Tereza Spencerová23.3. 2016 Literární noviny
Je svým způsobem neuvěřitelné, kolik premis Hillary Clintonové – tedy fakticky pilířů, na nichž USA reálně staví svou politiku -- se v Sýrii ukázalo být zcela nesmyslnými.
Zatímco v Bruselu po měsících napětí a nejistot sčítají mrtvé po teroristických útocích a politici znovu pronášejí patetické proslovy o „solidaritě“ a nutné „obraně evropských hodnot“, v zásadě platí stále totéž, jako v případě listopadových teroristických útoků v Paříži: Tedy že pro vlastní přežití Evropy – Amerika coby prvotní hybatel je daleko za mořem a Daeše se na svém území nebojí – je akutně třeba radikálně změnit politické paradigma.
Portál Counterpunch po masakru v Paříži podotkl, že žijeme v éře zoufalství. „Zoufalství z podlosti, kterou ukázali vrazi nevinných lidí v Paříži; ale v ještě hlubším zoufalství z podlosti nehorázných vrahů, kteří nás dovedli na toto příšerné místo lidských dějin: těch vzájemně spojených postav, které po dekády chodí po chodbách moci v těch nejvyšších patrech Západu, zabíjejí nevinné po stovkách tisíců, likvidují sekulární opozici ve prospěch svých oblíbených diktátorů – a znovu a znovu a znovu – podporují, financují a vyzbrojují ty nejhorší sektáře na světě. A je tu ještě jeden důvod k zoufalství: ačkoli máme poučení dějin přímo před očima, dnes i do budoucna je budeme ignorovat, což platí jak pro mocenské hráče, tak i pro veřejnost. Veřejnost bude podporovat ty mocné, protože mocní opakují a papouškují pořád tu samou starou politiku intervencí, ty samé staré agendy dominance a chamtivosti, pořád a znovu dokola – a přitom vytvářejí neustále novější pekla, v nichž máme my všichni žít, a otravují životy našich dětí a těch, kdo přijdou po nás.“
Nový vhled do tohoto světa nyní nabízí portál WikiLeaks tím, že zveřejnil e-maily Hillary Clintonové, která má za sebou osm let v pozici první dámy, dalších osm let ve funkci senátorky za New York, čtyři roky k tomu v křesle šéfky americké diplomacie a nyní má nakročeno rovnou do Bílého domu. Nové dokumenty z let 2010 až 2014 odhalují, že Hillary Clintonová poté, co osobně vedla likvidaci libyjského státu, měla stejné schéma připravené i pro Sýrii – a znovu jako by si ani nepřipouštěla obrovské problémy, které americké války na Blízkém východě neodvratně vyvolávají.
Nutnost „změny režimu“ v Sýrii Hillary Clintonová z pozice ministryně zahraničí USA obhajovala snahou posílit Izrael a ochromit regionální vliv Íránu, přesně podle přání izraelského vedení. Její logika byla prostá: USA svrhnou režim v Damašku tím, že příslušným silám dodají zbraně, své vojáky do Sýrie v rámci úspor nevyšlou a Rusko se Americe neodváží vzepřít, protože v případě Kosova přece také nic neudělalo. Následně bude v Damašku instalována proamerická vláda, která přeruší styky s Íránem, postaví se proti libanonskému Hizballáhu, případně by mohla ještě s Izraelem podepsat i mírovou smlouvu a zbytek arabského světa bude Americe aplaudovat za to, že „bojuje za arabský lid“. K tomuto účelu instrukce a vizuály od amerického ministerstva zahraničí mimochodem dostala například katarská televize Al Džazíra, přičemž speciálním výběrem informací se na „změně režimu“ v Sýrii měl podílet i koncern Google.
Je svým způsobem neuvěřitelné, kolik premis Hillary Clintonové – tedy fakticky pilířů, na nichž USA reálně staví svou politiku -- se ukázalo být zcela nesmyslnými, počínaje třebas jejím tvrzením, že rozhovory s Íránem nemají žádný smysl, přes přesvědčení, že Rusko nebude bránit Asadův režim, a konče například axiomem, že dodávky zbraní protivládním silám urychlí dezerci z řad syrské vládní armády. Ale nejzajímavější je to, co v e-mailech někdejší ministryně zahraničí USA zcela chybí: jakákoli úvaha o tom, že by do jejích plánů na „změnu režimu“ v Sýrii mohli vstoupit radikální islamisté, s nimiž Washington ale začal ve svých plánech „počítat“ v roce 2012. Právě ti jsou přitom dnes neporovnatelně významnější, než skoro už zapomenutí ztracení rebelové vycvičení a vyzbrojení s pomocí CIA. (Zbytečně vyhozená půlmiliarda dolarů na tento „rebelský“ projekt nicméně Pentagonu nebrání, aby celou akci nechtěl zopakovat.)
S Hillary Clintonovou lze souhlasit snad jen v tom, že Izrael opravdu chce uchovat svůj jaderný monopol na Blízkém východě. I tak lze ale její e-maily vnímat jako „školní“ ukázku agresivního uvažování, v němž se oficiální politikou stávají „nízkonákladové“ války, a tvůrci těchto politik ani v nejmenším nepřemýšlejí o dopadech svých kroků.
Ve Spojených státech se kolem e-mailů vede žhavá diskuse, neboť jimi Hillary Clintonová podle všeho porušila zákony o ochraně státní bezpečnosti. Demokratická strana a Bílý dům ji ale mají za svou jedinou možnou kandidátku na příštího prezidenta, a tak FBI při vyšetřování „naráží do zdí“.
Britský The Independent nicméně před pár dny, tedy ještě před dnešními útoky v Bruselu, nabídl obecnější pohled: „Je zvláštním aspektem konfliktů (na Blízkém východě), že západní lídři ještě nikdy nemuseli zaplatit politickou cenu za svou roli v jejich rozněcování nebo prosazování politiky, která účinně navyšovala násilí. Daeš posiluje v Libyi, což by se nikdy nestalo, kdyby David Cameron a Nicolas Sarkozy nepomohli zničit libyjský stát tím, že v roce 2011 svrhli Kaddáfího. Al Kajda se šíří Jemenem, kde západní lídři ponechali volnou ruku Saúdům k zahájení bombardování, které zničilo celou zemi.
Po pařížském masakru z konce loňského roku přišla vlna emotivní podpory Francii a jen trocha kritiky francouzské politiky v Sýrii a Libyi, ačkoli právě tato politika po roce 2011 pomáhá Daeši a dalším saláfistickým a džihádistickým hnutím. Tím, že převzaly kauzy syrské a libyjské opozice a zničily státy v Sýrii a Libyi, Francie a Británie otevřely dveře terorismu do Evropy a měly by nést vinu za to, že je terorismus v Evropě na vzestupu. Odmítáním přiznat chyby nebo se z minulosti poučit tak západoevropští lídři prakticky nijak nepřispěli k současnému, překvapivě úspěšnému „ukončení nepřátelských akcí“ v Sýrii, které je takřka celé výdobytkem USA a Ruska. (…) A média svým totálním informováním umožňují západním vládám uniknout odpovědnosti za mnohem horší bezpečnostní selhání, jímž jsou jejich vlastní katastrofální politiky.“
Po pařížských útocích média a většina veřejnosti umožnily západním lídrům zahalit se do smutku, zatímco by správně měly zkoumat jejich roli při nápomoci s rozpoutáním těchto hrůz – a to nejen v Paříži nebo Bruselu. Vše nasvědčuje tomu, že se tato šaráda bude opakovat.
PS. V záplavě nacvičených mediálních i politických výstupů je vcelku „osvěžujícím“, že Kyjev v teroristických útocích v Bruselu nevidí Daeš, ale součást ruské hybridní války, a Izrael zase odraz nemístné evropské pozornosti vůči okupaci Palestiny.