12. 4. 2016 (Pokračování)
Jednoho večera, když ve sněmovně právě probíhaly opozicí oblíbené interpelace, které Kecal periferním zrakem sledoval na televizní obrazovce v parlamentním bufetu, na to konečně kápl. A odhodlaně se vydal chodbami. Po několika bludných minutách šťastně natrefil zasedací sál a hned od dveří se energicky hlásil o slovo. Když mu je předsedající (socan) udělil, zažili přítomní poslanci informační šok. Lídr zmírající strany totiž od řečnického pultu slovně napadl ministra vnitra (socana), že toleruje a kryje celorepublikovou veřejnou sbírku na „Liďák“, aniž by byla ministerstvem řádně schválena. „Je to ilegální akce! Partyzánština! Příprava na puč!“ křičel do starobylého sálu Kecal a pravicoví legislativci mu vestoje tleskali.
Mnozí dokonce tloukli do lavic zutými lakýrkami a řvali: „Hanba fuj!“ Povzbuzený Kecal ještě přitvrdil a žádal ministrovu okamžitou demisi. Ten pobledl a límeček oranžové košile jej náhle začal škrtit. Ani přítomný premiér nepůsobil fotogenicky klidně. Ale Kecal, rozhicovaný aplausem, naštěstí v řeči pokračoval, zkrátka si protahoval svou hvězdnou chvíli a tím nevědomky poskytl čas našemu muži v ústraní.
Ano, hádáte správně, milé děti, mluvíme zase o tom starém hackerovi, který drama ve sněmovně sledoval v přímém přenosu v televizi. A než se Kecal dostal k výčitkám, že „... na zbídačený Tibet socani nevybrali ani hrstku rejže, zato na ten svůj palác už od zmanipulovaných debilů vydyndali stamilóny...,“ stihl si náš pohotový hacker najít na rychlém internetu heslo „veřejná sbírka“. Pak s uspokojením usrkl hlt červeného vína z láhve darované mu hejtmanem v odstíněném sklípku, no a potom už upřel zrak na vizitky. Takže v té samé chvíli, kdy Kecal dospěl k vyvrcholení své obžaloby socanů, cinkla pobledlému ministrovi vnitra v kapse saka nápověda. Než došel k mikrofonu, stihl si esemesku přečíst. Takže jeho následná odpověď Kecalovi byla jasná a stručná jak facka. Vysvětlil, že podle platné legislativy není získávání peněz pro politickou činnost strany žádnou veřejnou sbírkou, ale zcela běžnou praxí všech stran a politických hnutí, tudíž to nepodléhá schválení ministerstva vnitra. Uklidněný předsedající (socan) vyhlásil desetiminutovou přestávku, „...aby si kolegové po pravici mohli ministrovo tvrzení ověřit na internetu, když už tak lapidární věc nemají v hlavě.“ V oněch deseti minutách pauzy se ministr vnitra stihl připravit i na další předpokládaný útok. A ten skutečně přišel, když Kecal, pevně se držící řečnického pultu jako kormidla, vykřičel do socanských poslaneckých lavic obvinění, že: „Prachy vyžebrávané na Lidový dům nesouvisí s politickou činností strany!“ V té chvíli, dřív než ministr vnitra stihl zvednout ruku, se ale překvapivě přihlásil o slovo pan JO, který byl nejen předsedou své strany ale i ministrem financí. A svým typicky kombinovaným dialektem vyčetl kolegovi, že jen bohapustě kecá. „Lebo každá strana, tak ako každá firma, musí mít sídlo, odkial riadí svoju agendu. Čili peniaze vybrané na udržení sídla, sú nutným predpokladom pre každodenú činnost strany.“ Tímto logickým vysvětlením bouřlivé jednání krotce skončilo.
Ten ministr dopravy byl nestraník, ale do vlády jej jmenovala strana JO, takže náš starý hacker vycítil ve vzduchu úklady. Proč pan JO zaúkoloval svého ministra, aby podpořil akci socanů? I v té sněmovně se jich onehdy osobně energicky zastal. Co tím sleduje? dumal neklidný hacker. A znovu, ač nerad, si prohlédl mailovou poštu pana JO. Náladu mu ta četba nepozvedla! Z čerstvých dopisů pana JO pochopil, že nějaký Lidový dům s jedním ubohým nádvořím už je oligarchovi úplně ukradený, neboť si pro své budoucí sídlo vyhlédl daleko vznešenější, rozsáhlejší a starobylejší pražskou nemovitost.
Postavu neviděl přicházet, protože auto zhaslo a měsíc se schoval za mrakem. Možná, že jich přichází víc, napadlo nevesele hackera a obezřetně se vzdálil od okna. Zvonek se odmlčel, ale pak se rozezněl na stole mobil. Volající číslo neznal, ale zvědavost nakonec zvítězila nad strachem. A tak hovor přijal: „Kdo je?“ „No já,“ ozvalo se netrpělivě. „Stojím před barákem. Zmáčkni mi bzučák!“ Ten hluboký hlas znal. Nejenom z televize. „Páté patro!“ vydechl v úžasu. Pak v předsíni zmáčkl bzučák a vyšel do chodby, aby na hosta počkal u výtahu.
Rozsvícená kabina se zvolna vynořila, mohutný muž, opřený o hůl, přijížděl sám. „Kde máš ochranku?!“ vyhrkl zhrozeně hacker, když otevřel prosklené dveře výtahu. „Buď ticho, jsem tu inkognito,“ utrousil hluboký hlas. „Tak teda vítej,“ zašeptal hacker a doprovodil starého muže do bytu. Usadil jej v kuchyni na lavici a mírně odsunul stůl, aby měl jeho někdejší přítel víc pohodlí pro své bolavé nohy. „Dáš si slivovici?“ nabídl mu. „Stačí pivo,“ zabublal unaveně hlas. „Nepřišel jsem se smiřovat!“ dodal už s větší vervou. „To ani nečekám,“ ušklíbl se hacker a vyndal z lednice dvě lahve Braníka. „Potřebuješ radu,“ odhadl, když pěna ve sklenicích klesla a oba se napili. „Hmm,“ přiznal neochotně host a uhnul pohledem ke kredenci, kde byla za sklem stará fotka v oranžovém plastovém rámečku. „Pořád si totiž nejsem tou věcí úplně jistý,“ dodal s povzdechem. „Já ale jo,“ pochopil téma inteligentní hacker. „Musíš k nim vstoupit,“ důrazně zvýšil hlas. „Z mnoha důvodů! Jeden se týká i plánů pana...“ „Ale co moje hrdost?“ skočil mu do řeči návštěvník. „Budou si myslet, parchanti socanští, že lezu ke křížku,“ zamračil se. „Nebudou!“ plácl do stolu hacker. „Protože ty to podáš tak, že naopak budou nadšení. Nejdřív samozřejmě pochválíš úspěch té jejich sbírky. S důrazem na všechny bezejmenné tisíce řadových členů, neboť oni jsou solí země a tak dál, a tak podobně, však víš. No a potom se podíváš do papírku a řekneš, že podle aktuální statistiky mají teď socani 22 600 členů...“ „To víš jak?“ podivil se host. „Já to nevím. Házím jen přibližný odhad, ty si to samozřejmě zjistíš naprosto přesně. Načež uděláš dramatickou pauzu, pak se usměješ a řekneš, že statistika se mýlí. A že těch členů je o jednoho víc! A významně se plácneš do hrudi.“ „To je docela silný!“ přikývl uznale host a v zamyšlení, jak si tu situaci vnitřním zrakem hned představoval, dopil svou sklenku branického. „Možná si přece jen dáme tu slivovici. Co říkáš, stará vojno?“ Hacker potěšeně nakročil k lednici, ale vtom k nim z hloubi ulice dolehl klakson auta. „Kruci! To je dcera. Dala mi jenom čtvrt hodiny. Chce ještě stihnout ten Žižkaperk,“ vysvětlil starý muž a zklamaně zašátral po své odložené holi. „Mám nápad!“ vyhrkl hacker. „Jeď tam s ní! A rovnou jim to řekni. Nač to odkládat? Bude to spontánní a lidové, když přijedeš jen tak, neohlášeně a bez ochranky.“ „To není špatný nápad,“ pookřál i návštěvník a celkem křepce se blížil k předsíni. „Akorát neznám ten počet členů, takže tu pointu nemůžu použít,“ zalitoval. „Od čeho máš mobil?! Než dojedete na Žižkov, zjistím tu přesnou cifru. A pošlu ti ji esemeskou, “ slíbil hacker a přidržel starému příteli dveře výtahu. „Jak tě znám, uděláš z toho tábor lidu!“ „O tom nepochybuj!“ zamrkal spiklenecky šedovlasý muž a potom s neobvyklou pokorou dodal: „Tu slivovici si dáme jindy. Přijď za mnou do úřadu. Čím dřív, tím líp.“ „Přijedu do Lán!“ rozhodl hacker. „Chlastat a žvanit v úřadě je riziko. Všude máš kamery a zvědy.“ Pak už dveře výtahu klaply. Ale pobavený smích zazníval z šachty v každém patře, kudy kabina projížděla. To už však hacker neslyšel. Radostně spěchal k počítači. Nabourat se do chráněných statistických záznamů strany socanů byla úplná hračka. „Na ten Žižkaperk jedu s tebou,“ oznámil v autě omládlý starý muž. „Šlápni na to!“ „Kancléř tě zabije,“ povzdechla dívka, ale šlápla na to. „To nestihne. Už mám vyhlédnutého náhradníka,“ pousmál se lišácky spolujezdec a zaklepal to špičkou hole o podlahu vozu. Když se blížili k Bílé labuti, ozářil nebe nad Vítkovem roj oranžových rachejtlí. „Lidi tě ale poznají,“ podotkla od volantu dívka. „A donutí tě řečnit.“ „S tím si nelámej hlavu, improvizovat umím za všech okolností!“ uklidnil ji lišák. V kapse saka mu pípla esemeska. Rozsvítil displej mobilu, prohlédl si to pětimístné číslo, pak zavřel oči a uložil si je do své neomylné paměti.
„A to už je konec pohádky?“ Ne, nebojte se, milé děti, to je teprve začátek. Pokračování zase někdy jindy. Zatím si představujte ten ohňostroj a davy šťastných lidí na Žižkaperku. „Ale kde pak budou všichni spát? Co ti chudí, kteří přijeli z odlehlých vísek? Na hotel nemají, když nejsou hejtmani...“ Nač hotel? Zapomněly jste, milé děti, že je přivezly zvláštní vlaky? Ty na ně samozřejmě na nádraží počkají a v noci je odvezou zase zpátky. A v neděli pak budou výletníci v hospodě vyprávět, jak pěkné to bylo v té Praze...