15. 4. 2016 ProtiProud
Petr Hájek komentuje zběsilé útoky „kulturní, umělecké a mediální fronty“ od Prahy po Washington, které signalizují její slabost a předsmrtné křeče.
Jsme světoví. Pevná součást (západní) světové socialistické soustavy vzor 2016. Alespoň si to musí myslet člověk, který ještě zcela nerezignoval, a čte sem tam nějaké noviny nebo časopisy, respektive pustí občas Českou nebo americkou (Nova) televizi. V Praze i za mořem totiž nabírá nejvyšší obrátky kampaň před prezidentskými volbami.
Bez ohledu na to, že ve Spojených státech proběhnou volby „nejmocnějšího muže (i kdyby jí měla být žena) planety“ již na podzim, zatímco v České republice toho „nejbezmocnějšího“ až počátkem roku 2018. Ostatně to už se naše země bude jmenovat Czechia (pokud se nepodaří zavřít ministra Zaorálka z ČSSD včas do Bohnic), ale to snad naše spojence nezmate.
Mohlo by se totiž stát, že kolony amerických armád, které si už z České republiky dělají pod patronací ministra Stropnického průchoďák, by mohly zabloudit a skončit v detenčních táborech jako „uprchlíci“. A kam je potom vyhostit? Do Německa kde momentálně (jako okupační mocnost) sídlí, nebo do USA – které ovšem v té době (pod Trumpem) už nemusejí být „bezpečnou zemí“?
Čím si osladit kafe?
Právě tyto obrovské problémy řeší intelektuální a umělecké elity „nejsvobodnějšího a nejdemokratičtějšího“ kousku naší planety (jak o sobě pravidelně tvrdí každá umírající totalita). Nějaké hlouposti jako další hospodářská krize, která již opět zdvořile klepe na dveře, nebo zvedající se vlna odporu proti migrantským guerillám, jež může kdykoli přerůst v občanské nepokoje (politicky korektní výraz pro občanskou válku), se jich netýkají. V jejich světě je vždy blahobyt.
Je to podivuhodné. Zdá se totiž, že „kavárny“ na obou stranách Atlantiku se již tak „internacionalizovaly“ (dnes se říká globalizovaly), že přímo dýchají ve stejném rytmu stejného vzrušení: Bojují o bytí a nebytí. Pokud by člověk vzal vážně produkci jejich ohroženého metabolismu, dospěl by k překvapivému závěru: Pokud by se stalo, že prezidentský úřad v Praze za dva roky opět převezme Miloš Zeman, mělo by to pro světový mír přinejmenším stejně fatální důsledky, jako když do Bílého domu usedne počátkem toho příštího Donald Trump.
Nemluvě o tom, že přibližně ve stejné době bude s pravděpodobností hraničící s jistotou opět v Rusku zvolen prezidentem Vladimír Putin. Umíte si tu hrůzu představit? To už by docela reálně hrozilo, že svět nakonec neutone v tyranii Nového světového řádu či globálního konfliktu, ale poskládá se zpět do klasických zájmových (politických) rozměrů. Nebo dokonce (nedej čert) začne hledat ztracenou pevninu opuštěných tradičních hodnot: Vlastenectví opět bude ctnost a ne fašismus a xenofobie, muž, žena a dítě budou tvořit rodinu, vládnout budou volení a ne „neziskovky“... No prostě hotová kontrarevoluce!
Kde chudák pražský (washingtonský, moskevský, bruselský, berlínský) intelektuál pak najde útěchu? Čím si osladí svou denní dávku kávy – onu navyklou „pětiminutovku nenávisti“, jak to nazýval Orwell? Co se to děje? Vždyť ještě docela nedávno se zdálo, že skrze mediální mašinérii, kterou měl (domněle) v rukou, to všechno perfektně ovládal. Nechme stranou, že i v tom se mýlí. Že byl jen využívanou a zneužívanou součástkou mechanismu, který řídí někdo jiný.
Něco se stalo
Fakt nicméně je, že kavárny („manipulátoři všech zemí, spojte se!“) skutečně běží závod o život. A musejí ho prohrát, přestože jsou stejně nesmrtelné, jako každá lidská hloupost, namyšlenost a pýcha po všechny časy. Což ani v nejmenším ještě neznamená, že „druhá strana“ - autentický politický lid, kterého se tak touží zbavit - vyhraje.Přesto však to, co se v Americe nazývá voličskou vzpouru či revolucí, která nese vzhůru Donalda Trumpa, je skutečně jen jinou verzí téhož, co sledujeme v Evropě i u nás. Jiné kulisy, ale stejný půdorys, stejně bezradná reakce vládnoucího establishmentu, stejně tupá válka médií, vedená pod heslem Nejde-li to silou, půjde to ještě větší silou.
Zběsile arogantní činy současných bruselských elit, to dokládají nade vše ilustrativně: Za dveřmi je britské referendum o vystoupení z EU. Blíží se volby v Německu a ve Francii, rozhodujících zemích evropského protektorátu a trend je jasný: Merkelová zapadá, Le Penová vychází. Referendum v Nizozemí řeklo NE smlouvě s Ukrajinou (ve skutečnosti Bruselu). V Polsku drtivě zvítězili konzervativci Práva a spravedlnosti – a činí kroky, jako by byli suverénní zemí. A nic moc si nedělají z trestných výprav, které k nim vládnoucí unijní panstvo posílá.
V této kritické chvíli Brusel odpoví takzvanou rezolucí Evropského parlamentu, jež potvrzuje šílený merkelovský plán: Pokračování migrační operace „Dobytí Evropy muslimy bez boje v zájmu německého humanismu“ (což je protimluv přímo výstavní). Činí tak, přestože ví, že půjde do nesmiřitelného střetu s řadou zemí – již ne jen ze střední Evropy – které „povinné kvóty“ na import imigrantů jednoznačně odmítají, protože tamní veřejnost by jinak své politické elity smetla v lidovém povstání. Vysvětlení je jednoduché:
Když slovenský europoslanec právě tuto skutečnost na jednání „parlamentu“ vznese, jeho italský socialistický kolega odpoví přesně v duchu brežněvovských pohrobků: Jednou jste součástí „tábora míru a socialismu“, tak budete držet ústa a krok! Tento dobrák, žijící v komunistickém luxusu bezpracných astronomických příjmů z „evropských“ daní (tedy i našich) tak dá přesvědčivě najevo, že do bruselského skleníku ještě nedolehlo, že „tam venku“ se něco stalo.
Čeho je moc...
Není to zase taková záhada: Prostě to soudruzi přehnali – a čeho je moc, toho je příliš. Tak dlouho chodili se džbánem příkazů, zákazů a „regulací“ pro mrtvou vodu totalitního vládnutí, až se spícímu obru veřejnosti začala odchlipovat víčka. Migrantská zkáza ho nakonec probudila zcela. Teď se protahuje a nabírá sílu. Žvásty „novořeči“ (politická korektnost, tato nejmodernější forma pokrytectví, lži a cenzury svobodného projevu) ho již neuspává do letargie, ale dráždí a alergizuje. Tento „kolektivní tvor“ intuitivně pochopil, že mu jde o život. A že když tak či onak nevezme věci do svých rukou, jeho údajnému „dobru“ oddaní političtí vůdci ho dovedou bezpečně na jatka.Fenomén Trump není o ničem jiném. A o tomtéž je i po desítky let nevídaná kampaň médií a „kulturní a umělecké fronty“ (jinak, než tímto bolševickým termínem nelze to, co se dnes v Americe děje nazvat), která má odstranit tuto veřejností (nebo její významnou probuzenou částí) milovanou „kunu v kurníku“.
Kampaň „forever“?
Miloš Zeman je v našich poměrech tímtéž. Jistá „specifika“ v podobě ještě bezhlavějších útoků „kulturní, umělecké a mediální fronty“ spočívají v tom, že zdejší kavárna je osudově havlistická. Má prostě cosi „ideově společného“. Její zvěčnělý guru se jí stal pohanským božstvem, kterému nadále přináší modlitby a oběti. Někdy i potenciálně krvavé (viz třeba účast Kocábů, Štětinů a Schwarzenbergů na ukrajinském Majdanu).Nemine den, aby „jejich“ noviny a televize nebyly plné zběsilých útoků „na Hrad“. K šílenství je dovádí, že navzdory tomu (netuší ovšem, že právě také pro to) podpora veřejnosti pro prezidenta nadále roste. Vedou kampaň za prezidentského kandidáta, jenž se má Zemanovi postavit – který se ovšem ještě neobjevil. Spekulují o jeho vlastnostech, šancích v prvním a druhém kole...
Je to vskutku „havlovsky“ absurdní divadlo, které nemůže bavit nikoho, kromě nich. Léčí si tím svou frustraci. Prodali by okamžitě naši zemi na součástky Bruselu, otevřeli dokořán (zatím ještě stále neexistující) hranice pro migranty, umístili by zde základny pro americké vojáky, opojeni očekávají (a přivolávají) válku s Ruskem. Nikoli proto, že to jsou „zločinci od narození“ – ale údělem.
Když umístili na Národní muzeum obří megaboard s tváří svého boha, napsali pod něj své vyznání: Havel forever, na věčné časy, jak říkávali jejich předchůdci, kteří alespoň ještě hovořili česky.
Protože bolševik z pražské kavárny nepochopí, že v lidském světě nic netrvá věčně, ale všeho do času. Zatímco tuhle prostou pravdu „lid“ intuitivně zná.
Na věčné časy.