12. 3. 2016
Před deseti lety, 11. března 2006, byl v cele v Scheveningen nalezen mrtev bývalý president Jugoslávie Slobodan Miloševič. Do vězení na předměstí nizozemského Haagu se dostal způsobem známým z Divokého západu, americká vláda na jeho hlavu jednoduše v duchu své šerifské tradice vypsala dne 25.6.1999 odměnu 5 milionů dolarů, když jej krátce předtím nedokázala zabít během 78 dní trvající bombardování.
Miloševič byl nakonec o dva roky později zrazen, zatčen a do Haagu dne 28.6.2001 unesen. V průběhu oněch dvou let před únosem ovšem musel čelit ještě dalším dvěma pokusům o atentát. Nějak takto si pánové Clinton, Cook, Blair, Fischer, Scharping a krvavá „domovnice“ Albright představovali demokracii: kdo se znelíbí, byť byl třeba řádně zvolen, bude označen za psance, zabit nebo postaven před „mezinárodní“ soud, a basta.
O činnosti tzv. Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu sepsal poučnou knížku s názvem „Justiční tyranie uprostřed Evropy“ český novinář Radim Panenka. Kniha ovšem vyšla v mizivém nákladu a je obtížně dostupná. Vyjádřeno ve zkratce, hlavním úkolem tribunálu bylo a je soudně posvětit někdejší novinové titulky, tedy že právě zejména president Miloševič může za (ovšemže novinářsky virtuální) etnické čistky na Kosovu, za válku v Bosně i za agresi NATO, která díky oddanému americkému psíkovi Václavu Havlovi vešla do dějin jako „humanitární bombardování“.
Slobodanu Miloševičovi bylo v Haagu upíráno i právo na obhájce, takže se musel hájit sám. Činil tak s neuvěřitelnou statečností a hrdinstvím, ale i trpělivostí. První velkou porážku utrpěl žalobce Nice v okamžiku, kdy byl nucen pod tíhou argumentů obhajoby stáhnout bod „snaha o vytvoření Velkého Srbska“. Jedním z nejpikantnějších detailů procesu bylo svědectví britského politika Paddyho Ashdowna ze dne 15. března 2002, tedy dva měsíce před tím, než se tento člen liberálně demokratické strany stal vysokým představitelem pro Bosnu a Hercegovinu. Ashdown tvrdil, že stál na albánské straně hranice s polním dalekohledem a sledoval území Kosova, kde viděl tankové, minometné a dělostřelecké útoky na albánské vesnice jižně od Juniku. V rámci slyšení obhajoby předvoval Slobodan Miloševič svědka, brigádního generála Božidara Deliče, který 7. července 2004 doložil, že z místa, kde Ashdown tvrdil, že stál, nic v Kosovu vidět nemohl. Případně, že vidět sice mohl, ale jen pokud má zázračnou schopnost vidět skrze hory.
Když už hrozilo úplné rozmetání obžaloby, byl Slobodan Miloševič „zemřen“. Stalo se tak krátce po svědectví Alice Mahon, dlouholeté členky britské Dolní sněmovny za Labour Party, které vyznělo pro obžalovaného nanejvýš příznivě.
Samotné jméno „Slobodan“ se v Evropě vyskytuje vedle srbštiny pravděpodobně už jen v řečtině (Eleftherios). Jde zřejmě o pozůstatek z doby 500 let trvající turecké okupace. U ostatních evropských národů svoboda asi nehrála zas až tak zásadní roli. Je příznačné, že právě člověk s takovým jménem se stal mučedníkem tzv. Nového světového pořádku, tj. projektu celosvětového otroctví.
Každý, kdo si svobody vážit nepřestal, by proto měl mučedníka Slobodana a s ním i všechny oběti stále pokračující genocidy Srbů uctít alespoň minutou ticha.
Vlastimil Fořt
11. 3. 2016
11. 3. 2016