Důvodem je skutečnost, že tyto změny jsou určovány mnoha faktory, které navíc čas míchá tak, že některé dnes významné jsou zítra druhořadé – a naopak.
PZ: Zase mluvíte v hádankách...
Hned se k tomu vrátím, jen je třeba zdůraznit, že pohyb cen benzinu na trhu v Česku jen vzdáleně souvisí s pohybem světových cen ropy. Nejde jen o to, že dodávky k nám se ve své většině opírají o dlouhodobé smlouvy. Připomínám, že podle dostupných údajů začala na světových trzích klesat hodnota ropy – mám na mysli poslední cenový cyklus – v polovině roku 2014. U nás ale cena benzinu začala klesat až s ročním zpožděním. Ještě v srpnu 2014, kdy barel ropy Brent stál v Londýně jen 50 dolarů, zaplatili jste u nás za litr benzinu Natural 95 více než 32 korun, tedy tolik, za kolik jste jej mohli koupit například v červenci 2008, kdy barel ropy Brent stál 132 dolarů. V současné fázi cyklu vývoje cen ropa začala zdražovat na konci února – benzin u nás o týden později. Když média vytvoří svými nekvalifikovanými komentáři atmosféru porozumění pro zdražení, cena vzroste.
PZ: Nekvalitními, nebo manipulativními komentáři?
Asi oboje. Jak kdo.
PZ: Vy si opravdu myslíte, že média vytvářejí cenu?
Ne, to si nemyslím. Jen se někdy podílejí na vytváření podmínek pro zdražení.
PZ: Tedy jinak – nevěříte, že cena může být odrazem nákladů?
Zda neviditelná ruka trhu vytváří obecné blaho? Ne, tomu opravdu nevěřím. Když nabídnete taxikářům čistou konkurenci, výsledkem nebude optimální cena, ale válka gangů.
PZ: To si opravdu myslíte, že taxikáři jsou loupežníci?
Vůbec ne. Jsou jako normální lidé. Když ale stát nebude trh taxislužby kontrolovat, nezmocní se ho ti, kdo vozí za optimální cenu, ale ti, kdo se neštítí užít teror. Nezískají monopol nízkou konkurenční cenou, ale jiným ekonomickým nástrojem – násilím. A násilí je mnohem silnější argument než slovo dovolávající se mravního imperativu nebo takzvaně čistého trhu. Stejně jako taxikáři se budou chovat obchodníci a jejich „ochránci“ v lukrativní městské čtvrti či pumpaři a jejich nadnárodní vládci. Odhodlaná menšina oblečená do černých košil napochoduje do Říma, minorita užívající násilí přemůže váhající Ukrajinu. Filosofické disputace neobstojí před brutální silou.
PZ: To jsme poněkud odbočili do prvního ročníku ekonomie či politologie. Vraťme se ale k původní otázce – co je příčinou onoho zlomu v cenách ropy?
Už jsem řekl, že příčin je několik. Dvě jsou ale mimořádně zajímavé. Především se stalo to, co všichni očekávali: s poměrně velkým zpožděním oproti původním odhadům začínají z trhu vypadávat někteří američtí producenti, pro které je současná nízká cena ropy smrtící – těžba je pro ně už delší dobu ztrátovou. Pak je tu něco, co neočekával snad nikdo: předběžná dohoda Ruska a Saúdské Arábie z poloviny února o tom, že nebudou zvyšovat těžbu ropy. K těmto dvou zemím se následně přidaly další dvě ropné supervelmoci, Venezuela a Katar.
PZ: Co je podle vás na této dohodě tak překvapivého? Pokaždé, když se cena ropy dostala pod úroveň výhodnou pro producenty, především pro státy organizace OPEC, a hlavně pro Saúdskou Arábii, reagovalo se snížením těžby. Následoval růst ceny.
To fungovalo téměř vždy. Jenže v tomto cenovém cyklu se propojilo příliš mnoho zájmů, a proto státy produkující ropu reagovaly na nízkou cenu barelu ropy produkcí většího množství barelů ropy – množstvím doháněly ztracený zisk. Tedy snažily se dohnat ztracený zisk. Producenti vytvořili převis na trhu, který snižoval cenu. Jenže kdyby jeden ustoupil ve snaze zvýšit cenu, druhý by uvolněný prostor zaplnil. A tak cena klesala.
PZ: Takže dnes směřují k dohodě. To zase není tak velké překvapení.
Ještě jí nedosáhli. V druhé polovině března by se v Moskvě měli sejít představitelé států OPEC, tedy organizace některých zemí vyvážejících ropu, a dalších ropných gigantů. Vytváří se „koalice Rusko–OPEC plus“. To je ale jen jeden z příkladů zvláštních proměn mezinárodní politiky v posledních měsících.
PZ: Taková koalice by byla obrovským diplomatickým úspěchem Moskvy.
To bezesporu. A nejen diplomatickým úspěchem. Je to také projev pokračující ztráty prestiže a moci Západu, jeho kontraproduktivní politiky sankcí. Nezapomínejte, že tento týden zazněla z Mezinárodního měnového fondu varovná a tajuplná metafora o nebezpečí „vykolejení“ světové ekonomiky.
PZ: V čem vidíte onu proměnu mezinárodní politiky? Můžete být konkrétnější?
Vztahy mezi některými státy se „rozvrstvily“ – to je slovo, které mě napadá jako nejvhodnější. Příkladem může být právě vztah Ruska a Saúdské Arábie. Moskva poslala vojenská letadla do Sýrie na podporu tamní vlády, Rijád poslal vojenská letadla do Turecka s tím, že se očekává jejich podpora syrských protivládních povstalců. Zároveň se Rusko a Saúdská Arábie dohadují o cenách ropy, ale i o jiném zboží a investicích.
Obdobně se „rozvrstvily“ vztahy USA a Ruska. Washington stále pomáhá některým ozbrojeným povstalcům v Sýrii, podporuje pučisty v Kyjevě, rozšiřuje sankce vůči Rusku – a zároveň se s Moskvou dohodl o možném ukončení války v Sýrii. Mezi ruským centrem na základně v Sýrii a americkým centrem v jordánském Ammánu byly navázány dělné kontakty, které řeší konkrétní problémy při plnění dohody Obama–Putin o zastavení války.
PZ: To zavání optimismem. Zatím není jasné, jak vše dopadne.
To máte samozřejmě pravdu. Ovšem samotní Syřané, kteří nejsou v řadách bojovníků takzvaného Islámského státu či organizací, jako je Fronta an-Nusrá, vykazují díky tlaku Moskvy a Washingtonu rostoucí porozumění pro to, že řešení jejich sporu není ve vojenské rovině. Dochází k dohodám znesvářených stran přímo na bojišti, které v řadě případů zprostředkovávají ruští vojáci. Zvyšují tak naději na úspěch v blížícím se jednání v Ženevě…
PZ: Které již dvakrát selhalo a i tentokrát byl začátek jednání odložen.
Byl odložen z kuriózních důvodů – v hotelích nebylo dost místa pro delegace, protože probíhá ženevský Autosalon.
Ale chtěl jsem říci něco jiného k otázce „rozvrstvení“ mezistátních vztahů. V dobách existence Sovětského svazu jsme viděli spojování témat – „povolíme dodávky obilí, když vy umožníte emigraci“. Říká se tomu junktim nebo linkage. Henry Kissinger toto provazování témat pěstované Kongresem často kritizoval, protože mu neumožňovalo manévrovat. Dnes vidíme pozoruhodné oddělení zájmových vrstev. Takto funguje diplomacie, když není spoutaná ideologickými předsudky.
PZ: Myslíte si, že v pozadí dohody Evropské unie a Turecka jde o totéž „rozvrstvení“?
To rozhodně ne. Evropská unie postrádá jakýkoliv koncepční přístup. Dnes je její racionální chování zablokováno trapnou obhajobou německé kancléřky. Obecně pak Brusel reaguje na problémy ad hoc, bez koncepce a pozdě. Politika Unie vůči Turecku není rozvrstvená, ale jednostranně podbízivá. Podívejte se jenom na vybombardovaná sídla tureckých Kurdů a postavte si vedle sebe moralizování kolem lidských práv, které Brusel tak miluje, se současnou „obchodní“ dohodou Ankary a Bruselu o migrantech. Vzpomeňte si, jak bylo zdůvodňováno bombardování Kaddáfího Libye – a jak se mlží kolem Erdoğanovy „národnostní politiky“, kolem jeho chápání svobody slova, nebo obchodních tras mezi Tureckem a džihádisty v Iráku a Sýrii.
Evropská unie nemá rozvrstvenou zahraniční politiku. Má jen občasné váhavé kroky do neznáma. Evropská unie prochází krizí, kterou asi může zastavit jen výměna politických generací v Berlíně a v Paříži.
(Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda)