Proč jdou Rusové ze Sýrie

Krátce poté, co byl ruský zásah v Sýrii vyhodnocen americkými generály jako vojensky efektivní, prezident Vladimír Putin nařídil stažení hlavních sil Ruska ze syrského bojiště. Síly syrského prezidenta Bašára Asáda se natolik vzpamatovaly, že podle zpráv z minulého týdne už chystají velkou jarní ofenzívu, která by měla vyhnat ISIS z centrální části země a zbavit přístupu k ropným polím.

Šachová hra, kterou Putin hraje, nabízí několik situací s vyhlídkami minimálně na remízu.



To nejdůležitější se podařilo. Letecké údery umožnily zastavit postup ISIS a zformovat pozemní síly, ve kterých syrská armáda spolupracuje s Kurdy, libanonským šíitským Hizballáhem a íránskými instruktory, možná i s bojovníky z Íránu. Ruská podpora ze vzduchu však začíná být kontraproduktivní, protože narůstají zprávy o civilních obětech. I kdyby nebyly úplně pravdivé, těžko jim zabránit jinak, než že se s bombardováním přestane. Země se stejně nedá osvobodit jinak než po zemi.

Do hry zároveň vstupuje nová figura, kterou jsou evropští platící diváci v komedii o uprchlících. Nejde o to, že by snad lidé, kteří prchají z válečných trosek, netrpěli a nepotřebovali účinnou pomoc. Ale uprchlíci byli až dosud vnímáni jen jako kulisa, která nepřekáží evropské podpoře dobrodružství, jehož cílem je svržení Asáda. Třeba kvůli plynovodu, saúdskému a tureckému soupeření nebo prostě kvůli potřebě někoho poddajnějšího, kdo by vyhovoval Američanům.

Teď však tato zaslepenost přináší shnilé vnitropolitické plody, jak ukázaly zemské volby v Německu a průzkumy veřejného mínění po celé EU. A Turecku byla umožněna pozice, ze které je schopno Evropu vydírat. Tohle si musí EU vyřešit sama, avšak příležitost k očistnému procesu a přehodnocení zahraničních priorit Evropy by byla zmařena, kdyby se Rusko nadále nabízelo jako pohodlný náhradní viník toho všeho.

Načasování ruského stažení letectva ze Sýrie souvisí také se zahájením mírových rozhovorů o Sýrii v Ženevě. Až dosud vyznívaly jako pokus Spojených států a Turecka uhájit z tlaku na Asáda, co se dá. Rusko však v posledním období změnilo postoj k těmto jednáním a dává najevo, že nemusí jít o mlácení prázdné slámy. Cíl rozhovorů už nevidí v záchraně Asáda, ale ve stabilizaci poměrů poblíž jižní hranice Ruska. Asád se musí víc snažit, aby prosadil svoji vlastní kontrolu nad územím a postupoval přitom způsobem, který ho nezbaví šancí ani v případných relativně férových volbách.

Ruské letecké údery proti pozicím ISIS na syrském území přitom neměly jen bezprostředně vojenský cíl. Byla to také vystavka uspechov ruského zbrojního průmyslu, příležitost ukázat bojové schopnosti nových letadel a dalších zbraní. Vedle toho začaly proudit informace o nových ruských strategických raketách s kombinací balistického a aktivně řízeného letu. O těchto věcech se nepochybně hovořilo při setkáních ministrů zahraničí Johna Kerryho a Sergeje Lavrova, jejichž výstupy byly relativně smířlivé a naznačily okénko příležitosti k obnově jednání o kontrole zbrojení. To může Rusku snáze vrátit ztracené postavení strategického partnera než roje letadel nad syrskou pouští.




Války jsou drahé a ropné příjmy stále hubenější. Rusko už ohlásilo snížení rozpočtu na obranu o 5 procent. Je zřejmé, že si musí vybrat. Snížení zahraničních vojenských aktivit může nabídnout vedle úspor také zlepšení vztahů se Západem, o které Rusko rozhodně stojí.

Klíčová je však ropa. Rusko už naznačilo ochotu spolupracovat s OPEC při kontrole těžby, aby pomohlo ceně, která je na pětině nejvyšších hodnot z roku 2008. Zatím dosáhlo dohody se Saúdskou Arábií, že nebude těžbu zvyšovat nad lednovou úroveň. Cenám to moc nepomohlo, ale v Moskvě může převládat názor, že nějak se prostě začít musí, a těžko dojednávat zásadní hospodářské cíle s někým, kdo je jinde – na syrském bojišti – mým nepřítelem.

Ceny ropy se mohou vzepřít pokusům o dohody a pokračovat v drhnutí o dno, protože éra fosilních zdrojů míří k nezadržitelnému konci. Tím spíš by bylo důležité rozvíjet vztahy na území, které se může zbavit chronických válek. Světová šachovnice se přeskupuje, své zájmy v jižní Asii začíná rozhodněji prosazovat i Čína a Indie, se kterými je Rusko schopno úzce spolupracovat.


Turecko se tváří jako země, která je schopná diktovat, ale i ono naráží na své meze. Miliony uprchlíků na jeho území nejsou hrozbou jen pro Evropu. Může se stát, že ani nebude schopno zajistit jejich zadržení na svém území, jak chce za drahé peníze slíbit. Stále častější jsou také sebevražedné atentáty v tureckých městech. To je mor asymetrického boje, kdy vražedného soupeře nemáme čím ohrozit, protože sám chce aktivně umřít.

V dnešním světě lze těžko poznat, kdy jde o autentické nebezpečí a kdy jen o zpravodajské hrátky. Poslední atentát v Ankaře je připisován Kurdům, spojencům Rusů na syrském bojišti. Rusové vědí, co jsou „černé vdovy“ a podobné teroristické typy, znají to i z Moskvy. Na to nemůže být polovičatá reakce. Ruský prezident Vladimír Putin ohlásil náhlé stažení letectva ze Sýrie bezprostředně poté, co turecká vláda označila za viníky nějakou odnož Kurské strany pracujících. Nechce být spojováno s konfliktem, který bude mimo jakoukoliv kontrolu?

Když to shrneme, za ruským stažením letectva ze Sýrie (základny zůstávají) je hlavně snaha přenést tíhu řešení na ty, koho se to týká nejvíc. Má-li to být příklad, kterého se chytnou další, tím líp.