Kurdové vzdorující tureckému masakru v ulicích Diyarbakir, desítky mrtvých. Z jakého důvodu média mlčí?

Darja Aslamova
20. 3. 2016   AC24

Original by Darya Aslamova published by Komsomolskaya Pravda; translation by J.Hawk...

Proč nejsem voják? Proč neumím zabíjet? Vždy mě učili, že pero je silnější než meč. Jaká je to ale intelektuálská naivita!

Zrovna teď v Turecku ve městě Diyarbakir šílený Erdogan zabíjí mé přátele Kurdy, a i když bych měla, tak je nezachráním.

A toto jsou další fotky udělané obyvateli tohoto města

Mohu si číst jen jejich SMSky (elektřina byla ve městě odříznuta a telefony si nabíjí přes generátory). Poslali mi smutné a hrůzostrašné fotky, které vskrytu pořizovali z oken, když v ulicích byly tanky a mrtvoly. Od pondělka 14. března je ve městě trvalý zákaz vycházení. Není tam žádné jídlo ani voda. Lidé riskují život, aby vyšli ven a sehnali něco k jídlu, a to se jim často nepovede. Jejich mrtvoly jsou roztroušené po chodnících.

Oběti bojů v ulicích Diyarbakir

Podle očitých svědků dochází k desítkám úmrtí

Před třemi měsíci jsem se svými kurdskými přáteli a s překladatelem jménem Erol seděla v srdci Diyarbakir v pradávném Suru, což je památka světového kulturního dědictví UNESCO. Ale UNESCO jí pomoci nemohlo. Zákaz vycházení ve městě právě skončil. Všude byly barikády, starobylé bulváry byly převrácené vzhůru nohami, historické mešity rozstřílené na kousky a po celém městě byly roztroušeny střepy z oken. Nebyla tam žádná elektřina. Seděli jsme v temné kavárně při svíčkách a cucali studené víno. Tehdy jsme už věděli o 14 zabitých civilistech (převážně ženách a dětech), ale pořád jsme povídali jak světáčtí Evropané. „On není ve skutečnosti cvok, řekl Erol o Erdoganovi. Turecko je součástí Evropy. To není někde v Sýrii. Turecko usiluje o vstup do Evropy, což znamená, Evropa a USA tu přeci nedovolí genocidu Kurdů.“

Byli jsme jak naivní mláďátka. Nedovedli jsme i ani představit, že by ta ó tak morální Evropa vyděšená k smrti záplavou uprchlíků tak najednou zradila všechna představitelná lidská práva. Že Erdogan jednající jako otomanský sultán bude diktovat podmínky: 6 miliard euro na dřevo, bezvízový režim pro Turky počínaje od června a úplné ticho ohledně všech zločinů v evropských médiích. A to za jeho ujištění, že ty imigranty ZKUSÍ zastavit.

Kurdové sledují turecká obrněná vozidla na kontrolním stanovišti v Diyarbakir

Jakmile k té špinavé úmluvě došlo, už jsem 15. března dostala zoufalou zprávu od Erola: „VŠEM! Naléhavé oznámení! Já se svou rodinou spolu s desetitisíci civilistů jsme uvázli doma kvůli trvání zákazu vycházení a jsme tu uvězněni. Tuto noc bylo mnoho nevinných lidí zabito a zraněno, když začali střety mezi Tureckou armádou a Kurdy. Není tu žádná voda ani elektřina. Kolem nás probíhají těžké boje.“

Kdysi rušná křižovatka je posetá opuštěnými auty. Turecké pancéřové auto v pravém horním rohu

 

Před boji v tomto městě prchají celé rodiny

Když jsem celý den od svého přítele nedostala žádnou zprávu, tak už jsem si byla jista, že ho zabili. 17. března napsal, že jeho dům v okrsku Baglar (nejhustěji obývaná část Diyarbakir) zasáhl granát. Dvě jeho vdané sestry ztratily domovy. Jemu se podařilo uprchnout se svou matkou a oblíbenou kočkou. O vše ostatní přišli. Strávili několik hodin v dešti a pod dělostřelbou, než je přátelé vzali někam dovnitř. Poslední vzkaz od Erola byl: všude kolem nás se pořád bojuje. Erol se se svou matkou, kočkou a kamarády pokusí dostat se na letiště. Tito světáčtí, dobře vzdělaní lidé a ateisté a skeptici nám teď v každé zprávě píší: „Modli se za nás!“

Kamarádovi Darji Aslamové se podařilo dostat se z města se svou matkou a kočkou. O vše přišli