Reva Bhalla 23.3.2016 Geopolitical Weekly, Stratfor,
O následujícím článku, který vyšel v českém překladu na Kose napsal -vlk- v předmluvě toto: "....přiznávám, že jsem byl některými dílčími tézemi Straforu a jejich analytiků velmi příjemně překvapen a ten jejich článek bych velmi doporučoval jako povinnou četbu všem těm „expertům“, které si neustále zve ČT do studia. Aby se konečně probrali ze své demagogicko-politrucké narkózy."
Vloni v říjnu, právě když Rusko zahájilo svoji intervenci v Syrii, president Obama opovržlivě odmítl myšlenku, že by Rusko mohlo ohrozit vůdčí roli USA na Středním Východě. V hodinovém interview řekl: „Pan Putin obětuje své vlastní jednotky, svou vlastní vojenskou sílu, jen aby udržel při životě svého jediného spojence. Fakt, že to musel udělat, nesvědčí o síle, svědčí to o tom, že jejich strategie nefunguje.“ Dva měsíce poté, když se přítomnost Ruska v Syrii ještě prohloubila, Obama stále zůstává k Putinově strategii přezíravý a říká, že „s Afghánistánem na paměti, není pro Putina zabřednutí do bezvýchodného a paralyzujícího občanského konfliktu tím pravým výsledkem, který očekával.“
Washington může, ke své škodě, klidně podceňovat Rusko dál. Rusko skutečně může plýtvat svými zdroji v bezvýchodném konfliktu ale přesně totéž dělají i Spojené Státy a všichni ti ostatní, kteří se nemohou udržet stranou geopolitického proxy bojiště, ještě komplikovaného přítomností džihádistů. Problém je v tom, že vrstvy ruské strategie začínají být pro západní oči příliš neprůhledné. Pro Rusy není syrské bojiště jen otázkou podpory spojence prostřednictvím lehkomyslného plýtvání zdrojů ani jen prosazením alternativní strategie boje s Islámským Státem. Syrie je pro Rusko také zemí příležitostí. Je také arénou, kde sebeovládání, trpělivost a opatrná identifikace a využívání předností a nedostatků soupeře může Rusku pomoci v obnovení rovnocenného soupeření se Západem.
„Realpolitik“ v ruském stylu
Ruská ekonomika se potácí pod údery nízkých cen ropy. Boj o moc v Kremlu se zostřuje a sociální neklid sílí po celé zemi. Spojené státy posilují své evropské spojence po celé západní hranici Ruska. Scéna nenabízí pro ruského vůdce právě nejlepší pohled, ale Putin je také zkušený praktik v reálné politice.
Moskva má k disposici svou střízlivou bezohlednost a vynalézavost, se kterou se může pokusit odstranit své největší slabiny.
Ve své knize „Realpolitik: Dějiny“ oceňuje historik John Bew často přehlíženého německého politika Augusta Ludwiga von Rochau, za jeho vnímání pragmatismu, který je ukryt za politickou filosofií. V knize „Foundations of Realpolitik“ kterou Rochau napsal v polovině 19-tého století, během let formování německého národního státu, napsal: „Realpolitik se nepohybuje v mlhavé budoucnost, ale v přítomném poli viditelnosti, nechápe svůj úkol jako realizaci ideálů, ale jako dosažení konkrétních výsledků a umí se, s jistým omezením, spokojit i s dílčími výsledky, pokud hlavní cíl je v dohledné době nesplnitelný. Určitě je Realpolitik nepřítelem sebeobelhávání v jakékoli podobě.“
Rouchauův popis státu, vedeného „realpolitik“, přesně padne na Putinovo dnešní Rusko. Zjevná zranitelnost Ruska popírá jeho trvající slávu, tím méně jeho schopnost brzdit západní snahy. Na druhé straně je Moskva schopná se rychle vyrovnat s nepohodlnou skutečností a využít vše, co je možné, z jakékoli příležitosti, která se naskytne. Zkušený prospěchář si dovede příležitosti, kterých chce využít, sám vytvořit. Sýrie je současnou osou geopolitického konfliktu. Tím, že vládním silám umožnilo dobýt Aleppo, vynutilo si Rusko pozornost Berlína, Washingtonu i Ankary jedním tahem.
V posledních dvou týdnech uprchlo z Aleppa 100.000 Syřanů a pokud bude město dobyto, tento počet se rychle znásobí. Pro kancléřku Merkelovou to znamená další vlnu migrantů, která posune Evropu ještě hlouběji do uprchlické krize, současně s uzavíráním hranic na balkánské cestě, se snahami národních politických sil těžit ze strachu a nepokoje, vyvolaného proudem migrantů. Zadlužené problémové státy na Jihu Evropy používají krizi k obviňování Berlína a Bruselu, že je současně zatěžují uprchlickou krizí a ničí úspornými opatřeními. Není náhodou, že Rusko využívá každé příležitosti k poukazování na názory právě těch euroskeptických sil, které Merkelové a ostatním hlavním politikům v Evropě způsobují každodenní bolení hlavy tím, jak se stále obezřetně posunují doprava a přitom stále ještě zůstávají pro své voliče přijatelné. Putin nemůže zastavit proud migrantů do Evropy ale ruská vojenská přítomnost v Sýrii mu dává sílu zvýšit potíže Evropy. To by se mohlo ukázat jako užitečné. Moskva by mohla kontinent rozštěpit, případně uvnitř bloku vyvolat nesouhlas s pokračováním sankcí vůči Rusku a s vytvořením stálých vojenských základen v Polsku, na východním okraji Evropy.
Pro presidenta USA Baracka Obamu představuje dobytí Aleppa útok ze všech stran. Ruské pokusy urychlit roztříštění Evropy poškozuje kritickou síť spojenců USA a vytváří potenciál pro ještě větší krizi na kontinentu. Ten je pro svou složitost jen stěží odolný proti barbarskému konfliktu. Jak řekl ministr zahraničí John Kerry na Mnichovské Bezpečnostní Konferenci, „My ve Spojených Státech nesedíme nečinně a nemyslíme si, že jsme úplně nezranitelní. Amerika chápe téměř existenciální povahu této hrozby pro politiku a uspořádání života v Evropě.“ Bílý Dům sice může chápat, co je v sázce v průniku evropské krize a syrské občanské války, ale je také méně připraven uřídit roli Ruska v tomto meta-konfliktu.
Je dobře známo, že Rusko bombardovalo mnoho povstalců, které Spojené státy potřebují jako své pozemní zástupce v boji proti Islámskému státu. I z vlažných jednání, jako je vyhlášení příměří, které se zrodilo z rozhovorů mezi Kerrym a Lavrovem v Mnichově, pro Rusko vznikla velká příležitost. Zatímco diplomaté cestovali mezi hlavními městy a domlouvali mírové rozhovory, Rusko pokračovalo v bombardování zcela podle svých potřeb a prohlašovalo, že se zaměřuje na Jabhat al-Nusra a další cíle na svém blacklistu. A tak když Rusko převzalo roli záškodníka, Americe zbyl na krku boj proti Islámskému státu v Sýrii, pokračující nemožně pomalým tempem.
Hraní Kurdskou kartou
Ofenziva vládních vojsk u Aleppa způsobila, že pro tureckého presidenta Erdogana se turecké geopolitické zájmy dostaly do absolutního popředí. Nejvíce stresující věcí pro Turecko je možnost pokračování proudu desetitisíců uprchlíků přes tureckou hranici, zatímco Evropa přiškrcuje přelévání tohoto proudu na kontinent. Řešení tohoto dilematu, které je Tureckem dlouhodobě prosazováno, není ulehčování Evropě tím, že by Turecko prostě uprchlíky absorbovalo, ale vytvoření „bezpečné zóny“ v severní Syrii, kde by mohli uprchlíci zůstat, a kde by si tak Turecko mohlo vytvořit bezpečnostní předpolí.
Spolu s podobným bezpečnostním nárazníkem v severním Iráku by si tak Turecko mohlo vytvořit posici proti Kurdům v severní Sýrii.
Jak se vztahy s Tureckem zhoršovaly, netajilo se Rusko rostoucí komunikací s kurdskými povstalci v Syrii, patřícími k Lidovým ochranným jednotkám (People’s Protection Units, YPG). To je stará hra podle ruských příruček. Rok 1946 se stal klíčovým pro chápání základních rozporů, které po staletí přetrvávají mezi Ruskem a Tureckem. V té době Sověti, vědomi si rostoucích vztahů mezi Spojenými Státy a Tureckem, zaměřili své chtivé oko na Tureckem ovládané průlivy, které tvoří kritický průchod z Černého do Středozemního moře. Sovětské velvyslanectví v Ankaře odeslalo sovětskému ministerstvu zahraničí zprávu o „kurdské otázce“ a sovětská propaganda opatrně vypustila kousky této zprávy do tisku, aby ujistila Turky a Američany, že Moskva tuto otázku prostudovala a je připravena podnítit kurdský separatismus v nezkušené Turecké republice. Jedna zpráva z prosince 1946 předložená oddělením ministerstva zahraničí pro Blízký a Střední Východ zdůrazňovala, že během 19. století carská vláda pravidelně hrála kurdskou kartou, aby oslabila Otomanskou říši tím, že „rozdmýchávala mezi Kurdy nespokojenost s tureckou vládou a kupovala si jejich podporu penězi a štědrými sliby“.
Štědrý slib, který dnes Rusko může Kurdům dát, je vidina jednotného a nezávislého kurdského státu, od Rojavy v syrském Kurdistánu až po severní Irák. Ofenziva vládních vojsk u Aleppa skutečně umožnila YPG posunout se ze svého území v severozápadní Syrii na východ směrem k Azazu poblíž turecké hranice. Z tureckého hlediska vzato, čím déle zůstane Ankara na turecké straně hranic, tím lepší budou šance kantonu Afrin spojit se s pásem území, kontrolovaným Kurdy, západně od Eufratu a tak vytvořit de facto kurdský stát na turecké hranici, spolu s již autonomní a nezávisle se chovající kurdskou oblastní vládou v severním Iráku. I když zákonné překážky činí takový scénář na bojišti v nejbližší době nepravděpodobným, Turecko s ním i tak musí počítat. A Rusové vědí nejen jak se Turkům dostat pod kůži, ale i jak mohou Turecku přivodit kurdské svrbění. Tím nejveřejnějším tahem bylo vytvoření oficiálního zastoupení Demokratické sjednocené strany, politického křídla YPG, v Moskvě, přivítání členů turecké prokurdské opozice, Lidové demokratické strany a dokonce zástupců donbasské oblasti na Ukrajině. Přiznání legitimity kurdským povstaleckým skupinám, které se Turecko tak usilovně snažilo vyloučit z jednání a současně umožnění úspěchu kurdských povstalců na syrském bojišti, to bylo prostě něco, co již Erdogan nebyl schopen snést. Dnes turecké dělostřelectvo ostřeluje posice YPG severně od Azazu a Tel Rifaatu a Turecko neustále do Bílého Domu opakuje stejnou zprávu: Washington a Ankara se prostě musí buď zcela shodnout nebo zcela nedohodnout na kurdské otázce v Sýrii.
Ve své roční prognóze na rok 2016 jsme zdůraznili, že Rusko zintenzivní své operace v Sýrii, aby svázalo Turecku ruce, ale nečinnost není pro Ankaru řešením. Místo toho by Turecko, poháněno mimo jiné i kurdskou hrozbou, mělo vytvořit koalici, zahrnující Saudskou Arábii, k odstraňování překážek na syrském bojišti. To je přesně scénář, podle kterého se v současnosti hraje, když Saudská Arábie a Sjednocené arabské emiráty připravují operace ze základny v Inčirliku. Turecko se nenechá vázat ohledy na Rusy a udělá cokoli, aby USA přinutilo umožnit tureckým vojenským silám zasahovat v severní Syrii. Turecká zpráva do Washingtonu nyní zní tak, že Tureckou vládu není možno pokládat jen za další kmen nebo frakci na syrském bojišti. Je to národní stát se svými národními zájmy. Jak řekl turecký vicepremiér Yalcin Akdogan, nemůžete stále hrát defenzivně a chtít přitom zvítězit.
Pokud půjde o silnější akci proti Islámskému státu, Spojené státy nemají námitek proti ofenzivě Turecka v severní Syrii, ale jsou zde stále ještě ohledy na jednání s Moskvou. Turecko, tím méně pak Saudská Arábie a Sjednocené arabské emiráty, by neměly provádět nějaké ukvapené tahy v severní Sýrii. Všechny tři země chápou nebezpečí, spojené s vysláním leteckých a pozemních sil do prostoru, kde již operují Rusové a potenciálně i Íránci. Zvětšování počtů hráčů na bojišti je nevyhnutelné, ale úloha mírnit možnost střetů leží plně na Washingtonu.
Převedení jednání zpět do Washingtonu
Jakmile rozehrál Aleppo, jediné, co musel Putin udělat, bylo čekat na telefonát. Třináctého února sdělil Bílý Dům, že Obama volal Putinovi a žádal ho o ukončení ruského tažení v Sýrii. Můžeme předpokládat, že konverzace šla daleko dál. Rusko ostatně plánovalo svou intervenci v Sýrii tak, aby vyvrcholila dorozuměním Ruska a Spojených Států. Sýrie sice pro Rusy představuje vlastní strategickou vrstvu ale Sýrie samotná je zastíněna povinností Rusů zpomalit vojenské zasahování Západu v bývalých okrajových sovětských republikách. Zatímco Ukrajina zůstává v politickém útlumu se stále křehčí vládou v Kyjevě, na východě Evropy se formuje stále soudržnější blok kolem Visegrádské skupiny zemí (Polsko, Maďarsko, Česká Republika a Slovensko). Zvláště Polsko tlačí na silnější přítomnost NATO na východním evropském okraji Ruska. Aby zvýšilo své šance přimět NATO k posílení jeho postavení, Polsko vyslalo, jako projev dobré vůle, pár svých stíhaček F-16 na podporu mise v Sýrii. Mezitím pokračují i rozhovory mezi Washingtonem a Bukureští o zvýšení přítomnosti NATO u Černého Moře a Turecko těmto diskusím stále více přeje, protože jeho vztahy s Ruskem dosáhly dna. Toto všechno jsou opatření, která Spojené státy mohou rozvíjet nebo tlumit podle toho, kterým směrem chtějí zaměřit rozpravu, kterou vedou s Moskvou. USA mohou ujistit Moskvu, že plány NATO v Evropě mohou mít své meze, ačkoli toto ujištění může s volbou nového presidenta v Bílém Domě v lednu 2017 rychle vzít za své. Washington se také snažil postrčit Kyjev, aby učinil jisté ústupky ve věci povstaleckých území na východě Ukrajiny, ale tamní vláda je jednoduše příliš slabá a navíc je bez politické vůle udělat takový druh kompromisu, který by vyhovoval Moskvě.
Hledání ruské Achillovy paty
Rusko hrálo kurdskou kartou proti Turecku celkem efektivně, ale mohla by také Moskva ochutnat svou vlastní medicinu? Objem a rozsah protestů Rusů po celé zemi se v posledním roce významně zvětšuje v souladu s tím, jak se prohlubuje ekonomická krize. I když ruská vláda s předstihem rozprášila opoziční skupiny, rozladěné dělníky a nevládní organizace, které zahraničí může využívat k destabilizaci Ruska zevnitř, není úplně nemožné všechny tyto rány zacelit. Na září jsou plánovány volby do zákonodárných sborů, volby, které by mohly otestovat, zda se velké množství nesourodých protestů může spojit do podstatnější hrozby z ulic. I když Kreml hrozí umístěním raket do Kalinigradu, ruské bezpečnostní síly musely těžce zasáhnout proti oposičním silám v oddělené oblasti u Baltského Moře, kde každý náznak snahy o odtržení nebo zpochybnění ruské nadvlády nad tímto územím okamžitě poutá pozornost Kremlu.
Hlavní zranitelnost Ruska je koncentrována na Severním Kavkazu, obývaném převážně muslimy, který Putin dostal jako dědictví čečenské války. Aby si toto dědictví udržel, přehlíží Putin šaškárny Ramzana Kadyrova, buřičského vůdce z Čečenska, jehož účet na Instagramu hlásá věrnost Putinovi a trumpovská rétorika má polarizační efekt na ruskou oposici, tvrdé nacionalisty a mocné členy FSB. Nicméně je Kadyrov jen nástrojem k udržení Čečenska, kterého se Putin v dohledné době nemíní vzdát. Důležitější je možná pro Putina rostoucí vliv salafistů a ultra-konzervativců v Dagestánu. Zde se množí útoky a ozbrojené aktivity a sebejistý Kadyrov se může pokusit využít nestability v Dagestánu k rozšíření své územní moci.
Tyto citlivé body bude důležité v nastávajících měsících sledovat, jak bude Rusko proplouvat úskalími jednání s Washingtonem, Ankarou, Berlínem a státy Perského zálivu. Současně by bylo chybou jednoduše předpokládat, že nepokoje v Rusku přirozeně dospějí do bodu, kdy bude ruská vláda nucena omezit svou vojenskou přítomnost v zahraničí. Ruská schopnost překonávat ekonomické potíže je větší než si kdo dovede představit a rozhodnutí o pokračování operací v místech jako Sýrie a Ukrajina mohou vycházet i z jiných než finančních úvah.
Znalost nepřítele
Spojené státy, při propočítávání svých příštích tahů, musí porozumět různým vrstvám ruské strategie a musí se vyhnout zjednodušeným soudům. Je snadné označit Putina za zločince a tyrana ale Putin dobře ví, kde leží meze brutální síly a co je ještě důležitější – vnitřně rozumí způsobu použití síly svých nepřátel. Je to vidět na jeho oblibě juda, které často označuje za filosofii nebo životní styl. Jak Putin říká, judo učí, že výrazně slabší protivník se může nejen účinně bránit ale může i zvítězit, pokud druhá strana zpohodlní a je si příliš jista sama sebou.
Nakonec ještě zpět k loňskému říjnu. Bílý Dům a ostatní se Rusům posmívali, že se nepoučili z lekce v Afghánistánu, a očekávali, že ekonomická recese a nákladná občanská válka v Sýrii se jednoho dne obrátí proti Rusům. Ten den by stále ještě mohl přijít ale Západ by na něj neměl čekat. Může trvat ještě dlouho, než ruská strategie bude tak účinná, aby hluboce ovlivnila Spojenými Státy vedený boj proti Islámskému Státu, Evropskou krizi a existenční boj Turecka s Kurdy. Putin už spotřeboval mnoho času, energie a prostředků k tomu, aby se dostal do fáze jednání se Spojenými Státy, ale nedělá si žádné iluze, že by mohl dosáhnout úplně všech svých cílů. „Realpolitik“ Kremlu se může projevit v částečných výsledcích a tyto výsledky se mohou ukázat na syrském bojišti, na východní Ukrajině nebo – pokud jednání selžou – se vůbec neprojeví. V tom posledním případě další fáze krize, která z toho vznikne, daleko přesáhne pouhé dobytí města Aleppo.