14.4.2016 Eurasia24
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov informoval přední světové politiky, že Rusko vytvoří novou zahraničněpolitickou doktrínu. Prý k tomu, právě včas, dal ministerstvu zahraničních věcí pokyn prezident země. Svět se totiž po událostech na Ukrajině změnil. A v tomto jiném světě má také Rusko jinou úlohu.
Nechceme, aby to znělo jako domýšlivost, použijeme proto slova známého amerického politika, jehož zásluhy uznávají všichni Američané. Henry Kissinger, téměř legendární státní tajemník Bílého domu: „Rusko je třeba vnímat jako důležitou součást jakékoli světové rovnováhy, nikoli přednostně jako hrozbu pro Spojené státy...“
Dnešní realita je kardinálně odlišná od názorů tohoto největšího (amerického) odborníka na ruské otázky, žít v ní však musíme.
Po událostech na Ukrajině se svět stal multipolárním; je to jediné možné uspořádání na Zemi, které může naší planetě zajistit mírový rozvoj. Vzájemná konkurence mezi předními světovými mocnostmi narůstá a neexistují žádné důvody se domnívat, že se to rychle změní. Základem nové zahraniční politiky (Ruska) musí být pochopení této skutečnosti. Lavrov charakterizoval mezinárodní situaci jako „... velmi rozmanitou a rozporuplnou. Na tyto tendence se snažíme reagovat v základních dokumentech nové doktríny: Doktríně národní bezpečnosti Ruska a v Koncepci zahraniční politiky Ruska.“
Rusko mnohotvárnost světa vnímá a respektuje. Tím se Ruská federace automaticky dostává do konfrontace se západní společností, která si chce jakýmikoli prostředky uchovat svoje dominantní postavení, nebo, jak říkají Američané, pozici „globálního lídra“.
Nejrozvinutější národy si volí (vůči dalším zemím) nejrůznější metody nátlaku, ekonomické sankce a dokonce i vojenské intervence. Tzv. „informační války“ jsou kombinovány s metodou „barevných revolucí“. Protiústavní změny režimů, proti kterým jsou vedeny tyto kampaně, se pro národy, jichž se to týká, stávají zničující.
Také Rusko prošlo dlouhou cestu budování mnohonárodnostního státu, nepříznivého klimatu a vnějších agresí a důsledně proto volí cestu evolučních změn. Ministr zahraničních věcí je přesvědčen, že veškeré změny „by měly být uskutečňovány takovými metodami a takovým tempem, aby to plně odpovídalo tradicím i stupni rozvoje dané společnosti.“
Západ a Rusko měly zcela výjimečnou šanci překonat rozpory a uskutečnit dávný sen Charlese de Gaulla. Jde o sen „společného evropského domu“. O území sahající od Lisabonu až po nejzazší hranice Ruska. Vždyť reálně jsou hranice Ruska i hranicemi kontinentu.
Ve své době prominentní německý politik Egon Bahr tvrdil, že „ukončení studené války a s ní související nesmiřitelné ideologické konfrontace otevřelo jedinečnou příležitost k reorganizaci evropské architektury, spočívající v zásadách rovné a nedělitelné bezpečnosti a široké neomezené spolupráce.“
Ruská dosavadní doktrína vycházela z této sice neveliké, ale reálné šance. Snahy (Ruska) byly vyjádřeny ve dvou dokumentech: Koncepce zahraniční politiky Ruské federace (od r. 2013) a v prezidentském dekretu „O opatřeních k uskutečňování zahraničněpolitického kurzu Ruské federace“ (od r. 2012).
V souladu s těmito dokumenty bylo úsilí Ruska zaměřeno na využití (výše uvedené) nabízející se šance. Rusko bylo připraveno poskytnout Evropské unii, zasažené ekonomickou krizí, finanční pomoc, vydalo se cestou navázání a rozvoje praktické spolupráce s NATO, doufalo, že se Ukrajina zapojí do procesu evropské integrace. Vynakládalo veškeré úsilí k definitivnímu ukončení období konfrontace na evropském kontinentu.
A náhle jsme nuceni žít ve zcela jiné situaci, vytvořené přímočarou snahou západního světa podřídit celý svět jeho hodnotám. Tato diktátorská politika, neústupnost a hloupost dovedly Evropu k řadě těžkých problémů, jakými jsou migrační krize nebo zmrazený vojenský konflikt uprostřed kontinentu (Donbas).
Stále je šance, a Lavrov ji také nevyloučil, že události se pohnou pozitivním směrem, ovšem i při těch nejlepších úmyslech napravit situaci a „zalátat díry“ (ve vztazích) vzniklé přehnaným sebevědomím Západu, to bude trvat dlouho.
A proto Rusko vytváří novou doktrínu vztahů s vnějším světem. S tím světem, který přivedl NATO k ruským hranicím, který vsadil na ovládání geopolitického prostoru a který určuje způsob života zemím a lidem, kteří o to nestojí. Tyto (systémové) problémy zničily sen o celoevropském domu.
Žádný „magický recept“ na vyřešení situace neexistuje, existují však směry vývoje. Jasný vzkaz, který vysílá Rusko (do světa), je velmi jednoduchý: Nic nebude jako dřív, jsme ale otevřeni dialogu.
Rádi bychom naše partnery upozornili: dialogu! Ne vašim příkazům, ne ideologickým blábolům, ne poslouchání vašich přáníček. Tedy – svět vstoupil do nové éry: od období světové integrace jsme přešli do epochy obrany. K obhajobě svého práva na vlastní způsob života, myšlení, pořadí hodnot a, zjednodušeně řečeno, na právo žít si ve své zemi jednoduše – rusky.
Bude dobré si připomenout, že „v průběhu minimálně dvou posledních století skončily všechny pokusy o sjednocení Evropy bez Ruska nebo proti němu velkými tragédiemi. Překonání důsledků těchto tragédií se pak vždy podařilo pouze za rozhodující účasti naší země“.
Jevgenij Radugin
Zdroj: Politikus.ru