Gratulace Tsiprasovi

Nikoho soudného nepřekvapilo, když ve čtvrtek 20. srpna v půl deváté večer ohlásil řecký premiér Alexis Tsipras demisi a otevřel tím cestu k předčasným volbám. Tisk spekuluje o konkrétním termínu 20. září, jakkoli druhé předčasné volby v jediném roce musí být – pouhých osm měsíců po volbách předchozích – spojeny s řadou nadstandardních podmínek (včetně předběžné dohody politických stran o příštím spoluvládnutí). Pravicový prezident Prokopis Pavlopulos, jemuž loni Syriza pomohla k funkci, může jmenovat i úřednickou prozatímní vládu.

V Řecku platí ústavní obyčej, že se koalice tvořící nejvyšší exekutivu nemůže trvale opírat o hlasy opozice a bez většinové politické podpory poslanců vládních stran přijímat důležité zákony – například, jak se již stalo, třetí zničující memorandum Trojky, spjaté s další asociální devastací řecké společnosti a privatizačním výprodejem národního bohatství zahraničnímu, zvláště německému kapitálu (do frcu jde i čtrnáct letišť v klíčových turistických oblastech). Má-li Tsiprasova vládní koalice k dispozici méně něž sto dvacet ukázněných poslanců z celkového počtu tří set křesel, jimiž se celý řecký parlament honosí, a je-li proto vládní „radikální levice“ závislá na podpoře „proausteritních“ sociálních demokratů (PASOK) a konzervativců (Národní demokracie), pak demise prostě musela přijít a předčasné volby jsou ústavní samozřejmostí. Ano, opět se v Aténách při té příležitosti hodně haleká o demokracii.

Revoluční taktika…

Klíčový důvod rozhodnutí řeckého premiéra je ale zcela jiný, v zásadě protidemokratický (má-li mít pojem „vláda lidu“ ještě nějaký smysl). Když teď předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a německá kancléřka Angela Merkelová za demisi Tsiprase chválí, není v tom bujará radost z dosažení cíle, který dlouhodobě sledovali, tedy ze smetení „komunistické“ vlády z povrchu zemského. Naopak, zahraniční kapitál má nyní v Tsiprasovi toho nejvhodnějšího prokuristu a drží mu palce, aby ve volbách obstál. A znovu se hlásil do služby.

Tsipras si totiž ve svém pokeru vede dobře a nedrží v ruce žádnou plichtu. Prvním bodem jeho manévru je snaha o etablování Syrizy na politické scéně v roli nové sociální demokracie, která bude s to provádět údržbu systému s dostatečnou – alespoň počáteční – podporou občanů (třicet až čtyřicet procent Řeků Tsiprasovi stále věří). Pokládají jej za vůdce, který holt prohrál bitvu s hanebným a neskonale silnějším nepřítelem, nikoli však celou válku. Tsipras tuto iluzi udržuje i tím, že označuje vítězství Trojky za vítězství Pyrrhovo, mluví o „čestném kompromisu“, lže o pozitivech své kapitulace a občas dokonce cituje i Lenina, při jehož jméně Řekové – na rozdíl od Čechů – neomdlévají: „Lenin byl první, kdo psal o kompromisu ve své knize Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, v níž na několika stranách vysvětluje, že kompromisy jsou součástí revoluční taktiky,“ pravil Tsipras v rozhovoru pro L’Humanité z 30. července. Mezitím však už i tento francouzský list „levice levice“, který šéfa Syrizy zuby nehty hájil ještě minulý týden, konečně pochopil, oč doopravdy běží: za urychlením cesty k předčasným volbám – napsal 20. srpna – stojí „Tsiprasova vůle předstoupit před voliče dřív, než naplno pocítí důsledky nových úsporných kroků“. To je ale obyčejný podvod a žádná „revoluční taktika“. Jsou snad Juncker a Merkelová revolucionáři, když se nyní tak radují?

…při odstraňování levice

Druhým Tsiprasovým cílem je konečná likvidace Levicové platformy ve vlastní straně. Ve volebních kláních, které se konají v kratším než osmnáctiměsíčním termínu po volbách předchozích, mají voliči k dispozici „tvrdé“ kandidátky, v nichž není dovoleno takzvané panašování, tedy podpora konkrétních kandidátů a jejich posun na volitelná místa. Tsiprasův stranický aparát, který od podzimu 2012 přebírá moc nad dosud pluralitním a vskutku radikálně levicovým hnutím, si už určitě manažersky zajistí, aby osobnosti „levice levice“ uvízly v nevolitelné škarpě dějin nebo na kandidátkách vůbec absentovaly. Vznikající nová strana, Lidová fronta, kterou zakládá předseda Levicové platformy Syrizy a exministr Panagiotis Lafazanis, tak přijde o významnou „tribunu k hecování“ řecké veřejnosti.

Dlužno však poznamenat, že Levicová platforma se na této tribuně příliš nevyznamenala ani v boji se zradou stranického programu, která se začala odvíjet už necelý měsíc po volbách, ani s atakem proti podvádění řeckého levicového elektorátu, jež vyvrcholilo po slavném „ne“ v referendu 5. července. Tsiprasově kapitulaci nečelila levice jako jeden muž – ne všichni její členové hlasovali proti třetímu memorandu, část se hlasování zdržela a část absentovala (za neustálých řečí o tom, že přece nelze pomáhat Wolfgangu Schäublemu v jeho snaze svrhnout „levicovou vládu“). Lafazanisovi disidenti nyní hřímají: „Vláda propadla panice (…) Hodlá se obrátit k občanům, aby hlasovali ještě předtím, než jsou vůbec informováni o všech opatřeních, které obsahuje třetí memorandum, a ještě předtím, než pocítí jejich každodenní důsledky.“ Když se však po časovém ohnisku „dnů zrady“ – tedy po 13. červenci – tito občané shromáždili před parlamentem na náměstí Syntagma v Aténách, dočkali se jen policie, pendreků, slzného plynu a cel předběžného zadržení, nikoli předáků Levicové platformy. Ti uvízli v parlamentních kuloárech. Propadli snad – při představě, že osloví lid přímo – i oni panice?

Analytikům se mezitím podařilo zakotvit ve stávajícím diskurzu pojem „efekt Syriza“ ve významu přesně opačném, než jaký měl po „volbách nadějí“ 25. ledna 2015, kdy se Syriza ujala vlády. Jde o tlumící efekt pro veškerou další novou a autentickou levici v Řecku, ve Španělsku, ve Francii, v Německu, v celé Evropě. Řecká Lidová fronta, španělská strana Podemos, francouzská Levicová fronta nebo německá Levice mohou jen těžko věrohodně tvrdit, že skutečně představují alternativu, když jsou všestranně zapletené se Syrizou a ještě včera – ne-li dodnes – jí tleskaly. Pokud byl tento efekt efektem zamýšleným, potom nám nezbývá, než panu Tsiprasovi gratulovat.

Autor je politický komentátor.