Zbyněk Fiala
26. 3. 2016 Vaše věc
Andrej Babiš není Donald Trump, ale ohlas obou je založen na podobném principu. Lidé odmítají politickou veteš z 80. let, kterou establishment uctívá jako posvátnou krávu. Ani pravicoví voliči už nevěří tomu, že hromadění bohatství u hrstky privilegovaných nakonec prosákne do celé společnosti. Přestávají tolerovat, že za podnikatele mluví hlavně ti, kdo nic reálného nevytvořili a živí se odsáváním renty.
Babiš je nemrava, když sáhl po evropské dotaci venkovských řemeslníků nebo firmičky někoho nadějného. Avšak stačí se podívat do statistik, třeba do vývoje domácích tržeb malých a středních podniků nebo jejich zakázek pro nadcházející období, aby bylo jasné, jaká je to bída. Obírá je kdekdo. Babiš jednal na úkor těch, kdo by stejně nic nedostali.
Když však porovnáme ztrátu, kterou odklonění padesáti milionů roku 2008 způsobilo celkovému rozkvětu naší vlasti, a prudkost debaty, která nápravě neváhá obětovat rozpad vládní koalice a volební období populistického třeštění, zdá se, že to potvrzuje teorii mávnutí motýlího křídla. Nepatrný impulz nad rozkvetlou loukou spustil kaskádu důsledků, na jejichž konci je zničující tornádo úplně jinde.
Toto tornádo však netvoří synchronní zapojení rozčílených hlasivek na úroveň megawattů elektrického výkonu, kdyby si ty televizní plky někdo opravdu pustil. Toto tornádo spíš připomíná kvílející fučík, který se používá k úklidu podzimních prostranství. Duje do volebních preferencí tradičních politických stran a odfukuje je kamsi do mimoparlamentního roští. Moralizující topkaři a lidovci jsou jen krůček od srázu pěti procent. ANO vytrvale vede. Veřejnost si vybrala špatně?
Jsou samozřejmě důležitější věci než volby. Podívejme se třeba na seznam nejbohatších Čechů. Jasně vede Petr Kellner z finanční skupiny PPF. Druhý je Andrej Babiš, který pokrývá prostor od hnojiv, přes kukuřici po párky. Třetí je Roman Vítek,realitní spekulant. Čtvrtý Karel Komárek má extraktivní obor (trocha domácí ropy) a loterie, pátý Pavel Tykač je finančník, který se přesunul do exktraktivního oboru (zmocnil se díry v zemi).
Bráno mechanicky, Kellner má víc než čtyři další dohromady. Když však porovnáme, kolik vzniklo z produkce něčeho reálného a kolik jsou hlavně různé formy renty, je to jedna ku šesti. 2,5 miliardy (Babiš) ku 15 miliardám (ostatní). Dolarů, samozřejmě, beru to z Forbesu.
Naznačuje to, že hlavním zdrojem bohatství v naší zemi je renta. Umět si správně stoupnout, a pak vybírat. Samozřejmě, že pouhý dobrý nápad nestačí. Jsou to stejně komplexní operace jako třeba v chemickém průmyslu, protože to funguje jen tehdy, když se důsledně odděluje to, co se nesmí potkat, a ve vhodný moment a za správného tlaku se pak propojí to, co k sobě patří. Snadno lze udělat manažerské chyby, když někdo nedostane to, co mu podle dohody náleží. Ty však můžete udělat jen jednou nebo dvakrát. Stejně tak nelze dopustit, aby citlivé materiály nebyly exponovány na denním světle a změnily se v třaskavinu.
Proč tak málo schopných lidí dělá něco reálného? Proč kvůli tomu, aby vznikla fabrika, musíme zvát Němce, Američany nebo Číňany? Zdá se, že je to stále důsledek dědičného hříchu privatizace, která vyžadovala, že podnik musí být nejprve rozkraden a zničen. Pak jej bylo možné dát zadarmo, samozřejmě, ne každému hejhulovi, který by si o to řekl. Nebo za úvěr, o kterém bylo jasné, že není třeba splácet.
Ekonomická moc, která tak vznikla, si pak udržovala politické krytí. Výraz ekonomická moc je však zkreslující. Jde jen o proud vyždímaných peněz, určených k rozdělování v malém okruhu. Ekonomie je to však leda za zrcadlem. Kapitál to znehodnocuje, zdroje odčerpává, poptávku doma dusí, proto je taková závislost na exportu firem se zahraničními vlastníky. Cílem těch domácích je někoho takového najít a podnik prodat.
Nejsnáze tedy u nás narazíte na někoho, kdo si říká podnikatel, ale je fakticky jen rentiér. Takoví lidé chtějí všechny problémy řešit jen omezováním mezd a snižováním daní. Kdykoliv otevře pusu nějaký analytik, ozve se právě v tomto duchu. Cokoliv jim zavání rovnou soutěží, je byrokracie a překážka v podnikání.
Všichni podnikatelé nejsou takoví. Avšak ti, kdo takoví nejsou, to těm ostatním kazí. Proto jsou vnímáni jako protisystémoví. Babiš se ani nesnaží tvrdit něco jiného, než že chce tento systém rozbít. Těžko říci, jestli na to má sílu. Nemůže to pojmout moc ideologicky, protože sám je namočen taky. Je však představitelem produktivní ekonomiky. Vytknout se mu dají jen drobnosti.Třeba, že je monopolista. Nemůžeme však chtít všechno najednou.
Pokud by se podařilo přiškrtit rentiérské složky ekonomiky, ochabne i financování politických struktur, které jsou na to odkázány. To přátele nenadělá. Ale jen nahoře. Lidi celkem rychle postřehli, že revolucí je v této zemi už samotné vybrání daní. Výkonné složky státu jsou rozděleny. Část vede ústupový boj s občasnými vzryvy odporu, že by se to snad podařilo strhnout ke starému. Jiní to vnímají jako svobodu, kdy konečně mohou udeřit na nedotknutelné.
Nepléduji za Babiše, je to pravičák. Já mám rád levičáky, kteří zavedou progresívní daně, takže zbyde i na nepodmíněný základní příjem, a dokážou uchopit trend decentralizace a sdílení. Ale chápu, že má smysl nejprve zavést do daní pořádek a nedovolit, aby se veřejné zdroje vyplácaly na okázalé rozhazování.
Babiš je pravičák, který to českým pravičákům kazí. Podobnou roli hraje ve Spojených státech Donald Trump. Také tam zavládlo zděšení nad přeskupováním elektorátu, který už nechce zdvořile kývnout na to, co mu upečou někde ve Washingtonu. Komentáře zjišťují, že má talent naslouchat lidem, ale to nelze označit jen za bohapustý populismus.
Věcně jsou názory Donalda Trumpa dost zmatené, ale jak ukazuje Paul Krugman v New York Times, jeho republikánští konkurenti jsou úplně mimo. Dokládá to například v zaujetí Teda Cruze pro zlatý standard, tedy že lze vydávat jen tolik peněz, kolik máme měnového zlata (v Česku bychom v takové situaci platili mušlemi, protože zlato je dávno fuč). Je to vysloveně škodlivý nápad, soudí Krugman, přílišné soustředění na zlato bylo hlavní příčinou Velké krize 30. let minulého století. Ekonomiku potopila přísná měnová politika, která i ve chvíli, kdy se vše hroutilo, dbala na udržování relativního nedostatku peněz.
Poučení z Velké krize v minulosti uznávali dokonce i Republikáni, jak ukazuje prohlášení ekonomů Bushovy administrativy ještě z roku 2004, že „agresívní monetární politika pomáhá zkrátit a zmírnit krizi.“ Agresívní měnovou politikou pomáhal Fed obnovit chod hospodářství po roce 2008. Nejagresívnější formou bylo kvantitativní uvolňování, které provozoval až do půli minulého roku, a bylo doplněno ještě fiskálními stimuly vlády. Nemluvě o udržování úrokové míry u nuly. Byl to tedy pravý opak zlatého standardu.
Jenže zlatý standard je věc víry, poukazuje Krugman. Předpovědi, že bez něj se dolar propadne a inflace vyletí, se nikdy nepotvrdily, ale to na pevnosti víry nic nezměnilo. Věcí víry jsou u Republikánů i dogmata 80. let z časů Ronalda Reagana, přestože se dávno změnila v nepoužitelnou veteš, upozorňuje další komentátor z tohoto listu David Brooks.
Republikánské vedení se vytrvale drží zejména pohádky o tom, že když se zvedá hladina, stoupají všechny lodě. Že tedy uvolnění prostoru pro ty nejmocnější nakonec přinese prospěch každému. Jenže statistiky mediánového a nižšího příjmu ukazují, že lidé na této úrovni nemají z hospodářského růstu nic nebo skoro nic. To republikánskému establishmentu nebrání v urputném hájení politiky, která zná jen snižování daní nahoře (dovybrat se to dá dole), dále oklešťování pracovního práva a stálé přifukování globalizace.
Trump tato dogmata narušuje, žádá výrazně progresívní daně a větší roli státu při odstraňování nerovností a poskytování veřejných služeb. Odmítá také bezbřehou globalizaci, zejména liberalizační obchodní smlouvy, kterými utíkají pracovní místa do zahraničí. Je proti válečným výpravám.
Z Trumpa lze vzít zjištění, že svět se podstatně změnil. Podle Brookse by Republikánům pomohlo otevřené přiznání tohoto faktu, aby padla omezení pro svobodné hledání alternativ. Pro myšlenkový kvas, který vyústí v nějakou zásadní změnu paradigmatu, jak říkají akademici. Lidskou řečí: Změnu toho, co považujeme za důležité a jak toho dosáhnout.
Uvažujme dobu po Trumpovi, radí Brooks. Ani u nás to není o jednotlivcích, změna je nutná v každém případě. Jedni budou uvažovat o tom, jak ji usnadnit. Jak vybřednout z pravěku, ať už je pravý, nebo levý. A druzí, pochopitelně, jak jim to překazit.