Svět ruskýma očima 343

13. 3. 2016  Outsidermedia

Outsidermedia přinesl další přehled zajímavých článků z ruských periodik. Vedle blížící se volby ruského prezidenta se zabývají převážně geopolitikou, formulují ruské postoje k dění ve světě a přinášejí i jiný úhel pohledu, který je českému čtenáři a divákovi mnohdy upírán. Věříme, že i my s Novu republikou se brzy za to dostaneme na seznam 'strašných ruských špiónů' a 'Putinovy páté kolony' v Česku. Přejeme hezké nikým nerušené čtení:

Volby 2018: Rusko před a po

23. února 2016

Za dva roky budou v Rusku volby prezidenta. Je velká otázka, koho Rusové zvolí. Předpovědi jsou různé. Někdo si myslí, že nějakého vlivného člověka Kremlu, jiní uvažují o následníkovi z blízkého okolí Putina. Objevují se i konkrétní jména – Ivanov, Patrušev, Šojgu ….

Dohadů a předpokladů je mnoho, ovšem většinou neberou v úvahu to hlavní – Rusové si nehledají nového prezidenta. Nejsou devadesátá léta, kdy se země sunula kdoví kam, lidé cítili, že jsou změny nezbytné jako nikdy. Nyní žije Rusko ve zcela jiné době – v epoše stabilního a silného Ruska, vybudovaného Putinem.

Proto jsou i výsledky průzkumů jednohlasné – obyvatelstvo nevidí k Putinovi alternativu, dokonce ani v řadách těch, kteří pracují v Putinově týmu a celé Rusko je zná. Lavrov, Šojgu, Medveděv – všichni jsou profesionály svého oboru, ale představit si některého z nich ve funkci prezidenta, o tom lze pochybovat.

Zkrátka, Rusové nehledají nového prezidenta, nebo člověka schopného plnit „roli Putina“. Silného, přesvědčivého a opravdového vůdce, schopného sjednotit a vést za sebou lid. Takové dosud vidět není. Na sto procent lze říci: pokud se Putin účastní předvolební kampaně, bude zvolen znovu. Ne proto, že Rusko je „putinské Rusko“, ale proto, že Putin je ruský.

Převzato z News.mail.ru

Otřesy politického zemětřesení na Slovensku může pocítit celá Evropa

Petr Iskenderov
10. března 2016

Podle médií znamenaly slovenské parlamentní volby šok a zemětřesení. Hlavní lekce spočívá v tom, že slovenští voliči, i přes veškeré nátlaky na ně vedené prostřednictvím sdělovadel, hlasovali podle svého rozumu a většinou proti „systému“.

V novém parlamentu budou zastoupeny minimálně tři politické strany označované propagandisty z Bruselu za nacionalistické, populistické a dokonce fašistické. Je to Slovenská národní strana, kdysi podporující Mečiara, vystupujícího za aktivní vztahy s Ruskem (8,6 % hlasů), dále strana Sme rodina s 6,6 % hlasů a ještě pravicová radikální Národní strana „Naše Slovensko“ s 8 % hlasů. Ta žádá osvobození Slovenska od diktátu NATO a EU.

Bruselu není v této chvíli co závidět, když i pravostředová strana (na druhém místě s 12,1 % hlasů) vedená ekonomem Richardem Sulíkem stojí na straně euroskeptiků. Mimo jiné vystupuje také proti Lisabonské smlouvě. V této situaci je pro vedení EU lepší volbou vládnoucí sociálnědemokratická strana Směr Roberta Fica, i přes její vlastní názor na migrační krizi a vztahy s Ruskem. Dostala 28 % hlasů, avšak ztratila 14 mandátů ve stopadesátičlenném parlamentu. (V minulých volbách měla 44,4 % hlasů.)

Nikoliv náhodně posuzuje slovenský politolog Miroslav Kusý v bratislavské Pravdě možnou kompromisní dohodu mezi Ficem a Kotlebou, což se ještě před volbami zdálo být nesmyslné. Hlavní slovenské sociologické subjekty odmítaly do posledního dne možnost, že by Národní strana „Naše Slovensko“ překročila pětiprocentní hranici. Dávaly jí šanci na 1,5 až 2,5 % hlasů.

Slovensko předvedlo, že přes veškeré masírování občanů pro spojenou Evropu jsou občané členských zemí EU schopni jednat ne podle propagandy, ale podle svého národního instinktu. Vláda musí s jejich hlasy počítat právě tak, jako oni musí počítat s jinými objektivními faktory, které jdou proti scénářům Bruselu. Jedním z nich jsou běženci a nelegální migranti. Bruselská byrokracie dosud kapituluje před Tureckem, hlavním regulátorem migračního přílivu. Slovenská Pravda klade důraz na to, aby Slovinsko uzavřelo migrantům přístup do Schengenského prostoru a aby tak uzavřelo „balkánskou trasu“.

Procesy, které vyvolaly politické zemětřesení na Slovensku, jsou charakteristické pro mnohé státy EU. Přes veškerá úsilí Bruselu neklesá veřejné podpora maďarského premiéra Orbána. Změna vlády v Polsku měla za následek dramatické zhoršení polsko-německých vztahů a dokonce hrozbu EU, že proti němu zavede sankce. Euroskeptické nálady jsou silné i v ČR a v Rakousku, o středomořských zemích nemluvě. V EU dozrávají nové síly nejen v skrytu, ale již se projevují navenek a jsou schopné zásadně změnit evropský prostor.

Převzato z Fondsk.ru

Anochin: „Strašáka“ třetí světové války potřebuje Západ kvůli vojenským rozpočtům

Vladimir Anochin
9. března 2016

Podle názoru viceprezidenta Ruské akademie geopolitických problémů Vladimira Anochina jsou neopodstatněné prognózy mnoha západních analytiků, včetně zakladatele Stratforu Georga Friedmana o rozsáhlých válečných konfliktech. Poukázal na to, že nestabilita, která je nyní na Blízkém východě, se musí podle nich rozhodně přenést do dalších regionů. Řekl k tomu: „Obraťte pozornost na Jihočínské moře, Japonsko, či sporná území na Dálném východě. Tyto problémy nepřekračují kategorii „horkých míst“. Konflikty doutnají a budou doutnat ještě desítky let. Lidé, kteří vědí, co se odehrávalo ve druhé světové válce, například japonští politici, si ještě třiatřicetkrát rozmyslí, než prohloubí konflikt s Čínou…“

Pro Spojené státy je válka nepřijatelná. Jedna věc je připravovat na tomto podkladě rozpočet a druhá je ve skutečnosti bojovat. Skutečný válečný potenciál Polska a dalších zemí, které si přejí se válečného konfliktu zúčastnit, je na tom stejně. Patrně když na sebe lidé chtějí obrátit pozornost, tak takto hovoří.

Zostřování bude stále, vždy bylo, na tom je založen svět. Ale k velké světové válce nedojde. Kdo je dnes ve staré Evropě schopen zvednout meč proti Rusku? Nikdo. Mnohdy se právě proto myšlenky těchto „analytiků“ točí kolem válečného rozpočtu. Proto masově vyrábějí „strašáky“.

Převzato z Pravda.ru

„Černí pasažéři“ překazili Obamovo vítězství nad Putinem

Ljubov Ljulko
10. března 2016 
 
Časopis The Atlantic publikoval analýzu zahraniční politiky Obamy pod názvem Obamova doktrína. Podle časopisu považuje Obama za největší nepřátele „džihádistický teror, ruský avanturismus a čínské jízlivosti“. Toto především znemožňuje zvítězit „mezinárodnímu liberálnímu pořádku“. Avšak umírat za to Amerika nehodlá.

Obamova doktrína

Novinář Joffrey Goldberg, odborník na prezidenta Obamu, má ve věcech zahraniční politiky neomezený přístup k americkému prezidentovi. V The Atlantic uveřejnil esej, v níž jsou uvedeny známé, ale i nepublikované Obamovy výroky. Ty objasní, k čemu jej dovedlo jeho zaměření na „výlučnost“ Ameriky ve světě.

Podle Obamy naložil Vladimir Putin krutě s Ukrajinou, která byla „země-klient, jež měla snahu vyklouznout z ruských spárů. Absolutně to samé udělal (Putin) v Sýrii za cenu vážných ztrát na životní úrovni své země. Myslet si, že Rusko zaujímá v Sýrii a na Ukrajině lepší pozici než před vpádem vojska na Ukrajinu, nebo vyslání vojska do Sýrie, mluví o nepochopení povahy síly v mezinárodních záležitostech a ve světě jako celku. Skutečná moc znamená, že můžeš dosáhnout všechno, co chceš, aniž bys sáhl k násilí. Rusko bylo znatelně silnější, když se Ukrajina třeba jen zdála nezávislou zemí, ale byla kleptokracií, ze jejíž nitky mohl Putin tahat.“

Jistě je lépe dosáhnout cíle bez násilí, avšak nikoliv Rusko svrhlo legitimního ukrajinského prezidenta a také Rusko nezačalo podporovat tzv. arabské jaro, které se zvrhlo v řádění terorismu. Takový je na Ukrajině a v Sýrii výsledek Obamou použité síly.

Co se týká nitek na tahání, to je mylná představa imperialisty o zahraniční politice, v níž podle něho všem partnerům, nebo vazalům i spojencům je možno vnutit svoji vůli. V Americe se to nazývá „zvláštní vztahy“. V tom tkví Obamova nelibost k „černým pasažérům“, k nimž řadí „zvláštního“ Camerona a Francouze Sarkozyho a Hollanda. Připomenul jim nechuť dát do jejich vojenských rozpočtů požadované 2 % HDP, odmítnutí vojenské podpory syrské kampaně i to, že ponechali Libyi po svržení Kaddáfího „ve sra…ách“ (shit show).

Podtext výtek Obamy je takový: USA za vás bojují, udržují NATO, ale vy sami, je-li potřeba nastavit hruď, utíkáte. Nebudeme za vás umírat v regionech, které jsou důležité pro Evropu a ne pro Ameriku.

Goldberg cituje Obamu dále: „Pokud nyní kdokoliv uvažuje, že půjdeme bojovat proti Rusku za Krym a Východní Ukrajinu, musí se jasně a srozumitelně vyjádřit. Myšlenka, že tvrdá jednání či míchání se do jednotlivých válečných akcí budou nějak ovlivňovat rozhodnutí Ruska nebo Číny, je v protikladu ke všem důkazům, které jsme pozorovali v posledních padesáti letech.“

Tak kdo je avanturista a kdo je jízlivý? Vzpomeňme odporný výraz obličeje Clintonové, když se dívala na video, kde zabíjeli Kaddáfího. Řekla: „Přišli jsme, viděli jsme, on zemřel.“ Potom Libyi ovládl chaos, poté i Sýrii a nakonec i Evropu s přívaly Libyjců a Syřanů, prchajících před válkou. A k tomu se zhroutil Irák. Všechno se událo proto, aby byli zničeni diktátoři ve jménu vítězství mýtu demokracie. Vina přece není Amerika, vina je neschopnost rozvrácených zemí pochopit, že svět je uspořádán dialekticky a americký model není zaručený pro všechny. Vy, pane Obamo, se svou výlučností bráníte rovnovážnému uspořádání světa mezi vaším neoliberalismem a africkou kmenovostí. Tato rovnováha se možná nachází někde kolem čínského či ruského modelu demokracie.

Za Obamova prezidentování se Rusko i Čína staly rovnoprávnými světovými hráči, ale „farmáři, tesaři, inženýři“ – účastníci arabského jara – džihádisty.

 

Sázka na sankce a hybridní války

Obama vsadil na sankce, hybridní války, které mu umožnily tahat za nitky, ale ty se někdy utrhnou, protože vztahy ve světě nelze zakládat na zradě. Není možno slibovat pomoc Izraeli a odvracet se od něj ve prospěch dohody s Íránem – nepřítelem Izraele. Nelze nazývat Saúdy spojenci a vyhlašovat, že nebudeme „používat naši vojenskou sílu, aby si (Saúdové a Íránci) mezi sebou vyřizovali své účty“. Není možno podporovat kyjevský nelegální fašistický režim a ponechávat mu zvůli. Není možno budovat Transatlantickou unii a ponechat Evropu napospas migrantské krizi.

Obama řekl Goldbergovi: „Jsem přesvědčený internacionalista.“ Je ale nejasné, koho sjednotil v době svého vládnutí. „Jsem také idealista, neboť vím, že musíme prosazovat takové hodnoty, jako je demokracie, lidská práva, neboť neslouží jen našim zájmům, ale také zájmům lidí na celém světě, protože přijímají-li lidé nadřazenost zákona a práva majetku, atd., dělá to svět lepším.“

Takže lze říci nebezpečný idealista. Tyto nedůvěryhodné normy a hodnoty se prosazují prostřednictvím chaosu a smrti v zemích s jinými mentálními a hodnotovými orientacemi.

Za výsledek své zahraniční politiky Obama uvedl: „Lidstvo se stalo méně surovým, trpělivějším, zdravějším, lépe se stravujícím, ohleduplnějším a schopnějším k ovládání.“

Jestlipak to čtenář u sebe také pociťuje?

Převzato z Pravda.ru