Zbyněk Fiala
22.8.2015 Vaše věc
Britské jaro připomíná volební kvas v Labour party, která hledá po etapě drtivých porážek nového předsedu – a favoritem je Jeremy Corbyn. Má spoustu mladých příznivců, ale podporují ho také veteráni dávných levicových bojů, kteří byli vytlačeni centristickým Tonym Blairem.
Hornické stávky, mírové pochody žen proti raketovým základnám, odborářské bouře proti Margaretě Thatcherové, to byla Labour Party 70. a 80. let, nakonec zdecimovaná po volbách roku 1983, kam ji dovedl levičácký předseda Michael Foot. Když pak partaj zdědil Tony Blair, o Footovi se vyjadřoval dosti neuctivě, jako o někom, kdo nepochopil proměny doby. Teď jsme o třicet let dál a Labour party hledá nového vůdce, který by ji vyvedl ze dna. Jeremy Corbyn, který se k myšlenkám Foota často hlásí, si zatím stojí nejlíp. Dnešní varování Blaira před obratem doleva proto doléhají k sluchu tohoto stranického křídla jen jako ozvěny z krabice s veteší.
Corbynovo publikum je radikální, aspoň na naše poměry. Vystihuje to způsob, jakým je oslovuje regionální odborářský vůdce Steve Belcher: „Jmenuji se Steve a jsem socialista. A je to už hodně dávno, kdy mohl u labouristů někdo něco takového říct, a sklidil za to aplaus.“
Corbyn k veteránům patří, je jedním z mála labouristů, který uspěl ve volbách onoho roku 1983 a začal působit ve sněmovně s drtivou převahou radikalizovaných konzervativců. Teď by chtěl někdejší prohry zvrátit. Jeho návrhy se často vracejí k myšlenkám z Footova volebního programu. Především je to ona renacionalizace, která by měla zasáhnout větší část britského průmyslu. Přinejmenším by měla být znárodněna železnice a šest velkých společností v energetice. A největší banky, pochopitelně. Ale něco z Footůva volebního manifestu ponechává stranou. Ten tenkrát požadoval zestátnění British Telecomu a leteckého dopravce a vedle toho vkládat státní investice do elektroniky, farmaceutického průmyslu, zdravotnické techniky a stavebních materiálů.
Pokud jde o Evropskou unii, Británie by neměla odcházet (jak žádal Footův manifest). Palbě však vystavuje Evropskou centrální banku kvůli „brutálnímu“ zacházení s Řeckem.
Škrcení veřejných výdajů musí skončit. To má jak aktuální obsah, kdy opozice odmítá návrhy konzervativního ministra financí George Osborna, tak perspektivní. Rozpočet má být vyrovnaný s výjimkou investic, na ty si lze půjčit. Vyšší běžné potřeby budou kryty větším výnosem daní.
Corbyn je rovněž zastáncem jednostranného britského jaderného odzbrojení.
V narvaných sálech, kde zaznívají tyto myšlenky, se tísní i mladé publikum, a kdo se nevejde, tísní se v uličkách a natahuje krk, aby aspoň krátce zahlédl dění na pódiu. Připomíná to atmosféru, která u nás bývá na přednáškách profesora Jana Kellera. Mladé posluchače Corbyna nezajímají odkazy na Foota, který je jim vzdálený, ale spíše příklad řeckého Alexise Tsiprase, který dokázal překvapivě vyhrát volby slibem, že vystoupí proti nesnesitelným škrtícím programům EU (ale teď musí k volbám znovu).
„Mnoho mladých voličů nepoznalo nic jiného, pořád jen Thatcherová, Blair, New Labour a David Cameron,“ vysvětluje Corbyn reportérům FT. „Byla to docela apolitická doba, ale teď najednou tito lidé projevili zájem, když zjistili, že je možné debatovat o alternativě.“
Věcný výčet programových bodů Corbyn ukončuje výzvou k jednotě: „Dokud do toho jdeme společně, jsme silní. Dokud do toho jdeme společně, můžeme snít o věcech, které byly dokonce i ze sna vyloučené.“
Mezi sny a realitou bývá kus cesty, ale nečekaný Corbynův ohlas už partajní hlavní proud dostatečně vyděsil, aby mu přestal dávat tak volný průchod. Objevují se zprávy o čistkách voličů předsedy. Ze seznamů jsou škrtáni údajní přeběhlíci, kam se ale počítá jakýkoliv kontakt mimo stranu. Třeba i výměna tweetů. Nebo cokoliv, stranu si rozvracet nedáme.
Ale mobilizuje se i na druhé straně. Řada odborových svazů, která byla zhnusena Blairovou New Labour, nyní uvažuje o tom, že by se vrátila k podpoře Labour party, pokud by ji vedl Corbyn. Další, které dříve stály mimo politiku, jako svaz veřejných a obchodních služeb PCSU, uvažují o změně. Podle generálního tajemníka Marka Serwotky, „kdyby vyhrál Jeremy Corbyn, mění to všechno.“ Svaz RMT, sdružující pracovníky metra, který byl před deseti lety labouristy vyloučen, nyní dal Corbynovi finanční příspěvek na kampaň. Volba předsedy Labour party proběhne 12. září. Corbyn zatím získal 10 tisíc dobrovolníků pro práci v kampani – třikrát tolik, než kdokoliv další. Vypadá to jako britské jaro.
22.8.2015 Vaše věc
Britské jaro připomíná volební kvas v Labour party, která hledá po etapě drtivých porážek nového předsedu – a favoritem je Jeremy Corbyn. Má spoustu mladých příznivců, ale podporují ho také veteráni dávných levicových bojů, kteří byli vytlačeni centristickým Tonym Blairem.
Hornické stávky, mírové pochody žen proti raketovým základnám, odborářské bouře proti Margaretě Thatcherové, to byla Labour Party 70. a 80. let, nakonec zdecimovaná po volbách roku 1983, kam ji dovedl levičácký předseda Michael Foot. Když pak partaj zdědil Tony Blair, o Footovi se vyjadřoval dosti neuctivě, jako o někom, kdo nepochopil proměny doby. Teď jsme o třicet let dál a Labour party hledá nového vůdce, který by ji vyvedl ze dna. Jeremy Corbyn, který se k myšlenkám Foota často hlásí, si zatím stojí nejlíp. Dnešní varování Blaira před obratem doleva proto doléhají k sluchu tohoto stranického křídla jen jako ozvěny z krabice s veteší.
Corbynovo publikum je radikální, aspoň na naše poměry. Vystihuje to způsob, jakým je oslovuje regionální odborářský vůdce Steve Belcher: „Jmenuji se Steve a jsem socialista. A je to už hodně dávno, kdy mohl u labouristů někdo něco takového říct, a sklidil za to aplaus.“
Corbyn k veteránům patří, je jedním z mála labouristů, který uspěl ve volbách onoho roku 1983 a začal působit ve sněmovně s drtivou převahou radikalizovaných konzervativců. Teď by chtěl někdejší prohry zvrátit. Jeho návrhy se často vracejí k myšlenkám z Footova volebního programu. Především je to ona renacionalizace, která by měla zasáhnout větší část britského průmyslu. Přinejmenším by měla být znárodněna železnice a šest velkých společností v energetice. A největší banky, pochopitelně. Ale něco z Footůva volebního manifestu ponechává stranou. Ten tenkrát požadoval zestátnění British Telecomu a leteckého dopravce a vedle toho vkládat státní investice do elektroniky, farmaceutického průmyslu, zdravotnické techniky a stavebních materiálů.
Pokud jde o Evropskou unii, Británie by neměla odcházet (jak žádal Footův manifest). Palbě však vystavuje Evropskou centrální banku kvůli „brutálnímu“ zacházení s Řeckem.
Škrcení veřejných výdajů musí skončit. To má jak aktuální obsah, kdy opozice odmítá návrhy konzervativního ministra financí George Osborna, tak perspektivní. Rozpočet má být vyrovnaný s výjimkou investic, na ty si lze půjčit. Vyšší běžné potřeby budou kryty větším výnosem daní.
Corbyn je rovněž zastáncem jednostranného britského jaderného odzbrojení.
V narvaných sálech, kde zaznívají tyto myšlenky, se tísní i mladé publikum, a kdo se nevejde, tísní se v uličkách a natahuje krk, aby aspoň krátce zahlédl dění na pódiu. Připomíná to atmosféru, která u nás bývá na přednáškách profesora Jana Kellera. Mladé posluchače Corbyna nezajímají odkazy na Foota, který je jim vzdálený, ale spíše příklad řeckého Alexise Tsiprase, který dokázal překvapivě vyhrát volby slibem, že vystoupí proti nesnesitelným škrtícím programům EU (ale teď musí k volbám znovu).
„Mnoho mladých voličů nepoznalo nic jiného, pořád jen Thatcherová, Blair, New Labour a David Cameron,“ vysvětluje Corbyn reportérům FT. „Byla to docela apolitická doba, ale teď najednou tito lidé projevili zájem, když zjistili, že je možné debatovat o alternativě.“
Věcný výčet programových bodů Corbyn ukončuje výzvou k jednotě: „Dokud do toho jdeme společně, jsme silní. Dokud do toho jdeme společně, můžeme snít o věcech, které byly dokonce i ze sna vyloučené.“
Mezi sny a realitou bývá kus cesty, ale nečekaný Corbynův ohlas už partajní hlavní proud dostatečně vyděsil, aby mu přestal dávat tak volný průchod. Objevují se zprávy o čistkách voličů předsedy. Ze seznamů jsou škrtáni údajní přeběhlíci, kam se ale počítá jakýkoliv kontakt mimo stranu. Třeba i výměna tweetů. Nebo cokoliv, stranu si rozvracet nedáme.
Ale mobilizuje se i na druhé straně. Řada odborových svazů, která byla zhnusena Blairovou New Labour, nyní uvažuje o tom, že by se vrátila k podpoře Labour party, pokud by ji vedl Corbyn. Další, které dříve stály mimo politiku, jako svaz veřejných a obchodních služeb PCSU, uvažují o změně. Podle generálního tajemníka Marka Serwotky, „kdyby vyhrál Jeremy Corbyn, mění to všechno.“ Svaz RMT, sdružující pracovníky metra, který byl před deseti lety labouristy vyloučen, nyní dal Corbynovi finanční příspěvek na kampaň. Volba předsedy Labour party proběhne 12. září. Corbyn zatím získal 10 tisíc dobrovolníků pro práci v kampani – třikrát tolik, než kdokoliv další. Vypadá to jako britské jaro.