17.4. 2016 První zprávy
Stačí srovnat dobu, investigativní novináři a redaktoři věnovali tématu Panama Papers s časem, který Česká televize věnovala takzvaným tibetským vlajkám během návštěvy čínského prezidenta.
Pokles dynamiky nových ekonomik, ale také dva pokusy o svržení prezidentů v zemích BRICS – neúspěšný v Jihoafrické republice a právě zahajovaný impeachment v Brazílii – naznačily, že oporou globálního vývoje se opět stává Západ. Nezdá se vám, že se Spojené státy znovu stávají nejdůležitějším hybatelem světové politiky?
Spojené státy přestávají být hegemonem, tedy státem, který určuje pravidla. Stále jsou ale nejmocnější zemí světa. Mají největší armádu – ale také největší a stále rostoucí dluhy. A přes všechny politické úspěchy USA, za nimiž jsou často poklesky a přehmaty jejich oponentů, politika Washingtonu je v celé řadě akcí kontraproduktivní.
Právě před týdnem americký prezident Barack Obama v rozhovoru pro Fox News označil intervenci v Libyi za „největší chybu“ svého prezidentství. Dnes už ví, že tento zásah „nefungoval“. Chyběl prý plán na první den po intervenci. Navíc Obama v březnu kritizoval v The Atlantic Magazine britského premiéra Davida Camerona a někdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho za roli, kterou sehráli při bombardování Libye.
To je poněkud pozdní prozření.
Obama jde ve stopách svého předchůdce George Bushe mladšího, kterého tolik kritizoval. Bush také dodatečně zjistil, že intervence v Iráku byla jeho velká chyba. Jenže problém je širší. V době intervence v Libyi řada lidí kritizovala postup USA, Británie a Francie, ale i NATO jako celku – a jejich hlas nebyl vyslyšen. Dokonce bylo na kritiky či skeptiky pohlíženo jako na nepřátele, což také připomíná doby, kdy Obama kritizoval intervenci v Iráku. Západní liberální režim není uspořádán tak, aby byla kritika neanalytického přístupu k problémům využita při rozhodování. Lidé s jiným názorem na válku v Iráku či Libyi byli skandalizováni a embargováni. Což se zákonitě promítá i do následného opakování chyb. A do nedůslednosti v případné sebekritice: kdo byl ministrem zahraničí, když Spojené státy udělaly v Libyi onu „chybu“? Nebyla to náhodou prezidentská kandidátka Hilary Clintonová? Kolikrát se téma „libyjské chyby“ objevilo v kampani? To, co někteří komentátoři vidí jako Obamovu odvahu přiznat omyl, může také být snaha sejmout vinu z Hilary Clintonové. Obama se vymlouvá a svaluje odpovědnost za rozložení Libye na své britské a francouzské kolegy. A co takhle pohovořit si o „syrské chybě“? To asi bude téma až za pět let.
Myslíte si, že časem ve Washingtonu pochopí, že podněcování války v Sýrii byla chyba?
Všechny velké války, které vedly Spojené státy po roce 1945 – korejská, vietnamská či irácká – začaly za velké podpory veřejnosti. Vojenský zásah USA v Afghánistánu v říjnu 2001 podporovalo 90 % americké veřejnosti, v případě Iráku s válkou v březnu 2003 souhlasilo 76 % dotázaných Američanů. Tato podpora se postupně vytrácela, až začala převažovat kritika.
Chcete tím říci, že ona Bushova a Obamova sebekritika je výsledkem tlaku veřejného mínění?
Ne. Změna názoru americké veřejnosti na zmíněné války se dostavila až poté, kdy došlo k rozštěpení názoru uvnitř politické elity. Až když se z války stalo volební téma a velké sdělovací prostředky se nárazově rozešly. Podpora americké vojenské intervence v Sýrii nikdy nedosáhla ani 50 %. Například poslední výzkum agentury Gallup z února letošního roku říká, že větší vojenskou zaangažovanost USA v syrské válce si přeje 34 % dotázaných, 29 % pokládá danou úroveň za dostatečnou a 30 % respondentů by chtělo menší vojenskou angažovanost USA. I proto je Obama tak opatrný.
Celé je to ale hra se zpožděním. V případě americké války v Iráku zlom nastal v letech 2005 a 2006, kdy nadpoloviční většina Američanů začala dávat najevo přesvědčení, že rozhodnutí jít do Iráku byla chyba. Jenže je to obecnější problém. Státník, který chce mít zpětnou vazbu, musí hledat ohniska kritického myšlení. Ta však nenajde v okruhu vlastní servilní družiny, ale ani v médiích obchodujících s informacemi.
Otázka kvality západních politických elit je vaše oblíbené téma. Proč se ale k němu stále vracet?
Je to limitující problém, bariéra bránící pozitivním změnám. Uvedu příklad. Ve čtvrtek se německá vládní koalice dohodla na podobě integračního zákona. Německá kancléřka, která se po atentátech v Bruselu ztratila z televizních obrazovek, konečně objevila, že kromě abstraktních hodnot se politika týká i zákona a shromáždění dostatečného množství prostředků. Včetně akumulace potřebného odhodlání či vůle lidí. Přibližně se jedná o zpoždění rok a půl – a jeden nebo dva miliony migrantů. Nemluvě o tom, že kancléřka konečně našla vládní koalici a skončila se sólistickým jednáním. Ještě by mohla zjistit, že existuje Evropská unie, a přestat za ni přijímat rozhodnutí.
Někdo by mohl říci, že hledáte vinu v Německu a nevidíte neochotu některých států podílet se na řešení problému. Nezdá se vám, že kritika států Visegrádské čtyřky je založena na věcných argumentech?
Výtky na adresu Visegrádské čtyřky pocházejí z velké části z dílny velmocenské arogance. Je samozřejmě správné, aby se všichni podíleli na nákladech spojených s migrační krizí. Jenže by se měli také podílet na vytváření politiky, která tuto krizi způsobila. Kdo z Česka byl pozván k rozhodnutí bombardovat Libyi či k rozhodnutí o vytvoření a podpoře ozbrojené opozice v Sýrii? A jsme zpátky u neschopnosti analyzovat situaci a slyšet jiný názor. S takovými politiky je obava z budoucnosti zcela oprávněná. Nejenže neřeší reálné problémy, oni vytvářejí nové.
Na druhé straně jsme ale svědky snahy některé problémy řešit. Když se podíváte například na aktuální kauzu s takzvanými Panama Papers…
Panama Papers jsou nádherným příkladem fungování globálního kapitalismu. Hned v prvních hodinách po zveřejnění zprávy jsme se především dozvěděli, kdo je nejtemnější silou současného světa. Celý den běžela v televizi BBC na pásku informace, že v kauze jsou namočeni lidé kolem Putina. Základem zpravodajství o Panama Papers se stala jedna stará černobílá fotografie ruského prezidenta s cellistou, který užíval služby firmy Mossack Fonseca. Toto zpravodajství přebrala koalice ochotných médií. Ta funguje obdobně jako koalice ochotných států při podpoře amerických intervencí. Stejné zprávy o Putinovi i doprovodné obrázky jste mohli slyšet a vidět například na Euronews, CNN i v českých médiích.
Následně se ale v BBC objevila i kritika daňových rájů.
Když se podíváte na internetové stránky Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, které kauzu Panama Papers odstartovalo, najdete mezi jeho třemi oficiálními zpravodajskými partnery i BBC. To znamená, že v BBC byli informováni předem. BBC je veřejnoprávní médium, které je provozováno na základě dohody s britskou vládou a díky státnímu rozpočtu. To, že před několika dny novináři BBC objevili, že na Britských panenských ostrovech je daňový ráj, lze pokládat za vskutku fascinující úspěch svobodné investigativní žurnalistiky!
Mluvíte, jako byste nesouhlasil se zveřejněním Panama Papers.
Nikoliv, každý zásah proti globálním podvodům je žádoucí! Vadí mi účelová politizace, zneužívání dobrých úmyslů k nekalým hrám.
A je tu ještě několik problémů. Onen výstřel z Panamy míří na příliš mnoho magnátů najednou. Jejich solidární aktivita ukáže, že se výrazně podílejí na reklamě v médiích. Takové peníze jsou pro většinu médií i z koalice ochotných potřebnější než pravda. Už jsme se například z nejmenované české televize dozvěděli, že si jeden miliardář koupil v daňovém ráji loď, přičemž mu prodávající zároveň vnutil firmu. Pak vám nezbývá nic jiného, než ubohého magnáta politovat. Porovnejte dobu, kterou slavní investigativní novináři a redaktoři věnovali tématu Panama Papers s časem, který Česká televize věnovala takzvaným tibetským vlajkám v době návštěvy čínského prezidenta v Praze. Snadno tak zjistíte, komu média slouží.
Je tu ještě otázka logické důslednosti. Útěky před zdaněním mají trojí podobu. Především jsou to jednotlivci, kteří hledají ráj pro své peníze – ať již jde o individuální zisk například v obchodě nebo při sportu či v kultuře. Pak jsou to firmy, které se registrují ve výhodných lokalitách. Tím třetím únikem je politika nadnárodních korporací, které neplatí daně v místě tvorby zisku, ale v domovských zemích – ve státech, kde mají centrálu či zúčtovací centrum. A odvážejí dividendy. Můžete hádat, který z těchto tří úniků peněz nejvíce ochuzuje českou státní pokladnu. Který dělá z Česka periferii Evropské unie. Abych si vypůjčil název knihy docentky Ilony Švihlíkové – můžete hádat, Jak jsme se stali kolonií.
To jsme poněkud odbočili od původního tématu. Ztrácí podle vás Spojené státy kontrolu nad globálními procesy?
Dá se mluvit o vrstvách kontroly a vlivu USA na jednotlivé události. Panama Papers ukazují, že v oblasti médií si přinejmenším na Západě Washington udržuje kontrolu informačního prostoru. Ve vojenské oblasti Rusko obnovilo rovnováhu s USA v rovině strategických zbraní. V ekonomické oblasti ztrácejí Spojené státy své dominantní postavení každým dnem a jejich původní kontrola světových financí přerůstá v chaos. Tato rozporuplná situace se nutně promítá do politiky. Tedy i do médií. Starý svět odchází a nostalgici jsou z toho zoufalí. Proto tolik křečí na Kavčích horách. Co ale mohou redaktoři dokázat? Je možné v Česku vyvolat mediální atmosféru amerického středozápadu. Na vývoji ve světě to však vůbec nic nezmění.
Jiří Kouda,První zprávy