9. 4. 2016
Rmoutí mne, že v některých ohledech nejsme a již se neprojevujeme téměř jako národ. Spíše se vyjevujeme před okolním světem jako nepochopitelná rozhádaná a nenávistná cháska, skoro chátra. Běsníme s vyceněnými, mstivými zuby malého vzteklého skřítka proti velkému slovanskému medvědovi. Hodně podobně, jako se u nás dělo v okamžiku, do značné míry vnucené poválečné „studené války“ vůči bloku, který ji podpálil a vyhlásil.
V minulých dnech se ve zcela zaplněném zasedacím sálu Parlamentu České republiky konal seminář „Mýty o Rusku“. Od zasvěcených jsem se na něm dozvěděl, že vlast, ke které patřím, dnes zaujímá v mediální protiruské propagandě první místo na světě. Tedy v šíření nejhrubší nenávisti proti Rusku. Bez sebemenšího uznání, že Sovětský svaz se rozpadl a Rusko se změnilo v nemilosrdnou kapitalistickou zemi. Přitom se to stalo bez ztráty hrdosti a odhodlání na velkou minulost. Podařilo se dohnat a předehnat ve štvaní proti Rusku, v zápase za další a další sankce proti Ruské federaci - Polsko, Německo, dokonce Ukrajinu.
Této donehostující urážlivé kampani jsme vystaveni už více než pětadvacet let, aniž by bylo adekvátně přípustno v prostředcích znatelného vlivu ji odmítat nebo se jí vzpírat.
Rmoutí mně, že hlavními aktéry tohoto nepřestávajícího štvaní jsou i strůjci někdejší patolízalské politiky vůči SSSR. Do jejich řeči matky své často, jak si pamatuji, ještě včera vstupovaly pojmy – jako „vot“, „ničego“, „moloděc“, zdobilo ji neopakovatelné přizdisráčství, jakého široko daleko ve světě nikde nebylo.
Je smutné a bolestné, že v opačném gardu se dneska totéž, samozřejmě s jiným pojmoslovím, objevuje ve vztahu k USA, v neustálém ujišťování naší euroatlantické identity. Bohužel, toto zapomnění se vetřelo i do mluvy předních českých politiků a jednoho z vysokých armádních činitelů. Počínaje, s výjimkou prezidenta republiky a s výjimkou předsedy Sněmovny, skoro všemi ústavními činiteli a konče exvelvyslancem v USA a v Rusku.
Nelze zapomenout, jak se mnozí z nich nectihodně chovali ve vztahu ke krvavé ukrajinské krizi v Kyjevě a na východě Ukrajiny.
Krymem se nechci zabývat, stačí se jenom zmínit, co by se stalo, kdyby se s Krymem nic nestalo. A vzpomenout a nezapomenout na „republiku Kosovo“ nebo na humanitární bombardování Bělehradu.
Nejsmutnějším faktem je pro mne i skutečnost, že agresivní nenávist u nás rozšiřují četní Rusové, trvale u nás usídlení, kteří vydatně ovlivňují české veřejné mínění. Svými jedovatými komentáři a jinými formami nám oznamují, že jsou dneska jako čeští novináři, politologové a političtí geografové a kdovíjak se ještě pojmenovávají předurčeni k tomu, aby zakryli svou prodejnou včerejší režimní minulost.
Jejich vlast jim to určitě nezapomene, k lítosti však ani hlasitě nepřipomíná.
Už i vrabci na střechách si nahlas štěbetají, z jakých zdrojů jim do jejich krve vtéká jejich odhodlání.
Platí: Dočkej času, jako husa klasu!
Je dobře, že český televizní divák má nyní na chvíli možnost znovu shlédnout filmovou epopej, největší válečný film všech dob Osvobození. Unikátní dokumentární materiály ze sovětských, amerických, britských, německých a francouzských archivů vytvářejí ve střetu se současnou protiruskou propagandou, unikátní divácký dojem. Horentní šetření a zařazování repríz v této veřejné službě, se obrací vůči těm, jichž jsem vzpomněl, tedy vůči předchozím.
Psáno pro Novou republiku, pro Nové slovo a LUK.