, a „náš vzor“, tak to tehdejším vládním politiků nijak nepomohlo. Ficův Smer vyhrál volby drtivě. S více než 44% odevzdaných hlasů získal nadpoloviční většinu v Parlamentě. A mohl sestavit jednobarevnou vládu. Něco co se v systému poměrného zastoupení stává opravdu vzácně. Výjimečný politik Fico dostal výjimečnou šanci.
A jak už to tak ve Ficově životě chodí, i během své druhé vlády opakovaně došel až na limit toho, co umožňuje stávající systém. Došel až na místa, o nichž takový Sobotka ani nesní. Během minulé vlády bylo na Slovensku pro děti, důchodce a sociálně slabé zavedeno bezplatné jízdné. Byly postaveny kilometry dálnic a železničních koridorů. Z peněz z Evropských fondů byla opravena řada památek, které před tím chátraly. Oproti předgorilovskému období, kdy v zájmu plnění maastritskch kritérií a přijetí Eura byly zmraženy platy ve veřejné sféře, přece jen trochu vzrostly platy učitelům, zdravotníkům a dalším veřejným zaměstnancům. Skeptik by řekl, že toho mohlo být více. A ne úplně málo lidí, kteří v posledních volbách od Smeru odešli k radikálnějším stranám si to myslí také. Jenže k tomu, aby učitelé a další zaměstnanci veřejného sektoru mohli dostat přidáno více, by se Smer po všech bojích, kterými prošel, musel rozhodnout zpochybnit „zbožštělou modlu“ Euro.
K tomu, aby při veřejných stavbách dostalo práci více Slováků a méně Ukrajinců, by se Fico musel zcela rozejít s EU jako celkem, která má volnou konkurenci jako hlavní smysl své existence. Jenže to by pak zase neměl k dispozici ty fondy EU. Ke zboření obou evropských limitů levicové politiky stále ještě ve slovenské společnosti (a zdaleka ani jinde) není většinová podpora. Nástup radikálnějších stran jako L´udová strana Naše Slovensko Mariána Kotleby (8% odevzdaných hlasů) však ukazuje, že časy se mění.
Hodně „pro změnu“ atmosféry ve společnosti a přijatelnosti pro mnoho lidí do té doby „exotických“ názorů udělala sama EU a její čelní představitelé a nejvlivnější politici (Tusk, Merkelová) ve zhovadilé politice podporující otevřeně neonacistickou Ukrajinskou vládu. A též dalšími nesmyslnými konflikty s Ruskem. O „mnoho mil“ veřejné mínění směrem „od Bruselu“ posunula uprchlická krize. V obou případech Fico obstál a předvedl maximum toho co jako premiér „malé“ země mohl. V tom, aby prosadil víc by mu nesměli „vrazit kudlu do zad“ lidé jako Bohuslav Sobotka.
Stejně jako nelze zpochybňovat, že Směr prostě vyhrál a o hodně hlasů, tak nemá cenu si zakrývat oči před tím, že od něj část lidí odešla. A často k radikálnějším stranám. Kromě limitujícího faktoru EU svoji úlohu jistě sehrálo i chování lidí zevnitř Smeru.
Rubem politiky, kterou Směr prováděl, byla i řada opatření doslova „buzeračního“ charakteru. Jako jsou kontrolní hlášení k DPH, které u nás nyní o pár let později zavedl Babiš. Ke zvýšení daňového inkasa to nevedlo. Zavádění bylo velmi chaotické (asi jako náš registr vozidel). A poctivým lidem a podnikatelům to jen přidělalo práci. Tyto opatření, která Fico v dobré víře zaváděl se sobě vlastní tvrdostí (která je jinde výhodou), pomohla vstát z popela přednímu představiteli „dzurindismu“ a „radičismu“ Richardu Sulíkovi a jeho straně Svoboda a Solidarita (SaS).
Ani Kotleba nespadl z Marsu minulou sobotu. Už nějaký ten pátek je hejtmanem Banskobystrického kraje. A nestal se jím opět jen proto, že Směr příliš omezují restriktivní fiskální předpisy. Za vítězstvím Kotleby v přímých hejtmanských volbách stál – kromě odporu nemalé části obyvatel k Romským osadám a kriminalitě páchané Romy - též fakt, že předchozí hejtman za Směr nerovnoměrně rozděloval krajské evropské peníze. „Všetko šlo do Zvolena“. Tedy města, z něhož předchozí hejtman pocházel. Řada okresů nedostala téměř nic. A s účastí spřátelených a nespřátelených firem to bylo podobné. Ale tak to v politice také chodí. I dobrý předseda strany nemá jen dobré činovníky.
Ke cti však Ficovi ani Smeru neslouží, že na tento volební výsledek v krajských volbách Smer reagoval finančním embargem Banskobystrického kraje. Jako kdyby si kontraproduktivnost různých bojkotů předtím nevyzkoušeli na vlastní kůži. Kotleba jej však – podobně jako kdysi Fico - ustál a ještě posílil. Jeho strana se stala parlamentní. Uvidíme, jestli nevraživost mezi banskobystrickými činovníky Smeru a Kotlebou nezpůsobí odchod Smeru do opozice. A nástup nějaké kočkopsové nebo úřednické vlády, která by opět byla „zastupujícím říšským protektorem“ Bruselu na Slovensku.
Fico není ďábel (za nějž jej rádi vydávají naši presstituti), ani Bůh, (což se mu asi jako každému vysokému politikovi snaží namluvit jeho okolí). Občas dělá chyby. Přesto se však se mnoha věcmi, které se mu povedly, nesmazatelně zapsal do dějin. I kdyby jeho politická kariéra dnes skončila – a doufám, že tomu tak nebude – tak bude mít čestné místo v historii. Po boku takových velikánů jako Francis D. Roosevelt nebo Charles de Gaulle. Zakončím parafrází slovenského klasika: Boh daj abysme i my raz mali zopár takýchto Ficov.