Michail Chazin 13.4. 2016 Eurásia24
Čas od času nezaškodí přečíst si znovu texty, obzvláště ty analytické, které byly zveřejněny v nedávné minulosti. Slovo „nedávné“ je třeba brát s velkou rezervou, protože při současné překotnosti vývoje událostí jsou i čtyři roky poměrně dlouhým časovým úsekem. Právě taková doba brzy uplyne od první publikace textu ruského ekonoma, analytika a „proroka“ současné krize Michaila Chazina.
V České republice vyšel překlad textu na blogu Ostrov Janiky, odkud ho přebíráme pro jeho mimořádnou zajímavost, aktuálnost v kontextu současného dění, přesnou retrospektivu a cennou výzvu k hledání alternativ. Je dlouhý, ale stojí za to dočíst jej do konce.
Svět se dnes nachází před zásadním, radikálním zlomem. Co do síly a rozsahu nesrovnatelně větším než byly zlomy v letech 1917 a 1991, a to proto, že ideje, v jejichž rámci změny probíhaly tehdy, byly známy, dá se dokonce říci, že byly běžnou, všední věcí. Dnes ale nemáme ani jazyk pro popis současného stavu, ani alternativní ideje.
Naposledy taková situace vznikla v dějinách v Evropě, v XVI. –XVII. století, kdy po více než tisíci letech křesťanství započal krutý zlom v ideologii a ekonomice feudalismu. Byla to velmi těžká doba a nedej Bože aby se opakovala. Abychom se tomu vyhnuli, je nezbytně nutné, dříve než změny rozbijí všechny obranné civilizační mechanizmy, nabídnout nové myšlenky odpovídajícího civilizačního dosahu. Zatím však nebyly nalezeny.
Co je podstatou změn odvíjejících se před našima očima?
Hlavní problém současnosti spočívá v tom, že se vyčerpal mechanismus, který zajišťoval ekonomický rozvoj lidstva v průběhu několika století.
Zrození technologických zón
Současný model rozvoje, který je zvykem nazývat „vědecko-technický pokrok“ se zformoval v XVII. –XVIII. století v Západní Evropě, po „hodnotové revoluci“ XVI. –XVII. století, která zrušila přes tisíc let platný zákaz lichvy. Samozřejmě, stejně jako všechna ostatní biblická přikázání, nebyl vždy dodržován, ovšem v systému ekonomických vztahů celkově nebyl úrok využíván. Tam, kde byl používán téměř legálně, v obchodních republikách jako byly Benátky a Janov, hrál spíše roli platby pojistného. Vlastní výrobní procesy byly postaveny na principu cechů, které tvrdě omezovaly jak objem, tak technologie a nomenklaturu výrobků.
Nebudu zde diskutovat důvody objevení se kapitalismu (tedy kapitálu jako zdroje zisku na základě úroku), ale obrátím čtenářovu pozornost na jednu zásadní skutečnost: s jeho vznikem se objevil vážný problém – kam podít získaný produkt?
Není tajemstvím, že pozdní antická manufaktura zajišťovala dosti vysokou produktivitu práce – určitě vyšší, než středověká výroba v rámci cechů. Přesto, navzdory Marxovým tezím, přenechala své místo méně produktivnímu feudalismu. Proč? Věc se má tak, že manufaktury té doby neměly dostatečně velký trh pro odbyt svých výrobků, otrokářská společnost prostě nevytvářela dostatečné množství spotřebitelů. Dokud Římský stát podporoval městský plebs (dával mu „chléb a hry“) pomocí vněekonomických zdrojů příjmů – válečné kořisti a stříbrných dolů ve Španělsku – manufaktury pracovaly celkem úspěšně. Potom nutně musely zemřít.
Analogický problém nevyhnutelně čekal i nově se rodící centra kapitalismu. Ano, byly tam zdroje peněz, pomocí kterých bylo možno založit manufaktury. Ovšem nadbytečný objem výroby a nové inovované výrobky potřebovaly nové spotřebitele. Kde je vzít? Jediným místem odbytu mohl být pouze vnější trh.
Samozřejmě, exportovaná produkce musela překonávat tu místní – být levnější, být kvalitnější nebo prostě jenom novou (tak říkajíc, pluh místo rádla), a proto její dovoz nutně ničil místní výrobu, což vytvářelo armádu nezaměstnaných a vytvářelo půdu pro rozvoj kapitalismu. Za zmínku stojí historie ohrazování v Anglii, kde „ovce snědly lidi“, protože manufakturně vyráběné tkaniny byly levnější než ty vyráběné ručně, nebo zoufalý hlad v Indii, kde, jak psali očití svědci, podél cest ležely kosti statisíců, a možná miliónů tkalců a jejich rodinných příslušníků, kteří zemřeli hlady, když nevydrželi konkurenci s levnými, z Anglie dováženými, v továrnách vyrobenými látkami…
I když, to je svým způsobem pouze lyrická vsuvka. To hlavní je – předstih financování inovací. Vkládat prostředky do výroby běžných výrobků a služeb, stejně jako do vývoje nových má smysl pouze v tom případě, když se neustále rozšiřuje trh, který musí jednak zajišťovat odbyt neustále zlevňujících tradičních výrobků a navíc k tomu – zajistit „technologické metropoli“ další doplňkové příjmy umožňující rentabilní výrobu inovačních výrobků.
Takže již v XVIII. století nastal vývoj takzvaných technologických zón (což je termín Olega Vadimoviče Grigorjeva, který tuto teorii rozpracoval počátkem třetího tisíciletí), které se staly jakýmisi „technologickými metropolemi“ postupně rozšiřujíce trhy odbytu svého zboží a svůj politický vliv. Občas se „technologické metropole“ a prostě metropole překrývaly. Británie kategoricky zakazovala rozvoj výroby ve svých koloniích, ty musely zůstávat pouze surovinovými doplňky. Dokonce i finanční systém byl přizpůsoben tak, aby v koloniích nemohly vzniknout samostatné zdroje kapitálu. Na území Velké Británie obíhaly papírové peníze (libry šterlingů), které bylo zakázáno vyvážet, a v koloniích – zlaté mince ražené „na místech“, guinea, které každý, kdo chtěl navštívit Británii, nebo se natrvalo vrátit do vlasti, byl nucen vézt s sebou.
Velká Británie se stala první technologickou zónou. Druhou se mohla stát Francie, ta ale padla za oběť Velké francouzské revoluci a Napoleonským válkám, takže vlastní zónu nevytvořila a více méně se stala částí zóny britské. Druhou technologickou zónou se stalo Německo, které do své technologické zóny včlenilo Rakousko-Uhersko, část Itálie, severní a východní Evropy, a také Rusko. Definitivně se tato zóna zformovala po vítězství ve Francouzko-Pruské válce, t.j. koncem 60. let XIX. století.
Třetí zónu vytvořily USA, poté co se osvobodily od britské koloniální nadvlády a dostaly možnost rozvíjet svůj průmysl, jehož tempo růstu se zvláště zrychlilo v průběhu Občanské války v letech 1861–1865. Čtvrtou se počátkem XX. století stalo Japonsko.
Ovšem již koncem XIX. století první tři zóny začaly mít problémy. Jejich rozšiřování se začalo prudce zpomalovat vzhledem k vyčerpání volných trhů. Co to znamenalo z hlediska kapitálu? To, že investice do inovací a nových kapacit se stávaly stále méně rentabilními. Začala krize poklesu efektivity kapitálu. Nebylo jednoduché si toho všimnout a pochopit to vzhledem k tomu, že sám proces se vyvíjel nerovnoměrně jak v jednotlivých průmyslových odvětvích, tak v jednotlivých regiónech, ovšem myšlenka, že ke svému normálnímu fungování potřebuje kapitalismus neustále se rozšiřující odbytiště, probleskla již u Adama Smithe. Na počátku minulého století se stala příčinou sporu mezi Leninem a Rosou Luxemburgovou, která aktivně kritizovala Leninovu tezi, že „kapitalismus sám sobě vytváří odbytiště“. Dnes již víme, že Luxemburgová měla pravdu, ale díky tomuto sporu se toto téma na dlouhá desetiletí stalo v SSSR „tabu“ a bylo tak jednou z příčin, které ho dovedly k zániku.
Následkem výše zmíněné krize bylo podstatné zesílení cyklických krizí, které byly do té doby běžným, leč nikoliv kritickým jevem. Nyní trvaly podstatně déle. Depresi, následující po krizi roku 1907, nazývali v USA až do krize třicátých let „Velkou“. Podstatné je však to, že se vyjasnilo, že jediným způsobem, jak pokračovat v rozvoji, je přerozdělení odbytišť ve svůj prospěch. První světová válka byla bitvou o trhy s jediným konkrétním výsledkem – jedna z technologických zón, která před ní měla nejenom vlastní výrobu, ale i vlastní měnový systém, o tento systém přišla. Měla i jeden nepřímý, leč docela podstatný následek: v bývalé Ruské říši příchod k moci strany, které se podařilo to, co se nepodařilo národní buržoazii za cara – vytvořit vlastní technologickou zónu. Pátou a poslední.
Počátkem XX. století byla velikost trhu, který musel mít k dispozici skutečně nezávislý stát, zhruba 50 miliónů spotřebitelů…
Rád bych vysvětlil, co v daném kontextu chápeme pod slovem „nezávislost“ a jeho ne úplně přesným synonymem „soběstačnost“. Nezávislý stát, to je takový stát, jehož ekonomika má na vnějších faktorech nezávislé jádro. Za prvé, disponuje všemi (nebo téměř všemi, s výjimkou marginálních) odvětvími ekonomiky. Za druhé, ve všech těchto odvětvích se nachází na světové špičce, nebo se na ni může velmi rychle dostat. A za třetí, je schopen se dostatečně dlouho vyvíjet bez jakéhokoliv zahraničního obchodu. Izolace po určitou dobu se pro něj nesmí stát katastrofou. Reálně nezávislý stát se neobejde bez nezávislé ekonomiky. Při tom opačné tvrzení nemusí být nutně pravdivé.
Takže počátkem minulého století v Evropě zůstalo pět až šest reálně nezávislých států, majících soběstačnou ekonomiku. Ruská říše, Německo, Rakousko-Uhersko, Francie, Velká Británíe a možná Španělsko. Všechny ostatní státy se nevyhnutelně musely přidružit coby satelity nebo „mladší partneři“ ke spolkům vedeným jednou z uvedených zemí.
První světová válka ovšem základní ekonomické protiklady nevyřešila. K přerozdělení trhů byla zapotřebí druhá válka, po které zůstaly funkční pouze dvě technologické zóny z pěti. Německá a Japonská prostě zmizely a Británie se nároku na vlastní technologickou zónu vzdala ještě v průběhu války, když dovolila USA obchodovat přímo s koloniemi Sjednoceného království, míjejíce Londýn.
Jak se dalo předpokládat, zpočátku se Spojené státy radostně rozvíjely, osvojovaly si nové trhy, dělaly bomby a rvaly se do kosmu… A potom začaly tytéž problémy s odbytem.
V polovině XX. století byla velikost trhu, kterým musel příslušný stát pro zabezpečení soběstačnosti disponovat, zhruba 500 miliónů lidí. A v tomto okamžiku mohly být skutečně nezávislými a vůdci mohutných společenství států pouze dvě země. Což se také stalo – zůstaly pouze USA a SSSR. Všímat si Číny a Indie nebylo nutné, to nebyly ekonomiky spotřebitelů v současném chápání tohoto slova, jejich ekonomika měla ještě v mnohém naturální charakter. Leč světová ekonomika se dále vyvíjela a ke konci třetí čtvrtiny XX. století objemy trhů nutných pro normální rozvoj soběstačné ekonomiky dosáhly velikosti řádově miliardy lidí… A začalo být jasné, že na světě může zůstat pouze jeden nezávislý stát.
Vítězství, které se nekonalo
Na rozdíl od současně převládajícího názoru, šanci na výhru měl spíše Sovětský svaz.
Krizi se nemohly vyhnout obě supervelmoci, ale vzhledem k tomu, že objem trhu měla Sovětská zóna podstatně menší než Americká, začala u nás krize dříve, a konkrétně na počátku 60. let. Disproporce se ovšem díky plánované sovětské ekonomice, v rámci možností, kompenzovaly, takže krize se vyvíjela velmi pomalu. Až ke konci 70. let jsme se teprve dostali na nulové tempo rozvoje. V USA to sice začalo později, ale zato natvrdo. Rok 1971 – default, odstoupení od výměny dolarů za zlato, potom porážka ve Vietnamské válce. Léta 1973–74 – ropná krize, prudký růst cen ropy promítající se do výrobních nákladů, potom stagflace (což je termín používaný v 80. letech pro situaci vysoké inflace + nulový růst, nebo pokles ekonomiky + vysoká nezaměstnanost). Byla to klasická krize poklesu efektivity kapitálu, reinkarnace krize konce XIX. století. Marx by se mohl pousmát: kapitalismu hrozila porážka v plném souladu s jeho teorií, ovšem ne proto, že socialismus rostl rychleji, ale proto, že klesal pomaleji.
Uvědomovali si členové Politbyra ÚV KSSS po katastrofické „ropné“ krizi roku 1973, že Sovětský svaz vyhrál „studenou válku“ a že se ocitli před otázkou – zda je potřeba dobít protivníka a urychlit rozklad „západní“ ekonomiky a USA? Vynaložil jsem hodně sil na to, abych se dozvěděl, jestli tato otázka byla jasně zformulována a jaká byla na ni odpověď. Moje šetření (které spočívalo v besedách s bývalými vysoce postavenými funkcionáři ÚV KSSS a KGB SSSR) ukázalo následující. Za prvé, otázka byla zformulována. Za druhé, otázka byla převedena na dva podstatně jednodušší a hlavně pouze technologické problémy.
Jeden se týkal schopnosti SSSR kontrolovat území nacházející se v té době v zóně vlivu USA. Po rozpadu „suveréna“ tam nutně musely začít neřízené, v mnohém ničivé a pro celý svět nebezpečné procesy. Druhý se týkal připravenosti SSSR zůstat osamocený proti Číně, která v té době již začínala technologickou revoluci.
Odpovědi na obě tyto otázky byly záporné – vedoucí státníci došli k závěru, že SSSR není schopen kontrolovat téměř polovinu světa sklouzávající k totalitarismu, řádění terorismu a anarchie a současně omezovat rostoucí možnosti Číny. SSSR nastartoval proces, který později dostal jméno „uvolnění“.
Fakticky to byl dlouhý řetězec ústupků protivníkovi. Sovětský svaz začal se Spojenými státy jednat o strategických zbraních, což zmenšilo napětí v americkém rozpočtu. Západ se nacházel v těžké ropné krizi a SSSR tam začal dodávat naftu a plyn. Ideologové kapitalismu nevěděli, jak se bránit sovětskému ideologickému a politickému tlaku (stačí si přečíst texty které v té době napsali Kisinger a Brzezinski), ale SSSR přistoupil na jednání o humanitárních otázkách, které byly ukončeny v roce 1975 podpisem známého Helsinského dokumentu, obsahujícího takzvaný „humanitární koš“ – který se stal základem totální kritiky SSSR/Ruska za porušování „lidských práv“.
Jinými slovy, vedení SSSR se rozhodlo zachovat status quo – nerozšiřovat se zničením konkurenta, ale pokusit se udržet ve více či méně pevných hranicích jednotlivých projektů. To byla zásadní chyba – jako kdyby dítě nejenom odmítlo růst, ale dokonce přijalo opatření k realizaci této ideje (chodilo by například místo do školy stále jen do mateřské školky).
Tou dobou vedení USA našlo řešení situace. Bylo nutné nastartovat novou „technologickou vlnu“, což se nedá udělat v situaci poklesu a bez války. A protože rozšiřovat trh nelze, je nutné takové rozšíření imitovat. Finanční instituce USA začaly kreditní stimulaci konečné (spotřebitelské) poptávky, což byla podstata politiky „reaganomiky“.
Cíle bylo dosaženo: nová „technologická vlna“ byla nastartována, SSSR se rozpadl – i jako technologická zóna, i jako stát. Teoreticky bylo třeba se v tomto okamžiku zastavit. Bylo nutné za pomoci aktiv (včetně trhů), získaných rozpadem protivníka „uzavřít“ dluhy vzniklé za desetiletí „reaganomiky“. Jenomže v té době se k moci již dostala administrativa Clintona – lidé Wall-Streetu, pro které byla emise a tvorba nových dluhů hlavním zdrojem příjmů. Místo toho, aby „utáhli kohoutek“, použili získaná aktiva jako zástavu pro tvorbu nových dluhů. V důsledku toho přišla Clintonova „zlatá éra“, která byla vystřídána permanentními krizemi let dvoutisících. A dnes můžeme směle prohlásit, že současná krize – to je reinkarnace krize 70. let. Další krize poklesu efektivity kapitálu. Jenom dříve pokles probíhal v rámci konkurence několika technologických zón, kdežto dnes – v rámci jedné. Podstata věci se tím nemění.
Je tu ještě jeden malý detail. Předchozí dvě krize probíhaly v situaci více méně přirozené akumulace dluhů. Výjimkou byl počátek 30-tých let. Hrůzy „Velké“ krize byly tehdy do značné míry vyvolány poklesem soukromé poptávky, který následoval po 20-tých letech, kdy byla částečně stimulována kreditním mechanismem. V současnosti právě končící období je však charakteristické právě masovou stimulací poptávky mechanismem „reaganomiky“ a proto nás nečeká pomalé zahnívání (jako v SSSR v 80. letech), ale jemu předcházející velmi a velmi hluboký pád.
To je ale jenom polovina neštěstí. To podstatné je to, že vynechává mechanismus vědecko-technického pokroku, který po několik století určoval vývoj lidstva. Vyčerpal se. Zcela a totálně. Nemá zdroje.
Rusko proto čekají závažné problémy spojené s odpisem nesplatitelných dluhů a následném rozpadu celého světového finančního systému. Což znamená, že nový model rozvoje nebudeme hledat v tichu pracoven, majíce k dispozici alespoň několik desetiletí, ale ve velmi surových sociálně-politických podmínkách. Můžete vysvětlovat, kolikrát chcete, že problémy Egypta nám nehrozí, použijte ale zdravý selský rozum: rozdíl je pouze v tom, že většina obyvatel Egypta utrácí 80 procent svých příjmů za jídlo, kdežto my – pouhých 40. Ale při růstu cen, který dnes vidíme, kolik času nám zbývá?
Triumf úroku
Právě v tom období, když jsme odmítli vítězství ve „studené válce“, jsme se fakticky zřekli základních principů „Rudého“ projektu. O něco později, ve druhé polovině let 80. let, Gorbačov vyhlásil, že SSSR neponese světu svoje hodnoty, protože přechází na hodnoty „všelidské“. Zřeknutím se sovětského systému globalizace vedl nás Gorbačov neodvratně do systému globalizace „Západního“ projektu, protože jiná globalizace prostě nebyla k dispozici.
Základem jakéhokoliv globálního projektu je nadsvětová idea, daleko přesahující rámec smysly vnímaného světa. A nejenom to, od počátku musí být tato nadsvětová idea vyhlášena coby Pravda pro všechny, na věčné časy a bez alternativ. Ani to však samo o sobě nestačí. K tomu, aby se masy lidí ideou nadchly a pustily se do její realizace v celosvětovém měřítku, je nutné tuto ideu převést do politické dimenze, ve které jedině může dojít k její realizaci. Pro své úspěšné šíření se globální projekt musí uchytit v nějaké opěrné zemi. Ta musí být velká a z hlediska ekonomického a vojenského mocná. Pouze silný stát, který je uznávaným vůdcem projektu, může zabránit ostatním státům v neustálých vzájemných konfliktech a zajistit zapojování do projektu dalších a dalších účastníků. Od tohoto okamžiku se globální projekt stává hierarchickým, řízeným z jednoho centra a otevřeně expansionistickým.
V průběhu dějin lidstva takových nadsvětových idejí nevzniklo nijak mnoho. V naší zemi je více či méně známá historie všehovšudy tří projektů: Křesťanství (které se již dávno rozpadlo na několik projektů), Islámu a Komunismu.
Podívejme se trochu podrobněji na to, jak to vypadalo posledních 500 let v Evropě. V XVI. století, po katastrofální „zlaté“ krizi, vyvolané dramatickým pádem ceny zlata, které tehdy (a téměř celou psanou historii) bylo Jedinou mírou hodnoty (JMH), a následném rozbití naturálního feudálního hospodářství, se v Evropě začal vyvíjet nový, Kapitalistický projekt. Jeho ideovou základnou se stala Reformace. Ve svém doktrinálním schématu tento projekt ustoupil od biblického systému hodnot a rezignoval na jedno z dogmat – zákaz lichvy, protože základem ekonomiky Kapitalistického globálního projektu se stal úrok. Zákaz, samozřejmě, nemohl být zrušen v dogmatice. Například v tezích Martina Luthera je stále obsažen, ale byl odstraněn mýtem takzvané „protestantské etiky“. V systému hodnot se zásadně změnil základní cíl. Jestliže cílem Křesťanského projektu ve všech jeho variantách je spravedlnost, pak v Kapitalistickém je to zisk a obohacení.
Právě s kapitalistickým projektem, obsahujícím úrok, je spojen ještě jeden fenomén lidstva – tak zvaná technologická společnost. Nedokázal ji vybudovat žádný stát nebo civilizace neschvalující úrok. Jediná výjimka – Sovětský svaz.
Zlato v retortě
Kapitalistický projekt v „čisté podobě“ dnes již neexistuje. V XIX. století proběhly závažné změny v jeho ekonomických základech, které podstatně transformovaly jeho základní hodnoty. Spojeno je to s tím, že struktura dogmat kapitalistického projektu byla nestabilní a naléhavě vyžadovala změny. Buď další ústup od biblických hodnot (nové kapitalistické státy byly ještě v mnohém křesťanské), nebo návrat k zákazu lichvy. Pozoruhodné je, že se realizovaly oba způsoby.
Oba se zrodily koncem XVIII. století. První z nich, jež se stal základem „Západního“ projektu, byl v podstatě zkratkou pradávné touhy všech alchymistů syntetizovat zlato v retortě. Proč se snažili stvořit právě zlato je celkem jasné – v té době bylo pro celé lidstvo Jedinou mírou hodnoty. Potom našli jednoduché řešení: jestliže nelze syntetizovat zlato, je třeba změnit míru hodnoty – stanovit takovou, kterou lze syntetizovat v retortě. A potom k té baňce nikoho cizího nepustit. Právě z této myšlenky (o té druhé se zmíním níže) vyrostl projekt finančního kapitalismu, a potom i nový globální projekt.
Aniž bychom zacházeli do podrobností, můžeme říci, že Jedinou mírou hodnoty je dnes americký dolar. A jedinou retortou, ve které vzniká je – Federální rezervní systém USA, soukromá firma, jejímiž majiteli jsou největší investiční banky Wall Streetu. Celý světový finanční systém s jeho institucemi jako je MMF, Světová banka a mnohé další, jako svůj hlavní cíl vidí právě zachování monopolu FRS na emisi peněz.
Je jasné, že tento projekt, jenž se aktivně rozvíjel v XIX. a XX. století, vzkvétal pouze a jedině díky úroku. Jeho základními stádii byly: vznik první soukromé státní banky (s monopolním právem na emisi peněz) v Anglii v polovině XIX. století, vytvoření FRS USA počátkem XX. století, Bretton-Woodská úmluva z roku 1944 a konečně rozpad „Rudého“ projektu v roce 1991. A změna názvu z Kapitalistického na „Západní“ souvisí s tím, že termín „Západ“, používaný našimi masovými sdělovacími prostředky, je zmiňován právě při popisu projektových organizací „Západního“ globálního projektu – států jako jsou USA nebo Velká Británie, a některých čistě projektových útvarů, jako MMF, NATO atd.
Základní systém hodnot „Západního“ projektu se ve srovnání s projektem „Kapitalistickým“ dosti podstatně změnil. Právě „Západnímu“ projektu vděčíme za vznik nového Kázání na hoře – „Protestantské etiky“, která fakticky anulovala zbylé biblické hodnoty. Závažné změny proběhly také v ekonomice, vzhledem k tomu, že dominantní majetky se začaly vytvářet ne v materiální sféře, ne ve výrobě nebo díky přírodní rentě, ale pomocí nezřízené multiplikace čistě finančních aktiv. Tento model způsobil, že podíl finančních hodnot (statků), které v XIX. století tvořily méně než polovinu všech aktiv lidstva, tvoří k dnešnímu dni více než 99 procent těchto aktiv. Jenom objem futures contract, například na ropu, přesahuje (v cenovém vyjádření) objem fyzické ropy až tisíckrát.
Tento způsob vytváření aktiv „pomocí tiskařského lisu“, v podmínkách již existující technologické civilizace, vyvolal v život fenomén „nadspotřeby“. Rozmach systému spotřebitelských půjček na základě emise dolaru umožnil rychle zvýšit životní úroveň značné části obyvatelstva na teritoriu „Západního“ projektu. Současně to také snížilo chuť bojovat za realizaci projektových hodnot, protože boj nevyhnutelně snižuje životní úroveň. Do rozpadu světového socialistického systému sjednocovala řadové stoupence „Západního“ projektu vnější hrozba. Po jejím zmizení se totálně uvolnili. V důsledku čehož byla pro „Západní“ projekt nenávratně ztracena jedna z hlavních front vzájemného boje projektů, fronta demografická.
Kromě toho změna rozhodujícího způsobu výroby nejen že podstatně změnila psychologii projektové elity, ale i podstatně zmenšila její řídící část: dnes přijímá zásadní projektová rozhodnutí „Západního“ projektu skupina lidí o velikosti maximálně několika desítek jedinců.
Renesance socialistických myšlenek
A teď se vrátíme k osudu druhého způsobu – zákazu lichvy. V XVIII. století, prakticky současně s ideou finančního kapitalismu, se v pracech utopických socialistů objevily myšlenky, které se staly základem rozvoje „Rudého“ projektu. Z hlediska biblické dogmatiky to byl pokus vrátit zákaz lichvy (formou zespolečenštění výrobních prostředků). Jeho ideologie má však jednu důležitou zvláštnost – podstatné zaměření do sociální sféry, efektivní rozvoj sociálních technologií.
Slabé místo „Rudého“ projektu – chybějící mystická složka, nebylo zpočátku příliš vidět díky kontrastu s projekty Kapitalistickým a „Západním“. Ovšem jakmile protivníci začali od „Rudého“ projektu přejímat sociální technologie, tento nedostatek začal hrát stále větší a větší roli. Není vyloučeno, že pokusy Stalina „resuscitovat“ pravoslaví ve 40-tých letech měly za cíl vyplnit tuto mezeru, jeho smrt ale tyto aktivity ukončila.
„Rudý“ projekt, který se v SSSR rozvíjel, jestli se to tak dá říci, v celkem ostré formě, prohrál, ale definitivně nezmizel, nýbrž přešel do latentního stádia. Prudký propad životní úrovně ve státech „Západního“ projektu po neodvratné a brzké globální ekonomické krizi nevyhnutelně vyvolá mocnou renezanci socialistických myšlenek.
Kromě toho, podle všeho, vzhledem k problémům s dolarem, coby Jedinou mírou hodnoty, bude lidstvo objektivně nuceno seriózně zvážit možnost znovuzavedení (minimálně dočasně) do životní praxe biblického dogmatu o zákazu lichvy. Tato varianta je podporována ještě jednou skutečností.
Totiž, v VII. století vznikl za hranicemi Evropy ještě jeden projekt založený na biblických cennostech – Islámský. Aktivně se rozvíjel téměř 1000 let, ovšem přechod do imperiálního stádia v rámci Osmanské říše vyvolal jeho zamrznutí. A teprve ve XX. století pokusy jak „Rudého“, tak „Západního“ projektu využít ve svém zájmu „islámskou kartu“ vyvolaly znovuzrození Islámského globálního projektu v novém vydání. Významným faktorem jeho oživení se stala demografická dynamika, v jejímž důsledku prudce stoupl počet obyvatel muslimských zemí.
Charakteristickým rysem Islámského projektu je velmi silná ideologická složka. To je dáno tím, že normy a pravidla soužití jsou zahrnuty přímo do dogmatiky Koránu a téměř každý nositel projektu se tak stává jeho šiřitelem. Čímž se podstatně liší od všech ostatních globálních projektů, kterým bývá podobná aktivita vlastní pouze v nejranějších stádiích vývoje.
Na tomto místě je však třeba zmínit fenomén „technologické civilizace“. Hlavním problémem Islámského projektu, který se zjevně dere k vládě nad Evropou a hledá stát-základnu k přechodu do hierarchické fáze, je naprostá nemožnost postavit na svých vlastních základech moderní technologickou strukturu. Využít zkušenosti Kapitalistického a „Západního“ projektu nemůže – úrok je v Islámu zakázán kategoricky. Takže se nedá vyloučit, že pronikání islámu do Evropy začne nabírat socialistické rysy, což bude neodvratně korelovat se vzestupem podobných nálad v podmínkách ostré ekonomické krize.
A na závěr několik slov o Číně, která se dnes nachází na rozcestí. Zatím ještě není jasné, jakou cestu rozvoje si vybere. Zvedne-li vypadlý prapor „Rudého“ projektu a půjde cestou internacionalismu, nebo zůstane v rámci čistě národní říše, kterou v podstatě nebudou zajímat ve světě se odehrávající procesy, jež se přímo nedotýkají zájmů etnických Číňanů. Mnohé mluví pro to, že komunismus ve své klasické podobě není cílem Říše středu. Čína naplno adaptuje kapitalistický instrumentář, zatímco komunistická atributika zůstává pouze z důvodů změkčení transformace.
Zatím to dělá dojem, že Čína nemá zájem na vytváření vlastního globálního projektu na „Rudém“, nebo nějakém jiném (například budhisticko-konfuciánském) základě. Tím ovšem podstatně omezuje své možnosti kontroly světa.
Krach západního projektu
Počátkem 90. let chování USA naprosto odpovídalo základním principům projektu. Aktivně propagovaly své hodnoty coby „jediné správné a universální“ a prohlašovaly, že je „ohněm a mečem“ rozšíří na celé lidstvo. Nebudeme teď řešit, jak se taková pozice slučuje s biblickými principy (i když jedna z interpretací podobenství o „Babylónské věži“ říká, že „věž“ americké ekonomiky musí spadnout stejně a ze stejných důvodů, jako ta babylónská). Ovšem fakta jsou fakta, a zdá se, že pokus postavit globální „Babylónskou věž“ podle amerických výkresů se celkově nepříliš vydařil. A jak na to zareagovaly americké vládní kruhy?
Podle mého názoru nastartovaly pohyb zpět. Když si připomeneme politiku prezidenta Bushe, jasně vidíme pokusy změnit ekonomický model. Zhruba řečeno, probíral (ať už zjevně nebo neveřejně) otázky návratu ke Kapitalistickému projektu, možnost východu z ekonomické krize na základě návratu k původním křesťanským hodnotám (jako protiváze liberalizmu a politické korektnosti), izolacionismu a zbavení amerického rozpočtu zátěže, kterou představuje udržování světového finančního systému. Jinými slovy, mluvilo se o odstoupení USA od „Západního“ projektu.
Ve stejném duchu pokračoval i Bushův nástupce. Ve svém vystoupení na 64. zasedání Valného shromáždění OSN v září 2009 president USA Barack Obama řekl přibližně toto: podle jeho názoru v tomto roce více než kdykoliv před tím, nejenom v současnosti, ale v historii lidstva jako takové, „zájmy států a národů jsou společné“. „Nastal čas, aby svět zamířil novým směrem!“ – zdůraznil šéf Bílého domu – „Musíme začít novou éru spolupráce, založenou na společných zájmech a vzájemném respektu, a tato naše práce musí začít hned teď.“ (Tato pasáž, velice překvapivě, téměř doslovně reprodukuje tezi Michaila Gorbačova o nové doktríně „rovnováhy zájmů“, která jakoby měla nahradit „rovnováhu sil“.) Obama přiznal, že „mnozí ve světě se dívají na Ameriku se skepticizmem a nedůvěrou“ a že politika minulé vlády, zvyklé jednat unilaterálně, vyvolávala ve světě „reflexivní antiamerikanismus“.
Jaká by podle Obamy měla být budoucí „éra světového milosrdenství„? „Demokracie nemůže být do kterékoliv země přinesena zvenčí. Každá země půjde cestou, která má kořeny v kultuře jejího lidu, a v minulosti byla Amerika příliš selektivní ve své propagandě demokracie“. Jinými slovy, USA se fakticky zříkají své pozice vůdce „Západního“ projektu a nadále nemají v úmyslu silou vnucovat celému světu jeho principy (což nezabránilo Spojeným státům účastnit se vojenské agrese proti Libyi, nebo, což bude možná přesnější, tuto agresi iniciovat).
Závěry jsou prosté
Za prvé, jestliže se USA vzdají své pozice vůdce „Západního“ projektu (nezávisle na tom, jestli mají zdroje k pokračování v této politice nebo ne), pak tento projekt skončil. A z toho plyne, že dříve nebo později (bereme-li do úvahy probíhající světovou ekonomickou krizi, tak spíše dříve) začne též rozpad technologické zóny USA, tedy celého světového systému dělby práce, postaveném na americké poptávce vyjádřené v dolarech. Můžeme přemýšlet o tom, jaké budou důsledky, ale úplně nejjednodušší je připomenout si Rusko 90. let, jehož krutá technologická degradace byla důsledkem nejen protistátní politiky „liberál-demokratů“, ale i čistě objektivního faktoru – zničení vlastního systému dělby práce se ztrátou velké části odbytišť. Tatáž perspektiva čeká zítra USA a celý svět.
Za druhé, zřeknutím se drsného šíření své hodnotové báze zanechává USA celý svět v hlubokém ideologickém vakuu. V průběhu již dvou desetiletí je lidu vyprávěno o tom, že socialistické myšlenky jsou zřejmé zlo (což bylo doprovázeno kolosálním ilustračním materiálem, speciálně z tohoto důvodu vyráběným). O tom, co provedli s náboženskými idejemi přívrženci „lidských práv“ a „politické korektnosti“ ani nestojí za to hovořit. A jestliže v SSSR/Rusku bylo možné vzdát se bázových idejí s tím, že máme („Západní“) alternativu, pak dnes je situace úplně jiná: alternativa jako na just chybí. Což je samo o sobě krajně nebezpečné a může mít za následek závažné důsledky. V prvé řadě rozpad světa na řadu vzájemně velmi nepřátelských klasterů.
Za třetí, nezapomínejme, že USA – to je dosti složitě uspořádaná společnost, kterou tvoří nositelé těch nejrozmanitějších ideologií. Ano, dnes jsou všichni pod (přísnou) kontrolou, což je celkem přirozené, neboť jejich vysoká životní úroveň je zajišťována právě dominancí ideologie „Západního“ globálního projektu. Ovšem my z příkladu SSSR víme, že když se řekne „A“ (když se vzdáme celosvětové dominance své ideologie), bude nutné říci také „B“ (vzdát se téhož i ve vnitrostátním životě). A to znamená, že ve střednědobé perspektivě USA čeká, že se ponoří do víru krutých ideologických sporů a zápasů, které budou těžko napomáhat rychlému východu z krize.
Způsoby udržení vlády
Ve skutečnosti bitvy již probíhají. V USA, v Evropě i v Rusku pokračují demonstrace, se kterými vlády všelijak bojují. Přitom jsou si plně vědomy toho, kterým směrem se situace vyvíjí: v USA, jak píší v internetu, trénují policii a armádu na maketách amerických měst (téměř ve skutečné velikosti), v Rusku vážně posuzují varianty zvýšení daní, včetně daní z nemovitosti a luxusu. To ukazuje, že vládnoucí kruhy chápou blízkou budoucnost a nevidí ji nijak růžově. Ale jak ji vlastně chápou?
Obracím vaši pozornost na mítinky. Nehledě na aktivní pokusy (i u nás) udělit jim protivládní zaměření, nejsou ve skutečnosti zaměřeny proti vládám, ale apelují na ně. Společnost, přesněji, její nejaktivnější část (a angažuje se hlavně „střední třída“) se pokouší vysvětlit vládám, že je třeba v politice něco změnit. A ty reagují celkem originálně – vymýšlejí různé způsoby, jak za každou cenu zachovat stávající systém.
Problém je v tom, že kam až lidská paměť sahá, ještě nikdy nenastala podobná situace, kdy elita dostávala tak kolosální (jak absolutně, tak relativně) kus společenského koláče, při čemž prakticky nenese žádnou odpovědnost za svoji činnost. A nejedná se pouze o to, že nikdo se takového štěstí nechce vzdát – to je pochopitelné. Problém je navíc také v tom, že ať už bude nový společensko-politický systém jakýkoliv, nevyhnutelně bude předpokládat podstatně větší osobní odpovědnost.
A situace je přitom již zcela zoufalá! Ti lidé neumějí pracovat – prostě proto, že jejich status a jejich příjmy nijak nezávisely od kvality jejich činnosti jako administrátorů nebo politiků, a to po celá desetiletí. Na rozdíl od, řekněme, 60-tých až 70-tých let minulého století, nemluvě o ještě starších časech. Prací mám, samozřejmě, na mysli realizaci určitých společenských funkcí, které se téměř automaticky předpokládají u představitelů elity, a nemusí to být ani na státní úrovni. Sama myšlenka o takové odpovědnosti byla dočista vymýcena v rámci „liberální revoluce“, počínaje koncem 60-tých let. Důsledky toho pociťujeme dnes.
Ti lidé, naše (jak ruská, tak světová) elity, si nemohou dovolit ani vzít odpovědnost na sebe, minimálně proto, že nechápou, co to vlastně je, ani pozvat do vlády lidi, kteří to chápou. Právem se obávají, že na jejich pozadí by nevypadali příliš přesvědčivě. Ale to, že negativa se budou množit a množit, to elity chápou. Odmítajíce konstruktivní dialog se společností, musí nevyhnutelně připravovat opatření k boji s dialogem destruktivním. Na který dříve či později dojde, tak jak se bude zhoršovat ekonomická situace.
Co se toho týče, u nás to ještě není nejhorší. V Rusku není „střední třída“ coby nástroj stabilizace sociálně-politického života. No co, vrátíme se do 90-tých let s úzkou třídou oligarchie a chudým zbytkem obyvatelstva, jako to bylo tenkrát. Mocní se takového zvratu nebojí, podobnou situaci již „zažili“. Bez vzpoury. Pravda, tehdy měli téměř všichni byty, za které téměř nic neplatili a které dostali od Sovětské vlády, kdežto dnes jsou již s bydlením problémy. Jestli zítra zvednou daň z nemovitosti, bude jich ještě více.
Samozřejmě, daň lze zavést tak, aby chudí neměli potíže, ale kdo uvěří tomu, že naše vláda neudělá všechno co nejhloupěji? Tolikrát již šlápli na tytéž hrábě, šlápnou na ně klidně ještě jednou, tím spíš, že stejně nemají žádnou odpovědnost. Bohatí si pro sebe prolobují skuliny – a chudí (což znamená lidé bez solidních průběžných příjmů) vlastnící byty, které získali ještě v SSSR, budou platit „v plném rozsahu“, aby zajistili elitě dostatečný rozpočet, umožňující obvyklou úroveň „tunelů“ a „odklonů“.
Na západě také není všechno za „zaplať pánbůh“. Zachovat „střední třídu“ se tam nepodaří z toho jednoduchého důvodu, že v průběhu posledních desetiletí existovala díky růstu dluhové zátěže. Připomenu – tempo růstu dluhu domácností představovalo do krize (tedy do podzimu 2008) 10 procent ročně – neboli 1,5 trilionů dolarů ročně.
V současnosti Obama podstatně zvýšil deficit rozpočtu s cílem stimulovat soukromou poptávku. To ale nemůže pokračovat dlouho, a tudíž musí nastoupit taková úroveň poptávky, která odpovídá reálným příjmům domácností. A ty příjmy jsou obecně známé. Jestli reálně oceníme dnešní inflaci a kupní sílu dolaru, dostaneme reálné mzdy stejné jako koncem 50-tých let, a reálné příjmy domácností stejné jako počátkem let 60-tých (rozdíl vznikl zvýšením průměrného počtu zaměstnaných v jedné rodině).
Ovšem podle dnešních měřítek, život ve stylu počátku 60-tých let rozhodně není životní úroveň „střední třídy“! Podotýkám, že tyto propočty platí pro dnešní úroveň příjmů, jak bude klesat poptávka, začnou klesat také. Takže situace se bude jenom zhoršovat. A nyní si připomeňme jednu z definic „střední třídy“ – lidé se standardizovaným (typovým) spotřebitelským chováním (zajištěným příslušnými příjmy, samozřejmě). Oni ale spotřebovávají nejenom výrobky a služby, ale také – chování moci. Jestliže se u velké části obyvatelstva kultura spotřeby změní – moc se stane velmi nepopulární.
Takže se zdá, že elitám téměř všech zemí vznikly velké problémy. A ony se stále pokouší vysvětlit, každá své společnosti, že „vše se v dobré obrátí“, ale nikdo tomu nevěří. Ani sama elita, ani společnost, která vyráží na demonstrace.
A možnosti dalšího vývoje situace jsou pouze tři. Přesněji, dvě, ale s přechodným obdobím, které se může protáhnout.
První možnost – elita ze svých řad vyzvedá lídra, který mění poměry, „pravidla hry“, sociálně-politický model, zachová při tom ale část elity. Ne celou, pochopitelně.
Druhá možnost – společnost „svrhne“ elity a moc uchopí antielita (jako se to stalo v Rusku v Říjnu 1917).
A pak je přechodná varianta, ve které elita pečlivě likviduje potenciální „napoleony“ ze svých řad a při tom aktivně pacifikuje společnost. Taková situace je nestabilní, dobře to známe z naší historie, z období od února do října 1917 (připomenu vzpouru Kornilova!), ovšem jak se zdá, právě s ní se potkají například USA.
Udržet současný stav pomocí stávajících „pravidel hry“ nelze, je nutné tvrdě centralizovat řízení ekonomiky i státu. Ale k prudké změně pravidel jsou nutné závažné příčiny. A při jejich vytváření se elity nebudou štítit, a již se neštítí, ničeho.
Dá se říci, že cílevědomá práce, směřující k vytvoření „bezpečnostního polštáře“ pro elity, probíhá již dlouho. Základní vektor určující směr rozvoje současné liberální společnosti – to je důraz na „střední třídu“. Příslušníkům této třídy neustále vštěpují přesvědčení, že všelijaké tradiční hodnoty nestojí za zlámanou grešli, jestliže jsou kompenzovány růstem příjmů. Proč se to dělá, je jasné. Je to jeden ze způsobů udržení vlády. Elita takto objasňuje lidu, že nejdůležitější a v podstatě jediná hodnota jsou peníze. A peníze dává ona, elita naše milá. Tedy, držet se jí, elity, je třeba ze všech sil…
Právě odtud pochází rozpad rodiny (která, je-li silná vždy „přepere“ stát), přes juvenilní technologie a neustálou propagaci homosexuality, ničení náboženství a církve, zničení vzdělání, národní kultury (právě kultury, nikoliv její imitace určené turistům) a rozvoj takzvaného multikulturalismu.
Lidem se to samozřejmě nelíbí, jenomže neustálý růst životní úrovně a zesílení kontroly tajných služeb díky rozvoji informačních technologií umožňovaly do nedávna mít situaci pod kontrolou. No a teď, naprosto nevhod, se stalo něco strašného – začátek „ostré“ fáze krize vyvolal pokles životní úrovně „střední třídy“. Samozřejmě, ten proces teprve započal, ale i to, co už proběhlo, prodemonstrovalo současné „západní“ elitě, že její postavení je ohroženo. Všechny používané technologie řízení společnosti začaly vynechávat,
Jedna věc je kontrolovat nevelké procento nespokojených, úplně jiná věc jsou masové protesty. A na tomto místě se elity sjednotily. Spojilo je pochopení toho, že nelze připustit nekontrolovaný vývoj událostí. Mohlo by se lehce stát, že přijdou o moc. Takže je třeba za každou cenu donutit stále ještě existující „střední třídu“, aby se sjednotila kolem elity. Přesněji kolem státu, který elita dosud ovládá. Je třeba, aby se lidé báli něčeho horšího, než je ztráta peněz. Ale protože strach před hrozící bídou je docela silný, nedá se zlomit obyčejným strachem. Je nutná hrůza.
Z toho důvodu jsem byl přesvědčen, že vbrzku musíme čekat něco, co vyvolá v lidech hrůzu. A jedna taková událost se již skutečně stala. Mám na mysli krvavá jatka uspořádaná Breivikem. Masová vražda do té míry všechny šokovala, že si většina vůbec nepovšimla celé řady zvláštností a děr v oficiální verzi událostí. Tisk všemožně zdůrazňuje tradicionalistické přesvědčení vraha. Je nutné, aby hrůza vycházela právě z tradiční společnosti – „střední třídu“ je třeba tlačit do objetí liberálního státu a liberálních elit, ne směrem k tradičním hodnotám. Proto masové sdělovací prostředky ovládané elitou mlčí o skupinových znásilňováních školaček imigranty z jižních států. Proto si masové sdělovací prostředky nevšímají nárůstu narkomanie a poklesu porodnosti – byly jim zadány jiné úkoly. Ovšem masová vražda spáchaná člověkem, který údajně (pravdu se stejně nedozvíme) vyznává tradiční hodnoty – to je přesně to, co elita a moc potřebují.
Těžko říci zda budou v budoucnosti podniknuty nějaké podobné akce. Cíle se však současné západní elitě dostihnout nepodaří – pokles ekonomiky bude příliš hluboký. Mimochodem, elita tomu zatím nevěří. Ale co udělat dokáže – zorganizovat velký mezinárodní konflikt, který prudce posílí tradiční hodnoty ve společnosti. Bohužel to proběhne prostřednictvím podstatného zostření poměrů, srovnatelného s naší občanskou válkou. A základní otázka, kterou by stálo za to dnes položit: dokáže společnost v evropských státech pochopit, kdo byl skutečným objednatelem krveprolití na ostrově Utoya? Nebo to nikdy nepochopí? Konec konců vzdělání a kultura se neničí jen tak, má to nějaký účel.
Návrat „Rudého“ projektu
Jak se bude situace vyvíjet dál? Noví proroci zatím nejsou na obzoru, takže vybírat bude nutno ze stávajících projektů. A protože nadcházející ekonomická krize podstatně sníží životní úroveň ve všech západních zemích (jež je v současnosti podstatně zvýšena fenoménem nadspotřeby, jenž je vyvolán emisí dolaru), myšlenka „prospěchu“ bude nahrazována myšlenkou „spravedlnosti“. Což znamená renesanci „Rudého“ projektu a další posílení Islámského projektu. Co se bude dít v USA, si autor předpovědět netroufá, ale co se týče Evropy, otázka bude stát takto: dokáže socialistická idea asimilovat islámskou populaci, nebo se Evropa stane součástí islámského světa? Poznamenám, že zatím se islám dařilo asimilovat pouze v rámci rozvoje socialistických myšlenek a v souvislosti s tím se domnívám, že právě v Evropě očekává „Rudý“ projekt mohutná expanze.
Renesanci čistě Křesťanských projektů („Byzantského“ ve formě pravoslaví a „Katolického“) v blízké budoucnosti neočekávám. A to proto, že tak obrovská krize, jakou je rozpad světového systému dělby práce, rozpad jednotného dolarového prostoru, bude ode všech zúčastněných vyžadovat aktivní, jestli ne agresivní chování. Ovšem politika „křesťanských projektů je podstatně formována jejich dogmatikou, která za jednu z hlavních ctností považuje pokoru. Jinak řečeno, vzkříšení těchto projektů je možné, nikoliv však ve střednědobé a ještě méně v krátkodobé perspektivě. Bude zapotřebí velmi dlouhého času.
Existuje ještě jeden důvod, proč právě „Rudý“ projekt patrně bude mít v blízké budoucnosti zvláštní význam. Již jsem zmiňoval, že legalizace úroku v XVI. století stvořila nový fenomén v lidských dějinách – „technologickou společnost“. Zrychlený technický pokrok posledních století, díky němuž se podařilo podstatně snížit úmrtnost a výrazně zvýšit početní stav lidstva, byl vyvolán právě tímto fenoménem. Není vyloučeno, že nutnou podmínkou pro existenci tohoto fenoménu je existence úroku a biblického žebříčku hodnot. Dokonce i Japonsko a Čína v podstatě rozvíjejí své technologie pouze díky západním zemím, jež jsou investory a spotřebiteli jimi vyráběné produkce. O islámu je zbytečné mluvit – všechny pokusy o vytvoření technologické civilizace na základě islámských národů byly neúspěšné.
Přitom zřeknout se technologických vymožeností není lidstvo v současnosti připraveno. A o to je důležitější, že z tohoto přísného pravidla existovala výjimka. Hovořil jsem o ní výše, ale stojí za to, to zopakovat. Technologická civilizace byla vybudována také v SSSR – v zemi ve které byl úrok zapovězen stejně, jestli ne přísněji, než v islámských zemích. Tato unikátní zkušenost „Rudého“ projektu nemůže zůstat nevyužita, jelikož podle všeho nadcházející krize Jediné míry hodnoty vyvolá minimálně dočasné upuštění od úroku. Spojeno je to s tím, že rozklad jednotného dolarového emisního prostoru bude s největší pravděpodobností probíhat postupně. V první etapě se svět s velkou pravděpodobností rozdělí na několik emisních valutových zón: dolar USA (emitovat který, zdá se, dříve či později bude ne soukromý podnik, ale federální vláda), euro a yuan.
Není vyloučeno, že vzniknou ještě další dvě zóny: takzvaného „zlatého dináru“ a ruského rublu. Ve skutečnosti je rublová zóna podmínkou zachování Ruska coby jednotného státu. Což však při současném způsobu řízení naší ekonomiky není příliš pravděpodobné.
Vezmeme-li v úvahu, že trhy musí být globální, bude takový systém zjevně méně rentabilní a s největší pravděpodobností bude pokračovat v rozpadu. V důsledku čehož, aby ochránily svoji suverenitu, budou jednotlivé státy stále vice a více omezovat práva jednotlivých soukromých subjektů na přivlastnění si zisku. Což, konec konců, neodvratně povede k legislativnímu nebo dokonce ideologickému zákazu soukromého využití úroku.
Vrátíme-li se k základnímu tématu, můžeme konstatovat, že v nejbližších desetiletích mocná expanze „Islámského“ projektu narazí v Evropě na tři druhy odporu.
První – ze strany umírajícího „Západního“ projektu. Boj bude krutý a nekompromisní.
Druhý – ze strany národních států sdružených v rámci Evropské unie. Ten bude slabší vzhledem k tomu, že národní projekty ze své podstaty nemohou dlouhodobě odolávat projektu globálnímu.
Třetím subjektem odporu se stane znovuzrozený „Rudý“ projekt a i zde budou vztahy velmi složité. Z jedné strany „Rudý“ projekt může asimilovat islámské obyvatelstvo Evropy (jako se to podařilo v SSSR), a v tomto smyslu představuje pro „Islámský“ projekt to největší nebezpečí. Z druhé strany – některé jeho rysy je třeba maximálně podporovat, protože právě ty mohou zajistit zachování technologické civilizace v Evropě. Jako výsledek těchto procesů v Evropě pravděpodobně vznikne nový globální projekt, jakási symbióza islámu a socialismu, který by se dal hypoteticky nazvat „islámským socialismem“.
Situace v Rusku se bude od té evropské lišit pouze v jednom: daleko rozvinutějšími principy a mechanismy „Rudého“ projektu. Což pro „Západní“ projekt znamená obrovskou hrozbu, protože výše uvedené varianty vývoje situace v Evropě se mohou podstatně rychleji realizovat v Rusku a tím podstatně urychlit definitivní rozpad „Západního“ globálního projektu.
Ne náhodou vrhl „Západní“ projekt značné síly na co nejrychlejší zničení reliktů „Rudého“ projektu v Rusku: jím najatí manažéři začali agresivně protlačovat okamžitý vstup Ruska do WTO, ničit státní penzijní systém, státní zdravotnictví a školství. Smysl těchto kroků je jasný. Rusko bylo po tisíciletí nositelem nějakého projektu a bez velké ideje jednoduše nemůže existovat. Zničení „Rudého“ projektu ho zanechalo v ideovém vakuu: žádné projektové hodnoty pro Rusko nejsou zatím v dohledu. Podstrčit našim národům hodnoty „Západního“ projektu se, otevřeně řečeno, nepodařilo. Leč Rusku stále ještě zůstal jakýsi obranný, technický a vzdělávací potenciál a „západní“ projektanti nehodlají připustit, aby se tohoto území zmocnil nějaký jiný projekt. Tudíž je nutné proměnit ho v poušť, obydlenou agresivními a nekonstruktivními kmeny. Dokud byl „Západní“ projekt „jednotný a nedělitelný“, dalo se s Ruskem bojovat na technologické frontě. Ale nyní, když se zakymácel, jsou zapotřebí tvrdá a energická opatření. Což také vidíme v praxi.
Teoreticky je po rozpadu „Západního“ projektu možná i jiná cesta rozvoje. Zřeknutí se i ostatních biblických dogmat. Ovšem v takovém případě bude zapotřebí zformulovat novou dogmatiku v rozměrech celého projektu.
Ať už to bude jakkoliv, nevyhnutelný rozpad „Západního“ projektu nastartuje složitý proces boje již existujících globálních projektů, snažících se rozšířit svůj vliv nebo se obrodit. Jak se zdá, v první etapě budou dva: Islámský a „Rudý“. První – díky svému dnes již očividnému vlivu, druhý jako garant uchování „technologické civilizace“. A jestliže Rusko chce v nejbližších desetiletích hrát alespoň nějakou roli ve světě nebo se alespoň zachovat jako stát, je životně nutné co nejaktivněji křísit z dob socialismu zbylé mechanismy a technologie a pokusit se zformovat novou ruskou projektovou ideologii.
Kdo najde cestu z ideologické slepé uličky?
Z výše uvedeného vyplývá, že současná situace nám dává absolutně unikátní příležitosti. Proč právě nám?
Věc se má tak, že západní společnost je tvrdě totalitární. Jakékoliv pokusy zabývat se něčím neschváleným oficiální ideologií jsou systematicky pronásledovány. Tresty jsou, pravda, mírnější než ty, které se používaly v SSSR. Lidem pouze uzavřou možnosti karierního růstu. Dokonce i když školák ve svých úvahách a projevech odporuje základním dogmatům, můžeme směle říci – dobrého vzdělání se mu již nikdy nedostane. Spolu s tím však existují různé instituty a mechanizmy, jejichž účelem je kontrolovat a dohlížet na situaci tak, aby se nedostala do slepé uličky. V případě nouze se zákaz nezávislého myšlení ruší. Tento mechanismus v průběhu posledních několika století mnohokrát zafungoval.
Naposledy byl spuštěn docela nedávno, když Francis Fukuyama, známý tím, že před dvaceti lety napsal knížku „Konec historie“, publikoval v prvním čísle časopisu „Foreign Affairs“ z roku 2012 článek pod titulkem „Budoucnost historie“. Pokusím se svými slovy tento významný text stručně převyprávět.
Ideologicky se nacházíme ve slepé uličce, píše Fukuyama. Současný kapitalismus umírá před našima očima, a proto potřebujeme novou ideologii. Vytvořit ji na starých základech nedokážeme, protože nás omezuje příliš mnoho zákazů. Ale uvědomme si, že tyto zákazy byly důsledkem souboje se SSSR a s „Rudým“ projektem jako takovým. Ten projekt již neexistuje a tak můžeme všechny zákazy klidně odvolat a dát lidu možnost svobodně tvořit. Nechť nám lid stvoří novou kapitalistickou ideologii. Fukuyama dokonce kreslí takový veselý obrázek: „Zkuste si na chvilku představit neznámého autora, který se kdesi na půdě pokouší zformulovat ideologii budoucnosti, která by byla schopna ukázat realistickou cestu ke zdravé společnosti střední třídy a pevné demokracie“. Jenomže Fukuyama hned varuje: jsou čtyři body, kterých se za žádných okolností nelze vzdát. Jsou to: soukromé vlastnictví, svoboda, demokracie a „střední třída“.
Je celkem jasné, proč do toho výčtu byla vmáčknuta „střední“ třída, která k filosofickým pojmům nemá celkem žádný vztah. Právě ona, „střední“ třída, totiž požaduje existenci soukromého vlastnictví, svobody a demokracie. Chudým jsou tyto vymoženosti k ničemu – není jim z nich ani horko, ani zima. A bohatí svobodu a demokracii nepotřebují, svoje vlastnictví jsou schopni uhájit si sami. Tudíž „střední“ třída se stává velmi důležitým omezujícím prvkem.
Takže, Západ otevřeně prohlásil, že se vyhlašuje konkurs na novou ideologii. A tady narážíme na velice zajímavou věc. Celý světový názor, filosofie, pečlivě propracované a mnohokráte přepisované dějiny Západu byly vytvářeny v průběhu posledních sta let v boji s komunistickou ideologií. A jednou z klíčových tezí této ideologie je teze o konci kapitalismu. Takže v západním modelu, v liberální filosofii a podobných konstruktech je kapitalismus z principu nekonečným. Z toho důvodu se nová filosofie, kterou Fukuyama navrhuje vypracovat, v případě že bude vypracována, stane pouhou aktualizací kapitalismu.
Je takováto aktualizace možná?
Pojďme si ujasnit, odkud se v komunistické ideologii vzala teze o konci kapitalismu. Zvykli jsme si na to, že ji vymyslel Karel Marx a že přirozeně vyplývá z Marxovy teorie směny společenských formací. Pak ale vzniká další otázka: proč se Marx rozhodl zabývat se směnou společenských formací? Jde o to, že Marx jako vědec – ne jako ideolog a propagátor, ale právě jako vědec – je politickým ekonomem. Politická ekonomie se jako věda zrodila koncem XVIII. století, rozpracoval ji Adam Smith, potom pokračoval David Ricardo a Marx byl svým způsobem pokračovatelem jejich tradice. Takže teze o konci kapitalismu se objevila u Adama Smithe a není vyloučeno, že se Marx pustil do směny společenských formací právě proto, že chápal, že kapitalismus je konečný. Zajímalo ho, jak bude vypadat postkapitalistická společnost.
Podle Adama Smithe je úroveň dělby práce v daném společenství dána velikostí tohoto společenství, tedy velikostí trhu. Čím je trh větší, tím hlubší může být dělba práce. (Vysvětlím tuto tezi, takříkajíc polopaticky. Předpokládejme, že máme izolovanou vesnici, která má sto stavení. I kdybyste se rozkrájeli, lokomotivy tam vyrábět nebudete. Velikost neodpovídá.) Od dob Smithe byla tato teze mnohokráte potvrzena a má celkem jednoduchý důsledek – po dosažení určité úrovně dělby práce, její další prohlubování může probíhat pouze cestou rozšiřování trhu.
No a za našich časů se svět dostal do situace, kterou Adam Smith a dokonce Marx popisovali jako abstraktní, čistě hypotetickou. Dnes se ovšem stala realitou. Další rozšiřování trhu není možné. Tudíž není možné další prohlubování dělby práce v rámci stávajícího ekonomického modelu. Samozřejmě, lze se o to pokusit v jednotlivých odvětvích, ale v žádném případě ne v ekonomice jako celku. Nepůjde to. Z čehož plyne – současný kapitalismus skončil. Současná krize – to je krize konce kapitalismu. Již nemá další zdroje pro svůj rozvoj. Rozvíjet se dál v okovech kapitalistické ideologie svět již nemůže.
Z hlediska lidstva to zase není až takové neštěstí. Jenom v Evropě, a jenom za poslední dva tisíce let byly vystřídány minimálně dva základní modely ekonomického rozvoje, o tom jsem hovořil výše. Nic nebrání další změně.
Proto se domnívám, že klíčovým úkolem dneška je hledání nového mechanismu rozvoje a nového jazyka schopného další vývoj popsat. Ten, komu se to podaří, se stane civilizačním šampiónem na následujících dvě stě až tři sta let. Z toho všeho, co bylo výše uvedeno, je jasné, že udělat to lze pouze za hranicemi západního světa. A nedaří se mi najít na mapě zemi, kromě Ruska, kde by se mohla zrodit nová idea.
Zdroj: Worldcrisis.ru